Až za hrob (Dick Francis)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

12

Vrchního inspektora Reynoldse jsem zastihl hned ráno. Zamručel do telefonu, že mi zavolá za deset minut. Za deset minut zavolal a řekl mi všechno, co bylo třeba.

Sestra Normana Quorna je paní Audrey Newtonova, vdova, a bydlí v čísle čtyři na Minton Terrace ve vesnici Bloxham v Oxfordshiru. Ještě mi nadiktoval telefonní číslo.

Z hloubi srdce jsem mu poděkoval. Řekl, abych mu dal vědět, pokud se dozvím něco, co by si měl do svého spisu doplnit.

„Jako třeba kde vlastně Norman Quorn zemřel?“

„Přesně to jsem měl na mysli.“

Slíbil jsem mu, že se ozvu.

Pak jsem paní Audrey Newtonové zavolal mobilním telefonem (z domu na Park Crescentu jsem pro jistotu vždy volal mobilem). Paní Newtonovou jsem zastihl doma. Připustila, že ano, telefonovala siru Westeringovi, bude to už skoro týden, chtěla s ním mluvit, ale on jí pak nezavolal. Ani prý se nedivila, že s ní nechce mluvit. Ale když byl tak nesmírně laskavý, že zaplatil kremaci, a když si všechno rozmyslela, a protože její bratr už žádné nepříjemnosti mít nemůže, chudák, rozhodla se, že chce siru Ivanovi předat něco, co si u ní Norman schoval.

„Co je to něco?“ zeptal jsem se.

„Takový kus papíru, je to vlastně takový seznam, hodně krátký. Norman ho ale považoval za důležitý.“

Zatajil se mi dech. Odkašlal jsem si a zeptal se jí, jestli by nebyla ochotná tu listinu předat mně.

Po krátké odmlce řekla: „Dám ji lady Westeringové, byla na mě hrozně hodná, myslím ten den, co jsme museli Normana identifikovat.“

Při té vzpomínce se jí třásl hlas.

Slíbil jsem jí, že k ní lady Westeringovou přivezu, a poprosil, aby mi řekla, jak se k ní jede.

Mamince se nikam nechtělo.

Prosím,“ řekl jsem. „Ostatně ta projížďka ti jen prospěje.“

Vyrazili jsme Ivanovým vozem na severozápad od Londýna a dojeli do velké vesnice, skoro města, kousek od moderního, živého Banbury.

Ulice Minton Terrace byla lemovaná malými domečky s doškovými střechami. Dveře u čísla čtyři nám otevřela baculatá paní, se kterou jsme se setkali na prosektuře.

Pozvala nás dál. Byla nesvá. Prostřela na stolek malé háčkované dečky a připravila pro nás skleničky na sherry a talíř malých koláčů. Dečky byly cítit prostředkem proti molům.

Audrey Newtonova, prostá, poctivá paní, se za bratra, kterého celá léta obdivovala, styděla. Dost dlouho jsme popíjeli sherry a jedli koláče, než se odhodlala nejen mamince předat listinu, ale i vysvětlení, jak k ní přišla.

„Byla jsem na několik dní na návštěvě u bratra ve Wantage. Občas jsme takhle spolu sami dva trávili čas. Bratr samozřejmě nebyl ženatý. No nic. Chystal se tehdy na dovolenou, a já už byla připravená, že půjdu na autobus a pojedu domů.“

Odmlčela se. Kývali jsme hlavou, že rozumíme.

„Sám chtěl jet taxíkem do Didcotu na nádraží, ale pak pro něho najednou přijel někdo z pivovaru. Oba jsme náhodou stáli nahoře v chodbě u okna a viděli jsme to auto přijíždět před branku.“ Zamračila se. „Norman z toho neměl radost. Vlastně je to divné, ale když si to teď vybavuju, jako by měl strach, ale tehdy mi to tak nepřišlo. Pivovar byl přece celý jeho život.“

Taky jeho smrt, pomyslel jsem si.

„Norman řekl, že bude muset jít,“ pokračovala ve vyprávění. „No a pak najednou vytáhl z vnitřní kapsy saka tu obálku – zahlídla jsem, že tam měl taky cestovní pas, jel na dovolenou do Španělska – strčil mi ji do ruky a řekl mi, ať si ji nechám u sebe, dokud mi neřekne. Samozřejmě se už neozval. Na tu obálku jsem si vzpomněla teprve, když jsem po jeho smrti vyklízela jeho byt. Napadlo mě, co v ní asi je. Když jsem se vrátila domů, obálku jsem otevřela a našla tam ten seznam. Napadlo mě, jestli to třeba nemá něco společnýho s pivovarem…, že bych to asi měla předat siru Ivanovi, když na mne byl tak hodný a všechno hradil, přestože to vůbec nemusel dělat, když člověk uváží, o kolik peněz ho Norman připravil. Pořád tomu nějak nemůžu uvěřit.“

Snažil jsem se orientovat v záplavě slov.

