Cena krve (Dick Francis)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

4

Reprezentační místnosti pojišťovací společnosti Butress Life byly v šestém patře vysokého Moderního domu na třicáté třetí ulici.

V pátém a sedmém patce měli počítače a elektrické psací stroje nacpány v maličkých kancelářích rozdělených přepážkami z plastické hmoty, šesté patro bylo vznešené, tam přijímali zákazníky. Seděl jsem zabořený do černých kožených polštářů a říkal jsem si, že ze všech amerických řemeslníků a návrhářů zaslouží největší pocty návrháři a výrobci sezení; jedině v Americe vydrží člověk sedět několik hodin na jednom místě, aniž ho bolí sedací partie.

Čekal jsem v klidu a pohodlí, v příjemném, vlahém vzduchu asi čtyřicet minut. Za tu dobu jsem zjistil, že květiny v květináčích, které lemovaly nízké přepážky rozdělující halu na menší oddělení, jsou umělé. Měl jsem čas obdivovat stěny obložené borovým dřevem, měkoučký, vysoký koberec, chytře snížený strop se skrytým osvětlením. V každém odděleni haly byl veliký psací stůl, s jednou pohodlnou židlí vpředu, jednou vzadu. Skoro u všech stolů probíhalo jednání. O kousek blíže vpředu byl v každém oddělení ještě jeden menší sál pro sekretáře, který seděl diskrétně zády ke svému nadřízenému. Docela vpředu byla nízká kožená lavice pro čekající zákazníky.

Čekal jsem. Přede mnou měl sjednanou audienci u nejvyššího pana šéfa ještě někdo jiný. Sekretářka se velice omlouvala, že pan ředitel měl už zcela nabitý program, když došel telegram od pana Tellera, a abych prý laskavě počkal, jestli mohu.

Ovšem, že jsem mohl, měl jsem tři týdny času.

Světlo bylo tlumené a nade vším se linula tichá, sladká barokní hudba. Ta hudba a důmyslně vymyšlená akustika místnosti způsobovaly, že nebylo slyšet ani slovo z hovorů, které probíhaly v jednotlivých odděleních, a přitom měli čekající zákazníci uklidňující pocit, že nejsou sami, že i jiní mají starosti.

Starosti se ovšem lišily závažností.

Tu noc, co jsem se rozloučil s Linny, jsem nemohl usnout. Linny ale za to nemohla. Sváděl jsem zoufalý boj s touhou po nebytí a hlubokým přesvědčením, že podlehnout té touze by bylo nejen amorální, ale i zbabělé, že by to byla prohra. Pokud jsem ve své práci kdy něco dokázal, bylo to díky tomu, že jsem byl tvrdošíjný a vytrvalý, že jsem se odmítal vzdát. Tomu jsem teď vděčil za to, že jsem naživu.

Jinak mě k životu nepoutalo nic, ale zhola nic.

Nadšení pro věc, pro to, najít koně Davida Tellera ve mne hořelo asi tak silně, jako ohýnek v lijáku. Taky jsem věděl, že kdybych odešel, státní služba by se určitě nezhroutila.

Vzpomínky na Carolinu mě zaplavovaly jako lavina. Carolina… byli bychom se vzali, kdyby jí její muž byl povolil rozvod.

Carolina od muže odešla a žila se mnou a s nekonečnými výčitkami svědomí. Nestálo to za nic, za nic jistě se to přihodilo mnoha lidem. Její láska během těch zoufalých, neuspokojivých šesti let, kdy jsme marně čekali, jestli jí muž povolí rozvod, dočista zmizela, roztála jak sníh. Její muž vytrval až do konce. Stejně se k němu ale nevrátila. Když odešla ode mne, vrátila se k svému původnímu povolání, našla si místo sestry v nemocnici v Nairobi.

Dopisy od nás obou, ve kterých jsme ji prosili, aby se vrátila, ignorovala.

