Nebezpečná minulost (David Morrell)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

5

Profesor rozložil na holém dřevěném stole plán města a poklepal na něj prstem. Ostatní se k němu zvědavě naklonili.

„Hotel Paragon?“ zeptala se Cora, když si přečetla jméno.

„Postaven roku 1901,“ upřesnil Conklin. „Jak napovídá jméno, Paragon[1] si kladl za cíl stát se modelem dokonalosti. Nejpřepychovější zařízení. Nejlepší služby. Mramorová podlaha v hale. Nádobí z nejjemnějšího porcelánu. Pozlacené příbory. Telefon v každém pokoji v době, kdy ostatní hotely měly jediný aparát ve vestibulu. Vyhřívaný krytý bazén. Parní sauna, tehdy naprostá vzácnost. Jedna z prvních vířivých lázní. Plesový sál. Umělecká galerie. Krytý ovál pro jízdu na kolečkových bruslích. Primitivní klimatizační systém založený na nuceném oběhu vzduchu přes ledové kostky. Kromě toho kompletní vytápění celé budovy, což nebývalo zvykem ani v těch nejlepších plážových hotelech, protože koneckonců sem letní hosté utíkali před vedrem. Čtyři lanové výtahy, v té době nový vynález, s tlačítkovým ovládáním v kabině. Pokojová služba k dispozici čtyřiadvacet hodin denně. Výtahy používané k přepravě jídel a nádobí zaručovaly okamžitou donášku.“

„Přidejte koktejlové servírky a máte Las Vegas,“ zazubil se Vinnie.

„Více, než si umíte představit,“ poznamenal profesor. „Hotel navrhl jeho majitel, jistý Morgan Carlisle, který zdědil rodinné bohatství, když jeho rodiče, hlavní akcionáři Carlisleovy paroplavební společnosti, zahynuli při požáru na širém moři. Synovi bylo pouhých dvaadvacet let a byl to excentrický samotářský mladík, který sice trpěl záchvaty vzteku a hlubokých depresí, ale na co sáhl, to dovedl k naprosté dokonalosti. Podle dobových svědectví to byl génius, který neustále balancoval na pokraji nervového zhroucení. Lze pokládat za ironii osudu, že ač byla zdrojem jeho bohatství paroplavební společnost, sám se trápil morbidním strachem z cestování. Trpěl totiž hemofilií.“

Skupina vzhlédla od mapy.

„Chorobnou krvácivostí?“ zeptala se Cora.

„Někdy se jí říká královská nemoc, protože postihla nejméně deset mužských potomků královny Viktorie.“

„Slabá oděrka nebo tržná rána může způsobit téměř nekontrolovatelné krvácení, nemám pravdu?“ ujistil se Vinnie.

„V podstatě se jedná o genetickou poruchu srážlivosti krve,“ vysvětlil Conklin. „Ženy ji přenášejí na muže, aniž by se u nich samotných projevily symptomy. Za panování královny Viktorie se nemoc rozšířila do mnoha evropských královských rodin. Nejznámějším případem je Viktoriino třetí dítě, Alice, jejíž dcera Alexandra se provdala za ruského cara Mikuláše II. Manželé spolu měli nejprve čtyři dcery a pak se jim konečně narodil syn Alexej, který touto nemocí trpěl. Chlapec často krvácel i vnitřně. Krev mu pronikala do kloubů a svalů a způsobovala mučivou bolest, která hocha na dlouhé týdny upoutala na lůžko. Car s carevnou stále více spoléhali na pochybné schopnosti potulného mnicha Rasputina, který bůhvíjak dokázal – některé teorie hovoří o hypnóze – utrpení mladého následníka trůnu utišit a zmírnit krvácení. Rasputin si tak postupně získal rozhodující vliv na carském dvoře. Kdyby si Mikuláš a Alexandra nedělali takové starosti se synovou chorobou a nestali se doslova loutkami v Rasputinových rukou, možná by jim neuniklo, jak se situace v jejich zemi rapidně zhoršuje. Třeba by podnikli kroky, které by zabránily ruské revoluci. Zbývá dodat, že carevič Alexej nezemřel na hemofilii, i když bezpochyby hodně krvácel, když ho bolševici ve sklepě jednoho domu v Jekatěrinburku se zbytkem rodiny zastřelili.“

„Existuje na tu nemoc lék?“ zajímal se Balenger.

