Do černého (Dick Francis)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

4

Ráno jsem sešel dolů. V obývacím pokoji byla tma, ale v kuchyni se svítilo.

Nebyla to zámecká kuchyně jako u Fiony, zato tam byl veliký stůl se židlemi a pořádná starodávná kamna, z nichž sálalo teplo silnější než ranní mráz. Předpokládal jsem, že mi Tremayne půjčí kabát, abych měl co na sebe, až se budu dívat na koně, ale na židli jsem našel své vlastní boty, rukavice a lyžařský dres. Na oblečení byl zavíracím špendlíkem připíchnutý vzkaz. Děkuji mockrát.

Usmál jsem se, sundal zavírací špendlík s papírem, oblékl si lyžařské kalhoty, bundu a boty. Pak přišel Tremayne v prošívaném kabátě, látkové čepici a žluté šále. Dýchal si na ruce. Přinesl s sebou chlad hodný Arktidy.

„Á, tady jste,“ oddechoval. „To je dobře. Bob Watson vám přinesl oblečení, když přišel ráno ke koním. Tak jste připravený?“

Přikývl jsem.

„Já si jenom dojdu pro rukavice.“ Podíval se, jestli mám taky rukavice. „Venku je taková zima, že jsem to ještě nezažil. Dlouho tam nebudeme, protože strašně fouká. Tak jdem.“

Prošli jsme halou a já se ho zeptal na krmení.

„Bob Watson chodí v šest,“ řekl krátce. „Všichni koně v tréninku dostávají krmení brzy ráno. Hodně bílkovin, aby jim bylo teplo. Potřebujou energii. Plnokrevník, když dostává hodně bílkovin, vyprodukuje hodně tepla, což je dobře samozřejmě, v takovýmhle počasí. Taky se nestává, aby u koní ve stájích zamrzla voda ve džberu, ať je venku zima, jaká chce. Samozřejmě že se snažíme ucpat škvíry kolem dvířek, aby dovnitř netáhlo, ale trocha čerstvýho vzduchu být musí. Když je člověk moc zhejčká a ten čerstvej vzduch nemají, snadno chytnou virózu.“

Poslední slova už odnesl vítr, jak jsme vyšli ven. Chlad nás bodal do plic a já odhadl, že může být tak deset pod nulou a k tomu stejné vlhko jako včera večer. Nepředpokládal jsem, že by mráz vydržel tak dlouho jako v roce šedesát tři, kdy byla nejstudenější zima od roku 1740.

Hlavní dvůr. Večer tam byla tma a dohromady nic k vidění. Teď se všude svítilo a panoval tam živý ruch.

„Bob Watson není jen tak obyčejný vrchní stájník,“ vysvětloval Tremayne. „Je šikula na všecko a náležitě se tím pyšní. Dokáže všecko. Je truhlář, instalatér, dovede namíchat beton, prostě všecko co je zapotřebí, aby to tady vypadalo a fungovalo, a většinou si taky sám vymyslí, jak a co udělat.“

Předmět jeho chvalozpěvu nám vyšel vstříc. Všiml si, že jsem v lyžařském, a přijal moje díky.

„Všechno připravený, šéfe,“ obrátil se k Tremaynovi.

„Dobře, tak je vyveďte, Bobe, a pak se koukejte vypravit, když musíte do Readingu.“

Bob přikývl, dal jakýsi pokyn a ze všech možných vrat se vynořily postavy vedoucí koně s jezdci v ochranných přilbách a koně s přikrývkami. Jak procházela světlem a tmou s oblaky páry kolem hlav a pod kopyty jim skřípala škvára, vzbudila ve mně ta veliká, krásná zvířata takový pocit rozčilení a radosti, že jsem poprvé začal pociťovat nadšení z práce, které jsem se upsal. Byl bych si přál, abych uměl malovat, jenže žádné plátno, žádný film nedokáže člověku přiblížit takovou skvělou zemitost, ryzost života, vůni a zvuky mrazivého dvora.

Bob se pohyboval všude, pomáhal stájníkům do sedel, až vytvořili řadu. Bylo jich možná dvacet. Koně na silných dlouhých nohách odešli zadní branou, jezdci přikrčení, pohupující se v sedlech.

„Je to nádhera,“ řekl jsem Tremaynovi.