Bolest, kterou jsem cítil, když mě opustila, časem zeslábla, přestala být nekonečná, přicházela Ve vlnách po stále delších přestávkách. Když mě ale taková vlna přepadla, vzpomínal jsem na Carolinu, jaká byla ze začátku, když jsem ji poznal, a vždy jsem po ní nesnesitelně toužil. Snadno jsem našel ženy, s kterými jsem si mohl povídat nebo se kterými se mi dobře pracovalo nebo se kterými jsem se mohl vyspat. Nemohl jsem najít žádnou, se kterou bych mohl všechno, taková byla jen Carolina. V posledním roce se pocit osamocení nezmírnil, naopak, cítil jsem se víc a víc sám. Částečně na tom nesla vinu také moje práce, která člověka nutila žít izolovaně. Neměl jsem se ke komu vracet, neměl jsem se komu svěřovat, neměl jsem o koho pečovat. Pocit prázdnoty a marnosti mě zcela prostoupil a přede mnou ležela jen nekonečná řada prázdných, marných, bezútěšných let. Bylo to nesnesitelné.

Zákazníci, kteří se radili u velikého psacího stolu, se zvedli, rozloučili a, odešli. Paní sekretářka vpustila k velikému panu řediteli člověka, který už tam čekal přede mnou, a já čekal trpělivě dál. Byl jsem na to zvyklý.

Prohlídka pramice, kterou provedli ráno v Henley, nepřinesla nic zajímavého, jen řadu rozmazaných otisků prstů, nejzřetelnější patřily Petrovi.

Kapesník s medvídkem Yogi putoval po různých výrobcích, s nepatrnou nadějí, že zjistíme, kde byl zakoupen. David Teller, kterého jsem ráno na skok navštívil, stručně prohlásil, abychom všechny účty posílali bez ptaní na něho. Letadlo Super WC 10 odletělo z Heathrow ve tři hodiny odpoledne letního času a přistálo na Kennedyho letišti v New Yorku ve tři deset. Kanceláře společnosti Butress Life zavíraly v šest, měl jsem tedy ještě půl hodiny času.

Venku, hluboko pod námi dole v ulicích se tetelil vzduch sálavým horkem.

Konečně jsem přišel na řadu. Pan ředitel povstal za velikým psacím stolem, podal mi měkkou, suchou ruku a na tváři vykouzlil srdečný profesionální úsměv. Usadil mě do pohodlného křesla, sedl si vedle mne a sáhl po telegramu, který mu diskrétně připravila k ruce sekretářka. Na psacím stole stála naleštěná tabulka s nápisem Paul M. Zeissen.

„Obdrželi jsme telegram od pana Tellera,“ oznámil s nádechem rozladěnosti.

Přikývl jsem. Telegram jsem odeslal já.

„Naši vyšetřovatelé jsou výborní,“ pokračoval.

Nepotěšilo ho, že jsem přijel, ale chtěl být zadobře s tak důležitým zákazníkem, jako byl Teller. Vší silou se snažil být zdvořilý.

Snažil jsem se ho uchlácholit, asi ze zvyku.

„Samozřejmě, to vím, berte to tak, že jsem přijel jen jako na výpomoc. Pan Teller mě přemluvil, abych sem jel, protože bohužel utrpěl úraz, zlomil si nohu a bude muset zůstat v Anglii v nemocnici několik týdnů. Proto se náhle rozhodl, že mě sem pošle, jako přítele, mám ho jaksi zastupovat… Mám zjistit, jestli vám nemohu být nějak nápomocen. O schopnostech vašich zaměstnanců, aby bylo jasno, neměl samozřejmě sebemenší pochybnosti, pokud někoho kritizoval, tak jedině policii…“

Úsměv pana Zeissena byl rázem o stupínek vřelejší. Stejně mi ale tak zcela nevěřil, nebyl by se dostal tak vysoko, kdyby věřil všemu, co mu kdo nakuká. Nezlobil jsem se, i když jsem částečně mluvil pravdu, ovšem jen částečně.

„Panu Tellerovi je jistě jasné,“ řekl pan Zeissen, „že se snažíme najít toho hřebce ve vlastním zájmu.“

„Samozřejmě,“ přikývl jsem, „a pan Teller taky doufá, že budete mít úspěch, protože pokládá toho koně za nenahraditelného, chce raději koně než jakoukoliv finanční úhradu.“

„Jde o jeden a půl miliónu,“ zašeptal zbožně.

„Živý hřebec má větší cenu,“ poznamenal jsem.

