15
Linny a Eunis si při večeři spolu vesele povídaly; ale já je neposlouchal, uvažoval jsem o tom, co podnikneme příští den. Po kávě jsme si zdvořile popřáli dobrou noc a rozešli se. Já se v jedenáct hodin rozjel k farmě Orfeus s novým magnetofonovým páskem a odvezl jsem odtamtud nahraný pásek.
Když jsem si ho začal v motelu přehrávat, přišel za mnou do pokoje Walt. Oba jsme pak svorně poslouchali, jak Offen hovoří nejdřív s Yolou a pak s Mattem.
Yola byla lepší, bylo jí líp rozumět, její vysoký, rozhněvaný hlas byl úplně zřetelný a já si představoval, jak strýček Bark jistě držel při hovoru s neteří sluchátko několik palců od ucha, aby si šetřil bubínek.
Dělal, co mohl, aby ji trochu uklidnil. „Matt říká, že to mohlo být horší, takový vandal taky klidně dokáže všechno polít sirupem, marmeládou, nebo dokonce močůvkou…“
„Matt ale řekl, že celý byt je úplně posypaný moukou… potrvá týdny, než to dáme do pořádku.“
„Mouku můžeš vyluxovat ne? Mouka ani nelepí, ani nedělá fleky.“
Nebyla ale k utišení, ani když ji připomenul, že nepřišla o peníze a kožich že jí taky neukradli.
„Matt ale říká, že ten kožich je celý bílý,“ kvílela.
„Tak ho vyklepeš nebo ho dáš do čistírny, to není žádná tragédie.“
„Ale ty to vůbec nechápeš!“
„Ale ano, chápu, Yolo,“ říkal trpělivě. „Já vím, že máš pocit, jako by byli pošpinili tebe, nejen tvůj dům, a že bys nejradši ty darebáky zabila. Já vím, jaké to je. My jsme tu měli zloděje, ještě když byla na živu tvoje teta, ukradli jí tehdy všechny prsteny a Ellena říkala, že má pocit, jako by ji byli znásilnili.“
Pak se ještě o vloupání bavili hodnou chvíli a Walt s povytaženým obočím poznamenal, že se mi aspoň podařilo docela slušně se pomstít za to, jak mě praštili do hlavy.
Než nahrávka skončila, oba jsme zívali. Poslední půlhodinu bylo slyšet, jak Offen dává instrukce pro příští den svému sluhovi.
Z jeho řeči i z jeho pokynů bylo znát, že mu nic nedělá starosti, že se ničeho neobává. To mě těšilo, protože lidé, kteří se bojí, příliš dobře střeží svůj majetek.
Walt odešel spát. Já se vzbudil již za tři hodiny, přestože jsem předešlou noc nespal vůbec. Barevná světla nad vchodem motelu vrhala fantastické pestré odlesky na strop pokoje. Snažil jsem se z nich skládat vzorce a tvary, snažil jsem se na něco zkoncentrovat, abych úplně nepropadl temnotám.
Nedokončený případ mě přestával zajímat, bylo mi srdečně jedno, jestli Showman a Allyx ještě někdy budou mít potomky. Podvod, krádež, pokus o vraždu… všechno mně bylo jedno.
Nechal jsem ležet pistoli i s pouzdrem na židli na druhém konci pokoje. Nebylo pravděpodobné, že by mě Cliveovi nebo Offen chtěli zavraždit v posteli, a jiné nepřátele jsem v tomto světadíle neměl. Já sám jsem byl svým největším nepřítelem, sám sobě jsem byl nejvíc nebezpečný. Kdysi jsem četl teorii, podle které prý zbraň člověka v noci tak nepřitahuje, má-li ji při spánku mimo dosah ruky. Ta teorie byla naprostý nesmysl.
Jen ještě jeden den, říkal jsem si nakonec. Každý přece dokáže přežít jen jeden jediný den. Když si tohle budu říkat každou noc, tak se mi možná nakonec podaří přežít celý život.
Úsvit ztlumil barevná světla, která ve slunci zmizela. Osprchoval jsem se, oholil, ale když jsem se na sebe zadíval do zrcadla, musel jsem uznat, že neskýtám obraz zdraví ani svěžesti.
Walt přišel za mnou, když jsem dopíjel pomerančovou šťávu a hrníček kávy. „Potřebujete se pořádně najíst,“ prohlásil, když viděl, co snídám.
„Nemám hlad.“
Podíval se na mě a pak se odvrátil. „Pojďte se najíst se mnou dolů do restaurace.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Počkám na vás tady.“
Odmítl odejít beze mne a objednal si horké housky, vajíčka a kávu ke mně do pokoje. Začali jsme kout plány, zatímco snídal.
„Samovi Hengelmanovi potrvá nejmíň dva a půl dne, než dojede do Kingmanu,“ řekl jsem. Walt přikývl s plnými ústy. „Vyjel dnes brzy ráno,“ pokračoval jsem, „zavolal jsem mu v noci, hned když jsem domluvil s vámi. Jede sám, nemá nikoho na střídačku, to znamená, že pojede déle, zase to ale bud…
