4
Už nespala v naší velké společné ložnici, ale ve starém pokoji pro hosty, na velkém pohodlném letišti, vhodném pro náhodná setkání.
V bývalé šatně svého otce si nechala zařídit přepychovou koupelnu. Přízemí se nezměnilo, ale v patře změny od mých časů proběhly.
„Tohle je výjimečné,“ řekla Emily a odhazovala vrstvy oblečení až na bílé krajkové spodní prádlo. „Myslím, že si nepočínáme rozumně.“
„Kašlu na rozum.“
„Zřejmě jsi trpěl nedostatkem.“
„Ano, trpěl.“ Zhasl jsem a roztáhl záclony, jako kdysi. „A co ty?“
„Říká se o mně, že jsem dračice, mnoho mužských se srdcem svatého Jiřího se nenajde.“
„Vadí ti to?“
Stáhla ze sebe zbytek textilu a vklouzla nahá pod přikrývku. Jednu chvíli jsem viděl její siluetu proti oknu a hvězdnému nebi. Svlékl jsem se a připadal si věčný.
„Po Lambournu se šíří drby jako mor, dávám si zatracený pozor, koho sem pustím.“
Přestali jsme hovořit. Nikdy jsme jako milenci nebyli vynalézaví nebo výstřední, nebylo to zapotřebí. Tváří v tvář, hruď na hrudi, spojená ústa, vzrušení a vrchol. To se nezměnilo, aspoň to ne. Dotek jejího těla byl tak důvěrně známý a tak dlouho zapomínaný. Jako bych se vracel do opuštěného domu: nově objevené ňadro, povědomé ploché břicho, pánev, temná tajemná jeskyně, známá, ale okem nespatřená. Emily se sice chovala na veřejnosti sebevědomě, ale v soukromém životě byla ostýchavá.
Počínal jsem si tak, jak to měla ráda, a těšil se z toho, jak ji těším. Spojení bylo krásné, rytmický pohyb nás nádherně svazoval. Pak přišel vrchol, s bušícím tepem. Kdysi to taky někdy bývalo tak hezké, ale ne vždy. Jako bychom v určitém smyslu dospěli.
„Chyběl jsi mi,“ řekla.
„Ty mně taky.“
Spali jsme pak pokojně bok po boku. Ráno si ve sprše s úžasem prohlédla moji sbírku modřin.
„Přece jsem ti říkal, že mne přepadli a zmlátili.“
„Spíš to vypadá, jako by přes tebe přeběhlo stádo koní.“
„Býků.“
„Dobře, tak tedy býků. Prosím tě, nechoď dolů, dokud nevyjede první skupina.“
Málem jsem zapomněl, že jsem přijel ukrást koně. Čekal jsem, až se dusot kopyt dole ztlumí a zmizí v dálce. Pak jsem sešel dolů na kávu a topinky.
Emily se vrátila ze dvora. „Osedlala jsem ti Golden Malta,“ řekla. „Čeká na tebe, ale je pěkně nervózní. Probůh, dej si pozor, ať tě neshodí a neuteče. Aby pobíhal volně po planinách, je to poslední, co bych si přála.“
„Uvažoval jsem o anonymitě.“ Mazal jsem si topinku medem. „Máš ještě takové ty masky, co koním dáváš, když je hodně velká zima? Taková maska by zakryla ten bílý odznak na nose. Možná by taky neškodilo zakrýt odznaky na nohách…“
Pobaveně přikývla. „Ty si hlavně půjč ze šatny helmu. Jinak si vezmi, co potřebuješ.“
Poděkoval jsem a zašel dolů do rozlehlé šatny, kde skladovala různorodou sbírku kabátků, holínek, jezdeckých bot, rukavic a helmu pro potřebu návštěvníků. Vyhledal jsem si svoje číslo jezdeckých bot (přece jen byly pro můj účel vhodnější než tenisky). Pak jsem si svázal vlasy do uzlu na temeni a schoval je pod helmu a navíc si nasadil jezdecké ochranné brýle proti dešti a blátu… Dobře zamaskovaly můj monokl.
Emily si mne prohlédla, stále ještě pobavená. Prohlásila, že mne určitě nikdo nepozná. Ještě mi doporučila, abych si vypůjčil prošívanou bundu, protože zrána je na planinách velká zima.
Vyhledal jsem si tmavý teplý kabátek. „Kdyby se někdo po koni ptal, řekni, že jsem měl právo naložit s ním podle svého a že jsem ho odvezl neznámo kam.“
„Ty myslíš, že by někdo mohl přijít?“ zeptala se spíš ze zvědavosti, než že by jí to dělalo hlavu.
„Doufám, že ne.“
Golden Malt se na mne zpod masky otráveně zadíval. Emily mne vyhodila do sedla a vzápětí začala projevovat známky nepokoje.
„Kdy jsi sakra naposledy seděl na koni?“ zeptala se zamračeně.
„No, už je to hodně dlouho.“ Strčil jsem nohy do třmenů a posbíral do rukou otěže, jak nejlíp to šlo.
„Jel jsi vůbec na koni od té doby, cos odtud odešel?“ dotírala na mne Emily.
„Mám to v hlavě.“ Golden Malt pode mnou začal tančit a mně se zdálo, že na zem je hodně daleko.
„Jsi blázen.“
„Kdyb…