Ohlédl se na mne. „Takže vás koně vzali, jo?“

„Vás taky, že? Ještě pořád?“

Přikývl a prohlásil: „Já je miluju.“ Jako kdyby to byla samozřejmost. Pak dodal: „Protože máme džíp v příkopu, musíme jet na cvaly traktorem. Nevadí vám to?“

„Jistěže ne,“ řekl jsem. A tak se stalo, že jsem se s tréninkem dostihových koní seznamoval z výšky, z kabiny traktoru s velkými koly obtočenými řetězy. Pak jsem se od Tremayna dozvěděl, že s traktorem byl už na drahách jeden z jeho pracovníků velmi záhy ráno, aby trochu zkypřil půdu, aby byla pro koně bezpečnější. Tremayne teď řídil traktor sám s lehkostí dlouholeté zkušenosti. Většinou se nedíval, kam jede, ale rozhlížel se kolem.

Jak jsem viděl, stáje a dům stály na samém kraji travnaté pahorkatiny, takže koním stačilo přejít silnici a ocitli se na dráze. Povrch vozovky byl posypaný, aby to koním na ledě neklouzalo.

Tremayne vyčkal, až celá jeho skupina přejde, pak jel za koňmi v dostatečné vzdálenosti, aby je nevylekal. Když se koně oddělili doprava, pokračovali jsme dál přes zmrzlé hroudy bláta vzhůru do kopce k obzoru, za svítání čím dál zřetelnějšímu.

Vál vítr. Tremayne poznamenal, že bezvětří je na rozlehlých planinách táhnoucích se přes celý Berkshire a Wiltshire stejně vzácné jako poctivý žebrák. Když se rozednilo, byl den jasný, nebe čisté a bledé. Nad vršky poprášenými sněhem zvolna modralo. Když Tremayne zastavil a obklopilo nás ticho a samota, snadno jsem si dovedl představit, jak tahle krajina vypadala už před tisíci lety, po celé věky nezměněná, a že je taková, jaká byla ještě dřív, než do ní vkročil člověk.

Tremayne věcně poznamenal, že kdybychom jeli dál až k příštímu vršíčku, ocitli bychom se poblíž překážek a proutěnek, na kterých se učili jeho koně skákat. Řekl, že dnes koně poběží jen volnější cvaly na celoroční dráze. Pěšky jsme se pak vydali od traktoru po sněhem poprášené trávě k malému kopečku, odkud bylo vidět úzký hnědý pruh země, táhnoucí se z kopce a mizející dole za zatáčkou.

„Tady poběží proti nám,“ řekl Tremayne. „Na celoroční dráze máme piliny, nezamrznou a nekloužou. Nevykládám vám něco, co byste už třeba věděl?“

„Ne, jen vykládejte.“ Něco zabručel a zdvihl dalekohled tak silný, že jím snad viděl jezdcům i do hlavy. Ohlédl jsem se, kam se dívá, ale trvalo mi dost dlouho, než jsem na tmavé dráze rozeznal pohybující se body. Připadalo mi, že se pohybují pomalu, že jim to trvá dlouho. Byla to však iluze. Jakmile se přiblížili, poznal jsem, jak neuvěřitelnou rychlostí se řítí, svaly napjaté, kopyta bušící do tiché země.

Přicválali postupně po dvou nebo v trojicích. „Tihle dva patří Fioně,“ poznamenal Tremayne s dalekohledem u očí, když nás míjeli dva hnědáci. Pak řekl: „Tamhle z těch ten vlevo je můj vítěz Velký národní, Top Spin Lob.“

Se zájmem jsem přihlížel, jak kolem nás cválá klenot jeho stájí a jak zastavuje, když doběhl na vrchol stoupání. Najednou vedle mne Tremayne ztuhl a řekl rozčileně: „Co to sakra…?“

Ohlédl jsem se dolů pod kopec, kam mířil svým dalekohledem, ale neviděl jsem nic jiného než další trojici koní cválající vzhůru, dva vpředu, jeden o kousek pozadu. Teprve když byli koně skoro až u nás, uvědomil jsem si, že ten zadní je bez jezdce.

Koně nás minuli a nahoře na kopci zpomalovali do kroku. Tremayne si ulevil jadrným slovem.

„To stájník spadl?“ zeptal jsem se slabomyslně.

„Určitě jo,“ odsekl Tremayne a díval se dalekohledem. „Jenže ne můj.“

„Jak to myslíte?“

„Chci říct, že to není můj kůň,“ řekl Tremayne. „Podívejte se na něj, nemá moji deku, není osedlaný a nemá uzdu. Copak to nevidíte?“

Když jsem věděl po čem koukat, tak jsem to viděl. Tremaynovi koně měli světle hnědé přikrývky s příčnými červenými a modrými pruhy. Pokrývaly koním hrudník a zadek a nesahaly na nohy, aby se mohli volně pohybovat. Kůň bez jezdce měl těžší hnědavou přikrývku.

