52
Přivítal ho měděný odér smrti, jak se otevřeným průchodem z obývacího pokoje Danatova apartmánu šířil pach profesorovy krve. Balenger počítal, stejně jako Vinnie, vteřiny. Tři, čtyři, pět. Ve slábnoucím světle přilbové lampy se mu zdálo, že po něm temnota natahuje spáry. Sestoupil o patro níž. Povzbudilo ho, že barikáda z nábytku tarasící dveře vypadá nedotčená. Uvolnil z pouzdra na opasku kladivo a pokračoval k tajné chodbě v pátém patře. Pro případ, že Ronnie natáhl napříč schodištěm další ostré dráty, mával před sebou rukojetí kladiva. Zaposlouchal se, zda neuslyší i tady vodopád, ale vypadalo to, že v této části hotelu střecha vydržela.
Posvítil do tmy pátého patra a zdálo se mu, že vidí něco podezřelého – jako by někdo seděl opřený o zeď –, ale když se to nehýbalo, pokračoval. Není čas. Osmnáct, devatenáct, dvacet. Vzduch se citelně ochladil. Šťastně překonal čtvrté podlaží a sestupoval.
Vysílačka zapraskala. Ronnie to znovu zkouší. Třeba doufá, že mu i slabý praskot prozradí polohu cíle. Ale Balenger už byl příliš daleko.
Pětadvacet, šestadvacet, počítal v duchu.
Stiskl pulzní tlačítko vysílačky – Ronnie teď uslyšel stejný elektrický šum.
„Takže pořád ještě žiješ,“ vysmíval se hlas. Balenger sice stáhl zvuk na minimum, ale ozvěna na schodišti slova zesílila a znervóznila ho. „Myslel jsem, že jsem tě trefil.“
Světlo opisovalo línou spirálu schodiště. Balenger minul za stálého mávání kladivem mezi stíny třetí patro.
Praskot.
S vysílačkou těsně u úst stiskl hovorové tlačítko. „Carlisle měl agorafobii. Lámu si hlavou otázkou, jak je možné, že člověk trpící strachem z otevřeného prostoru opustil po tolika letech hotel, vyšel na pláž a zastřelil se.“
Čtyřicet sedm. Čtyřicet osm.
„Dlouho mi to nedávalo smysl, ale teď už chápu,“ mumlal Balenger, znepokojený ozvěnou. „Něco jiného ho děsilo ještě víc.“
Balenger si byl jistý, že padesát vteřin již uplynulo. Vinnie, proboha svatého, zmáčkni spoušť! Odveď jeho pozornost!
„Neublížil jsem mu,“ řekl hlas.
„Nebyls mu dobrým synem.“
„Tvůj hlas zní nějak jinak.“
Balenger si představil, jak Vinnie podle instrukcí zesiluje vysílačku a klade ji na podlahu. Svým duševním zrakem viděl, jak Ronnie hledí směrem, odkud se její zvuk šíří. V reproduktoru uslyšel výstřel z brokovnice. Napínal uši, zda nezaslechne i ránu z pistole, ale hotelem se rozlehlo zaburácení hromu, rozechvělo schodiště a ohlušilo ho, takže neslyšel ani praskání statické elektřiny z vysílačky.
Zatajil dech, když rukojeť kladiva narazila na odpor. Nastražený drát. Poklekl a spatřil na schodech krev. Mžoural do světla lampy a musel hodně namáhat zrak, aby uviděl ocelovou strunu, zahnědlou zaschlou krví a ve stínech téměř nerozeznatelnou.
Lehl si na záda a podplazil nebezpečnou past. Když se napřímil, vysílačka zapraskala, ale tentokrát ji ignoroval. Mával kladivem, aby odhalil další léčku, a sestupoval do temnoty na úpatí schodiště.
Až nyní si dovolil zvážit myšlenku, jíž se zatím vyhýbal. Co když Ronnie neodebral mrtvým pouze vysílačku? Co když si vzal i jejich brýle pro noční vidění? Mohlo ho napadnout, že se nepřátelům třeba podaří dostat se k mrtvolám. V tom případě nám moc možností nezbude, dumal Balenger nešťastně. K čertu, asi nám nezbude žádná.
Odejdi, naléhala část jeho mysli. Zatímco se Ronnie bude zabývat ostatními, pokus se najít únikovou cestu.
Opustit je!
Ne tak docela. Dostat se odsud a přivolat pomoc.
Žádná úniková cesta není. Vyvázneme jedině tak, že ho zabijeme.
Jak víš, že není? Ještě’s to nezkusil.
Ale i kdybych se dostal ven, co zmůžu? Pěšky? Uprostřed noci? V běsnění bouřky? Tato část města je zcela opuštěná. Trvalo by mi věčnost, než bych došel na policejní stanici. Do té doby mohou být Vinnie a Amanda mrtví.
Tohle je tvoje šance.
Blbost. Neopustím je.
Dosáhl paty schodiště, kde v omezeném prostoru pach smrti ještě zesílil. Kužel světla odhalil dvě mrtvoly. Mack a Jad leželi v kalužích krve s proříznutými hrdly, nohy téměř oddělené od těla. Balenger viděl v krvi otisky…
