55
V místnosti se vznášel dým.
„Ten kouř houstne.“ Amanda se rozkašlala. „Myslela jsem, že jsme všechny ohně uhasili.“
„Tam dole ne.“ Balenger ukázal na otevřený poklop ve sledovací místnosti. Přistoupil k němu a nahlédl do šachty. O tři patra níže plameny zesílily. Nenapadlo ho nic než zavřít padací dveře a zajistit je.
Amanda ho překvapila – přiběhla se dvěma ručníky, které namočila do zbytku vody ve splachovací nádržce, a utěsnila jimi spáry kolem poklopu.
Po přerušení dodávky elektrického proudu se samozřejmě vypnulo topení a v mansardě se citelně ochladilo. Dívka si objala ramena. Balenger sklopil oči k okraji průhledné noční košile, která jí nohy rozhodně nezahreje. „Pokusím se s tím něco udělat,“ slíbil prochladlé Amandě.
Přešel ložnici, zastavil se na prahu ošetřovny a zahleděl se na Cořino tělo na podlaze. Natahovala k němu paže, jako by ho prosila o pomoc. Promiň, omluvil se v duchu. Vzal mrtvou za ruce a co nejtišeji ji táhl do ložnice. Podlaha byla samá díra a hrozilo nebezpečí, že ho Ronnie uslyší, ale riskoval a za okamžik uložil Coru v ložnici.
„Tak.“ Stáhl mrtvé pevné pohorky a ponožky a zachvěl se, když se dotkl děsivě studené kůže, prostoupené chladem smrti. „Jste přibližně stejně velké. Měly by ti padnout.“
Amanda jen zamrkala – šílenství se stávalo normou. S gestem zoufalé rezignace si navlékla ponožky a obula boty. „Ale kalhoty ne.“ Byly nasáklé krví. „Ty na sebe nedám.“
Balenger chápavě přikývl. I zoufalství má své meze.
Ve vysílačce zapraskalo. Udeř, blesklo mu hlavou. Ať si nemyslí, že vítězí.
Stiskl hovorové tlačítko. „Proč blondýnky, Ronnie?“
Žádná odpověď.
„Byla tvoje matka blondýna?“
Žádná odpověď.
„Snažíš se nahradit si mrtvou matku, Ronnie? Proto tě tvoje přítelkyně nedokážou vzrušit?“
„Ty sračko,“ zavrčel hlas.
A mám tě, pomyslel si Balenger. „Cos to nedávno říkal o vulgárních výrazech?“
Žádná odpověď.
„Iris McKittricková zmizela v osmašedesátém,“ pokračoval Balenger do vysílačky. „Tvůj hrůzný čtvrtý červenec se odehrál v roce 1960. O osm let dříve. Je zde nějaká souvislost?“ Balengera zamrazilo, protože si vzpomněl, co před několika hodinami odpověděl Coře, když se ptala, co se stane s člověkem, který prožil tak děsivý zážitek jako Ronald Whitaker. Řekl jí, že s největší pravděpodobností stráví osm let v diagnostickém ústavu pro mladistvé, kde se podrobí psychiatrické léčbě až do…
„Bylo ti jedenadvacet,“ houkl Balenger do mikrofonu. „Ta fotografie, na které jsi s Carlislem, byla pořízena krátce poté, kdy tě pustili z ústavu. Co se stalo, Ronnie? Projevil Carlisle o tebe zájem? Posílal ti v průběhu léčby dopisy? Telefonoval ti? Choval se k tobě lidsky a litoval tě? Nabídl ti, abys přijel do tohoto hotelu a bojoval tady se svými démony? Možná dokonce požádal nějakého psychiatra, aby ti pomohl vyrovnat se s peklem minulosti. Koneckonců, jakou jsi mohl mít budoucnost, když tě minulost pevně svírala ve svých drápech? Proto se na té fotce od tebe drží uctivě dál. Ví, jak jsi citlivý na mužské doteky. Ale kdo ví? Carlisle byl taky svým způsobem úchylný. Nedokázal žít v normálním světě. Pouze ho pozoroval. Třeba tě sem přivedl, aby se podíval, jak to s tebou dopadne. A tys mu to ukázal, že, Ronnie? Předvedl jsi mu konec svého příběhu velmi názorně.“
„Takhle o něm nemluv.“
„Carlisle byl zrůda.“
„Ne. Zakazuju ti takto mluvit o mém otci. Nic o něm nevíš.“
„Není to tvůj otec. Snad by se dalo říct, že tě adoptoval, ale ty dobře víš, kdo byl tvůj skutečný otec. Muž, kterého sis jako rodiče přivlastnil, byl prakticky stejně nemocný jako tvůj biologický otec.“
„Můj skutečný otec?“ zachvěl se hlas odporem. „Žádný skutečný otec by se k dítěti nechoval jako on ke mně.“
„Jenže žádný syn by se na druhou stranu nechoval tak, jako ty ke Carlisleovi,“ řekl Balenger. „Podezříval tě, ale nemohl to dokázat, nemám pravdu? Byl psychicky narušený, ale zdaleka ne tak jako ty. A tak zavřel hotel, aby tě připravil o loviště. Doufal, že se svými zvrácenostmi přestaneš, ale nebyl si tím stoprocen…