„Možná si budete myslet, že jsem se zbláznil,“ řekl jsem, „ale možná to je ten kůň, co včera utekl a byl na silnici, když jsme se nabourali. Chci říct, viděl jsem ho sice jenom na zlomek vteřiny, ale vypadal tak. Byl tmavý a měl podobnou přikrývku.“

„Skoro všichni koně mají na noc takovouhle deku,“ řekl Tremayne, „ale to neznamená, že nemáte pravdu. To ostatně hned zjistím.“

Zamířil dalekohled na další blížící se dvojici svých koní a pečlivě a klidně je sledoval, než se začal zabývat cizím koněm.

„To byli poslední,“ řekl, když nás dvojice minula. „Tak, a teď se půjdeme podívat, co se děje.“

Vykročil podél dráhy směrem ke koním a já ho následoval. Brzy jsme došli na vrchol stoupání, kde po zasněžené trávě kroužila celá skupina. Z koní stoupala mračna páry po namáhavém výkonu. Rýsovali se tmavě proti slunci nad východem, skoro černí, lesklí. Nádherní. Úchvatný pohyb, mráz, nezapomenutelné ráno.

Kousek vlevo od skupiny stoupala pára z koně bez jezdce. Byl neklidný, pud mu kázal připojit se ke skupině, nezkrotná povaha mu současně poroučela dát se na útěk.

Tremayne došel ke svým koním a promluvil se stájníky.

„Víte někdo, čí to je kůň?“

Všichni potřásli hlavou.

„Tak jeďte pomalu ke stájím. Vemte to po celoroční dráze, dnes tam nikdo nebude. A dejte pozor přes silnici.“

Stájníci přikývli a začali se řadit stejně jako předtím ve stájích. Vzdalovali se v oblacích páry ke dráze.

Tremayne se obrátil ke mně: „Prosím vás, jděte zpátky k traktoru a nedělejte rámus, ať ho nepolekáme.“ Zadíval se na koně bez jezdce. „Nahoře v kabině traktoru najdete provaz, přineste mi ho sem prosím, a jděte pomalu, až se budete vracet.“

„Dobře.“

Přikývl. Vydal jsem se za svým úkolem a Tremayne sáhl do kapsy, vytáhl dvě kostky cukru, položil je na dlaň, nabídl uprchlíkovi a promluvil na něj.

„No tak kamaráde! Hezky pomalu. No tak pojď. Přece musíš mít hlad…“ Mluvil klidně, vemlouvavě.

Odešel jsem bez chvatu, vyzvedl provaz z kabiny traktoru, a když jsem se opatrně pomalu vracel přes vrchol kopce, stál už Tremayne těsně u koně, levou rukou ho krmil a pravou držel za hřívu.

Zůstal jsem stát a pak jsem se znovu dal do pohybu. Kůň se zachvěl, otočil se ke mně. Cítil jsem, jak se poplašil. Jako elektrizovaný. Velmi pomalými, nenápadnými pohyby jsem na provazu udělal velikou smyčku, pak jsem zvolna šel dál. Smyčku jsem nechal volnou, visela mi až po kolena, nesnažil jsem se udělat menší, ta by koně mohla vylekat.

Tremayne mě sledoval, nepřestával na koně klidně mluvit a nabízel mu jednu kostku za druhou. Šel jsem pomalu opatrně dál a snažil se v sobě utlumit strach a neklid. Zůstal jsem stát asi,tak dva kroky od zvířete.

„No vidíš, jak seš hodnej,“ uklidňoval koně Tremayne a pak zcela stejným tónem řekl mně: „Pokud si myslíte, že by se vám povedlo hodit mu tu smyčku přes hlavu, tak to udělejte.“

Učinil jsem poslední dva kroky a aniž jsem se zastavil, šel jsem dál podél koně z druhé strany, než stál Tremayne, takže hlava koně docela přirozeně zapadla do visící smyčky. Tremayne odsunul ruku koni od huby tak, abych mohl smyčku dotáhnout. Klidně, pomalými pohyby jsem pak smyčku zatáhl, až koni bez násilí přilehla kolem šíje.