„Vy jste tu obálku odnesla domů?…“

„Ano. Norman řekl, ať si vezmu ten taxík, co objednal, a dal mi na něj peníze, abych se dostala domů. Byl tak štědrý, tak mi všechno usnadňoval, kdyby ještě žil, nikdy bych mu nechtěla způsobit nepříjemnost.“

„O tom nepochybujeme, paní Newtonová,“ řekl jsem. „Takže vy jste tu obálku otevřela teprve minulý týden?“

„Ano, to souhlasí.“

„Zavolala jste siru Ivanovi…“

„Jenže on hned nemohl k telefonu.“

„Ten seznam tedy ještě máte.

Přešla k příborníku a vyndala z jedné zásuvky obálku. „Doufám, že dělám dobře,“ řekla a předala obálku mamince. „Ten člověk z pivovaru mi telefonoval sotva před hodinou a ptal se, jestli si u mě Norman něco neschoval, a já mu řekla, že jen takový krátký seznam, nic zvláštního. Ten člověk řekl, že si pro to odpoledne někoho pošle.“

Podíval jsem se na hodinky, bylo dvanáct hodin, poledne.

Zeptal jsem se maminky: „Řeklas někomu, že sem jedeme?“

„Jenom Lois.“ Divila se, proč se ptám. „Řekla jsem jí, že jedeme navštívit jednu paní v Bloxhamu a že nemusí vařit oběd.“

Zadíval jsem se na ni a na Audrey Newtonovou. Ani jedna, ani druhá neměly nejmenší tušení, jaké důsledky to, co někomu sdělily, může mít.

Obrátil jsem se k paní Newtonové. „V pivovaru mi řekli, že nevědí, jak se jmenujete. Prý vůbec nevěděli, že Norman Quorn sestru má.“

Zatvářila se překvapeně. „Ale oni mě tam přece znají, Norman mne občas bral na večírky ředitelů oddělení. Byla jsem na něj tuze pyšná, když ho jmenovali ředitelem finančního.“

„Kdo vám dnes volal z pivovaru?“

„Desmond Finch.“ Zamračila se. „Nikdy jsem ho neměla v lásce. I kdyby si mne nikdo jiný nepamatoval, ten mne zná určitě.“

Vzal jsem obálku mamince z ruky a vytáhl z ní listinu. Jak správně Audrey Newtonova říkala, byl to krátký seznam. Byly tam dva sloupce šesti čísel a pak sloupec šesti jmen osob a firem. Vrátil jsem seznam do obálky a držel ji v ruce.

Nastalo ticho. Připadalo mi dlouhé. Snažil jsem se rychle myslet.

Pak jsem se obrátil k Audrey Newtonové. „Myslím, že by byl výborný nápad, kdybyste se sebrala a odjela na několik dní k moři.“ Mamince jsem řekl: „Bylo by přímo vynikající, kdybys jela s paní Newtonovou, neuškodí ti vypadnout z domu na Park Crescentu, pryč od smutku.“

Maminka se tvářila ohromeně. „Ale já nikam nechci.“

„Skoro nikdy od tebe nic nežádám,“ řekl jsem. „A o tohle bych tě taky nežádal, kdyby na tom tolik nezáleželo.“ Audrey Newtonové jsem řekl: „Zaplatím vám super hotel, jestli si teď hned nahoře zabalíte věci na několik dní.“

„Ale takhle najednou…,“ bránila se.

„Nečekaná dobrodružství bývají nejhezčí, nemyslíte?“

Zasmála se skoro jako mladé děvče, a potěšeně i vzrušeně odešla nahoru, z doslechu.

„Prosím tě, o co vlastně jde?“ zeptala se maminka.

„O tvoje bezpečí. Maminko, prosím, poslechni.“

„Nemám nic na sebe.“

„Něco ti koupím.“

„Ty jsi vážně blázen, Alexandře.“

„Což je dobře,“ přikývl jsem.

