10
Když jsem se probral, okamžitě jsem pochopil, že mě nechtěli věznit. Chtěli mě zabít. Chata byla plná kouře a z podlahy vyskakovaly v nepravidelném pruhu drobné plaménky. Nejdříve jsem se nemohl na nic rozpomenout. V polosedě jsem se zmateně rozhlížel, hlavu jsem měl tupou a krutě mě bolela. To Cliveovi, uvědomil jsem si. Museli vyprázdnit plechovku s podpalovačem, nasypali klikatou pěšinku po podlaze a zapálili. Piliny prosycené naftou pomalu a jistě hořely a stoupal z nich hustý a nedýchatelný kouř. Opřeli mě o kamna, aby to vypadalo, jako bych byl upadl a uhodil se o ně do hlavy. Když jsem se pokoušel postavit, kopl jsem nohou do prázdné plechovky a rukou jsem zavadil o krabičku cigaret a sirky.
Při požárech většinou lidé zahynou udušením, neusmrtí je plameny, ale kouř. Od malého ohýnku na podlaze by chata pravděpodobně neshořela, oheň stoupá vzhůru, ne dolů. Cliveovi mě chtěli zabít z obyčejné pomstychtivosti. Jenže režie této „náhodné smrti“ se jim příliš nepovedla.
Vyhnal jsem z hlavy tyhle zbytečné úvahy a začal jsem myslet účelně. Uvědomil jsem si, že chci-li zůstat naživu, budu muset začít jednat. Naživu jsem zůstat chtěl.
Konečně se mi podařilo vstát. Stáhl jsem s postele deku, odnesl do koupelny, hodil do vany a natočil na ni vodu. Plíce jsem měl plné hustého, dusivého kouře a byl jsem jako opilý. Je to pitomost, říkal jsem si, pitomost, ti dva idioti, ten kluk s tím děvčetem mě vytrvale cpou tam, kam chci, a já se zuřivě bráním, pitomost je to, k smíchu. K smíchu…
Najednou jsem se octl zase na zemi, na všech čtyřech, napůl v bezvědomí. Trochu jsem se narovnal, vytáhl deku z vany a hodil ji na plameny. Dělám blbosti, povídal jsem si sám se sebou. Bylo by lepší jednoduše vyjít ze dveří. Zkusil jsem to, ale nešlo to.
Dveře byly zaklíněné.
Obalil jsem si pěst cípem záclony a prorazil okenní sklo. Do místnosti začal nesměle proudit vzduch; pokud mu to dovolila síť proti moskytům. Znovu jsem byl na zemi. Bylo mi nanic a v hlavě se mi rozpoutalo úplné peklo. Cítil jsem zápach pálící se přikrývky. Vzal jsem ji a hodil na plameny o kousek dál. Konečně jsem všechno uhasil a po ohni zbyla na podlaze jen doutnající, páchnoucí pěšinka. Měl jsem pocit, že jsem starý a úplně opotřebovaný tím lezením po horách. Bylo mi zle z té rány do hlavy a z příliš velké dávky kouře.
Otevřel jsem dvířka u kamen (značka Shapleigh) a kouř začal pomalu proudit do komína, zatímco jsem ležel u dveří a snažil se vdechovat praménky čerstvého vzduchu, které pronikaly nad prahem.
Zdálo se mi, že zatím uplynula celá věčnost, ale konečně mi začalo být trochu líp a místo explodujícího děla mně v hlavě bušilo už jenom obyčejné kladivo. Začal jsem uvažovat o tom, jak dlouho asi potrvá, než se Yola s Mattem vrátí, aby mohli s patřičným zděšením objevit moji mrtvolu. Usoudil jsem, že je nejvyšší čas, abych něco podnikl.
Pomalu jsem vstal a opřel se o dveře. Musely být zvenku zaklíněné, zámek neměly. Bylo to docela jednoduché: rám dveří proti moskytům se otevíral ven, vlastní dveře dovnitř. Kdybych neměl oči oslepené Kouřem, byl bych na to přišel hned. Matt a Yola prostě oboje dveře spojili háčkem. Nadzdvihl jsem háček a vnitřní dveře se uvolnily. Pak jsem zjistil, že náprsní taška, kterou jsem měl v kapse, leží na stole. Prohlíželi si ji. Ovšem, nic tam nemohli najít, kromě vlastní fotografie. Tu si vzali.
Příliš pečlivě ale moje věci neprohlíželi, protože pistoli jsem našel na místě, v závěsném pouzdru pod košilí. Podíval jsem se do zásobníku, byl plný… a zastrčil zbraň zpět.
Jediná věc, kterou jsem tam opravdu nesměl nechat, bylo moje rádio. Rychle jsem složil anténu a strčil rádio do kufru, který jsem si přichystal před snídaní. Odhodlaně jsem kufr zdvihl a snažil se ignorovat, jak mi je nanic a jak se se mnou všechno točí. Otevřel jsem dveře. Za mnou byl zmatek spáleniště a přede mnou ležela krátká cesta k vozu.
Zdála se mi v tu chvíli nekonečná.
Kdyby se mi nebylo udělalo hůř; byl bych to možná ušel bez zastávky. Na konci lesní p…