Poprvé se na mě podíval přátelsky. Když se vyrovnal s projevem nedůvěry k mateřské firmě, musel uznat, že moje přítomnost vlastně nemůže být na škodu.

„Případ Chrysalis má na starosti jeden z našich nejlepších lidí, Walt Prensela, ochotně vás do celé záležitosti zasvětí. Už o vás ví, poslal jsem mu vzkaz a kopii telegramu pana Tellera.“

Přehodil páčku na vysílací aparatuře, kterou měl na stole.

„Walte? Už dorazil pan Hawkins z Anglie, je tady u mne. Mohu ho poslat za vámi?“

Ptal se zdvořile, ale jak už to v Americe bývá, zdvořilá otázka se rovnala zdvořilému rozkazu. Z přístroje se ozval zdvořilý souhlas. Zeissen přehodil páčku a povstal.

„Walt má kancelář o patro výše, číslo dveří čtyřicet sedm, každý vám ochotně ukáže, kde to je. Přál byste si zajít nahoru teď?“

Přál jsem si. Šel jsem.

Předpokládal jsem, že pan Prensela ve dveřích číslo čtyřicet sedm bude stejně načepýřený a předpojatý jako jeho šéf, ale zmýlil jsem se, pan Prensela se na můj příchod řádně připravil, jak se později ukázalo. Přivítal mě věcně a neformálně, potřásli jsme si rukou, vybídl mě, abych si sedl, a já ho poslechl; to vše trvalo přesně pět vteřin.

Odhadoval jsem, že bude asi stejně starý jako já.

Byl o něco menší a statnější, měl široké, silné ruce, velmi nakrátko ostříhané nehty a zakulacené špičky prstů. Podle tvaru lebky a podle obličejových rysů jsem usoudil, že jeho rodina asi pocházela odněkud ze střední Evropy. Měl krátce ostříhané, husté, prošedivělé hnědé vlasy a hluboko posazené oči, díval se nedůvěřivě, jako by ze zásady nevěřil tomu, co mu kdo vykládá, tvářil se dokonce ještě skeptičtěji než jeho šéf.

„Přijel jste zdaleka,“ prohlásil věcným, neosobním tónem.

„Poslal mě sem David Teller, Walte, byl to jeho nápad,“ namítl jsem mírně.

„Tak vy jste si vyjel hledat hřebce… děláte to často?“ ptal se klidně, bezbarvým hlasem, bylo nesnadné uhádnout, co si myslí.

„Možno říct, že to nedělám nikdy. A co vy?“

Svraštil obočí. „Jestli chcete vědět, jestli jsem to byl já, kdo hledal ty dva hřebce, kteří se nikdy nenašli, tak tedy ne.“

Zkusil jsem se na něho usmát. Neoplatil mi to.

„Za Allyxe musela naše společnost vyplatit před třemi lety jeden milión šest set čtyřicet tři tisíc sedm set dvacet devět dolarů přesně. Showman, první hřebec, který se ztratil, byl pojištěn u jiné společnosti.“

„Domníváte se, že to všechno je souhra náhod, nebo si myslíte, že za tím něco je?“ zeptal jsem se.

„Teď, když jste se tu objevil vy, tak si myslím, že za tím je něco víc, předtím jsem si nebyl jist.“

„Nezapomeňte, že jsem vlastně na dovolené,“ namítl jsem, „přijel jsem jen proto, že mě o to Teller požádal, je zbytečné tomu připisovat nějaký hluboký význam.“

S mírným, pobaveným úsměvem se na mě zadíval.

„Já se na vás přeptal,“ poklepal prsty na kopii telegramu.

„Zajímalo mě, koho mi chtějí pověsit na krk.“

Mlčel jsem. Prensela tiše mlaskl, tvářil se chápavě, resignovaně a souhlasně.

„Tak vy jste v protidrogovém. Jak k vám Teller přišel?“

„A jak vy víte to, co víte?“

„Mám kamarády,“ řekl klidně, „přeptal jsem se na vás u dvou institucí. Věděli tam o vás. Kamarádi mě poučili o tom, co vlastně děláte, prý jste ve zvláštním oddělení pro potírání ilegálního obchodu s drogami a specializujete se na prověřování větších ryb, které jsou v podezření. Prý jste také dal několik dobrých typů našim hochům; dost to ocenili. Prý se vás protistrana snažila od vaší činnosti jednou nebo dvakrát odradit pomocí poněkud tvrdších metod.“ Vzdychl. „No, u našich hochů to máte dobré, to musím říct.“

„A u vás?“

„Prý nestojíte o slávu.“

„Tu rád přenechám vám.“

„Mně stačí, když se mnou budou spokojeni naši páni, tady v Butress Life.“

Rozhodně jsem přikývl. Byl spokojen. Pokud bychom kdy našli toho hřebce, veřejné uznání bude patřit jemu.