Vzal jsem mobil a namačkal číslo Chrisova operátoru. Nahrál jsem vzkaz: „Tady je Al. Ihned mi zavolejte.“

Za necelých třicet vteřin už mi mobil zabzučel. „Tady je Chris.“

„Kde jste?“

„Před barákem u Surteese.“

Je doma?“

„Viděl jsem ho před pěti minutama, přecházel tady a obcházel koně.“

„Dobře. Mohli by Young a Uttley zařídit elegantní odvoz?“

„Jasně.“

„Chce to šoférskou čepici a pěkný auto, pro dámy.“

„Odkud a kdy se jede?“

„Nejpozději před pěti minutami. Nechte Surteese plavat a pošlete řidiče do stájí Emily Coxové v Lambournu. Sejdeme se tam.“

„Spěchá to?“

„Spěchá.“

„Už jedu.“

Maminka bezmocně zamávala rukama. „Co a proč spěchá?“

„Nemáš náhodou zavírací špendlík?“

Poplašeně se na mne podívala.

„Nemáš?“ opakoval jsem. „Vždycky přece míváš, v takovém malém šití.“

Zahrabala v kabelce a vytáhla z ní malé cestovní šití, které s sebou ze zvyku všude nosila. Mlčky šití otevřela a podala mi z něj malý zavírací špendlík.

Měl jsem jako obvykle pod svetrem košili. Strčil jsem si Quornovu obálku do kapsy košile a pro jistotu, aby nevypadla, jsem ji přišpendlil. Pak jsem si zase svetr stáhl.

„Nemáš nějaký papír, něco, na co bych mohl kreslit?“ Měla v kabelce dopis od přítelkyně. Vzal jsem obálku, rozlepil ji a rozložil, a pak jsem maminčiným perem na vnitřní, čistou stranu obálky nakreslil devět tváří, které jsem si pamatoval, včetně tváří Desmonda Finche, Patsy, Surteese i Tobiase. V tu chvíli už scházela rozzářená Audrey Newtonová ze schodů, s kufříkem v ruce.

Ukázal jsem jí kresby tváří. „Ten člověk, který přišel pro vašeho bratra, když se chystal na dovolenou, byl to jeden z těch, co tu mám?“

Pozorně se na kresby zadívala a vůbec se nedivila, cože to od ní chci. Pak rozhodně ukázala: „Byl to tenhle.“

„Jste si jistá?“

„Naprosto.“

„Tak jedeme.“

Audrey Newtonova pozamykala dům. Vyjeli jsme na Lambourn.

„Proč jedeme do Lambournu?“ zeptala se maminka.

„Musím si promluvit s Emily.“

„Proč jí nezavoláš?“

„Telefon má uši.“

Bylo páteční poledne. Pokud Emily odjela na dostihy, bude to složitější. Emily však byla doma, seděla v kanceláři a vyřizovala se sekretářkou úřednosti.

Řekla, že už ji nic nedokáže vyvést z míry. Dovolila mi, abych uvařil oběd a nachystal víno pro nečekané hosty, ale zcela rezolutně odmítla s nimi odjet, odmítla útěk do Egypta. Prý není Mojžíš.

Přemluvil jsem ji, aby se mnou odešla do obývacího pokoje, kde jsem jí naplno vysvětlil, v jak nebezpečné situaci se nacházíme.

„Přeháníš,“ namítala.

„Doufám, že ano.“

„Ostatně já se nebojím.“

„Já ano,“ řekl jsem.

Nechápavě se na mne zadívala.

„Em, kdyby ti teď někdo stál za zády a držel ti nůž na krku, kdyby vyhrožoval, že se musím okamžitě zastřelit, jinak že tě podřízne, tak…,“ zaváhal jsem.

„Tak co?“

Odpověděl jsem suše: „Tak bych se zastřelil.“

Po dlouhé odmlce namítla: „K takovým krajnostem nedojde.“

„Em, já tě prosím!“

„A co koně?“

„Tvůj hlavní stájník má jistě doma telefon. Můžeš mu volat.“

„Odkud?“

„To ještě nevím,“ řekl jsem. „Ať už je to však kdekoli, volej prosím mobilem.“

„Je to všechno bláznivé.“

„Nejradši bych byl ve Skotsku, nejradši bych maloval, ale jsem tady. Snažím se přejít přes propast, kterou jako by nikdo neviděl. Chci mít jistotu, že jsi v bezpečí.“

„Ale, proč jsi to právě ty…“

Ano, proč právě já.

Podobné nářky znějí už celé věky.

Proč právě mně záleží na tom, co je dobro a co zlo?

Proč se policisté stávají policisty?

Emily vyšla z pokoje. Stál jsem před obrazem, který jsem jí kdysi dal, a díval se na něj. Skutečným obsahem obrazu nebyl golf v deštivém počasí, ale vytrvalost lidského ducha.

