12
Walt řekl několikrát „proboha“, ale pak připustil, že by mu pojišťovací společnost Butress Life možná byla ochotna hradit výlohy na cestu na západní pobřeží, na druhý konec pevniny, kdyby jí kynula naděje, že za to získá Allyxe.
„Los Caillos je kousek na severovýchod od Los Angeles,“ vysvětloval jsem mu. „Myslel jsem, že bychom se mohli ubytovat ještě dál na sever, na pobřeží.“
„Jak si přejete.“
„Tak se tedy sejdeme v motelu Vacationer, v Grand Beach, Santa Barbara. Budu vás čekat zítra.“
Opakoval adresu. „Kdo to zaplatí?“ zeptal se.
„O tom ať se třeba dohodne Butress Life s Davidem Tellerem. Já budu motel účtovat Tellerovi. Myslíte, že byste to mohl vymáčknout z vašeho podniku?“
„Myslím, že ano.“ Jeho hlas zněl v telefonu unaveně a bez elánu.
„Moje žena a děti z toho ale velkou radost mít nebudou. Slíbil jsem jim, že je v neděli vezmu na piknik.“
„Tak to o týden odložíte.“
„To už jsem kvůli vám udělal dvakrát.“
„Hm.“ Po chvilce dodal. „Tak tedy zítra, v šest hodin místního času. Bude vám to stačit?“
„Samozřejmě, výborně.“
„Tak na shledanou,“ stručně uzavřel hovor a praštil telefonem.
Položil jsem Tellerův přístroj do vidlice poněkud jemněji a začal si prohlížet pokoj, celý v zeleném a červeném, jako rajské jablíčko.
Neměl jsem nic na práci.
Pečlivě jsem si namíchal koktail a pečlivě ho vypil. Pak jsem pomalu došel k bazénu a uvažoval o tom, že bych se mohl za šera krásně vykoupat, jenže mi svlékání a oblékání připadalo jako příliš velká námaha. Vrátil jsem se do domu a snědl večeři; kterou mi uvařila a nachystala Eva. Švadronila bez ustání, asi se nemohla nabažit toho, že se s někým může bavit svou rodnou řečí, a já upřímně začínal litovat, že jsem si to začal. Zoufale jsem si přál, aby zmlkla a vypadla. Když konečně odešla, nebylo to o nic lepší.
Snažil jsem se číst, ale obrátil jsem několik stránek, aniž jsem vnímal jediné slovo, nemohl jsem se soustředit, nemohl jsem vydržet na jednom místě. Odešel jsem znovu do sametové, temně zelené zahrady a usadil se v jednom z křesel na okraji bazénu.
Rozhlížel jsem se po černé hladině vody a po černých stínech zahrady. Uvažoval jsem zasněně o tom, jak je nelogické a nesmyslné, že jsem se nedovedl nikdy vzpamatovat z toho, že jsem ztratil Carolinu, že jsem se nedovedl radovat ze svobody, kterou mi jiní záviděli, že jsem nedovedl být spokojen s tím, co mám.
Je kruté, říkal jsem si, že tíha deprese dopadá na každého stejně těžce, bez ohledu na to, jaké má postavení a co v životě dokázal.
Ukázalo se přece již mnohokrát, že ani velká sláva, světové uznání a úcta a mnoho skvělých osobních přátel nedokázali zachránit řadu geniálních jedinců ze spárů zničující deprese, která ročně pohlcuje tisíce bezvýznamných lidí, kteří nikdy neviděli svoje jména v tisku ani na reklamách, ani o to možná nestáli, tak jako já. Uvažoval jsem o tom, že deprese je asi nemoc jako každá jiná, třeba jako žloutenka, a že jednoho dne proti ní budou očkovat miminka v peřince. Taky mě napadlo, že vlastně musím být rád, že tu nemoc nemám v té nejtěžší formě, kdy se její chapadla vpíjejí do těch nejtajnějších koutků duše, kterou vysávají, až je život skutečně nesnesitelný a člověku najednou připadne skok z velké výšky jako jediné snesitelné řešení, jediná úleva.
Rozhodl jsem se, že tak daleko to se mnou nikdy dojít nesmí, že se musím ubránit, musím.
Motel Vacationer byl přímo na pobřeží. Zvuk jasně modrého Pacifiku, hlas příboje se vytrvale vtíravě mísil s hlukem tranzistorů, klimatizace, společenské konverzace, s křikem dětí a hlukem motorů automobilů. Neměli už žádné pokoje s pohledem na moře, takže jsme se oba, Walt i já, museli spokojit s pohledem na parkoviště z oken sousedících pokojů.
Když jsem dorazil, byly Eunis a Linny někde venku, a když se v šest hodin objevil Walt, ještě se nevrátily. Když jsme se šli s Waltem před večeří dolů něčeho napít, nechal jsem v recepci pro Eunis vzkaz, ale Waltovi jsem neřekl, že v motelu bydlí.
Zastavil se jako zkamenělý, jakmile ji uviděl sedět…