„Výborně. Teď mi podejte ten provaz,“ řekl Tremayne. „Odvedu ho k nám na dvůr. Umíte řídit traktor?“

„Ano.“

„Tak počkejte, až budu tamhle dole z dohledu. Nebylo by dobrý, aby se polekal a zdrhnul nám. Já bych ho neudržel.“

„Dobře.“

Tremayne vytáhl z kapsy ještě několik kostek a zdvořile je nabídl koni jako předtím. Pak jemně zatáhl za provaz. Kůň jako kdyby se rozmýšlel, jestli má přijmout ztrátu svobody. Nakonec zvolna vykročil za Tremaynem. Oba šli pomalu po tmavé, pilinami pokryté dráze směrem k domovu.

Jde za žrádlem a za teplem, pomyslel jsem si. Možná že mám s tím koněm mnoho společného. Vlastně jsem se taky rozhodl pro částečnou ztrátu svobody.

Pokrčil jsem rameny. Jak by řekl Tremayne, co se stalo, stalo se. Sešel jsem dolů k traktoru, po chvíli jsem se s ním vydal zpátky a zaparkoval tam, odkud jsme vyjeli.

Ve sluncem ozářené kuchyni stál Tremayne u stolu a dopáleně hovořil do telefonu.

„Člověk by si sakra myslel, že už si někdo musel všimnout, že mu chybí kůň.“ Chvíli poslouchal a pak řekl: „No já tady mám jednoho navíc, takže mně dejte vědět.“ Položil víc než energicky sluchátko. „Zatím to nikdo policii nehlásil, věřil byste?“

Sundal si plášť, šálu, čepici a pověsil všechno na jediný věšák. Měl na sobě vzorovaný svetr přes nápadnou kostkovanou rozhalenku. Páté přes deváté jako obývací pokoj. To bylo zřejmě podle jeho vkusu.

„Dáte si kafe?“ zeptal se a šel ke kamnům. „Nebude vám vadit, když vás nechám, abyste si sám udělal snídani? Když se rozhlídnete, najdete všechno, co potřebujete.“ Postavil těžkou konev s vodou na plotnu a šel k lednici, ze které vyndal chleba, nějakou žlutou pomazánku a skleničku s marmeládou. „Chcete topinky?“ zeptal se a položil dva krajíce chleba na drátěnou mřížku v troubě. „Taky jsou tam ovesný vločky, jestli radši vločky, nebo si můžete udělat vajíčko.“

Řekl jsem, že mi stačí topinky, a dostal následně příkaz, ať dohlédnu, aby se nespálily. Tremayne mezitím vyřídil dva telefonické hovory. Oba mi připadaly naprosto nesrozumitelné.

„Talíře jsou tamhle,“ ukázal na příborník. Našel jsem talíře, hrnečky, v zásuvce nože, vidličky a lžičky. Tremayne dodal: „Pověste si bundu v šatně. Tamhle vedle.“

Pokračoval v telefonickém hovoru energicky a rozhodně. Šel jsem si pověsit bundu, uvařil kávu a udělal topinky. Tremayne zase energicky zavěsil a odešel do haly.

„Dee-Dee,“ křikl, „kafe!“

Vrátil se a zasedl k jídlu. Pokynul mi, ať se k němu připojím, což jsem učinil. Pak se ve dveřích objevila drobná hnědovlasá paní v džínách a obrovském šedém svetru, sahajícím jí až po kolena.

„Dee-Dee,“ řekl Tremayne s plnými ústy, „tohle je John Kendall, spisovatel.“ Obrátil se ke mně: „Dee je moje sekretářka.“

Zdvořile jsem vstal a paní mi bez úsměvu řekla, ať si zase sednu. Sledoval jsem ji, jak jde ke kamnům, aby si udělala kávu. Působila jako kočky, měkká, tichá, plíživě se pohybující, zcela nezávislá a do sebe uzavřená.

Tremayne se díval, jak ji sleduju, a pobaveně se usmál. „Však vy si na Dee-Dee zvyknete,“ řekl. „Já bych bez ní nemohl bejt.“

Přijala poklonu, aniž hnula brvou. Sedla si na krajíček židle, jako by se chystala k ústupu.

„Obvolejte lidi a zeptejte se, jestli se jim neztratil kůň. Pokud si s tím někdo dělá hlavu, tak je tady u mne a nic mu není,“ řekl Tremayne. „Dali jsme mu pít, dali jsme mu krmení. Byl přes celou noc na planinách, jak se zdá. Někdo dostane asi pěkně vynadáno.“

Dee-Dee přikývla.

„Jo, džíp máme v příkopu na naší silničce kousek na jih od hlavní. Mackie tam dostala smyk, ale nikomu se nic nestalo. Zavolejte do servisu, ať vůz vytáhnou.“

Dee-Dee přikývla.

