7
Spal jsem na gauči v Colinově pracovně, v malém pokoji, přecpaném loveckými trofejemi, registraturami a stohy dostihových ročenek. Stěny byly pokryté řadami fotografií vítězných koní s jezdcem v cíli nebo s pyšnými vlastníky. Kopyta koní mi bušila v hlavě celou noc, ale ráno už mi nic nebylo.
Colin, oblečený v tmavém vlněném županu, mi přinesl čaj. Zíval na celé kolo. Postavil šálek na malý stolek u gauče a roztáhl záclony.
„Venku leje jako z konve,“ hlásil. „Teď ráno určitě letět nemůžete. Myslím, že můžete klidně spát dál.“
Zadíval jsem se ven, do mlhy a deště. Vůbec mi to počasí nevadilo.
„Mám dnes volno,“ řekl jsem.
„Výborně.“
Posadil se na kraj psacího stolu.
„Jak je vám?“
„Je mi dobře. Než jsem šel spát, tak jsem se vykoupal v horké vodě a to mi moc pomohlo.“
„Včera večer na vás bylo vidět, jak vás všechno bolí.“
„Za to se omlouvám.“
„Nesmysl. Když u nás někoho něco trápí, má právo kňučet.“
„To jsem pozoroval,“ poznamenal jsem suše.
Usmál se. „To víte, žijeme všichni jako na okraji propasti. A přitom Midge přesvědčuje Nancy a mě, že když si nedáme pozor, tak nás nakonec oba přežije.“
„Je obdivuhodná.“
„To je,“ zadíval se z okna. „To víte, ze začátku to bylo dost hrozné, strašné… Ale teď… nevím… ale asi jsme si na to všichni zvykli… dokonce i ona.“
„Jak dlouho…“ zeptal jsem se váhavě.
„Myslíte, jak dlouho bude žít? To nikdo neví. Je to prý zcela individuální. Doktoři říkají, že musela onemocnět asi před třemi lety. Prý se to většinou pozná nejdřív za rok, takže vlastně nevíme, kdy jí to začalo. Někteří postižení zemřou během několika dní, ale taky se vyskytly případy, kdy lidé přežili i dvacet let. Při současné moderní léčbě prý nemocní přežívají v průměru dva až šest let, menší procento až deset let od chvíle, kdy byla nemoc zjištěna: My máme za sebou dva roky a doufáme, že jich bude deset… je to tak snazší…“
„Midge ale vypadá docela dobře.“
„Teď ano. Prodělala před nedávnem zánět plic, a to je to zvláštní, že pneumónie může leukémii zbrzdit. Jakékoli horečnaté onemocnění může působit příznivě, dokonce se to na čas i zlepší. Zlepší se to ovšem i po ozařování dlouhých kostí a některých orgánů. Midge už prodělala několik zhoršení a několik období, kdy jí bylo docela dobře. A takhle se to asi bude střídat i v budoucnosti… má změněnou krev a uvnitř kostí má taky změny, viděl jsem rentgenové snímky… a jednoho dne přijde zase zhoršení, které se už nepodaří zvládnout.“
„Chudák Midge.“
„Chudáci my všichni.“
„A co… co Nancy? Jsou dvojčata…“
„Chcete vědět, jestli jednovaječná dvojčata musí dostat stejnou nemoc?“ Zadíval se na mě, oči vážné. „Na to samozřejmě myslíme všichni. Páni odborníci nás ubezpečují, že nebezpečí je naprosto minimální. Ví se jen o osmnácti případech na světě, kdy se leukémie objevila dvakrát v jedné rodině. Není to přenosné ani dědičné. Žena, která trpí leukémií, může otěhotnět a porodit zdravé dítě. Můžete dokonce převést krev nemocného zdravému člověku a nic se nestane. Prý pravděpodobnost, že by Nancy mohla dostat tuhle nemoc, je asi stejná, jako, že by ji mohl dostat náš pošťák. Jenže to nikdo neví jistě. Protože nikdo nikde nepopsal případ leukémie u jednovaječného dvojčete, a tím spíš nikdo nepopsal, co se stalo s tím druhým dvojčetem.“ Odmlčel se a polkl. „Myslím, že se všichni ze všeho nejvíc bojíme toho, že by to Nancy mohla dostat taky.“
Počkal jsem až do odpoledne, kdy se nebe vyjasnilo. Colin strávil většinu dne tím, že si plánoval program na příští týden a vyřizoval telefonické rozhovory s trenéry a majiteli koní, kteří si přáli, aby pro ně jezdil. Jezdil většinou pro místní stáj, ale měl výhodnou smlouvu, která mu ponechávala dost možností jezdit i pro jiné.
Měl velikánský „rozvrh hodin“ se sedmi sloupci pro sedm dní v týdnu. Ve sloupcích byly uvedené všechny dostihové dny, a pod nimi měl vždy napsány názvy a délku jednotlivých dostihů a vypsané ceny. Než uplynul den, měl u většiny dostihů zapsáno jméno koně, kterého pojede. Většinou byl zápis tam, kde byla…