Po chvíli jsem odšpendlil obálku od Quorna z kapsy košile. Sundal jsem obraz ze zdi a zasunul obálku zezadu mezi blindrám a plátno v levém rohu, držela tam pevně a nebylo ji vidět.

Znovu jsem obraz zavěsil na zeď a šel se do kuchyně podívat, jak to vypadá s obědem.

Ne že by si maminka s paní Audrey Newtonovou padly na první pohled do oka, ale vyprávěly si spolu hezky a zdvořile o tom, jak množit muškáty. Ten rozhovor mi připadal neskutečný, sám jako bych byl z jiné planety. Lidé z pivovaru mohli vtrhnout do domu v Bloxhamu každou chvíli. Audrey vyprávěla, jak ošetřovat sazenice ve skleníkovém prostředí, jak a do čeho se mají sázet.

Na dvůr vjelo velké auto i zastavilo pod oknem kuchyně. Řidič v tmavém obleku s šoférskou čepicí s lesklým štítkem, na rukách černé kožené rukavice, vystoupil z vozu a zadíval se tázavě na dům. Vyšel jsem k němu.

„Kam se jede?“ zeptal se.

„Třeba do Torbay. Najděte nějaký dobrý hotel s hezkou vyhlídkou na moře. Ať si to užijí.“

„Kdo oni?“

„Moje matka, moje žena a sestra toho člověka, který zpronevěřil v pivovaře všechny peníze. Potřebuju, abyste je schoval.“

„Před Surteesem?“

„A před dalšími násilníky.“

„Vaše matka a žena by mě mohly poznat.“

„Bez paruky, bez rtěnky, bez tělky, vysokých podpatků a volánků vás nepoznají.“

Chris Young se ušklíbl. „Zavolám, jakmile je někde uložím.“

„Jak se dnes jmenujete?“ zeptal jsem se.

„Uttley.“

Když jsem se vrátil do kuchyně, mluvila právě Emily se svým hlavním stájníkem, v ruce obložený chleba, který si připravila.

„Odjíždím na sobotu a neděli… Ne, zavolám vám…“ Pak následovaly instrukce co a jak s koňmi. „Severance běží zítra ve Fontwellu. Ještě promluvím s majiteli. Nezapomeňte s ním poslat dres…“

Doplnila pokyny o další podrobnosti a zavěsila. Nebyla klidná, nebyla ráda.

„Moje milé,“ řekl jsem lehkým tónem a zadíval se na všechny tři ženy, „hleďte si to hezky užít.“

Maminka se zeptala: „Proč vlastně odjíždíme? Já tomu všemu nerozumím.“

„Hm… Emily ví, o co jde. V zásadě jde o to, aby se nikdo nestal rukojmím. Když někdo má rukojmí, má silnou zbraň. Kdyby se kterákoli z vás stala rukojmím, mohlo by se stát, že bych udělal něco, co udělat nechci. Proto chci, abyste byly z dohledu a v bezpečí. Možná, že se vám to zdá trochu divadelní a přehnané, ale je lepší něco trochu přehnat, než pozdě litovat. Takže si to dobře užijte… a moc vás prosím, neříkejte nikomu, kde jste, a pokud byste musely za každou cenu telefonovat, prosím použijte Emilyin mobil. Emily se svým hlavním stájníkem bude taky ve spojení mobilem. Být rukojmí není legrace.“

„Mohli by člověka podříznout,“ řekla Emily lehce a ukusovala přitom ze sendviče. Obě ostatní ženy se na ni vyděšeně podívaly. Emilyin výrok zapůsobil.

„Na jak dlouho odjíždíme?“ zeptala se maminka.

„Tak do pondělka, do úterka.“

Nebo taky do středy či čtvrtka. Neměl jsem tušení do kdy.

Objal jsem maminku na rozloučenou, políbil Emily a stiskl srdečně měkkou dlaň Audrey Newtonové.

„Řidič se jmenuje Uttley,“ dodal jsem.

„Říkejte mi C. Y.,“ řekl Chris a mrkl na mne. Pak v dobré náladě s dámami odjel.

Seděl jsem v Ivanově voze na parkovišti obchodního centra a snažil se telefonicky dostihnout Margaret Mordenovou.

V sekretariátě mi sdělili, že má poradu a že jí nelze vyvolat, ani když jde o něco naléhavého, protože se porada koná mimo město. Prý bude dosažitelná až v pondělí, a i pak prý bude mít celý den porady a schůzky.

Děkuju.

Od Tobiase jsem věděl, že je v Paříži a že se vrátí do kanceláře až v úterý.