„Jo, tady John bude pracovat v jídelně. Cokoli by potřeboval, tak mu dejte. A cokoli bude chtít vědět, tak mu řekněte.“

Přikývla.

„Zavolejte kováře, ať sem zajde, dva koně ztratili na dráze podkovy. Stájníci je našli, takže nový podkovy nepotřebujeme.“

Dee-Dee znovu přikývla.

„Kdybych tu náhodou nebyl, až přijde veterinář, poproste ho, až vykastruje toho hřebečka, ať se podívá na Watebourna! Zdá se mi, že má zánět na levý přední.“

Dee-Dee přikývla.

„Jo a taky se postarejte, aby nám včas přivezli seno. Už nám dochází. A ať se nevymlouvají na to, že je sníh.“

Dee-Dee se usmála. I úsměv měla jaksi kočičí, ale zdaleka ne jako koťátko. Napadlo mě, jestli má taky kočičí drápy.

Tremayne snědl topinky a pokračoval v udělování pokynů.

Jak se zdálo, Dee-Dee nedělalo potíže si všechno zapamatovat. Když na ni přestala dopadat palba rozkazů, vzala hrneček a řekla, že si kávu dopije v kanceláři při práci.

„Je naprosto spolehlivá,“ řekl Tremayne, když zmizela. „Nejmíň deset trenérů se snaží ji přetáhnout,“ ztišil hlas. „Jeden jezdec amatér se k ní zachoval jako hulvát. Nemůže se s tím pořád ještě srovnat, takže na to beru ohled. Kdybyste ji náhodou přistihl, že brečí, tak je to tím.“

Upřímně jsem žasl nad tím, jaké porozumění dokáže mít pro lidi, a uvědomil jsem si, že je moje chyba, když jsem nepoznal, co se za Tremaynovým suverénním vystupováním všechno skrývá. Nejenže miloval koně, nejenže potřeboval, aby někdo zaznamenal, co prožil, nejenže miloval Gareta a radoval se z něho – bylo v něm ještě mnohem víc, zatím nepoznaného, skrytého, co možná odhalím a možná ne.

Další půlhodinu strávil u telefonu. Bral hovory, vytáčel čísla, prostě v tu denní dobu, jak jsem později zjistil, se zřejmě očekává, že trenéři jsou doma, a telefonuje se jim. Když jsme snědli topinky a vypili kávu, sáhl po cigaretě z balíčku ležícího na stole a z kapsy vytáhl laciný zapalovač.

„Kouříte?“ zeptal se a přistrčil mi balíček s cigaretami.

„Nikdy jsem to nezkoušel.“

„Je to dobrý na nervy,“ řekl a zhluboka vdechl kouř. „Doufám, že nejste fanatickej nekuřák.“

„Ne, já to docela rád čichám.“

„To je dobře,“ zatvářil se potěšeně. „Myslím, že spolu dobře vyjdem.“

Řekl, že v deset zase pojede s traktorem na dráhu dívat se na práci druhé skupiny. Do té doby už první skupina dostane krmení, vodu, a stájníci se nasnídají. Řekl, že už s ním jezdit nemusím, ať se zatím usadím v jídelně a všecko si tam uspořádám podle svého. Protože kvůli mrazům nepřicházelo v úvahu, že by se někde pořádaly dostihy, uvolil se, že bychom mohli společně strávit odpoledne a že by mi mohl vyprávět o svém dětství. Jakmile se začnou běhat dostihy, čas už nebude mít.

„To je dobrý nápad,“ řekl jsem.

Přikývl. „Tak pojďte, já vám ukážu, kde co je.“

Vešli jsme do haly pokryté kobercem. Ukázal na protilehlé dveře.

„Tamhleto je obývací pokoj, to už víte. No a tam vedle kuchyně…“ šel kousek dál a otevřel zavřené dveře… „je moje jídelna. Myji moc nepoužíváme. Budete si tu muset trošku zatopit, jak koukám.“

Rozhlédl jsem se po pokoji, se kterým jsem se později tak důvěrně seznámil. Rozlehlá místnost s mahagonovým nábytkem, bohatými tmavorudými závěsy, důstojnými zlatobéžově pruhovanými tapetami a tmavozeleným kobercem. Ne, tuhle místnost Tremayne nezařizoval, byla příliš formální.

„To bude výborné,“ řekl jsem rychle.

