Hybatelé (David Mitchell)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

CLEAR ISLAND

Zalapala jsem po dechu a celá mokrá otevřela oči. Slunce utkané ze třpytivých kapiček. Podívala jsem se do kajuty na Billyho, který se jen stěží bránil smíchu. Nehlasně jsem zaklela „Sakra!“ a on se rozesmál. Svatý Fachtna se přehoupl přes boční proudy mezi Illaunbrockou mělčinou a Carrigmorským skaliskem, obeplul západní cíp ostrova Sherkin a já jsem konečně, po dvaceti tisících kilometrech, dorazila k cíli, i se svým černým sešitem. Clear Island už byl na dohled, obličej mi stahovala zaschlá sůl, a tohle bylo moje doma.

Do Atlantiku čněl osamocený výběžek poloostrova Ardatruha.

Pozorovala jsem světlo na vlnách. Odstíny modré na místech, kde útesy mizely v hlubinách. Skály řítící se do moře u Carrigluru. Louky v dolících, pastviny na kopcích. Oprýskaný přístav v zátočině mysu.

Pár kilometrů klikatých cest. Hřbitov, nejupravenější místo na ostrově. Studna svatého Ciarana. Ostrov starý jako svět sám.

Billyho němá dcerka do mě šťouchla a podala mi otcův dalekohled.

„Děkuju, Mary.“

Domky připluly blíž. Uviděla jsem svého kmotra a kmotřičku, Brendana a Maisie Mickledeenovy, jak lelkují na verandě své hospody U Zeleného mužíka, a vzpomněla si na mechanické postavičky orloje, na které se dívám ze své curyšské laboratoře. Koloniál Pradědy O’Farrella na úpatí Baile larthachu, který supluje zdejší poštu i drbací spolek. A tamhle za výběžkem u Cnocan an Choimhthighu, to je přece stařičká tříkolka Bertieho Crowa! Ta má ale tuhý kořínek!

Co dokáže připoutat kus země k lidskému srdci. Mo?

Na břehu stojí polorozpadlé stavení zarostlé obrovskými platany.

Můj rodný dům. Jestlipak už se propadla střecha?

Pamatuju si Švýcary s energickými bradami, jak v nejnovějších německých sporťácích objíždějí svá nablýskaná města. Pamatuju si vyzáblé děti živořící v kowloonských ulicích poblíž Huwova činžáku. Pamatuju si svoje šťastné dětství i to, jak jsem se proháněla po tomhle ostrově a strkala nos do jeho tajemství. Když se narodíme, karty jsou rozdané. Ale karty nejsou všechno – stejně důležité je i to, kde s nimi máme hrát.

„Přivezla jsi nám nádherné počasí. Mo,“ snažil se Billy překřičet naftový motor. „Dneska ráno lilo jako z konve. Stýskalo se ti po nás?“

Přikývnu, neschopná odtrhnout oči od ostrova. Stýskalo se mi po každém z vašich dvaceti čtverečních kilometrů! V arogantním Curychu, eurobankéřské Ženevě, chaotickém Hongkongu, nemilosrdném Pekingu i příšerném Londýně, tam všude stačilo jen zavřít očí a měla jsem vás jako na dlani, stejně jako Johnovo tělo. Dívám se, jak vzduchem plachtí kormoráni – vítr dneska vane z jihu – a terejové se noří do hlubin zálivu Bairneach. Najednou mám chuť se smát a brečet jako šílená, a křičet zpátky směrem k Baltimoru a přes nízké hory až do Corku: „Máte smůlu! Dokázala jsem to! Jsem doma! Jen si pro mě pojďte!“

Slunce zalezlo za ostrov z mraků a trochu se ochladilo. Naskočila mi husí kůže.

Dopřejte mi nejdřív trochu času, s Johnem a Liamem.

Loď zpomaluje, motor pobafává. Billy kormidluje Fachtnu do přístavu.

Ten večer, kdy Spojené státy zahájily „předběžný úder“, jsem ve své chatě pořádala večírek pro pár přátel. Daniella, nejšikovnější z doktorandů, kteří byli ten rok v Light Boxu na stáži, zapnula kvůli počasí zprávy na satelitní televizi. O šest hodin později jsme je ještě pořád sledovali, jídlo mezitím vystydlo a nás přešla chuť. Byl tam i Alain, který zrovna přijel z Paříže, a Huw, Johnův známý z Hongkongu. V televizi běžely záběry noční oblohy nad hořícím městem v Zálivu.