Nemám rád soboty a neděle, hlavně sobotní a nedělní program těch druhých. V mém životě se sváteční dny od všedních nelišily, plynuly jeden po druhém, práci jsem nemohl přerušovat. Chvíli jsem byl nerozhodný, uvažoval jsem jak dál. Vtom mi u ruky zazvonil mobil.

K mému překvapení volal On sám.

„Kde jsi?“ zeptal se.

„Sedím ve voze, bozi vědí kde, já ne.“

„A co maminka?“

„Odjela s přáteli na prodloužený víkend.“

„Jestli jsi osamělý, přijeď na skleničku.“

„Myslíš do Londýna?“

„Samozřejmě že do Londýna.“

„Bude mi to trvat asi hodinu, než k tobě dojedu.“

Jel jsem na Chesham Place, k londýnské rezidenci Kinlochů, a zaparkoval u parkovacích hodin.

On sám už měl nachystanou dobrou sladovou whisky, a to bylo neklamné znamení, že je v dobrém rozpoložení.

Štědře mi nalil. „Hezký pohřeb,“ poznamenal spokojeně. „Ivanovi by se to líbilo.“

„Ano.“

Dlouho bylo ticho. Pak řekl: „Na co myslíš, Ale?“ Hned jsem neodpověděl. „No tak, Alexandře, znám ty tvoje odmlky, spusť, co se děje?“

„Já…,“ snažil jsem se vymyslet vhodný příměr. „Představ si vysokou zeď, podle které vedou po obou stranách do velké dálky stezky. Já jsem na jedné straně té zdi a Patsy s dalšími na druhé. Všichni jdeme stejným směrem a hledáme poklad. Já na ty druhé nevidím, nevím, co dělají, a oni nevědí, co dělám já. Stezka po obou stranách zdi je špatně schůdná, samý výmol, a člověk snadno šlápne vedle.“

Zamračeně poslouchal.

Pokračoval jsem: „Včera po pohřbu mi řekla paní Connie Hallová, Ivanova sousedka, že v noci před smrtí byl Ivan velice rozrušený, protože nemohl najít krabici od papírových kapesníků, na které měl na dně napsané telefonní číslo. Krabici najít nemohl, protože už ji vyhodili. Paní Hallová vyprávěla tutéž historku Patsy, a tak k tomu došlo. Teď jdeme s Patsy každý na jedné straně zdi, po společném startu.“ Odmlčel jsem se. „Maminka mi řekla, že to telefonní číslo na krabici napsala ona, a že mělo něco společného s Leicestershirem. Na ten telefonát po Ivanově smrti zcela zapomněla a vybavil se jí až včera. Žena, se kterou jsme se setkali v Leicestershiru, byla sestra Normana Quorna, jenže my nevěděli, jak se jmenuje. Zavolal jsem do pivovaru a zeptal se na ni, a to byla velká chyba, pitomost.“

„Jak to, Ale? Proč to byla pitomost?“

„Protože jsem tím spustil někde poplach.“

„Jaký poplach?“

„Někdo si položil otázku, proč sháním tak najednou sestru Normana Quorna a její telefonní číslo? Věřím, že na Patsyině straně zdi rázem vznikly nejrůznější dohady.“

On sám mlčky poslouchal.

Pokračoval jsem: „Dnes ráno jsem si zjistil adresu Quornovy sestry na policii v Leicestershiru. Protože mi Quornova sestra řekla, že jí bratr dal do úschovy nějakou listinu, kterou chtěla předat siru Ivanovi, a že je ochotná listinu vydat mamince, vzal jsem maminku a odvezl ji za ní. Listinu mamince dala.“ Napil jsem se whisky. „Tuším, že na druhé straně zdi se někdo rozhodl, že by neškodilo zeptat se Quornovy sestry, jestli si u ní něco neschoval, než odjel na dovolenou. Tuším, že řekla že ano, ale že to není nic zvláštního, jen takový krátký seznam.“

„Jaký seznam?“

„Myslím, že to je mapa ostrova pokladů. Myslím, že bez té mapy poklad nikdo nenajde.“

„Takže – tady, na téhle straně zdi jsem já, na druhé oni a nejspíš už vědí, že tu listinu mám. Pokud chceš vědět, co mi dělá starosti, pak tedy to, jak ten poklad najít bez úrazu.“

„Alexandře…“

„Vědí, že umím věci dobře schovat. Začalo to jílcem.“

„Za to se ti omlouvám. Chci říct lituju, že jsme o tom s Ivanem mluvili před Patsy.“

