MONGOLSKO
Za okny vlaku se vlnily pastviny, navršené hory let.
Čas od času vlak projel kolem shluku kulatých stanů, kterým se v Casparově průvodci říkalo jurty nebo gery. Okolo se pásli koně a muži dřepěli na bobku a pokuřovali dýmku. Na vlak štěkali psi, zlí už od pohledu, a děti se dívaly, jak projíždíme kolem. Caspar jim mával, ale ony jen dál koukaly, jako jejich dědové. Trať lemovaly telegrafní sloupy, které se větvily do dálky a mizely za ubíhajícím obzorem. Veliké nebe Casparovi připomnělo zemi, ve které vyrůstal, nějaké Shetlandy. Stýskalo se mu a bylo mu smutno. V mých pocitech nebylo konkrétní očekávání, jen nekonečnost.
Velká čínská zeď zůstala mnoho hodin jízdy za námi.
Rozlehlá, cestami nerušená krajina, ve které jsem chtěl dohonit sám sebe.
V kupé s námi seděli dva pořízci z Rakouska, kteří krkali ostošest, pili vodku po litrech a vyprávěli si nabubřelé vtipy v němčině, jazyce, který jsem se před dvěma týdny naučil od Caspara. Mastili karty, hru zvanou cribbage, kterou jeden z nich pochytil od nějakého Velšana v Šanghaji, sázeli se o horu mongolských peněz – tugriků – a barvitě u toho nadávali. Na horním lůžku seděla Australanka jménem Sherry, zabraná do Vojny a míru. Než se Caspar vykašlal na školu, studoval agronomii a žádného Tolstého nikdy nečetl. Přistihl jsem ho, jak toho lituje, i když ne ze zájmu o literaturu. Čas od času se k nám pozval Švéd z vedlejšího kupé, aby Caspara oblažil historkami o tom, jak ho v Číně brali na hůl. Oba nás tím nudil a dokonce i Caspar stranil Číňanům. Se Švédem seděla v kupé Irka středního věku, která se buď dívala z okna, nebo si zapisovala do černého sešitu nějaká čísla.
V druhém sousedním kupé jela parta čtyř Izraelců – dvě holky a jejich kluci. Občas s Casparem zdvořile prohodili pár slov o cenách hostelů v Si-anu a Pekingu a o poslední vlně násilí v Palestině, ale jinak si hleděli svého.
Na krajinu se opět přikradla noc a nechala ji rozplynout v modravém přítmí. Každých dvacet třicet kilometrů olizovaly tmu jazyky táborových ohňů.
Hodiny v Casparově hlavě se trochu předcházely, a tak se rozhodl, že si půjde lehnout. Mohl jsem mu je seřídit, ale řekl jsem si, že ho nechám spát. Odebral se na záchod, opláchl si obličej a vyčistil si zuby vodou vydezinfikovanou jódem. Když se vracel. Sherry stála před kupé s obličejem přilepeným na sklo. „Je krásná,“ pomyslel si Caspar.
„Ahoj.“ pozdravil ji.
„Ahoj,“ obrátila oči k mému hostiteli.
„Tak jaká je Vojna a mír! Já nikdy nic ruskýho nečetl.“
„Dlouhá.“
„O čem to je?“
„O tom, proč se věci dějou tak, jak se dějou.“
„A proč?“
„To ještě nevím. Ta knížka je fakt hrozně dlouhá.“ Pozorovala, jak její dech zamlžuje okno. „Podívej se na to. Takovýho prostoru a nikde nikdo. Skoro jak u nás doma.“
Caspar si stoupl k oknu vedle ní. Uběhl další kilometr. „Proč jsi tady?“
Na chvíli se zamyslela. „Tohle je snad nejzastrčenější místo na Zemi. Ztracené uprostřed Asie, ani na východě, ani na západě. Mohlo by se říkat ‚ztracený jako Mongolsko‘. A co ty?“
Na konci uličky hekali smíchy ožralí Rusové.
„Vlastně ani nevím. Byl jsem na cestě do Laosu a najednou mě to začalo táhnout sem. Říkal jsem si, že tady nic není, ale nemohl jsem si pomoct. Mongolsko! Na tuhle zemi jsem si předtím ani nevzpomněl.
Možná jsem se moc zkouřil u jezera Dal.“
Uličkou cupitalo polonahé čínské batole a dělalo dzun-dzun, což mohl být vrtulník nebo třeba kůň.
„Jak dlouho takhle cestuješ?“ zeptal se Caspar, aby řeč nestála.
„Deset měsíců. A ty?“
„V květnu to budou tři roky.“
„Tři roky! Ty blaho, tomu říkám beznadějný případ!“ Její tvář se protáhla do obrovského zívnutí. „Promiň, jsem úplně hotová. Sedět tady jak v kleci a nic nedělal, to člověka vyčerpá. Myslíš, že už naši rakouští přátelé zavřeli kasino?“
„Já jen doufám, že zavřeli tu svoji továrnu na vtipy. Buď ráda, že neumíš německy.“
Když se vrátili do kupé, Rakušáci už chrápali stereo. Sherry zajistila dveře. Jemné houpání vlaku Caspara pomalu uspávalo. Myslel na Sherry.
Sherry se nakloni…