„Ne, ale používají se některé metody, které dokážou průběh choroby zmírnit. V době Carlisleova mládí se aplikovala experimentální procedura zahrnující transfuzi krve, která dodala nemocnému chybějící krevní destičky. Později se pak začal při transfuzi používat koncentrát destiček, ale tento postup nebyl za Carlisleova dětství znám. Rodiče se děsili, že chlapec může následkem sebenevinnějšího zranění vykrvácet, a tak ho drželi přísně pod kontrolou, téměř jako ve vězení, kde funkci žalářníků převzalo služebnictvo. Měl přísně zakázáno opustit rodinné sídlo na Manhattanu. Matka i otec však rádi cestovali a často tedy dítě opouštěli. Podle odhadů trávili šest měsíců v roce mimo domov. Vraceli se s fotografiemi, obrazy a stereoskopickými záběry a ukazovali chlapci divy světa, které navštívili. Hoch nevycházel z domu, ani když dospěl. Byl prostě naprogramován tak, aby se neustále zdržoval mezi čtyřmi stěnami, takže se u něj vyvinula agorafobie a nesnesl, když měl vyjít ven. Po smrti rodičů však sebral veškerou nahromaděnou frustraci, odvahu a vztek a přísahal sám sobě, že se poprvé v životě přemístí někam jinam. Nikdy nevkročil na chodník na Páté avenue, která vedla přímo pod jeho okny, ale teď dospěl k neodvratnému rozhodnutí, že si sám navrhne a nechá postavit hotel a stane se hostem v proslaveném letovisku, o kterém pěl chválu celý Manhattan – v Ashbury Parku.“

Profesor se nadechl a pokračoval: „Jako základ, chcete-li model, použil jeden ze stereoskopických obrázků, které mu přivezli rodiče. Mayskou zříceninu v mexické džungli. Jestliže nemůže sám odcestovat do Mexika a spatřit ji na vlastní oči, může si ji nechat postavit. Stavba se vypínala do výšky sedmi podlaží, výškou, šířkou a hloubkou odpovídala původní pyramidě. Ale Carlisle se vyhnul otrocké imitaci. Rozhodl se, že každé vyšší patro bude nejen užší než to, na němž stojí, ale současně posunuté dozadu, takže na samém vrcholku stane pouze podkrovní apartmá, kde se usadí. Budova tak získala obrys modifikované pyramidy, která jako by předjímala čisté linie a důraz na geometrii, charakteristické pro architektonický styl art deco, oblíbený ve dvacátých letech.“

„Ale trpěl přece agorafobií…,“ poznamenal Rick.

„No a?“ Profesor na Ricka pátravě hleděl a čekal, až dospěje k logickému závěru.

Cora ho předešla. „Chcete říct, pane profesore, že se Carlisle přestěhoval do svého hotelu, žil v mansardě v nejvyšším patře a už nikdy budovu neopustil?“

„Inu, tys to právě řekla mně,“ odpověděl Conklin potěšené. „Jeden výtah byl vyčleněn pro jeho osobní potřebu. Ve dne nebo v noci, ale většinou v noci, když ostatní hosté spali, měl k dispozici zmenšenou verzi světa. Když uvážíme, s jakými náklady byl hotel postaven, šlo o podnik bez nejmenší šance na návratnost investic, ne tak, aby z něj plynul zisk. I největší boháči by zaváhali při cenách, jaké by si Carlisle musel účtovat, a ti méně obdaření pozemskými statky by do něj nemohli vůbec vkročit. A tak Carlisle nasadil přijatelné ceny. Koneckonců, nešlo mu o zisk, ale o to, aby se obklopil lidmi.“

„Kolika let se dožil?“ zeptal se Balenger.

