17
Když zazvonil zvonek, Cavanaugh počkal několik vteřin a pak stiskl tlačítko domácího telefonu. „Ano?“
„Přišel vás navštívit pan Kline se svým společníkem,“ oznámil strážný ve vestibulu tiše.
„Pošlete je nahoru.“ Cavanaugh uvolnil tlačítko a vrátil se do obývacího pokoje.
„Přišli jen dva,“ poznamenal Rutherford. „To tedy znamená, že další dva zůstali ve Virginii pro případ, že by ses tam nakonec objevil.“
Jamie se podívala na hodinky. „Krátce po poledni. Dostavili se dřív, než jste čekali.“
„Po celonoční číhané musí být Kline pořádně naštvaný, že jsem neudělal, co jsem měl, takže si chce znovu pěkně od plic promluvit s Johnem. Jsme připraveni přijmout hosty?“ Cavanaughova otázka směřovala ke skinheadovi a muži s knírem, kteří teď seděli přivázaní na židlích jako prve Rutherford. Trvalo jim dobrou hodinu, než se probrali z bezvědomí, a výslech, který hned poté následoval, odhalil jen očekávanou skutečnost, že pracují jako nájemní agenti a nemají sebemenší tušení, proč je Prescott tak důležitý.
Během čekání dvakrát zazvonil plešatcův mobilní telefon – Kline se vztekle ptal, co je nového, a pokaždé dostal negativní odpověď. Cavanaugh s oběma zajatci jejich výstupy pečlivě nacvičil a důrazně je varoval, jak v takovém případě odpovídat. Když skinhead mluvil do telefonu, pozorně sledoval jeho oči a při prvním náznaku, že se pokouší svého šéfa varovat, by mu dal krutě pocítit svou nelibost.
Zabijákovu pleš, poznamenanou krvavým šrámem, teď zakrývala baseballová čapka.
„Ptal jsem se,“ Cavanaugh mu poklepal na čepici, „jestli jsme připraveni přijmout hosty.“
Skinhead sebou cukl a přikývl.
Jamie se rozloučila a podle předchozí domluvy odešla z bytu. Rutherford za ní zamkl dveře.
Cavanaugh si nervózně představoval, jak kráčí chodbou, otevírá dveře na schodiště vedle výtahu a krčí se za nimi. Až uslyší cinknutí výtahu, napočítá do dvaceti, což je doba, kterou podle odhadu budou útočníci potřebovat, aby došli od výtahu k Rutherfordově apartmánu. Pak otevře dveře, vejde do chodby a bude předstírat, že v kabelce hledá klíče, přičemž o dvojici ani okem nezavadí. Muži si jí pochopitelně všimnou, ale nebudou mít důvod podezřívat ji z nekalých úmyslů. Vždyť jsou to oni, kdo tady někomu chystá past, a navíc budou mít úplně jiné starosti, jen co se dveře bytu otevřou. Když Jamie odcházela, působila klidným a odhodlaným dojmem; podle manželových instrukcí využila čas čekání k nácviku vizualizačních technik, kdy si v duchu představovala možné varianty naplánovaného scénáře, aby byla připravená a nic ji nepřekvapilo. Její sebedůvěru navíc posilovala neprůstřelná vesta, navlečená pod sakem.
„Fajn,“ řekl Cavanaugh plešatci a namířil na něho pistoli. „Teď nám ukažte, jaký umíte být pozorný hostitel.“
Rutherford mu mezitím uvolnil kotníky a zápěstí a teď rozvazoval lano, které muže poutalo kolem těla k židli.
„A uvědomte si, že budete první na ráně,“ doplnil Cavanaugh poslední varování a pokynul skinheadovi, aby vyrazil. Následoval ho předsíní ke dveřím, kde se oba zastavili. „Vaším nejdůležitějším úkolem je neposkytnout nám důvod vás zastřelit.“
Rutherford zaujal s pistolí v ruce pozici v kuchyni. Cavanaugh čekal a cítil, jak mu po skráních stékají krůpěje potu.
Patnáct vteřin. Třicet. Padesát. Uvědomil si, jak je výtah ve věžáku pomalý, a v duchu se uklidňoval, že se neděje nic vážného, když muži ještě nezaklepali. Trpělivost. Všechno bude v…
Ťuk, fuk. Pauza. Ťuk, ťuk. John slyšel, jak se právě na tomto signálu útočníci domluvili – hlídači mohli bez obav otevřít.
Cavanaughovi se sevřel žaludek, když plešatci pokynul, aby návštěvu vpustil dovnitř.
Scénu, která měla následovat, si předtím několikrát zopakovali. Cavanaugh se stáhl do obývacího pokoje, aby ho od vchodu nebylo vidět. Plešatec měl otevřít dveře a podle instrukcí říct: „Nezavolal.“ Pak se měl otočit a vrátit se do pokoje k Cavanaughovi. Rutherford se zatím schovával za ledničkou a vynořit se měl teprve tehdy, až dvojice vejde do bytu, a namířit na ni pistoli. …
