14
V úterý ráno jsem jel do Readingu na schůzi do banky. Zavedli mne do menší zasedací místnosti, kde už byli ředitel banky, Margaret Mordenová a Tobias. Seděli kolem stolu u kávy.
Když jsem vstoupil, všichni vstali.
„Prosím seďte,“ řekl jsem rozpačitě. „Jdu asi pozdě.“
„Ne, nejdete,“ řekl Tobe.
Všichni si zase sedli. Usadil jsem se na volné křeslo.
„Máte s sebou ten seznam?“ zeptal se ředitel banky.
Měl jsem na sobě rozhalenou košili bez kravaty a sako přes ruku. Zalovil jsem v kapse saka a předal obálku s Quornovým seznamem Tobiasovi.
Všichni se na mne dívali trochu vytřeštěně.
„Omlouvám se za to, jak vypadám,“ ukázal jsem na svůj obličej samá modřina. „Zase mne ztloukli. Moje neopatrnost.“
Tobias řekl: „Mluvil jsem s Chrisem. Vyprávěl mi… o Grantchesterově zahradním grilu.“
„Aha.“
Pochopil jsem, že Tobias to, co vyslechl od Chrise, vyslepičil i řediteli banky a Margaret Mordenové. Všichni se tvářili rozpačitě, jak se na Brity sluší.
„Tak co, podaří se ty peníze vystopovat?“ zeptal jsem se.
Byli si tím jisti. S úlevou, celí spokojení, nechali seznam kolovat. Rébus, dědictví po Normanu Quornovi. Brzy se ale ukázalo, že se sice čísla i jména vztahovala na bankovní konta, ale že Norman Quorn, ředitel finančního odboru pivovaru, byl natolik prozíravý, že nesvěřil papíru, které jméno patří ke kterému účtu a které bance. Seznam byl použitelný jen pro něho, k osvěžení paměti. Nepočítal s tím, že by někdo jiný mohl seznam dešifrovat.
Všichni si opsali seznam čísel a jmen. (Ředitel banky řekl, že by listinu raději kopírovacímu stroji v kanceláři nesvěřoval, šlo o příliš důvěrné informace a ředitel si nepřál, aby se dostaly ven z místnosti.)
Všichni si přinesli malé osobní počítače, které nebyly připojené na žádnou síť, a nikdo zvenku se do nich nemohl dostat. Každý z nich vložil do svého počítače z diskety ty informace, které měl. Banka přistavila fax, který sloužil výhradně pro tuhle operaci.
V místnosti nastalo ticho, bylo slyšet jen klepání klávesnic, tiché údery prstů, někdy váhavé, když správné řešení nebylo nasnadě.
Trpělivě jsem čekal. Věděli, co dělají, a já se v jejich odbornosti nevyznal.
Tobias a ředitel banky měli na sobě důstojné tmavé obleky, jak se k jejich povolání patří. Margaret se dostavila ve zcela odzbrojujících měkkých, růžově květovaných vlněných šatech, matoucích, odvádějících pozornost od jejího neskutečně bystrého mozku. Je to absurdní, pomyslel jsem si, muži jsou připravení snášet ženu jako sobě rovnou jen tehdy, vypadá-li bezmocně, jako by bez jejich pomoci nemohla existovat. Margaret mě bavila. Postřehla, že se na ni dívám, uhádla, co si myslím, a mrkla na mne. Muži se ženských bojí právem, pomyslel jsem si, v každé z nich je pod povrchní slupkou kousek čarodějnice.
Čarodějnice upalovali… Bůh jim pomoz.
Opatrně jsem se v křesle zavrtěl a předklonil se, opřel si lokty o stůl. Dýchal jsem jen povrchně. Člověk se naučí žít se vším.
Včera odpoledne mi na policejní stanici inspektor Vernon řekl, že se našel Ivanův vůz (jel jsem s ním ten večer ke Grantchesterovi), že ho paní Benchmarková identifikovala a že ho policie nechala odtáhnout. Prý je teď u nich na parkovišti.
„Takže si ho smím odvézt?“ podivil jsem se.
„Pokud myslíte, že dokážete řídit, tak ano.“
Klíče jsem měl s dalšími věcmi v kapse kalhot.
Jaképak dokážu nebo nedokážu. Sedl jsem do vozu a jel do Lambournu. Rezervní klíče jsem našel na obvyklém místě, na hřebíku v sedlovně. Pak jsem Emily upil něco ze zásob whisky a strávil neklidnou, nepohodlnou noc na pohovce v obývacím pokoji. Spal jsem oblečený, už jsem neměl na nic sílu, bylo mi mizerně a třásl jsem se.
Ráno jsem se vyhrabal nahoru do koupelny, našel holicí strojek na jedno použití, oholil se, učesal a vypláchl si ústa. Pokud jsem potlučený a bolavý, pomyslel jsem si, můžu si za to sám, jsem paličatý, dobře mi tak. Spolkni tabletky, hochu, a buď rád, že jsi rád.
Zavolal jsem Chrisovi. Stěžoval si, že se nemůže dovolat na můj mobil.
„Mám ho v autě a nejspíš …