„Tak teď spusťte, kdy se vlastně; Chrysalis ztratil?“ zeptal jsem se.

Podíval se na náramkové hodinky a pak na hodiny nade dveřmi. Malá kancelář, ve které jsme seděli, neměla žádná okna, jen skleněné dveře, které vedly do chodby. Byl tam sice příjemný chládek a čistý vzduch, nebylo tam ale vhodné prostředí na delší rozhovor.

„Šest hodin, pět minut,“ poznamenal Walt. „Máte dnes večer ještě nějaké plány?“

„Víte o nějakém šikovném baru?“

„Umíte číst myšlenky,“ řekl a zamyslel se. „Mohli bychom zajít k Delaneymu, je to o blok výš, na Brodwayi,“

Vyšli jsme z klimatizované budovy ven na ulici, do tetelivého odpoledního žáru, bylo tam o třicet stupňů větší horko než v kancelářích. Bylo strašné dusno, relativní vlhkost skoro 98 %, a než jsme ušli sto yardů, byli jsme propocení skrz naskrz. Horko mi nevadilo, vedro v New Yorku mně bylo vždy milejší než New York ve sněhové vánici, horko mi prostě bylo vždy milejší než zima. Zima člověku proniká ještě dál než do morku kostí, otupí člověku mozek, zbaví ho vůle. Jestli se moje deprese v zimě zhorší, asi to vzdám, až přijde první sníh.

U Delaneye bylo plno, proudili tam účastníci nějakého sjezdu obchodníků. Všichni měli na úhledných klopách úhledné jmenovky, na tváři úhledný, společenský úsměv a tajili svoje starosti a strachy. Bylo jich tam plno, stáli až na chodníku, nebylo možné probojovat se mezi nimi dovnitř, a stejně bychom tam nemohli v klidu hovořit.

„Jak to vypadá ve vašem hotelu?“ zeptal se Walt. „Kde vlastně bydlíte?“

„V Biltmoru.“

Povytáhl významně obočí.

„Platí Teller,“ poznamenal jsem, „má v hotelu otevřený účet.“

„Co jste pro něho prosím vás udělal? To jste mu musel při nejmenším zachránit život.“

„Jo, šestkrát,“ ušklíbl jsem se.

„Pravděpodobně si myslí, že mu toho koně skutečně najdete,“ řekl zamyšleně.

„Že my ho najdeme.“

„Ne, my ne, vy. Já žádnou stopu nenašel, a díval jsem se důkladně.“

Do hotelu nás vezl černý taxíkář s vyhrnutými rukávy u košile.

Otevřenými okénky proudily do vozu víry horkého vzduchu pokaždé, když přidal plyn. Život ve městě pod žhavým sluncem plynul pomalu a na ulicích se povalovalo víc smetí a špíny než kdy jindy.

„Tohle je strašně špinavé město,“ prohlásil Walt.

Díval se kolem sebe očima návštěvníka. „Mám radši Chicago.“

„Tam je zima,“ řekl jsem, „město je krásné, ale studené. Od jezera vždycky táhne ledový vítr…“

„Vy dva jste z Chicaga?“ zeptal se řidič, „já se tam narodil.“

Walt se s ním dal do řeči. Měl jsem najednou v hlavě jako vymeteno, na nic jsem nemyslel a bylo mi všechno jedno. Na ničem a na nikom mi nezáleželo, nikdo mě nezajímal, nezajímal mě ani ten řidič, ani Walt, ani Carolina, nikdo. Dojeli jsme k Biltmoru, vyvezli se výtahem nahoru a šli do mého pokoje. S přemáháním jsem se ujal povinností hostitele. Objednal jsem láhev skotské whisky sledem, seřídil jsem klimatizaci, přinesl zápalky a popelníčky.