Reportér CNN, jehož vlasy určitě nebyly jeho, zpovídal mladého pilota. „Jo, celý se to tady rozsvítilo jak u nás doma na Den nezávislosti. Takovej ohňostroj jsem fakt neviděl!“

„Hovoří se o tom, že díky technologii Kvankog jsou rakety Homer schopné zasáhnout cíl s chirurgickou přesností.“

„Jo, touhle raketou trefíte i výtahovou šachtu. Kluci v řídícím středisku do nich naprogramujou plány budov, takže vy si pak můžete dát klidně pohov a palubní počítač to vymyslí za vás. Jen ať jim to holky nandaj! Pic ho rovnou do výtahu!“

Alain vylil trochu vína… „Putain! Za chvíli začne tvrdit, že nám rakety dojdou pro chleba a vyvenčí psa.“

V televizním studiu ve Washingtonu mluvil nějaký generál, hrudník měl samou medaili. „Svoboda je nezadatelné právo každého Američana. Každého člověka. Technologie Homer zásadně mění způsob vedení války. Díky ní můžeme ty zločinné diktátory zasáhnout na těch nejcitlivějších místech a přitom minimalizovat ztráty na civilním obyvatelstvu, které utlačují.“

John volal z Clear Islandu. „Tohle nejsou zprávy, to je sportovní přenos. Tak dlouho natáčeli o hi-tech válce filmy, až z ní teď dělají film i v reálu. To je normální marketingová masáž. Slyšel snad před dvěma dny někdo o raketách Homer?“

Nepříjemný pocit, že Černého Petra držím já. Začala jsem se hryzat do kloubů.

„Jo… Já o nich slyšela.“

„Mo, miláčku, jsi v pořádku?“

„Nejsem. Ještě ti zavolám, Johne.“

Reportáž BBC. Ulice osvětlená sanitkami a plameny. „Cenzurováno nepřátelskými silami,“ běželo v titulku pod obrazem. Reportér ze Severního Irska držel mikrofon před Arabkou, jejíž tvář se leskla potem nebo krví nebo obojím. „Řekněte proč! Zeptejte se vašich lidí, proč bombardujete továrnu na dětský přesnídávky? Proč kvůli tý svý válce musíte bombardovat továrnu na dětský přesnídávky? Proč?“

Střih.

Zpátky do studia, další diskuse s odborníky. Daniella usnula, a tak jsem ji přikryla dekou a přiložila do krbu.

„Předběžný úder nejspíš znamená, že s vyhlášením války se čeká, až budou připravené kamery,“ poznamenal Huw.

Byla jsem unavená. Skrz záclonu jsem se zadívala do tmy a na hory. Vykoukla na mě Mléčná dráha a ztrhaná vědkyně po čtyřicítce.

Vyšponovala ses na maximum, Mo. Přestala jsi pružit. Tvoje máma už v tvém věku byla vdova. Jak moc se budeš muset ještě vytáhnout?

Studené okno mě štíplo do nosu.

Slyšíš ten vodopád, tam za loukou na úpatí hory?

Pět tisíc kilometrů odtud šiřitelé svobody a demokracie právě používali objevy svých největších vědeckých kapacit k tomu, aby pohřbili Liamy a Danielly v suti. A my se tu díváme na hořící trosky a ohňostroj nad nimi. Bravo, Mo. To je tvůj život.

„Panebože, svět je jeden velký zvrácený cirkus. To jsme z něj udělali.“

Alain mě slyšel, ale nepochopil. „Žádný cirkus nezabíjí vlastní zvířata.“

Můj dech všechno zamlžil. „Ztratili jsme svoje klece, a kontrolu sami nad sebou.“

Billy udělal „…hej-rup!“ a vyhoupl mě na molo. Chvilku se mi podlamovala kolena, než jsem si zase zvykla na pevnou půdu pod nohama. Klouby mi vrzaly, že to bylo málem slyšet. Jako by to bylo včera, co jsem odjela. Řada rybářských člunů: Davittův Dun an Oir, OʼBruadairův Oilean na nEan, Scottova Abigail Claire, přetřená na modro-žlutou, Redova pramice Naděje Jihu, plná přisátých vilejšů a pořád hlasitěji volající po opravě. Smotaná lana, nakupené sítě, naftové barely, plastové bedny. Vyzáblé kočky si dál šmejdily po svém.

Na ostrovech je i vnitřek na povrchu. Věci leží tam, kam padnou.

Zhluboka jsem se nadechla. Mokvavá rybina linoucí se z moře, sladkokyselá vůně ovčího trusu, naftové výpary lodních motorů.

„Mo!“ Od ústřicové farmy na mě volal otec Wally, usazený na své motorové tříkolce. Bernadetta Sheehyová, v minisukni a vysokých rybářských botách, stříkala hadicí koše s humry. Otec Wally se zeširoka usmál a zamával na mě. „Mo! Přijela jsi právě včas! Přivezla jsi skvostné počasí! Ještě ráno lilo jako z konve.“

„Otče Wally! Vy jen kvetete!“ Je tak přirozené mluvit zase gaelsky.

