17
„Napište tam křížek.“
Doone potřásl hlavou. „Vy ho obdivujete. Asi nejste objektivní.“
Chvíli jsem o tom uvažoval. „Ano, v mnoha směrech ho obdivuju, to přiznávám. Obdivuju jeho jezdecké umění, jeho profesionalitu a odvahu. Je realista,“ odmlčel jsem se. „Ale taky připouštím, že jako pro je možné uvést všechno, o čem jste se už dřív zmínil. Má všechny schopnosti potřebné k tomu, aby tu past nalíčil, včetně ideálního místa.“
Doone přikývl. „Pokračujte.“
„Rozšířil jste na něj vyšetřování.“
„Ano. To souhlasí.“
„Spával s Angelou Brickellovou. A to je právě to, co považuju za nejsilnější argument proti.“
„Přece nechcete říct, že by se v něm nenašlo dost vzteku, odvahy a síly na to, aby ji uškrtil.“
„Ne, to netvrdím. Ale stejně si nemyslím, že to udělal. Chci říct, že by ji v žádném případě nevodil do lesa. Přece vám sám řekl, že pro tyhle příležitosti nosí do loděnice matraci. Kdyby Angelu uškrtil ze vzteku, v náhlém rozčilení, byl by to udělal tam. Klidně pak mohl mrtvolu něčím zatížit a hodit do řeky. Nikdo by se nikdy nic nedozvěděl.“
Doone poslouchal s hlavou ke straně. „Ale co když to takhle úmyslně naplánoval? Co když ji zavedl do lesa právě proto, aby spolu byli daleko od jeho přirozeného útočiště?“
„Neřekl bych, že by byl schopný někoho uškrtit jenom proto, aby skryl své hříchy. Všichni přece vědí, že se vyspí s každou, která se namane. Takový skandál, jaký by mohl mít s Angelou Brickellovou, by prostě pominul jako žert.“
Doone se tvářil pohoršeně. „To není pěkné,“ řekl a nejspíš myslel na své zranitelné dcery.
„To jsme se ale moc daleko nedostali,“ zadíval jsem se na seznam. U všech mých hodnocení byl křížek s výjimkou otazníku vedle Nolanova jména. Moc jsem nepomohl.
Doone několikrát klapl perem a pak připsal na další řádek Lewis Everard.
„To není do černého.“
„Tak mi řekněte nějaká pro a proti.“
Přemýšlel jsem. „Vezmeme tedy napřed pro: Myslím, že nemá dost průraznosti a odvahy, aby tu past nalíčil. Na druhé straně… chytrý a prohnaný bezpochyby je. Taky bych neočekával, že by šel s Angelou Brickellovou do lesa. Nevím vlastně proč, ale nějak se mi to k němu nehodí, k jeho střídmosti, pokud je střízlivý.“
„A pro?“ pobízel mě Doone, když jsem se odmlčel.
„Opíjí se… A jestli by v opilosti dokázal skočit po Angele Brickellové, skutečně nevím.“
„Ale znal ji.“
„Ano, ale ne v biblickém slova smyslu,“ přikývl jsem.
„Pane!“ řekl káravě.
„Určitě ji vídal na dostizích,“ řekl jsem s úsměvem. „Další pro… Je vynikající lhář. Sám o sobě říká, že ze všech zdejších lidí je nejlepší herec.“
„Takže otazník?“ Doone váhal.
Zvolna jsem potřásl hlavou. „Ne, křížek.“
Doone se zadíval na sloupek negativních hodnocení a řekl znechuceně: „S vámi je ta potíž, že znáte málo vrahů.“
„Nesetkal jsem se s žádným, protože Nolana Everarda počítat nemůžeme.“
„Vy byste vraha nerozeznal, i kdybyste o něj zakopl.“
„Váš seznam je příliš krátký.“
„Už to tak vypadá,“ odložil notes a vstal. „No pane Kendalle, děkuju vám za čas, který jste mi obětoval. Já to vaše hodnocení zvážím. Pomohl jste mi věci si vyjasnit. Teď zkrátka budeme muset s naším vyšetřováním pokročit. Však my se nějakého konce dobereme.“
Zpěvavý hlas dospěl k tečce. Doone mi potřásl rukou a odešel. Šedivý muž v šedivém oblečení spějící za pravdou svérázným způsobem.
Chvíli jsem jen tak seděl a přemýšlel o tom, co jsem řekl já a co on, a pořád se mi zdálo nemyslitelné, že někdo z lidí, které jsem se naučil znát, by mohl být vrah. Nikdo z nich přece nebyl padouch, ani Nolan ne. Musel to být někdo, na koho jsme vůbec nepomysleli.
Zbytek dopoledne jsem po chvilkách pracoval na Tremaynově knize, ale těžko jsem se soustřeďoval.
Občas za mnou zašla Dee-Dee. Dělala mi společnost, nabízela mi kávu. Nakoukl ke mně taky Tremayne, aby mi řekl, že odjíždí do Oxfordu ke krejčímu. Jestli prý nechci jet s sebou a nechci si něco nakoupit. S díky jsem odmítl. Sice jsem si potřeboval koupit novou bundu a boty, ale měl jsem málo peněz, v Shellertonu se bez nich žilo docela …