„Už se stalo.“

„Schovals tu listinu?“

„Více méně.“

„Jestli ti správně rozumím, ty si myslíš, že ta listina může postačit k tomu, aby se našly peníze ukradené v pivovaru?“

„Je to možné.“

„Ale přece… Patsy ty peníze přece potřebuje, pokud chce, aby se pivovar zase vzpamatoval.“

„Potíž je v tom,“ povzdechl jsem si, „že pivovar se postaví na nohy i bez těch peněz, částečně taky díky mým zásahům. Pokladna se zvolna naplní, penzisti zase budou dostávat důchody, chudé vdovy budou mít na máslo a v pivovaru budou moct znovu přijmout propuštěné zaměstnance. Podnik bude znovu vzkvétat. Nemůžeme ale s jistotou vědět, jestli Patsy nebo někdo jiný, kdo ty peníze najde, je skutečně použije na splacení dluhů.“

On sám se zatvářil zděšeně.

„Po dvou, po třech letech rozkvětu by teoreticky bylo možné pivovar vytunelovat znovu.“

„Alexandře!“

„Tím by pivovar skončil, protože podruhé by se už věřitelé umluvit nedali, to by bylo příliš.“

„Přece si nemyslíš, že by Patsy mohla být tak křivá!“

„Patsy možná ne, ale co Surtees? Lidi jsou hloupí, dokážou zabít slepici, která snáší zlatá vajíčka.“

„Má na to Surtees vůbec hlavu?“

„Je dost hloupý na to, aby si myslel, že mu druhé vytunelování projde.“

„Ale Patsy! To se mi nechce věřit!“

Laskavost mého strýce výrazně snižovala jeho vnímání hříchu.

Řekl jsem: „Patsy má pomocníky, umí to s lidmi, jdou za ní jako ovce. Lidi jako Desmond Finch, Oliver Grantchester a další se jí snaží zavděčit. I Lois, uklízečka v domě na Park Crescentu. Patsy jí to místo opatřila a ona jí zachovává věrnost, teprve včera začala chápat, že se za vší tou roztomilostí skrývá břit. Jenže Lois donáší Patsy ze zvyku dál a donášet nejspíš, aspoň nějaký čas, ještě bude. Proto si myslím, že udělám dobře, když se teď do Ivanova domu vracet nebudu.“

On sám řekl nechápavě: „Ale Patsy přece musí vědět, že ti jde o to, abys pivovaru pomohl.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Je proti mně zaujatá už dvanáct let, celou tu dobu se bojí, že ji u Ivana vyšachuju. Teď už se sice bát nemusí, ale určitě věří svým našeptávačům, kteří ji přesvědčují, že se snažím peníze najít s tím, že si je pak nechám a někam je schovám.“

„To snad ne!“

„Proč ne? Vykládá každému na potkání, že jsem ukradl pohár krále Alfréda. Vlastně nevím, jestli tomu sama věří. Jsem ale přesvědčený, že si nechala namluvit, že mi jde o ty peníze.“

„Kdo by jí to namluvil?“

„Ten, kdo po těch penězích sám jde, a kdo chce odvést její pozornost na mne. Odvést pozornost, to je ono, tak to dělají kouzelníci… Dívejte se na moji pravou ruku a levačkou vám otočím náprsní tašku.“

„Proč jí to takhle nevysvětlíš? Proč to nechceš aspoň zkusit?“

Usmál jsem se. „Včera jsem ji pochválil, ocenil jsem, jak perfektně zařídila pohřeb a pak to pohoštění. Bez uvažování to vzala jako ironii. V jejích očích jsem padouch, takže ať udělám, co udělám, je to podezřelé.“ Pokrčil jsem rameny. „Nic si z toho nedělej, já už si na to zvykl. Teď mi to však hodně komplikuje život.“

„Je pitomá.“

„Ona si to o sobě nemyslí.“

Nalil mi další whisky.

„Opiješ mě,“ namítl jsem.

„James tvrdí, že to je jediný způsob, jak nad tebou vyhrát v golfu.“

Nehráli jsme golf, a já usoudil, že bych si měl zachovat jasnou hlavu.

Odmítl jsem strýcovu nabídku, abych u něho přespal, a zakotvil jsem raději v jednom z malých hotelů pro turisty zvědavé na Londýn. K večeři jsem snědl hamburger a pak jsem se v jasném světle poflakoval mezi mladými turisty z Evropy. Nikde žádní ďáblové. Mezi mladými lidmi s ruksaky jsem si najednou připadal starý.

Měl jsem s sebou mobil. Sedl jsem si vedle kašny s bronzovými lvy na Trafalgar Square a zavolal Chrise.

