Neděle, 04.00
58
Okno zíralo do noci. Tabulky byly jako všude jinde v hotelu rozbité jako součást maskování, které dodávalo Paragonu vzhled zanedbané, opuštěné budovy. Kvílející temnota zaútočila větrem a deštěm a vmetla Balengerovi do tváře prudkou spršku. Spolu s Amandou lačně vdechovali ledový, ale svěží vzduch a zaháněli pach kouře a smrti. Blesk ozářil pláž sedm pater pod nimi.
Balenger otevřel okenní rám bez tabulek, aby se nepořezal o zbytky skla, a řekl dívce: „Najdu nějaký pevný úchyt, kam bychom mohli přivázat lano. Jakmile budu venku, zavři za mnou okenici, aby Ronnie podle čerstvého vzduchu nepoznal, co se děje.“
Prolezl oknem a déšť ho okamžitě promočil na kůži. V nazelenalém šeru se postavil na střechu. Vítr jako by po něm natahoval neviditelné ruce, které do něj strkaly. Po obličeji mu stékaly dešťové kapky, a když vnikly do úst, chutnaly hořce směsí potu, prachu a krve.
Utřel si čočky brýlí, přes které v lijáku sotva viděl, zachvěl se po nedalekém úderu blesku a opatrně se vydal na obchůzku.
Střecha mu pod nohama připadala měkká jako houba. S bušícím srdcem zamířil doprava a o něco volněji vydechl, když ucítil zase pevný podklad. Na okraji střechy se přikrčil, aby ho vítr nestrhl dolů.
Když nahlédl pod sebe, klíčící naděje se rázem změnila v zoufalství. Podlaha terasy v nižším patře se uprostřed propadla a otvorem se valila voda. Oblohu rozštípl blesk a v jeho světle Balenger spatřil patia ve spodních podlažích. I na nich se podepsalo počasí a desetiletí zanedbávané údržby. Rozpadlá prkna, strhaná izolace, díry i na dálku jasně patrné.
Zaduněl hrom a střecha se otřásla. Balenger se s otevřenými ústy nadechl a škubl sebou, když blesk uhodil do mořské hladiny kousek od pláže. Ne, řekl si v duchu. To nepůjde! Klepal se zimou v hustém dešti a studeném větru, ale ledová ruka beznaděje, která mu sevřela srdce, v něm vyvolala mnohem intenzivnější mrazení. Stále v předklonu se otočil a pátral očima po vhodném místě, kam by upevnil lano, které měl v ruksaku.
Jeho pozornost upoutalo ventilační potrubí. Opatrně se k němu přiblížil. Viděl, že trubka je hodně rezavá, ale když se do ní opřel špičkou boty, držela. Kopl do ní; trubka nepovolila. Otřel si vodu z brýlí a vracel se k oknu. Narazil na další houbovitý úsek střechy. Obešel ho, ale po třech krocích se mu levá noha propadla shnilým podkladem. Ztuhl a přenesl váhu na pravou nohu. Pomalu a zlehka botu vysvobodil. Při každém kroku zkoumal pevnost povrchu před sebou a pokračoval z oknu.
Když se opřel o okenici, zdálo se, že se otevřela sama od sebe. Pak se v otvoru objevily Amandiny ruce a dívka mu pomohla prolézt.
Rozklepaný chladem a na kůži promočený vlezl do kuchyně a zavřel za sebou obě křídla. Po čerstvém vzduchu venku ho kouř a pach bolesti a smrti málem udusily.
Ani jeho brýle nedokázaly zamaskovat výraz vážného znepokojení.
„Co se stalo?“ zeptala se Amanda.
„Všichni tři to nezvládneme.“
„Jak to?“
„Když poneseme Vinnieho, střecha nás neunese. Jedině kdybys šla sama. Jenže když si ho naložím na záda… Určitě se propadneme. A když uvážím, jak vypadají podlahy v pokojích, zastavíme se až v přízemí.“
„Ale…“
„Odejděte beze mě,“ zasípal Vinnie.
Balenger se k němu otočil, překvapen, že je mladík při vědomí.
„Zdržuju vás.“ Bolest zkreslila Vinniemu hlas do nesrozumitelného chrapotu. „Nechte mě tady. Sežeňte pomoc.“
„Neopustíme tě.“ Balenger si sundal batoh a vylovil z něj lano. „Amando, ty jsi z nás nejlehčí. Venku je ventilační trubka. Vyzkoušel jsem ji. Určitě tě udrží. Lano kolem ní neuvazuj, jenom ho provleč, aby byly oba konce stejně dlouhé. Sešplhej podél zdi na nižší patro a lano si přitáhni. Potom si najdi další vhodnou kotvu a pokračuj v sestupu až dolů.“
Amanda nakrčila čelo soustředěním. „Jak daleko je do přízemí?“
„Sedm pater, každé předsunuté před to vyšší.“
„Sešplhat podél zdi? Tomu se říká slaňování, ne?“
Balenger přikývl.
„No, obávám se, že to nebude tak snadné, jak by se podle tvého popisu zdálo. A i kdyby se mi podařilo d…
