11
Maminka plakala.
Držel jsem ji v náručí. Otřásala se tichým pláčem v hlubokém, strašlivém smutku.
Napadlo mě, jestli taky kdysi ve tmě plakala pro mého otce, zlomená, když byla o samotě, statečná před světem. Když tatínek zemřel, byl jsem ještě příliš mladý, než abych pochopil, jak maminku musím utěšit, a taky jsem byl příliš uzavřený ve svém vlastním zármutku.
Tentokrát, když jsem přijel do domu na Park Crescentu, se ke mně zcela upnula a o hloubce, o nekonečnosti jejího zármutku nebylo pochyb.
Po půl hodině se však ovládla, jako se ovládala celý život. Vzpřímila záda, zklidnila se, upravila si obličej a nastavila celému světu vyrovnanou tvář (mne neoklamala).
Ivan už nebyl.
Když se vzchopila a dokázala promluvit, vyprávěla mi, jak včera večer zaslechla, že Ivan vykřikl, a pak ho našla ležet na schodech.
„Tolik bolesti…“
„Nemluv,“ utěšoval jsem ji.
Postupně mi však řekla všechno.
Vyprávěla, že byla v noční košili a Ivan v pyžamu. Nevěděla, proč chtěl jít dolů, nic z kuchyně nepotřeboval, měl u postele sklenici s vodou a ve studovně tác s různým pitím. Neřekl mamince, proč byl dole a vracel se nahoru. Byl udýchaný, jako by spěchal, ale kam a proč mohl spěchat po desáté hodině?
Prý vyslovil její jméno. „Viv… Vivien…“
Stiskl jsem mamince ruku.
Řekla: „Milovala jsem ho.“
„Já vím.“
Chvíli bylo ticho. Vyprávěla, jaký měla strach. Dali tu noc Wilfredovi volno, protože se Ivan už cítil o tolik líp. Řekli mu, že už ho brzy nebudou potřebovat. Nachystal Ivanovi před odchodem na noční stolek léky proti srdeční úzkosti. Maminka pro léky rychle běžela. Jednu nitroglycerinovou tabletku vložila Ivanovi pod jazyk. Tiskl se k ní, ale ona se mu vytrhla a běžela k telefonu. Zázrakem zastihla Keithe Robbistona doma. Řekl, že okamžitě posílá záchranný vůz.
Vložila Ivanovi pod jazyk druhou tabletku. Pak třetí.
Bolest neustávala.
Maminka si sedla na schody a držela Ivana v náručí.
Když zazvonil zvonek u vchodu, pustila Ivana a běžela otevřít. Nikdo jiný v domě nebyl. Sanitka přijela velmi rychle. Zřízenci vynesli nosítka nahoru do prvního patra. Dali Ivanovi injekci a kyslík, položili ho na nosítka a přivázali popruhy. Pak ho odnesli dolů.
Maminka měla na sobě ještě stále jen noční košili.
Zřízenci se k ní chovali hezky. Řekli, že Ivana odvezou na Londýnskou kliniku, že už tam ležel a že mu to tam doktor Robbiston zařídil. Sanitka byla soukromá a jeden ze zřízenců dal mamince vizitku firmy.
„Vizitku, představ si!“
Sešla dolů vedle nosítek a držela Ivana za ruku.
Přijel doktor Keith Robbiston.
Počkal, až se maminka obleče, pak ji zavezl na kliniku.
Dlouho bylo ticho.
„Nebyla jsem u něho, když zemřel,“ řekla.
Stiskl jsem jí ruku.
„Keith říká, že udělali všechno, co bylo v jejich silách.“
„O tom nepochybuju.“
„Zemřel, než ho stačili dovézt na operační sál.“
Tiskl jsem ji k sobě.
„Co si počnu?“
Zoufalá otázka všech, kdo někoho ztratili, otázka, na kterou není odpovědi.
Patsy nás přepadla teprve následující den, v pondělí. Nebyla ráda, že mne vidí, ale musela uznat, že by to beze mne nešlo.
Byla energická, věcná, dobrý organizátor. Její smutek nad otcovou smrtí obrážel jen bílý kapesník, který statečně tiskla připravený v dlani. Abych jí nekřivdil, věřil jsem, že je opravdu zdrcená, jak sama řekla.
„Drahý tatínek bude mít kremaci…,“ otřela si kapesníkem nos, „…ve čtvrtek v Cockfosterově krematoriu, mají tam v deset volno, protože jim někdo odpadl. Tyhle věci zařizovat je hrozné, to si ani neumíš představit… Doufám, že ti tahle časná dopolední hodina nevadí, Vivien? Samozřejmě pak všichni půjdeme sem. Objednala jsem firmu, která sem přiveze občerstvení, jídlo i pití, najíme se tu v poledne…“
Vyprávěla dál, co všechno zařídila, co bude v novinách, jak budeme při kremaci sedět, že vyrozuměla Jockey Club a pozvala na pohřeb Ivanovy přátele. Pochopil jsem, že se tím vším zabývala celé dopoledne, zatímco já vařil snídani. Musím přiznat, že se mi ulevilo, že to vše nemusím zařizovat já. Maminka se tvářila omáme…