„Už jsem doma,“ řekl. „Moji zákazníci mají krásnou vyhlídku na moře v jednom hotelu v Paingtonu, v Devonu.“

„V kterém hotelu?“

„Jmenuje se Redcliffe. Vaše matka odmítla Imperiál v Torquay, protože tam jednou byla se sirem Ivanem. Redcliff je odtamtud jen asi pět kilometrů směrem na Torbay. Všechny tři se mi zdály spokojené. Chystaly se na nákup.“

„Maminka nemá kufr.“

„Jo, to vím. No nic. Co myslíte, že jsem pak podnikl? Pokud si myslíte, že jsem jel hlídat Surteese, tak se pletete, to je nanic. To se spíš vyplatí hledat ty násilníky.“

V boxerských klubech prý nic neobjevil. A jestli prý tuším, kolik vůbec takových klubů v jihovýchodní Anglii je? Lituju, nevím, odpověděl jsem.

„Když se uvolíte hlídat Surteese celou sobotu a neděli, zaplatím dvojnásobek.“

„Platí.“

Se smíchem mne ubezpečil, že i kdyby Surtees stál celý den u vrátek, stejnou osobu by venku zřídkakdy zpozoroval. Kolem domu prý mu jezdí cyklisti s čepicí štítkem dozadu, nebo tam stojí ženská v domácnosti a čeká na autobus, nebo kolem přecházejí starší pánové se psem. Občas prý taky na zídce před hospodou sedají pivaři, nebo tam řidiči opravují něco na voze. Sekretářka ani skin se poblíž Surteese neobjevují.

Patsyin a Surteesův hřebčín byl na okraji jedné vesnice jižně od Hungerfordu. Sám jsem tam nikdy nebyl, ale z Chrisova vyprávění jsem to tam znal.

Pokoušel jsem se dovolat domů k Margaret Mordenové, ale nebrala to. Ráno jsem to zkusil znovu. Byla doma.

„Je sobota,“ namítala.

„Vždycky je sobota.“

„Doufám, že opravdu o něco jde.“

„Co takhle nějaká čísla a jména, která si Norman Quorn schoval u své sestry?“

Po chvilce mlčení řekla: „Mám tomu rozumět tak, že jde o trasu přesunů a konečné místo určení?“

„Řekl bych, že ano.“

„Do pondělí s tím nic nenaděláme.“

Čert vem soboty a neděle, pomyslel jsem si.

„Navíc už pondělní program rušit nemůžu,“ dodala. „Bude to muset počkat do úterka.“

„Říkal mi Tobias, že jede do Paříže a že se do kanceláře vrátí taky až v úterý.“

„V pondělí ráno se spojím s jeho kanceláří a domluvím schůzku s některými bankovními supermozky. Co říkáte v deset, v úterý? V bance? Přinesete ta čísla?“

Odevzdaně jsem přistoupil na odklad, který mi připadal nemožně dlouhý a nemožně nebezpečný. Sobota a neděle se přede mnou rozprostíraly jako nekonečná poušť, proto jsem byl docela rád, když mi odpoledne zatelefonoval On sám.

„Kde jsi?“ zeptal se.

„Jsem v malých Benátkách, dívám se na lodičky a měl bych chuť si vyjet na moře.“ Myslel jsem však na hory a chtělo se mi malovat. No co.

„Mluvil jsem s Patsy,“ řekl strýc.

„Kdo volal koho?“ zeptal jsem se.

„To je snad jedno, ne? Ona volala mne. Chtěla vědět, jestli nevím, kde jsi.“

„Cos jí řekl?“

„Že nemám tušení. Jenže Ale, mně se zdálo, že se nějak změnila, jako by konečně přišla k rozumu. Vyprávěl jsem jí, jak jsi pro ni celou tu dobu pracoval, jak ses snažil, pokud jde o pivovar, že ti křivdí, že jsi nikdy neusiloval jí to u otce pokazit, naopak, a že se k tobě celé ty roky chovala nespravedlivě.“

„Co ona na to?“

„Že by si s tebou chtěla promluvit. Alexandře, promluv s ní, konečně je to aspoň něco.“

„Myslíš, abych s ní pohovořil telefonicky?“

„Ano, pro začátek. Řekla, že bude celé odpoledne doma. Máš její číslo?“ Nadiktoval mi je.

„Nechce se mi to věřit,“ řekl jsem.

„Dej jí šanci,“ přemlouval mne strýc. „To ti přece neuškodí, mohl bys jí zavolat.“

„Každá olivová ratolest stojí za to, aby po ní člověk sáhl,“ poznamenal jsem. O deset minut později jsem už s Patsy mluvil.

