2
Pilot obdržel vysílačkou z řídicí věže povolení ke startu; helikoptéra typu Bell 206L-4 se vznesla z letiště Teterboro a zamířila na sever podél řeky Hudson. Na letišti, které sloužilo především charterovým, firemním a soukromým letadlům, nemuseli členové týmu procházet bezpečnostní kontrolou a detektorem kovů, takže si snadno mohli na palubu vzít své zbraně – oprávnění k jejich držení platila ve většině států Unie.
Stejně jako u člunů, automobilů či střelných zbraní, abychom jmenovali alespoň několik základních pomůcek každé bezpečnostní a ochranné agentury, ani u vrtulníků byste nenašli jediný typ, který by dokonale vyhovoval všem požadavku na ně kladeným. Rychlost se musela posuzovat v relaci s přepravní kapacitou, objemem nákladového prostoru, manévrovacími schopnostmi, dostupem a doletem. Štíhlá helikoptéra známá pod označením Long Ranger byla konstruována tak, aby snadno pronikla do vzdálených nebo nepřístupných oblastí, a získala si značnou oblibu policejních a záchranářských sborů. Civilní uživatelé naopak oceňovali její pohodlí a výkonnost. Kabina pojala sedm cestujících včetně pilota, kterým byl v tomto případě Roberto – vyměnil volant dodávky za ovládací prvky vrtulníku. Bell Long Ranger dosahuje maximální rychlost dvě stě pět kilometrů v hodině a s plnými nádržemi uletí téměř šest set kilometrů, tedy vzdálenost, kterou při plném výkonu urazí za necelé tři hodiny.
Dostup stroje, jinak řečeno maximální výška, do jaké může vystoupat, činí šest tisíc metrů, ale Roberto se podle letového plánu držel dvanáct set metrů nad hladinou řeky. Mrholení ustalo a potrhanými mračny prosvítala jasná obloha, což Prescottovi nabízelo možnost uklidnit pocuchané nervy pohledem na malebné kopce a lesy New Jersey Palisades.
Prescott však neprojevil o nádherný výhled žádný zájem a panoramatická okna – neprůstřelná, jak mu Duncan vysvětlil – okázale ignoroval. Uspořádání sedadel pro cestující se ve vrtulníku nelišilo od dodávky – dvě řady naproti sobě. Zatímco však robustní sedačky v pancéřované dodávce nevynikaly žádným zvláštním pohodlím, protože jejich hlavním účelem bylo poskytnout cestujícím dodatečnou ochranu v případě útoku, do kevlarového trupu Long Rangeru mohl Duncan nechat namontovat pohodlná sklápěcí křesla s opěrkami pro lokty i nohy, čalouněná jemnou kůží.
Prescott, navlečený do široké kombinézy, která se mu přesto napínala přes břicho a prsa, se nemohl kochat výhledem i proto, že musel odpovídat Duncanovi na otázky a vysvětlovat svůj vztah k Jesusu Escobarovi.
Cavanaugh mlčel. Jakákoliv jeho poznámka by narušila výslech a mohla by zkreslit získávané informace. Příslušníci týmu potřebovali o Prescottových problémech slyšet z jeho vlastních úst a jeho vlastními slovy.
V odhlučněné a proti vibracím odrušené kabině Duncan nakonec obrátil pozornost na Cavanaugha. „Máš k tomu co dodat?“
„Mohl jsem si celkem dobře prohlédnout ty muže v obou autech. Žádné Hispánce jsem však neviděl.“ Roberto, který je ze své pilotní sedačky pozorně poslouchal, prohodil přes rameno: „Pan Escobar asi zastává jako zaměstnavatel politiku rovných příležitostí. Afroameričané také vždycky nenajímají jenom černé pracovníky.“
„Zorganizovat akci takového rozsahu vyžadovalo někoho s Escobarovými zdroji,“ pokračoval Cavanaugh.
„Podle mého názoru,“ vmísil se Chad, „vypracovali únosci plán opravdu pečlivě. Zamaskovali se jako narkomani, aby snadno splynuli s okolím. Kdyby pan Prescott opustil skladiště, mohli se ho okamžitě zmocnit, a kdyby je čekání unavilo, byli připraveni si cestu k němu prostřílet, a to i protitankovou raketou.
Ovšem když se na scéně objevil Cavanaugh, znervózněli v obavě, že patří k záchrannému a evakuačnímu týmu, a urychlili časový rozvrh.“
„Spojím se s DEA a upozorním je, aby si utěsnili trhliny, kudy jim unikají citlivé informace,“ prohlásil Duncan.
„Proboha svatého, jenom jim neříkejte, že jsem vás najal, abyste mi pomohli zmizet,“ zanaříkal Prescott. „Escobarův člověk mu to okamžitě nahlásí.“
„Nemějte strach,“…