„Dobře.“ Zavřel dveře a zadíval se na schody, po kterých jsme večer předtím šli do ložnic. „Tohle schodiště jsme postavili, když jsme dům rozdělili. Tahle chodba, tady vedle schodů, vede do Perkinovy a Mackiiny poloviny. Pojďte se mnou, já vám ukážu.“ Šel přede mnou po světle zeleném koberci. Na stěnách po obou stranách chodby visely obrázky koní, na konci byly dvoukřídlé, bíle natřené dveře. „Tudy,“ řekl Tremayne. „Tudy se jde do hlavní haly. To je vlastně nejstarší část domu.“

Vešli jsme do velké, dřevem obkládané prostory s naleštěnou podlahou, po obou stranách v půvabném oblouku schodiště na galerii.

Pod galerií mezi schody byly další dveře. Tremayne k nim přešel, otevřel je a přede mnou se objevil salon se zlatým a bleděmodrým nábytkem, stejně formálním jako v jídelně.

„Tohle je hlavní salon,“ řekl. „Ten máme společný, jenomže ho málokdy používáme. Naposledy jsme tu měli ten zatracenej večírek…“ odmčel se. „No nic. Jak řekla Mackie, nevím nevím, kdy zas něco takovýho uspořádáme.“

Škoda, pomyslel jsem si. Dům byl jak stvořený pro večírky. Tremayne zavřel dveře a ukázal přes halu.

„Tamhle je hlavní vchod. Ty dvojité dveře po pravý straně vedou k Perkinovi a Mackie. Postavili jsme jim tam kuchyň a další nový schodiště. Prostě jsme to naplánovali jako dva oddělený domy s tím, že tahleta prostřední část je společná.“

„Je to vynikající,“ řekl jsem upřímně a taky trochu, abych ho potěšil.

Přikývl. „Jo, šlo to celkem dobře rozdělit. Nakonec takhle velikánskej dům dneska už nikdo nepotřebuje. Jenom to vytápění!“ V hale skutečně byla zima. „Dům byl z větší části postavený v roce devatenáct set šest. Je edwardiánský. Patřil Windberryovým, ale o těch jste asi nikdy neslyšel.“

„Ne, neslyšel.“

„Otec to od nich koupil za babku v době krize. Žiju tady od narození.“

„Byl váš otec taky trenér?“

Tremayne se dal do smíchu. „Ale co vás napadá. Zdědil celé jmění, v životě nepracoval. Rád chodil na dostihy, a tak koupil několik steeplerů, postavil je tady do stájí, co zely prázdnotou, když se místo kočárem začalo jezdit autem, a najal pro koně trenéra. Když jsem potom dospíval, tak jsem prostě koně převzal. Postavil jsem další stáje a dneska mám padesát boxů. Všechny plný.“

Vedl mě zpátky do svého vlastního království a zavíral za námi dveře.

„Tak to by asi bylo všechno,“ řekl, „až na kancelář.“

Když jsme došli do jeho vlastní haly, zamířil k posledním dveřím a já ho následoval do další velké místnosti, kde za psacím stolem seděla Dee-Dee. Vypadala malá.

„Tohle Windberryovi používali jako kulečníkový sál,“ řekl Tremayne. „Když jsem byl kluk, tak jsme tu hrávali.“

„Máte sourozence?“

„Jednu sestru,“ řekl krátce a podíval se na hodinky. „No já vás tu nechám s Dee-Dee. Uvidíme se později.“

Energicky odešel. Za malou chvíli, zřejmě poté, co si oblékl kabát, čepici a šálu, jsem slyšel, jak za ním zabouchly dveře na dvůr. Asi dveřmi bouchá běžně, říkal jsem si, je to u něj normální, nevzteká se.

Dee-Dee se bez nadšení zeptala, co pro mě může udělat.

„Vám se to s tím životopisem nezdá?“ zeptal jsem se.

Zamžikala. „To jsem neřekla.“

„Vidím to na vás.“

Chvíli si hrála s nějakými papíry. Nepodívala se mi do očí.

„On už se tím zabýval několik měsíců,“ řekla pak. „Pro něho je to velká věc. Já si myslím… když už se teda ptáte… měl to vydržet a měl počkat, až se najde někdo lepší…“ zaváhala, „teda někdo, kdo je známější. S vámi se setkal a hned příští den jste se ukázal tady. Já si myslím, že to bylo trochu expres. Navrhovala jsem, že bychom se o vás měli něco dozvědět, ale on prohlásil, že mu stačí slovo Ronnieho Curzona. Tak vás tu máme.“ Vzhlédla. Najednou se tvářila vášnivě. „Zaslouží si to nejlepší!“

