3
Helikoptéra sledovala tok řeky Hudson dobrých tři sta kilometrů a stále směřovala na sever. Přeletěla nad několika vesnicemi i velkými městy, zahalenými příkrovem smogu. Za Kingstonem uhnuli na západ k nevysoké zvlněné pahorkatině Catskill Mountains s hustě zalesněnými svahy a mnoha malebnými údolími.
„Podívejte se,“ upozornil Cavanaugh na sloup kouře, který stoupal z hřebene dále k severu.
„Ano, měli jsme velmi suché jaro,“ konstatoval Duncan.
„Poslouchal jsem cvrkot v éteru,“ ozval se Roberto od ovládacích pák vrtulníku. „Déšť se až sem nedostal, zato bouřka ano a blesk zapálil les. Je to jen malý požár a hasiči ho už lokalizovali.“
Duncan přikývl a ohlédl se k obloze za helikoptérou. „Nesleduje nás někdo?“
Vrtulník nesl na palubě řadu elektronických přístrojů včetně výkonného radaru, jenž dokázal rozeznat a identifikovat každý letoun, který by sledoval jejich trasu.
Roberto stiskl několik kláves na panelu a chvíli pozorně sledoval obrazovku. „Nada.“
„Tak můžeme,“ zavelel Duncan.
Roberto přeletěl horský hřeben a klesl do malého údolí, hustě zarostlého věčně zelenými jehličnany.
„Podívejte se dolů, pane Prescotte,“ vyzval klienta Chad. „Tohle vás jistě bude zajímat.“
Helikoptéra klesla ke dnu údolí.
„Co mě má zajímat? Nevidím nic než samé jedle.“
„Nic jiného byste vidět neměl,“ podotkla Tracy.
„Pořád nechápu…“ Prescott hleděl plexisklem pod sebe.
Roberto natáhl ruku k palubní desce a stiskl knoflík. „A teď? Už něco vidíte?“
„Ne… Opatrně! Jestli sletíte ještě níž, narazíte do stromu. Proboha!“
Cavanaugh ze svého místa neviděl to, co Prescott, ale věděl, co se dole děje. Úsek zdánlivě souvislého lesa o rozměru zhruba třiceti čtverečních metrů se začal odsouvat a pod ním se objevil beton.
„Co to má…“ vydechl Prescott užasle.
„Nejdokonalejší maskovací síť, jaká existuje,“ vysvětlil Duncan. „I při tak nízké výšce letu těžko rozpoznáte iluzi od skutečnosti.“
A to už helikoptéra dosedla na betonovou plochu. Jakmile Roberto vypnul motor, cestující si odepnuli bezpečnostní pásy, otevřeli zasouvací dveře a vystoupili.
„Opatrně.“ Cavanaugh přiměl Prescotta, aby se sklonil, aby ho nezasáhly listy dobíhajícího rotoru.
Skupina se přesunula ke sloupku na okraji přistávací plochy, na němž byla umístěna uzavřená krabice elektronického ovládání.
Duncan ji odemkl. „Budeme muset počkat, než se rotor úplně zastaví, protože vzdušný vír by mohl vtáhnout kamuflážní síť mezi lopatky.“ Pak stiskl knoflík a ozvalo se bzučení motoru.
Prescott udiveně sledoval, jak se pevná tkanina, pomalovaná dokonale realistickou napodobeninou hustého jehličnatého lesa, zasouvá zpět na původní místo. Síť podpíraná sloupy, které se pohybovaly souběžně s ní na motorizovaných ocelových kolejnicích, zahalila cestující i vrtulník jako obrovská umělá nebesa a skryla je před zraky okolního světa.
„Když v zimě sněží,“ vysvětloval Duncan, „senzor vydá povel, aby se sít automaticky zatáhla, jinak by ji tíha sněhu potrhala a zničila. V betonu jsou zabudovány termočlánky, které napadaný sníh rozpustí. No a když vánice skončí, kamufláž se vrátí na své místo. Sníh v korunách stromů taje rychle, takže maskování se neliší od okolí.“
„V letovém plánu, který jsem předal řídicí věži v Teterboro,“ poznamenal Roberto, „jsem jako cíl cesty uvedl soukromý pozemek v těchto horách. Jedno údolí zde vypadá stejně jako druhé. Popis je tak neurčitý, že i kdyby se letového plánu někdo zmocnil, nemohl by nás sem sledovat. A ani návštěvníci jako vy by tohle údolí nenašli, kdyby se sem někdy chtěli vrátit.“
„Podle údajů radaru nás nikdo nesledoval,“ dodala Tracy.
„A ze vzduchu nikdo helikoptéru neuvidí,“ uzavřel Chad. „Takže můžete být klidný. Tady jste v naprostém bezpečí.“
„Ale co tepelné vyzařování vrtulníku?“
Prescottova otázka přiměla skupinu ochránců vyměnit si překvapené pohledy.
„Vy něco víte o tepelných podpisech?“ zeptal se Cavanaugh.
„Čemu se divíte? Jsem přece vědec. Každý objekt vyzařuje teplo a letoun s infračervenými senzory je dokáže identif…