Opravdu byla nějak jiná, strýc měl pravdu. Omluvila se. Řekla, že jí strýc vynadal za to, že nikdy nechtěla uznat, že ji v ničem neohrožuju, a že je ochotná zakopat válečnou sekeru, pokud jsem pro, i já, a že bychom spolu mohli v budoucnosti vycházet líp, že bychom se mohli dohodnout.

„Jak dohodnout?“ zeptal jsem se.

„No prostě, že se přestaneme hádat.“

Souhlasil jsem s příměřím.

Pak se nesměle zeptala, jestli bych s ní nešel na skleničku.

„Kam?“

„No… sem.“

„Co je to sem?“

„K nám domů.“ Řekla mi jméno své vesnice.

„Myslíš to vážně?“ zeptal jsem se.

„Alexandře, strýc mi ukázal, jak jsem vůči tobě byla předpojatá. Já bych se prostě ráda pokusila to nějak napravit, aspoň s tím začít.“

Slíbil jsem jí, že se na skleničku dostavím asi tak v půl sedmé. Zavěsil jsem. Zavolal jsem Chrisovi na jeho operátor. Za malou chvíli se mi ozval.

„Jste před domem u Surteese?“

„Jasně.“

„Děje se něco?“

„Houby.“

„Pozvali mě na skleničku.“

„S otrušíkem? Gin s cyankáli?“

Povzdechl jsem si. „Co když to myslí doopravdy…“

„Nic nemyslí doopravdy, podle toho, jak o ní mluvíte.“

Nemohl jsem se rozhodnout. „Asi na tu skleničku půjdu,“ řekl jsem nakonec.

„Chyba.“

„Vezmu vás s sebou. Máte někde po ruce slečnu sekretářku?“

„V autě, taška číslo pět.“

Dal jsem se do smíchu. Zeptal jsem se: „Co je v taškách číslo jedna, dva a tři a čtyři?“

„Skin a různý páni Youngové a Uttleyové.“

„Teď jste co?“

„Jsem ve sportovním, sedím v najatém autě a koukám do mapy.“

„Zastavím se pro sekretářku na konci ulice v půl sedmé.“

„Dobrý.“

Příští dvě hodiny jsem přemýšlel o tom, jestli je vůbec možné, že by se Patsy tak změnila. Budu se muset rozhodnout, buď tomu uvěřím, nebo ne. Věděl jsem, že mne čeká buď smíření, nebo past.

Pojedu tam, rozhodl jsem se, a vezmu Chrise s sebou. Každá mírová smlouva musí přece někde začít. V pozdní odpoledne jsem se ozbrojil mapou a už za šera vyjel do Patsyiny vesnice. Cestou mne zastavila stopařka s dlouhýma nohama v černých punčochách.

Zastavil jsem a Chris nastoupil. Vanula z něj silná voňavka. Otřásal se smíchy.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se.

„Před půl hodinou Surtees se svou nejdražší vyšli z domu, sedli do auta a jeli o kus dál touhle ulicí. Sledoval jsem je svým vozem, a právě jsem se chystal, že vám zavolám, když zahnuli do brány zahrady baráku asi jeden a půl kilometru odsud. Měli tam rozvěšený světla po stromech a bylo tam několik aut, jako kdyby se tam konal nějaký večírek. Takže co chcete dělat, zkusit zazvonit u nich, nebo jet na ten večírek?“

„K nim domů.“

Přešel jsem k hlavnímu vchodu, Chris o dva kroky za mnou, a zazvonil jsem. Otevřela mi mladá žena, vedle níž stála Xenie. Ta se škaredila nepřátelsky jako vždy. O kus dál stály obě mladší děti.

„Paní Benchmarková vás očekává,“ řekla mladá žena, když jsem se představil. „Velmi se omlouvá, ale když s vámi předtím hovořila telefonicky, úplně zapomněla, že má jít s panem Benchmarkem na koktajl. Je to jen kousek, projedete vesnicí, kolem hospody a pak to uvidíte po pravé straně. Nemůžete to minout, protože tam mají po stromech rozvěšená světla. Paní Benchmarková mne poprosila, abych jí zavolala, až sem přijedete, aby vám mohla vyjít naproti a uvést vás, až tam dorazíte.“

Poděkoval jsem a vrátil se s Chrisem k vozu.

„Co si o tom myslíte?“ zeptal jsem se.

„Hodil bych si mincí.“

Hodil jsem si mincí v duchu, hlava výhra, orel prohra. Prohrál jsem.

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024