Walt si povolil kravatu, usadil se pohodlně v bílém koženém křesle a napil se.

„Vypadáte unaveně,“ poznamenal.

„To vypadám pořád.“

„Pro vás je teď vlastně asi půlnoc, ne?“

„Asi tak.“

Hodnou chvíli jsme mlčky popíjeli. Pak se Walt zavrtěl. „Tak co, chcete slyšet, jak to bylo s těmi hřebci, nebo ne?“

„Ale chci,“ řekl jsem tak znechuceně a znuděně, že mě to samotného zarazilo. Walt se na mě udiveně a nechápavě zadíval.

Když konečně spustil, mluvil stručně a věcně.

„Vezli ho přepravním boxem z Kennedyho letiště do Lexingtonu v Kentucky. Musel zůstat předtím dvacet čtyři hodiny v karanténě ve stájích na letišti, spolu se šesti dalšími koňmi, které přivezli týmž letadlem. Do té doby probíhalo všechno dobře.

Chrysalise a další čtyři naložili do boxu a vyjeli na západ od New Yorku po pensylvánské dálnici.“

„Jak to vypadalo časově?“ zeptal jsem se.

„Z letiště vyjeli v pondělí ve čtyři hodiny odpoledne, minulé pondělí, před týdnem. Do Lexingtonu měli dorazit asi tak v úterý v poledne. Je to sedm set mil.“

„Zastávky?“

„Jo, to je totiž ono, s tím byla právě potíž.“ Kroužil skleničkou a kostky ledu cinkaly o sklo. „Poprvé pauzírovali u nějaké hospody blízko Allentownu, asi osmdesát pět mil od New Yorku.

Byli čtyři, dva řidiči a dva stájníci. Za jízdy seděli oba řidiči vpředu v kabině, stájníci byli vzadu u koní.

Při té první zastávce se vystřídali, napřed se šli najíst řidiči, pak stájníci. Jenomže řidiči ty stájníky zbytečně honili, nenechali je v klidu najíst a vznikla z toho hádka.“

„To říkají všichni shodně?“

„Ano, mluvil jsem se všemi, s každým zvlášť, snažili se svalovat vinu jeden na druhého, ale jinak vypovídali shodně. Od té první zastávky ujeli asi dvě stě mil do Bedfordu, kde nocovali. Nálada se nijak nezlepšila, naopak, hádali se ještě víc.

Z dálnice odbočili jižně od Pittsburgu, jeli pak po státní, po sedmdesátce, a z té zase odbočili u Zanesvillu, kde zahnuli na jihozápad, na Cincinatti.

Po padesáti mílích se stočili k jihu přes řeku Ohio do Kentucky, na Paris a odtud po dálnici na Lexington.“

„Potřeboval bych se na to podívat na mapě,“ řekl jsem.

Přikývl. „Prostě ze Zanesvillu až do Parisu jeli po obyčejných silnicích, ne po dálnici. No, a ten jim někdo ukradl v Ohiu, ale našel se v Kentucky, a z toho potom vznikaly různé zmatky.“

„Někdo ten nákladní vůz ukradl? To slyším poprvé.“

„Jo, ukradli ho údajně omylem, ta banda prý čekala na transport kořalky, který vezli v náklaďáku stejného typu, stejné barvy a stejné velikosti. Na obou vozech nebyly žádné nápisy nebo jiné nápadnější označení.“

„Jak k tomu vůbec došlo?“

„V úterý ráno jedli řidiči a stájníci najednou, nestřídali se, seděli ale dva a dva na opačném konci stolu. Vůz s koňmi byl bez dozoru celých patnáct minut a během té doby někdo do něj jednoduše nastoupil a odjel s ním.“

„Řidiči ale jistě vůz zamkli, ne?“

„jistě, ale ti zloději nebyli žádní amatéři, nastartovali motor kouskem drátu.“

„Nu a jak to bylo dál?“

„Když posádka zjistila, že vůz je pryč, zavolali policii. Policie našla vůz až ve středu ráno, kus od silnice, za nějakým kopečkem v Kentucky. Box byl samozřejmě prázdný, koně byli pryč. Vykládací rampa byla spuštěná a koně někdo odvázal.“

„Úmyslně odvázal.“

„Ano, zůstaly tam vazáky. Koně byli úplně volní, neměli ani uzdečku, nic, za co by se dali chytit. Kentucká policie si myslí, že koně byli vypuštěni proto, aby se zdrželo pronásledování, aby se všichni začali honit za koňmi a ti darebáci aby tak získali náskok.“

„No, to se jim tedy povedlo.“

„Jo,“ přikývl Walt zasmušile. „To víte, majitelé koní spustili ohromný povyk, všechny ty koně měli velkou cenu, nejen Chrysalis.

