Autorova poznámka
Posedlost minulostí
Každý spisovatel zná otázku, která je mu kladena nejčastěji: „Kde berete nápady ke svým knihám?“ Slídilové. Ačkoliv jsem až donedávna tuto zálibu, možno říci posedlost, neznal, vůdčí myšlenka, která se za ní skrývá, mě poutá a přitahuje prakticky celý život.
Když mi bylo devět, bydleli jsme ve stísněném bytu nad restaurací, kde se stravovali pijáci z početných barů v okolí. (Město se jmenuje Kitchener a leží v jižním Ontariu.) Mnohokrát jsem slyšel opilce, kteří se prali v uličce pod oknem mého pokojíčku. I v našem bytě nebyly spory žádnou zvláštností. Moje matka a nevlastní otec sice nikdy nezašli tak daleko, aby padaly rány, ale jejich divoké hádky mě tak děsily, že jsem často nacpal polštáře pod přikrývku, aby to vypadalo, že v posteli spím, zatímco jsem ležel pod ní a nemohl zamhouřit oka.
Není divu, že jsem z takového domova často utíkal a toulal se ulicemi, až jsem nakonec poznal každé tajemství všech zastrčených uliček a parkovišť v okruhu deseti domovních bloků.
A zkoumal jsem i tajemství opuštěných budov. Viděno z dnešního pohledu jen žasnu, že mě na mých výpravách nepotkala žádná vážnější nehoda. Byl jsem ovšem dítě ulice, které přežije ledacos, a nejhorší, co mě kdy postihlo, bylo pokousáni kočkou do zápěstí a rezavý hřebík zabodnutý v chodidle, což v obou případech mělo za následek otravu krve.
Ty staré budovy – rodinné domy, továrny, činžáky – mě doslova fascinovaly. Rozbitá okna, plesnivé tapety, oloupaná malba, zatuchlý pach minulosti, to vše mě znovu a znovu vábilo a nutilo k návratu. Mezi nejzajímavější objekty patřily činžáky, protože ač opuštěné, nebývaly prázdné. Nájemníci v nich zanechali stoly, židle, jídelní soupravy, hrnce, lampy a pohovky, většinou v tak špatném stavu, že bylo na první pohled zřejmé, proč si je při stěhování neodvezli. Nicméně, spolu s hromadami novin a časopisů nábytek a nádobí vytvářely iluzi, že v těch bytech stále žijí lidé – přízračné pozůstatky života, který v oněch budovách kdysi kypěl.
Tohle všechno jsem tehdy spíše cítil než rozumově chápal. Opatrně jsem se kradl po rozvrzaných schodech, překračoval kusy opadané omítky, obcházel díry v podlaze, nahlížel do zchátralých místností a žasl nad svými objevy. V kredencích hnízdili holubi. Myši vybíhaly z doupat v matracích. Na stěnách rostly houby. Na okenních parapetech, kde pochopitelně nechyběla vláha, zakořenila tráva a plevel. Data vydání zažloutlých magazínů sahala k době mého narození.
Ale žádný objev pro mě neznamenal víc než nález starého hudebního alba, které leželo na popraskaném linoleu vedle trojnohého stolku převráceného na bok. Dozvěděl jsem se, že za název „album“ vděčí skutečnosti, že až do padesátých let se zvukové nahrávky pro fonografy pořizovaly na tlusté, ale křehké a snadno rozbitné šelakové desky, které nesly na obou stranách po jedné skladbě a ukládaly se do papírových obalů vložených do desek, takže připomínaly album na fotografie. V době mého objevu už tyto nosiče (přehrávaly se rychlostí 78 otáček za minutu) dávno vytlačily moderní gramofonové desky, tenčí a vyrobené z mnohem odolnějšího vinylu, které obsahovaly až osm písniček na každé straně a přehrávaly se rychlosti 33,3 otáček za minutu.
Do té doby jsem nikdy žádné album neviděl. Když jsem otevřel desky, zmocnil se mě obdivný úžas, jen mírně nahlodaný chřestěním rozbitého šelaku – u dvou desek přírodní pryskyřice nevydržela a zlomily se. Ovšem většina (čtyři, pokud si dobře pamatuji) zůstala zachována. Rozběhl jsem se domů a tiskl vzácný poklad k hrudi. Měli jsme radiopřijímač se zabudovaným gramofonem. Nastavil jsem volič na 78 otáček za minutu (což byla na tehdejších přístrojích běžně dostupná rychlost) a položil na talíř první desku.
Tu písničku jsem si přehrával pořád dokola. Dodnes si živě vzpomínám na melodii doprovázenou praskáním jehly v poškrábaných drážkách a její název do smrti nezapomenu: Svatební zvony rozbíjejí naší starou partu. Mnohem později jsem si na internetu vyhledal, že tu sk…
