5
Po chvíli mrazivého ticha jsem se opatrně zeptal: „Proč myslíš, že by pohár měl být u mne?“
Zatvářil se překvapeně, ale nepolekal se. „Protože jsem ti ho poslal, pochopitelně. Umíš věci dobře schovat, aspoň to Robert tvrdí. Poslal jsem ti pohár, aby byl v bezpečí.“
No nazdar. Ach ne, to ne!
Váhavě jsem se vyptával dál: „Jaks mi ho poslal?“
V tu chvíli si poprvé uvědomil, že se jeho pečlivě vymyšlené plány někde musely zkřížit. Zamračil se, ale ustaraný nebyl.
„Dal jsem ho Robertovi, aby ho předal tobě. Lépe řečeno, řekl jsem mu, kam si pro něj má jít. Posloucháš mě vůbec? Netvař se tak nechápavě. Požádal jsem prostě tvého strýce Roberta, aby pohár odvezl do Skotska a předal ho tobě do péče. Neříkej mi, že ho nemáš.“
„Já…“ Odkašlal jsem si. „Kdys ten pohár poslal do Skotska?“
„To já přesně nevím.“ Mávl rukou, jako by takové maličkosti byly zanedbatelné. „Zeptej se na to Roberta, pokud pohár nemáš ty, má ho ještě on.“
Zhluboka jsem se nadechl a vydechl. „Kdo všechno ví, žes mi pohár poslal?“
„Kdo? Nikdo. Co na tom záleží? Robert ti ho předá, jakmile se do Skotska vrátíš, a ty se pak o něj postaráš do té doby, než se nějak urovnají záležitosti týkající se pivovaru. Pohár stejně jako Golden Malt patří mně a nechci, aby se na ně vztahoval konkurs a někdo je za babku prodal.“
„Máš doklad o koupi?“ zeptal jsem se.
„Nebuď směšný.“
„Takže ne.“
Zeptal jsem se s nuceným klidem: „Kdy se to odehrálo? Kdy jsi požádal strýce, aby odvezl pohár do Skotska?“
„Co? Někdy minulý týden.“
„Minulý týden… Tos byl ještě na klinice, že?“
„Samozřejmě jsem ještě byl na klinice. Bylo mi nanic a píchali do mne všechno možné, nejenže jsem dvojitě viděl, já i myslel dvojitě. Robert za mnou přišel v okamžiku, kdy jsem měl plnou hlavu toho, co mi řekl Tobias Tollright, a když mi řekl, že zítra jede do Skotska… Robert samozřejmě, ne Tollright… Že jede jako každý rok na ryby a střílet, nabízelo se, abych ho požádal, aby se postaral o pohár. Řekl, že se postará a že ho svěří tobě. Zeptal jsem se ho, jestli ti tak důvěřuje, a on řekl, že ti důvěřuje až za hrob.“
Zatraceně. „Který den to bylo?“
„To si nedokážu vybavit. Proč? Co na tom sejde?“
Jistě, jeho onemocnění bylo jistě bolestivé a těžké, ale on nebyl zmlácený, jeho nebušili pěstmi do hrudi, do břicha jako stroj, až člověk sotva dýchal, jeho netloukli do hlavy a neshodili ho ze skály napůl v bezvědomí. On nestrávil tři dny celý bolavý, potlučený, nemusel se proto litovat a polykat prášky proti bolesti od doktora Keithe Robbistona, aby byl život aspoň trochu snesitelný.
To páteční ráno už jsem přestával být bolavý a zmožený, jen tu a tam mi po těle zbyla citlivá místa. Začínal jsem se cítit skoro normálně.
Příště budeš kvílet…,
Opřel jsem se o opěradlo křesla a zeptal se jakoby nic: „Řekl jsi Patsy, že se o pohár postarám já?“
„Tolik bych si přál, abyste se s Patsy měli rádi. My se s tvojí maminkou máme hodně rádi, ale s vámi, s dětmi, je potíž, nejsme úspěšná rodina. Jak ty, tak Patsy jste paličatí, škoda, že se nedokážete smířit.“
„Je mi to líto,“ řekl jsem po pravdě. Přál jsem si mít sestru. „Patsy však opravdu řekla Desmondu Finchovi, že jsem pohár ukradl, a Finch tomu věří a vypráví to dál, což není příjemné.“
„Desmond!“ Ivan se tvářil shovívavě. „Svým způsobem je to dobrý člověk, hodně na něho spoléhám, dovede se postarat o to, aby se věci realizovaly. Taky je důkladný, pečlivý, a to je dnes vzácné. V téhle mizerné době se můžu spolehnout jedině na to, že výroba běží, jak má, že se pivo dobře vaří i prodává.“
„Ano,“ přikývl jsem.
Závan vracejícího se zdraví, který Ivanovi pomohl zvládnout dopolední hodiny, mizel. Seděli jsme spolu tiše a klidně, zpomalili jsme na Ivanovo životní tempo, a to bylo minimální. Zeptal jsem se ho, jestli nechce, abych mu něco přinesl, třeba kávu, ale nic nechtěl.
Chvíli dřímal, pak začal umdleným hlasem vyprávět: „Když jsem byl v nemocnici, Patsy se ke mně chovala nesmírně hezky, chodila za mnou každý den. Starala se mi o květiny, dostával…