Ovšem u nás byl pojištěn jen Chrysalis.“

„Ty ostatní našli?“

„Jo. Zato Chrysalis se dočista vypařil.“

„Proč si myslíte, že těm darebákům šlo ve skutečnosti o ten transport kořalky?“

„Protože jediná věc, která se našla v kabině toho koňského transportního vozu byl zmačkaný kousek papíru, na kterém byly vypsané časy na trase, po které denně projíždějí kamióny s pitím.“

„Byly tam otisky prstů?“

„Ne. Vzali si rukavice i na to, aby si vypsali ty časy.“

Walt začínal mít sucho v krku, asi moc mluvil.

Znovu jsem mu nalil. Chtělo se mi spát.

„Tak co si o tom myslíte?“ zeptal se.

Pokrčil jsem rameny. „Šli po Chrysalisovi, tím papírkem s jízdním řádem chtěli jenom zmást stopu.“

„Ale proč, prosím vás? Proč by vůbec kradli chovného hřebce? To nám prostě vůbec nejde do hlavy. Já toho tedy o koních moc nevím, já dělám především neoprávněné nároky a tohle mně dali, protože jsem zrovna neměl moc práce, rozumíte? Je mi ale jasné, že cena chovného hřebce je v jeho jménu, že proto jméno se platí takové částky za připouštění. Kdyby někdo ukradl Chrysalise, co by z toho vlastně měl? Když by ho nemohl nabízet k připouštění, nevydělal by mu ani cent. Taky už nás napadlo, že ho mohl ukrást nějaký cvok, který ho chce opravdu jenom mít, vlastnit, jako třeba nějaký obraz od slavného malíře, jenže takový obraz snadno schováte ve sklepě, s koněm už to je horší. Prostě se nám to zdá nesmyslné.“

Myslel jsem si své a zeptal jsem se jenom, co se vlastně stalo s Allyxem.

„Vím jenom to, co jsem se dočetl ve spisech. Nechal jsem si to dnes vyhledat a dopoledne jsem si ty papíry prošel. Allyx pocházel z Francie, zdá se, že to byl jeden z nejlepších hřebců v Evropě. Byl devítiletý, když ho sem přivezli, a jeho potomci už vyhráli spoustu cen. David Teller byl ředitelem syndikátu, který Allyxe koupil, proto koně pojistili u nás, Teller všechno pojišťuje u nás. Allyxe bez obtíží a v pořádku dopravili do Tellerova hřebčína, jenže tam byl jen čtyři dny. Čtvrtou noc vypukl ve stájích požár, koně odtamtud vyvedli a vypustili je do ohrady.“

„Ano, a když pro ně ráno přišli, tak tam koně už nebyli, že?“

Přikývl. „Ano, ohrada byla na jednom konci pobořená, nevěděli o tom, no, a koně se tamtudy dostali ven, včetně Allyxe, samozřejmě. Všechny během několika dní pochytali, ale po Allyxovi jako když se zem slehne. Společnost se musela smířit s tím, že se asi zaběhl do Apalačských hor a tam si někde zlámal vaz.

Museli jsme vyplatit plnění.“

„A jak to bylo s tím ohněm?“

„Tehdy se nic podezřelého nenašlo. Byl tam jeden z našich nejlepších lidí a nenašel nic, co by nasvědčovalo tomu, že někdo oheň úmyslně založil. Ovšem oheň ve stájích vznikne velmi snadno… stačí třeba nedopalek cigarety, který zapadne do slámy… po tom nezůstane ani stopa. Šlo ale o malý požár, který byl velmi rychle zlikvidován a kde bylo možno bezpečně vyloučit, že byl založen s pomocí nějaké hořlaviny. Prostě všechno nasvědčovalo tomu, že šlo o souhru nešťastných okolností.“

Usmál jsem se.