„Aha.“

„Co myslíte tím aha?“

Chvíli jsem neodpovídal, ale rozhlížel se po kanceláři zařízené každý pes jiná ves. Zbytky klasicistických dekorativních prvků potlačovaly moderní police, registratury, skříňky. Byla tam i kopírka, počítač, fax, telefony, trezor, televizor, spousta magnetofonových kazet, lepenkové krabice, stohy novin a nástěnka se vzkazy připíchnutými špendlíky s červenou hlavičkou. Stál tam taky starožitný psací stůl, u něj velikánské kožené křeslo. To bylo zřejmě Tremaynovo království. Na zemi ležely všelijak přes sebe poskládané perské koberce různých barev, pod nimi starý šedivý koberec. Na stěnách byly hlavně obrázky koní v cíli. Na věšáčcích visely pestré barevné košile žokejských dresů.

Přestal jsem se rozhlížet a soustředil se na Dee-Dee.

„Čím víc mi pomůžete, tím větší bude mít šanci.“

Tvářila se zarputile. „To není nikde psáno.“

„Dobře. Čím větší mi budete dělat obtíže, tím menší bude mít šanci.“

Zadívala se mi upřeně do očí. Bylo jasné, že je proti mně stále ještě zaujatá, ale logika věci ji přece jen trochu zarazila.

Usuzoval jsem, že jí může být asi tak čtyřicet. Byla hubená, ale ne vychrtlá, aspoň pokud jsem mohl vidět v objemném svetru. Pleť měla docela pěknou, krátce ostříhané vlasy, nevýraznou tvář, byla mírně nalíčená, bez šperků, ruce drobné a pevné. Vypadala do sebe uzavřená, možná ze zvyku, možná to bylo tím, jak se k ní zachoval ten jezdec amatér.

„Jak dlouho tady už pracujete?“ zeptal jsem se nezúčastněně.

„Asi osm let,“ odpověděla bez zaváhání.

„Potřebuju především alba s výstřižky.“

Málem se usmála. „Nemáme.“

„Musíte mít,“ protestoval jsem rozčileně. „Zmiňoval se o výstřižcích.“

„Ano, jenomže nejsou v albech, jsou v krabicích.“ Ukázala hlavou. „Tamhle ve skříňce. Vemte si tam, co chcete.“

Přešel jsem místnost a otevřel bílá dvířka. Uvnitř jsem našel na policích od podlahy až do výšky hlavy řady bílých lepenkových krabic jako na košile, osm palců hlubokých, všechny popsané černým fixem daty.

„Asi tak před třemi nebo před čtyřmi lety jsem je dala do nových krabic,“ řekla Dee-Dee, „protože ty starší se už pomalu rozpadaly. Noviny zežloutly a snadno se trhají, však uvidíte.“

„Můžu si to odnést do jídelny?“

„Co mě se týká, klidně.“

Vzal jsem čtyři krabice a vydal se s nimi na cestu. Za chvíli vidím, že jde za mnou.

„Počkejte,“ řekla, když jsme došli do jídelny. „Mahagon se snadno poškrábe.“

Přešla k rozměrnému příborníku a ze zásuvky vytáhla velký kus zeleného sukna, jímž zakryla oválný stůl.

„Na tohle si to můžete dát,“ řekla.

„Děkuju vám.“

Odložil jsem krabice a šel si pro další náklad. Nosil jsem tak dlouho, až jsem je všechny přenesl. Dee-Dee se mezitím vrátila k psacímu stolu, ke své práci, spočívající převážně v telefonování. Pak jsem krabice řadil podle dat a přitom slyšel Dee-Dee hovořit. Když jsem se podíval na nejstarší datum, uvědomil jsem si, že je ještě z doby před Tremaynovým působením, protože určitě nezačal trénovat jako dítě. Ze zažloutlých cárů novin jsem se dočetl, že pan Loxey Vickers z Shellerton House v Berkshiru koupil Tripl Subjekta, šestiletého valacha za rekordní cenu (1200 guineas). Žasnoucí žurnalista poznamenal, že dům by člověk koupil levněji.

Vzhlédl jsem s úsměvem a zjistil, že Dee-Dee váhavě stojí ve dveřích.

„Mluvila jsem s Fionou Goodhavenovou,“ řekla suše.

„Jak je jí?“

„Dobře. Zdá se, že je to vaše zásluha. Proč jste se ani nezmínil, co jste včera pro všechny udělal?“

„Nezdálo se mi to důležité.“

„Nejste náhodou blázen?“

„No řekněme, že se mi to nezdálo důležité v souvislosti s tím, jestli dokážu nebo nedokážu napsat Tremaynův životopis tak, jak by si zasloužil.“

„Pane bože!“ Zmizela, ale hned se vrátila. „Když otočíte tamhle tím termostatem, budete tady mít víc tepla.“

Zmizela, než jsem jí stačil poděkovat. Pochopil jsem, že byl nastolen mír nebo přinejmenším příměří.

