2
Už tři roky jsem bydlel v nájmu, v přízemí staršího domu kousek od hlavní ulice, probíhající středem starobylého městečka. Měl jsem ložnici a koupelnu s okny do ulice, tedy na východ, velký obývací pokoj s okny do zahrádky na západ, většinou zaplavený sluncem. O zahrádku, kterou uzavíral potok, jsem se dělil s majiteli domku, staršími manželi, bydlícími v patře nade mnou.
Bradova matka vařila a uklízela mým domácím už celá léta, Brad jim sem tam něco opravil, natřel, nebo naštípal dříví, podle nálady. Krátce poté, co jsem se do domu přistěhoval, matka i syn bez velkého dohadování jednoduše rozšířili své služby i na mě, což mi zcela vyhovovalo. Žilo se mi tam dobře, ale jestli platí, že domov je tam, kam člověka nejvíc táhne srdce, pak jsem byl skutečně doma na větrem bičovaných planinách, ve stájích a na drsných dostihových závodištích, kde mám práci.
Odemkl jsem si tichý byt a usadil se na pohovku, nohu obloženou pytlíky s ledem. Díval jsem se, jak slunce zapadá za potokem a uvažoval o tom, že bych byl přece jen udělal líp, kdybych zůstal v ipswichské nemocnici. Noha mě bolela jako čert až ke kolenu a bylo čím dál jasnější, že pád na dlažbu škody způsobené ve čtvrtek ještě zhoršil, a to velmi zle. Můj chirurg nebyl doma, odjel na víkend do Walesu, a já tušil, že by mi stejně těžko pomohl, jedině by asi řekl: „Já vás varoval“. Nakonec jsem tedy spolkl další distalgesic, opatřil si další čerstvé pytlíky s ledem a dal jsem se do počítání časového rozdílu mezi Londýnem a Sydney, mezi Londýnem a Tokiem.
Do obou měst jsem zavolal ve dvanáct v noci, kdy už tam byl následující den ráno. Měl jsem štěstí, obě sestry byly doma.
„Chudák Greville.“
„Dělej, jak myslíš, zařiď to podle svého.“
„Objednej za nás květiny.“
„Dej nám vědět, jak to šlo.“
Jistě, slíbil jsem, dám vědět. Znovu opakovaly „chudák Greville“, a jak by se radovaly, kdybych se ukázal v Tokiu a Sydney, prý kdykoli. Dětem se vede dobře, manželům taky. A co já? Vede se mi dobře? Chudák Greville…
Smutně jsem položil telefon. Všechny rodiny trochu rozvane vítr, některé však příliš. Sestry jsem znal už jen z fotografií, které posílaly o vánocích. Ony mě už nepoznaly po hlase.
Ráno jsem za moc nestál, tak jsem si dal raději se vším načas. Znovu jsem si oblékl košili, kravatu a svetr místo saka, na pravou nohu jsem si obul botu, na levé jsem měl jenom ponožku. Když pro mne pět minut před dohodnutou dobou přijel Brad, byl jsem už připravený.
„Jedeme do Londýna,“ oznámil jsem mu. „Tady je mapa a tady jsem označil, kam chceme. Myslíte, že to najdete?“
„Přece se můžu zeptat, ne?“
„Tak tedy jedeme.“
Přikývl, pomohl mi nasoukat se na zadní sedadlo a mlčky jel sedmdesát mil hustým ranním provozem. Pak se chvíli proplétal Holbornem, občas z okénka křikl na pouliční prodavače a ptal se kudy dál, asi dvakrát zahnul, kam neměl, zase se našel, až konečně prudce zastavil v živé ulici kousek od Hatton Garden.
„Sme tu,“ ukazoval. „Číslo padesát šest. Je to tenhle barák s kancelářema.“
„Výborně.“
Pomohl mi vystoupit, podal berle a přidržel těžké skleněné dveře hlavního vchodu. Uvnitř seděl za pultem člověk v čepici, která ztělesňovala ostrahu. Zeptal se mne přísně, do kterého jdu patra.
„Saxony Franklin.“
„Jméno?“, díval se do nějaké listiny.
„Franklin.“
„Myslím vaše jméno.“
Vysvětlil jsem mu, kdo jsem. Povytáhl obočí, sáhl po telefonu, stiskl tlačítko a řekl: „Nahoru jde nějaký pan Franklin.“
Brad se zeptal, kde může zaparkovat. Poradili mu, aby zajel dozadu na dvůr. Slíbil, že na mne počká a prý ať nespěchám, že o nic nejde.
Moderní administrativní budova stála mezi zdobnými viktoriánskými domy a tyčila se nad nimi do výše deseti pater, samé studené sklo. Ukázalo se, že firma Saxony Franklin je v osmém patře.
Vyjel jsem tichým výtahem a pak jsem se odbelhal několika těžkými dvojitými dveřmi do haly s recepčním pultem a několika křesly pro čekající návštěvníky. V tu chvíli tam byli i dva policisté.
Za policisty stála paní středního věku a tvářila se rozčileně…