„Dvaadevadesáti. O hemofilicích panuje mylná představa, že jsou slabí a věčně churaví, což mnozí přirozeně jsou. Ale snad nejúčinnější léčebný postup je založen na udržování fyzické aktivity. Pochopitelně se dává přednost bezkontaktnímu cvičení, jako je plavání nebo jízda na rotopedu. Svalnaté tělo podpírá bolestivé klouby, do nichž prosakuje krev. Doporučují se velké dávky vitaminů a železa, které zabraňují vzniku chudokrevnosti a posilují imunitní systém. Někdy se ke zvýšení objemu svalové hmoty používají i steroidy. Carlisle všechny tyto metody energicky aplikoval. Podle dostupných svědectví měl úžasně vypracovanou postavu.“

„Panebože,“ povzdechla si Cora. „Dvaadevadesát let.“ Něco ji napadlo. „Pokud mu v roce 1901 bylo dvaadvacet, pak žil až do…“

„Přidej dalších sedmdesát roků. Ano, zemřel v jedenasedmdesátém,“ doplnil její úvahu Rick. Již na počátku manželství sdíleli vlastnost typickou pro páry, které spolu žijí desítky let. „Carlisle zde rok před smrtí zažil i rasové nepokoje a požár města. S největší pravděpodobností pozoroval plameny z okna svého podkrovního apartmánu. Ohnivé jazyky se odrážely od písku pláže a hladiny oceánu. Jistě se děsil, že jeho hotel také podlehne zkáze.“

„Řekl bych, že si užil mnohem více života, než původně očekával,“ podotkl Vinnie.

„Myslíte, že když si otevřel okno, slyšel rockové koncerty?“ zajímal se Rick. „Springsteenovu hudbu z nedalekého klubu, která popisovala zoufalství Ashbury Parku a touhu vyrazit na cestu za něčím lepším. Jak to na Carlislea asi zapůsobilo?“

„Inu, víme, jak na něj zapůsobily nepokoje a požáry,“ řekl profesor. „Vyděsily ho tak, že si nechal do všech oken v hotelu instalovat vnitřní okenice. Kovové okenice. V podstatě se uvnitř zabarikádoval.“

„Představte si ho – devadesátiletý stařec, který bloumá prázdnými chodbami a pokoji,“ řekla Cora.

„Když zemřel, hotel přešel do vlastnictví svěřeneckého fondu Carlisleovy rodiny s instrukcemi, aby budova zůstala zachována,“ doplnil informace profesor. „Starý pán zřejmě věřil, že se Ashbury Park vrátí ke své dřívější slávě a hotel zase získá někdejší klientelu.“

Balenger odložil blok a zaraženě vzhlédl. „Takže déle než třicet let je budova zabedněna?“

„Nejen to. Carlisleova reakce na nepokoje nám pěkně nahrála do karet. Okenice, které nechal namontovat, ochránily vnitřní prostory lépe, než by to dokázalo sebedokonalejší bednění. Vandalové a bouřky zničili skleněné okenní tabule. Ale interiér nijak neutrpěl. Alespoň teoreticky. Naskýtá se nám vzácná příležitost prozkoumat snad nejzachovalejší objekt, na jaký jsme dosud narazili. Dříve než hotel zbourají.“

„Zbourají?“ zamračila se Cora. „Řekl jste přece, že podle závěti měl svěřenecký fond o budovu pečovat.“

„Taky že pečoval,“ potvrdil profesor. „Jenže po mohutném poklesu cen akcií na burze v roce 2001 se dostal do těžkých finančních problémů. Nakonec získalo budovu město, protože fond neuhradil příslušné daně. Pozemek koupila developerská společnost. Stavbu samotnou nelze renovovat. Elektroinstalace a potrubní rozvody neodpovídají dnešním předpisům. Chodby jsou oproti požadavkům současných stavebních norem příliš úzké. Chybějí úpravy pro tělesně postižené. Příští týden vstoupí do objektu pracovníci specializované firmy a odstraní vše, co má nějakou cenu. Čtrnáct dní poté čeká hotel Paragon demoliční četa. Ale dnes večer bude mít po několika desítkách let první hosty. Nás.“

[1] Anglicky příklad, vzor, ideál. Pozn. překl.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024