14
To, co jsem mu vykládal do telefonu, vyslechl Walt mlčky a jeho mlčení bylo výmluvnější než jakékoliv hysterické výkřiky.
„Vy jste se snad zbláznil,“ řekl nakonec a myslel to doopravdy.
„Napadá vás snad něco chytřejšího?“ zeptal jsem Se.
Po delší odmlce neochotně odpověděl. „Ne, nenapadá mě nic, co by mohlo tak rychle zapůsobit.“
„Tak vidíte. Zařídím všechno, co je třeba zařídit tady, a ráno vás zavolám. Doufejme, že to klapne.“
„A když to neklapne?“
„Tak bychom to museli zkusit jinak.“
Walt něco nevrle zabručel a zavěsil.
Strávil jsem hodinu na letišti a pak jsem se vrátil do motelu.
Večer ubíhal příliš pomalu. Hrál jsem chvíli bez velkého nadšení ruletu, sázel jsem na černou a prohrál jsem, protože šla čtrnáctkrát za sebou červená. Pak jsem si v restauraci objednal biftek a poslouchal jsem zpěv nějaké slečny, která měla lepší postavu než hlas. Pak jsem si šel lehnout, kouřil jsem v posteli a zaháněl chmurné myšlenky přemýšlením o další práci.
Ve dvě ráno jsem si oblékl tmavozelený svetr, černé džínsy, sešel dolů, nastoupil do vozu a vyjel směrem na Pittsville Boulevard, k domu číslo 40159.
Zatímco v centru města vřel život a zářily neóny, domy na boulevardu byly temné a tiché. Ztlumil jsem světla, dojel tiše k domu Cliveových a zastavil před hlavním vchodem, kde jsem vyložil pytlíky s moukou. Pak jsem vyjel zpátky na silnici, dvířka jsem přidržoval, nechtěl jsem s nimi bouchnout.
Zajel jsem o kus dál, k opuštěnému domu, u kterého jsem stál předtím, a zastavil jsem na příjezdové cestě. Dvířka jsem nechal otevřená, nechtěl jsem, aby si někdo ze sousedů vzpomněl, že je slyšel zaklapnout. Pak jsem se vrátil ke Cliveovým.
Noc byla klidná, teplá, nebe temné, modré, poseté tisíci hvězd.
Jenom nad městem se klenula barevná oranžová záře, odlesk mnoha neónů. Mezi palmami a pomerančovníky však byly hluboké, černé, bezpečné stíny.
Vloupal jsem se v minulosti do mnoha domů, nebylo to pro mne nic nového. K výsledkům pátrání jsem se často dostával těmi nejrůznějšími nezákonnými cestami a prostředky a Keeble se mě na můj postup většinou pro jistotu neptal. Kdyby se moje metody byly dostaly na veřejnost, byl bych měl na krku veřejnost, tisk i prokurátora. Lidé, které jsem tajně navštívil, se nikdy nedozvěděli, že jsem byl jejich hostem. V případě návštěvy u Cliveových jsem měl jiné plány.
Oblékl jsem si černé chirurgické rukavice, lehké boty jsem si vstrčil za opasek kousek od pistole, a začal jsem pracovat na zámku u zadních dveří. Ačkoliv byl zámek dost složitý, podařilo se mi ho brzy zvládnout. S uspokojením jsem poslouchal, jak to v zámku líbezně cvaklo, dveře se otevřely a dům byl můj.
Uvnitř byl zatuchlý, nevětraný vzduch, a nábytek, přikrytý přehozy proti prachu, vypadal v matném světle baterky jako veliké osamělé balvany.
Zadním vchodem jsem se dostal do prostorné haly, z které byl přímo přístup k hlavnímu vchodu. Přešel jsem halu, odemkl přední dveře a vnesl dovnitř pytle s moukou. Oba vchody, přední i zadní, jsem nechal otevřené. Tohle pravidlo, nechat si vždycky otevřenou ústupovou cestu, mě naučil jeden bývalý zloděj, který se sám kdysi tím pravidlem neřídil a pak na to doplatil.
Šel jsem do ložnic. Yola a Matt měli každý svůj pokoj s jedním lůžkem, pak tam byl ještě pokoj pro hosty a u každé ložnice koupelna. Stáhl jsem přehozy s nábytku a shodil je na podlahu, pak jsem vysypal na zem všechno, co jsem našel v zásuvkách a skříních, a nakonec jsem to boží dopuštění ve všech ložnicích zasypal šesti librami mouky.
V kuchyni jsem vysypal na zem krabici prášku na praní, pytlík rýže a dvě libry cukru, které jsem našel ve spíži. Ve spíži jsem otevřel okno a sundal síť proti moskytům, pak jsem ještě umělecky převrhl nějaké konzervy pod oknem, aby to vzbudilo dojem, že se zloděj dostal do domu tamtudy.
V elegantním obývacím pokoji jsem také stáhl všechny přehozy s nábytku, a naházel na zem malé tretky a ozdoby, všechno, co jsem našel. Nakonec jsem tu spoušť zasypal závějemi mouky. V menším útulném pokoji …