Po čase se vrátil Tremayne. Slyšel jsem ho energicky mluvit do telefonu v kanceláři. Za chvíli přišel do jídelny a sdělil mi, že se konečně našel někdo, komu chybí kůň.

„Přiběhl přes kopec z vedlejší vesnice. Posílají pro něj dopravní box. Jak vám to jde?“

„Čtu si o vašem otci.“

„Blázen! Byl posedlý představama, jak asi vypadá to, co sní, když se mu to dostane do žaludku. Nutil vždycky sluhu, aby jednu porci ode všeho, co bylo na stole, dal zvlášť do kbelíku a aby to tam zamíchal. Když se otci nelíbilo, jak to vypadá, tak prostě nevečeřel. Kuchař se z toho málem zbláznil.“

Dal jsem se do smíchu. „Co vaše maminka?“

„Ta už byla po smrti. Dokud maminka žila, tak to s tátou šlo. Zbláznil se až potom.“

„Kolik vám bylo, když… už byla po smrti?“

„Deset, když umřela. Byl jsem stejně starý jako Garet, když utekla jeho matka, takže vím, jak se můj syn asi cítí. Jenže jeho matka žije a Garet ji občas vídá. Já si maminku upřímně řečeno moc nepamatuju.“

Po chvíli jsem se ozval: „Jak moc se vás můžu vyptávat?“

„Ptejte se, na co chcete. Pokud nebudu chtít odpovědět, tak to prostě řeknu.“

„Dobře… Řekl jste, že váš otec zdědil celé jmění. Nechal… odkázal vám ho?“

Tremayne se zasmál. „Jo, i když co bylo jmění před sedmdesáti nebo osmdesáti lety, už dneska žádný jmění není. No, svým způsobem mi to odkázal. Nechal mi tenhle dům, naučil mě základy hospodaření s půdou, naučil mě to, co se sám naučil od svýho táty a co vlastně nepoužil. Děda majetek shromažďoval, otec utrácel. Já jsem spíš po dědečkovi, ačkoli jsem ho nepoznal. Občas vysvětluju Garetovi že to, co si můžeme dovolit, si vlastně dovolit nemůžeme. Nechci, aby se naučil zbytečně utrácet.“

„A co Perkin?“

„Perkin?“ Tremayne jako kdyby měl na okamžik prázdný pohled. „Perkin vůbec nemá smysl pro peníze. Žije ve vlastním světě a bavit se s ním o penězích nemá smysl.“

„A co v tom vlastním světě provozuje?“

Tremayne se zatvářil, jako by pro něj cíle jeho syna byly naprostým tajemstvím, jako kdyby s ním trochu ztrácel trpělivost a přitom se jím pyšnil.

„Vyrábí nábytek,“ řekl. „Sám si ho navrhuje, sám ho dělá. Kus po kuse. Dělá příborníky, stoly, paravány, všechno možný. Za dvě stě let to budou drahocenný starožitnosti. To jenom abyste věděl, jaký má Perkin vztah k penězům,“ povzdechl si. „Nemohl udělat nic lepšího než si vzít chytrou holku, jako je Mackie. Ta mu ty věci prodává a stará se, aby aspoň něco vydělal. Sám předtím prodával za míň, než obnášely provozní náklady. Je to s ním beznadějný.“

„Když je spokojený…“

Tremayne ponechal spokojenost svého syna bez komentáře a zeptal se, jak jsem na tom s magnetofonem.

„Nenamočil se vám včera večer? Vydržel tu koupel?“

„Jistě. Mám všechny věci v nepromokavém obalu. To už ze zvyku.“

„Džungle a pouště?“ Vzpomněl si, jaké jsem měl povolání.

„Hm.“

„Tak si pro ten magnetofon skočte a začnem. Přinesu sem televizor z kanceláře a video, abyste se podíval na dostihy, co jsme vyhráli. Jo a kdybyste chtěl něco k obědu,“ uvědomil si najednou, „většinou jím sendviče s hovězím, kupuju je po padesáti a dávám je do mrazicího boxu.“

Oba jsme si dali napůl rozmrzlé, nezajímavé sendviče s hovězím, a mě napadlo, že Tremayne sice má zvláštní způsob vedení domácnosti, ale ještě můžu být rád, že jídlo před večeří nemíchá v kbelíku.

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024