12
Vrchního inspektora Reynoldse jsem zastihl hned ráno. Zamručel do telefonu, že mi zavolá za deset minut. Za deset minut zavolal a řekl mi všechno, co bylo třeba.
Sestra Normana Quorna je paní Audrey Newtonova, vdova, a bydlí v čísle čtyři na Minton Terrace ve vesnici Bloxham v Oxfordshiru. Ještě mi nadiktoval telefonní číslo.
Z hloubi srdce jsem mu poděkoval. Řekl, abych mu dal vědět, pokud se dozvím něco, co by si měl do svého spisu doplnit.
„Jako třeba kde vlastně Norman Quorn zemřel?“
„Přesně to jsem měl na mysli.“
Slíbil jsem mu, že se ozvu.
Pak jsem paní Audrey Newtonové zavolal mobilním telefonem (z domu na Park Crescentu jsem pro jistotu vždy volal mobilem). Paní Newtonovou jsem zastihl doma. Připustila, že ano, telefonovala siru Westeringovi, bude to už skoro týden, chtěla s ním mluvit, ale on jí pak nezavolal. Ani prý se nedivila, že s ní nechce mluvit. Ale když byl tak nesmírně laskavý, že zaplatil kremaci, a když si všechno rozmyslela, a protože její bratr už žádné nepříjemnosti mít nemůže, chudák, rozhodla se, že chce siru Ivanovi předat něco, co si u ní Norman schoval.
„Co je to něco?“ zeptal jsem se.
„Takový kus papíru, je to vlastně takový seznam, hodně krátký. Norman ho ale považoval za důležitý.“
Zatajil se mi dech. Odkašlal jsem si a zeptal se jí, jestli by nebyla ochotná tu listinu předat mně.
Po krátké odmlce řekla: „Dám ji lady Westeringové, byla na mě hrozně hodná, myslím ten den, co jsme museli Normana identifikovat.“
Při té vzpomínce se jí třásl hlas.
Slíbil jsem jí, že k ní lady Westeringovou přivezu, a poprosil, aby mi řekla, jak se k ní jede.
Mamince se nikam nechtělo.
„Prosím,“ řekl jsem. „Ostatně ta projížďka ti jen prospěje.“
Vyrazili jsme Ivanovým vozem na severozápad od Londýna a dojeli do velké vesnice, skoro města, kousek od moderního, živého Banbury.
Ulice Minton Terrace byla lemovaná malými domečky s doškovými střechami. Dveře u čísla čtyři nám otevřela baculatá paní, se kterou jsme se setkali na prosektuře.
Pozvala nás dál. Byla nesvá. Prostřela na stolek malé háčkované dečky a připravila pro nás skleničky na sherry a talíř malých koláčů. Dečky byly cítit prostředkem proti molům.
Audrey Newtonova, prostá, poctivá paní, se za bratra, kterého celá léta obdivovala, styděla. Dost dlouho jsme popíjeli sherry a jedli koláče, než se odhodlala nejen mamince předat listinu, ale i vysvětlení, jak k ní přišla.
„Byla jsem na několik dní na návštěvě u bratra ve Wantage. Občas jsme takhle spolu sami dva trávili čas. Bratr samozřejmě nebyl ženatý. No nic. Chystal se tehdy na dovolenou, a já už byla připravená, že půjdu na autobus a pojedu domů.“
Odmlčela se. Kývali jsme hlavou, že rozumíme.
„Sám chtěl jet taxíkem do Didcotu na nádraží, ale pak pro něho najednou přijel někdo z pivovaru. Oba jsme náhodou stáli nahoře v chodbě u okna a viděli jsme to auto přijíždět před branku.“ Zamračila se. „Norman z toho neměl radost. Vlastně je to divné, ale když si to teď vybavuju, jako by měl strach, ale tehdy mi to tak nepřišlo. Pivovar byl přece celý jeho život.“
Taky jeho smrt, pomyslel jsem si.
„Norman řekl, že bude muset jít,“ pokračovala ve vyprávění. „No a pak najednou vytáhl z vnitřní kapsy saka tu obálku – zahlídla jsem, že tam měl taky cestovní pas, jel na dovolenou do Španělska – strčil mi ji do ruky a řekl mi, ať si ji nechám u sebe, dokud mi neřekne. Samozřejmě se už neozval. Na tu obálku jsem si vzpomněla teprve, když jsem po jeho smrti vyklízela jeho byt. Napadlo mě, co v ní asi je. Když jsem se vrátila domů, obálku jsem otevřela a našla tam ten seznam. Napadlo mě, jestli to třeba nemá něco společnýho s pivovarem…, že bych to asi měla předat siru Ivanovi, když na mne byl tak hodný a všechno hradil, přestože to vůbec nemusel dělat, když člověk uváží, o kolik peněz ho Norman připravil. Pořád tomu nějak nemůžu uvěřit.“
Snažil jsem se orientovat v záplavě slov.
„Vy jste tu obálku odnesla domů?…“
„Ano. Norman řekl, ať si vezmu ten taxík, co objednal, a dal mi na něj peníz…