„A co Showman?“

Zavrtěl hlavou. „Jak ten se dostal na svobodu nevím, ale zato vím, že ho našli. Mrtvého, samozřejmě. Mám dojem, že zdechlina už byla hodně stará, když na ni narazili.“

„Kde?“

„V Apalačských horách. Showman taky pocházel z té oblasti, stejně jako ti druzí. Ovšem kolen Lexingtonu je víc hřebčínu než ve všech ostatních státech Unie dohromady, takže to asi nic neznamená.“

„Byl jste v Lexingtonu minulý týden?“

Přikývl. „Ano, letěl jsem tam ve středu, když nás paní Tellerová zavolala.“

„Paní Tellerová?“

„Jo.“ Zatvářil se. Paní Tellerová na něho asi udělala dojem. „Je Angličanka, jako vy,“ dodal.

„Letím tam zítra,“ poznamenal jsem a pobaveně jsem sledoval, jak se Walt rozhoduje, jestli mi o ní má něco říci nebo ne. Rozhodl se, že ne, podíval se na hodinky, postavil rozhodně skleničku na stůl a vstal.

„No, budu muset jít,“ řekl, „máme dnes výročí svatby a žena chystá slavnostní večeři.“

„Tak jí prosím vás vyřiďte, že se omlouvám, že jsem vás tak dlouho zdržel.“

„Ale to nic, mně to krásně vyjde, jezdím domů z Hlavního nádraží a to je hned pod hotelem. Vlak mi jede za čtvrt hodiny, to krásně stihnu.“

Doprovodil jsem ho ke dveřím.

„Walte,… nemohl byste se uvolnit a ráno letět do Lexingtonu se mnou?“ Váhal a já rychle dodal: „Zbytečně bych ztrácel čas, kdybych se tam vyptával na věci, které jste už vyšetřil vy, byl bych rád, kdybyste se mnou jel.“

„Dobře, Gene, pojedu s vámi,“ odpověděl trochu příliš zdvořile.

Najednou jsem na všechno dostal vztek, na celou tu záležitost, na Walta, na sebe, na celý svět, a přitom jsem věděl, že se nedá nic dělat, že mám aféru s hřebci na krku na celé tři týdny.

Když řeknu, aby jel se mnou, tak prostě jet musí.

Snažil jsem se ovládnout. Ostatně jsem chápal, že se Waltovi nikam nechce, komu by se taky chtělo vyšetřovat podruhé totéž, a ještě k tomu pod dohledem nějakého importovaného šťoury.

Potřásli jsme si rukou. „Ráno zavolám,“ řekl. Ovládal se lépe než já.

„V půl osmé?“

„Dobře, v půl osmé.“ Měl snahu se usmát, ale tak docela se mu to nepovedlo. Zběžně mi zamával a beze spěchu odešel k výtahům.

Večeřel jsem v hotelu, dal jsem si biftek. Bifteky si prý člověk nikdy nemá dávat na západ od Nebrasky. Hovězí dobytek je pěstován na prérii a odtamtud ho pak ženou po svých na trhy; po cestě narazí na kukuřičná pole v Nebrasce a tam prý se teprve pořádně vykrmí. Bifteky v New Yorku byly skutečně výtečné, ale představa, že by dobytek přišel do města po svých dálničním tunelem pod Hudsonem, byla dost absurdní. Přesun dobytka obstarávala dálková doprava…, ten, kdo ukradl Allyxe a Chrysalise musel mít také problémy s dálkovou dopravou.

Po dálnici nikdo nemůže jet na koni. Ostatně, chovní hřebci během času odvyknou sedlu, i když se kdysi pod sedlem chovali slušně.

Noční kluby mě lákaly asi jako deštivý den v Manchesteru. Neměl jsem ani trpělivost si přečíst jaký mají program, tak jsem byl otrávený. Po večeři jsem šel hned do pokoje, abych stačil něco naspat. K vzteku bylo, že jsem byl už ve dvě hodiny ráno vzhůru, k smrti unavený, ale s hlavou dočista probuzenou.

Pistoli jsem měl ze zvyku pod polštářem.

Strávil jsem další nekonečnou noc.

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024