15
Omluvil jsem se Tremaynovi.
„Ale s tím přece začal Nolan,“ namítla Mackie.
Dívala se starostlivě na tmavnoucí pohmožděninu na Perkinově tváři a obdobnou na mé.
Perkin vztekle a zmateně seděl u stolu číslo šest, zatímco se dostihové publikum po zábavném intermezzu zase rozcházelo a hudba znovu začala hrát.
Nolan nebyl v dohledu. Sam si sundal sako od krve, utřel si krvácející nos, olízal si bolavé klouby ruky a začal si z celé věci dělat legraci, aby příhodu zlehčil.
„Já do něho jenom vrazil, to je všechno,“ prohlásil s tragikomickými gesty. „No je teda fakt, že jsem mu odved Fionu a možná že jsem mu taky řek, ať si najde jinou klisničku, no prostě pak už mě držel za ucho a už mi dal do nosu a tekla mně červená, že by jí byl kýbl. No tak jsem mu to samozřejmě vrátil, že jo?“
Kolem Sama se shromáždili diváci, ale Tremayne mezi nimi samozřejmě nebyl. Tremayna velice mrzelo, že na konci krásného večera došlo k takové nepříjemnosti. Netrpělivě a dopáleně popadl Fionu a posadil ji vedle sebe ke stolu. Projevoval podobnou nerudnost jako tehdy v kanceláři Ronnieho Curzona.
Fiona ho přesvědčovala: „Sam to přece myslel žertem.“
„Má mít víc rozumu,“ řekl Tremayne tvrdě.
Garet sedící vedle Perkina se na otce úzkostlivě zadíval. Věděl, co ten tón značí.
„Nolan toho má mnoho za sebou,“ snažila se ho Fiona omluvit.
„Nolan je vztekloun,“ řekl Tremayne dopáleně. „Taky je všeobecně známo, že když člověk nechce, aby ho kousnul chřestýš, tak do něj nestrká klackem.“
„Tremayne!“ Fionu polekalo, jak rozzlobeně a úsečně hovoří. Okamžitě se snažil zmírnit.
„Moje milá, já vím, že je tvůj bratranec a taky vím, že toho má hodně za sebou, vím, že ho máš ráda, ale bude lepší, když až na další nebude se Samem v jedný místnosti.“ Pak se zadíval na mě.
„Jste v pořádku?“
„Jo.“
„John byl skvělý,“ vykřikla Mackie a Perkin se zaškaredil.
Erika se na mě ušklíbla jako čarodějnice a poznamenala: „Příliš tělesně zdatný na literáta.“
„Pojďme domů,“ řekl Tremayne stroze. Vstal, políbil Fionu, vzal krabici se stříbrnou mísou a očekával, že ho synové, snacha a životopisec budou poslušně následovat. Vstali jsme tedy a poslušně následovali. Odešel důstojně, třebaže byl rozhněvaný a zcela jasně dával všem najevo svoji nelibost. Ale běda tomu, kdo by se mu smál.
Nesmál se nikdo. Tremayna měli všichni v opravdové vážnosti. Viděl jsem, že se většina přítomných tváří spíš soucitně, než aby se ušklebovali. Přitom po pravdě řečeno Tremayne nevraživost obou jezdců v mnoha směrech živil. Když teď ještě mezi ně přimíchal mě, určitě to ke smíru nepřispělo.
„Možná by bylo lepší, kdybych zítra práci nejezdil,“ řekl jsem před brankou na parkoviště. Okamžitě se zastavil:
„Bojíte se?“
Zastavil jsem se vedle něj a nechal ostatní tři jít napřed.
„Já jen že to Nolan i Sam neradi vidí. To je všechno.“
„To se na to sakra podíváme. Samozřejmě že pojedete! A o tu licenci pro vás požádám. Nolana zkrotím. Jasný?“
Přikývl jsem.
Upřeně se na mě zadíval. „Proto vám Nolan vyhrožoval, že vás zabije? Nejen proto, že jste ho veřejně zesměšnil?“
„Myslím si to.“
„Tak chcete jet v jednom nebo ve dvou dostihách, nebo ne?“
„Chci.“
„Čili zítra jezdíte práci s Fringem. A teď bude lepší, když pojedete zpátky s Fionou. Postarejte se, aby se dostala v pořádku domů. Harry by určitě nebyl rád, kdyby ji Nolan otravoval, a on by to klidně dokázal.“
„Dobře.“
Energicky přikývl a šel ke svému volvu. Já šel za Fionou. Hádala se s Nolanem ve vstupní hale. Když jsem se přiblížil, Fioně i Erice se viditelně ulevilo a Nolan začal zuřit.
„Měla jsem strach, že jsi odjel,“ řekla Fiona.
„Poděkuj Tremaynovi.“
„Sakra proč tady ten srab pořád zaclání,“ vztekal se Nolan.
Nezdálo se však, že by mě chtěl napadnout.
„Harry ho požádal, aby mě odvezl domů,“ odsekla Fiona. „Jdi si odpočinout, Nolane, jinak nebudeš zítra fit na Groundsela.“
Určitě stejně jako já zaslechl v té přátelské radě nepatrnou výhrůžku. Současně mu tím Fiona poskytla záminku k důstojnému odchodu. Dívala se za ním s l…
