Sobota, 23.00
14
Dosáhli podesty, kde se schodiště dělilo. Obě křídla stoupající vzhůru poznamenaly stejné barevné skvrny.
„Hodně vody,“ poznamenal Rick. „Tekla tady celé roky. Za silných dešťů musí ty schody vypadat jako horský potok.“
„Opatrně,“ nabádal profesor Conklin. „Může to klouzat.“
Stoupali levou větví schodiště a prosvěcovali stíny. Nahoře našli řadu elegantních dveří, označených mosaznými číslicemi nazelenalými měděnkou. Tmavé stěny obložené dřevem pokrýval nános prachu. V pravidelných intervalech odbočovaly do tmy chodby. Zatuchlý zápach plísně a stáří zesílil. Vinnie kýchl. Balenger hleděl na shnilý perský koberec. Složitý červený vzor vybledl a pokrývaly jej černé skvrny, s největší pravděpodobností plíseň.
Zahnuli vlevo a kráčeli po balkonu. Každých deset kroků stál u zdi úzký stůl, na každém váza. Sušené květiny visely strnule ohnuté, jejich okvětní lístky se měnily v prach. Pak skupina znovu odbočila vlevo k dalším schodům, tentokrát z jemně vyřezávaného dřeva, ale Balenger nepoznal, z jakého druhu byly zhotoveny, protože voda je značné poškodila. Zvedl hlavu a podíval se nahoru.
Vinnie ho napodobil. „Můj Bože. Až na to, že tohle schodiště se nakonec nerozděluje doprava a doleva, přesně kopíruje to, po kterém jsme přišli. Stejně jako schody nad námi. Vypadá to, že schodiště se vine kolem volného prostoru uprostřed až k vrcholu budovy. Nejsem si stoprocentně jistý, ale zdá se mi, že vidím prosklenou střechu. Měsíční svit. A plující mraky. Páni!“
„Na vrcholu pyramidy se nachází obrovský světlík,“ poučil je Conklin. „Ten otevřený centrální sloupec prochází středem Carlisleova apartmánu. Mohl se procházet z jedné místnosti do druhé a shlížet na hosty na schodišti a ve viditelné části haly.“
„Nepokládali hosté jeho chování za trochu podivné?“ zeptala se Cora.
„Zakrývaly ho stěny pokojů. Lidé ho neviděli, když se na ně koukal. Používal špehýrky.“
„Vikýř je určitě rozbitý. Právě jím sem teče ta voda. Tudy se také dostali dovnitř ti ptáci,“ řekl Balenger. Náhle mu pod nohama zavrzalo dřevo a chytil se zábradlí.
Všichni se zastavili.
„Necítím, že by se schody hýbaly,“ uklidňoval je Rick. „Je to jenom normální sesedání materiálu.“
„Jasně.“ Opáčil Balenger nepřesvědčeně a obezřetně zkusil další schod.
„Potřebuju více světla.“ Cora odepnula od opasku baterku.
Ostatní také uchopili svítilny. Poskakující pruhy světla jako by probudily stíny k životu a navodily dojem, že hosté vstupují do pokojů a zavírají za sebou.
Ve vyšším patře byly fleky od vody patrné zřetelněji.
„Jak to říká William Shatner na začátku každého dílu Star-Treku? Vesmír – nejzazší hranice?“ zeptal se Vinnie. „Starý dobrý kapitán Kirk. Ale pokud se týká mě, tohle je skutečná nejzazší hranice. Při našich výpravách mívám občas dojem, ž jsem se ocitl někde na Marsu, na tajemném místě, kde objevuju věci, o kterých jsem se domníval, že je nikdy neuvidím.“
„Třeba tohle!“ Cora namířila pruh světla z baterky na horní schodiště. „Co to sakra je? Další plíseň?“
Ze suti na schodech vyrážely zelené výhonky.
„Kdepak. Spíš nějaký plevel,“ řekl Rick. „Přes den sem proniká vikýřem dost světla, aby stačilo rostlinám k životu. Některé druhy zakoření kdekoliv.“ Obrátil se k Balengerovi. „Kdysi jsme v jedné kancelářské budově určené k demolici našli pampelišky. Vyrostly na koberci pod oknem.“
Dřevo znovu zavrzalo.
Balenger sevřel zábradlí pevněji.
„Pořád necítím žádný pohyb,“ ujistil své společníky Rick. „Jsme v pohodě.“
„Jistě,“ opáčil Vinnie.
Skupina dosáhla čtvrtého patra úrovně a stoupala dál.
Ale profesor Conklin se zastavil v ústí tmavé chodby, která se před ním otevírala. Položil ruku na zeď, přitlačil a teprve pak se opřel a lapal po dechu.
„Každou stěnu nejdřív vyzkoušejte, než na ní spočinete celou váhou,“ nabádala Cora Balengera. „Na jedné z našich prvních výprav v Buffalu se Rick opřel o zeď a proletěl na druhou stranu. Potom se zřítila část stropu. Kdyby neměl na hlavě přilbu…“