„Po osmdesátce už člověk nestárne. Nemá to smysl. Copak se ti stalo s okem?“

„Nabourala jsem v Londýně do taxíku.“

„A jakou jsi měla cestu?“

„Jsou určitě jednodušší způsoby, jak si stopnout taxík, i v Anglii.“

Zasmáli jsme se a já se zahleděla do jeho čtyříaosmdesátiletých modrých očí. Oči jsou tak zázračný orgán! Kolik toho asi viděly ty jeho –

Panické bušení – malý bubínek –

Co když už tu byl ten Texasan a najal si někoho z místních? Má víc peněz než všech sedmnáct hrabství Republiky.

Neblázni. Mo! Otec Wally křtil tvou matku. U stolku v zadním pokoji už s Johnem sehráli tolik nekonečných šachových partií, co návštěva, to jeden tah, že jejich přátelství nepotřebuje další důkazy.

Jestli začneš podezírat lidi z Clear Islandu, můžeš to rovnou vzdát.

„Jakou jsem měla cestu? Abych řekla pravdu, nějak mě vyčerpala, otče. Ahoj, Bernadetto.“

Místní královna krásy přišla blíž. „Ahoj. Mo. Bylas daleko?“

„Dál než obvykle.“

„Škoda žes nepřijela na letní slavnosti, letos se povedly jak nikdy.

Přijeli lidi z Ballydehobu a Schullu a dokonce z Baltimoru. Zamiloval se do mě jeden Nor, co sem přijel pozorovat ptáky. Jmenuje se Hans a každý týden mi píše.“

„Napsal jí přesně dvakrát,“ ozvala se její mladší sestřička Hanna.

Jen co se vydrápala ze zpuchřelého prádelního koše, Bernadetta na ni namířila hadici a zahnala ječící sestru do pěstírny.

„Tak tak,“ přikývl otec Wally. „Slavnosti se opravdu vydařily. A to počasí na jachtařské závody! Ale zase museli volat záchranáře z Baltimoru. Jeden katamarán se potopil. Příští rok ti to třeba vyjde, co myslíš?“

„Ráda bych. Moc ráda.“

„Přijede Liam na víkend?“ Bernadetta ještě neměla tolik zkušeností, aby dokázala hrát lhostejnou. Omotala si kadeř kolem malíčku a nedívala se, kam míří hadicí.

Kéž by. „To bych mu neradila. Takhle uprostřed semestru.“

Otec Wally se na mě tak divně podíval. Odpověděla jsem snad nějak divně? „No tak, Mo. Nenech toho svého čekat.“

„Je doma?“

„Ještě před hodinkou byl. Stavil jsem se, abych mu vyrval ze spárů svou věž.“

„Tak zatím nashle, otče Wally. Ahoj, Bernadetto.“

„Opatruj se.“

„Věda je jako hra,“ říkával s oblibou doktor Hammer, můj učitel na univerzitě v Belfastu. „Hraje se o to, co ještě nevíme. Chyby jsou falešní hráči a vědci jejich oběti.“

Niels Bohr, dánský mistr kvantové fyziky, zase s oblibou říkával:

„Jsme na omylu, domníváme-li se, že posláním fyziky je objevovat, jaká příroda je. Fyzika se zabývá tím, co o přírodě můžeme říci.“

Dějiny mé země, ten výčet nesplněných příslibů a zmařených nadějí, nejsou studií toho, co se tady doopravdy stalo; jsou jen studií historických studií. Historikové si ohřívají vlastní polívčičku, stejně jako fyzikové.

Vzpomínky nejsou potomky minulosti a za předky přítomnosti se jen vydávají.

Pamatuju si, jak do kanceláře Heinze Formaggia svítilo střešním oknem slunce. Výhled jedna báseň. Hory kolem Ženevského jezera vypadaly jako zmuchlaný fialovostříbrný staniol. Na břehu, pod letohrádkem s měděnou korouhvičkou, zastřihával zahradník s vizáží skřítka dokonale zelený trávník. Merkurovi s okřídlenou helmou na hlavě se na mramorovém podstavci zapalovala lýtka.

Heinz představil Texasana jako „pana Stolze“. Na pohovce ležel klobouk, jaký by naplnil i necky. Texasan si sundal sluneční brýle a zlověstně přivřenýma očima mě pozoroval.

„Kdybys teď skončila,“ přesvědčoval mě Heinz, „nechala bys nás ve štychu v nejdůležitější fázi. Vedeš projekt těžkého kalibru, Mo.

Tohle není brigáda, kde můžeš dát výpověď, kdy tě napadne.“

„Ale můžu. Dala jsem ji včera. Přečti si ten dopis ještě jednou.“

Heinz blahosklonný. „Mo, já chápu, že na člověka ve výzkumáku občas přijde krize. Je to zvláštní prostředí. I mě někdy přepadnou pochybnosti. Tady pana Stolze určitě taky.“ Texasan mě dál jen pozoroval. „Ale to zase přejde. Moc tě prosím, dej to svoje radikální rozhodnutí na měsíc dva k ledu.“

„Moje radikální rozhodnutí je definitivní, Heinzi.“

Heinz bezradný. „Kam chceš jít? A co Liam? Co stipendium, které mu platíme? Ve hře je spousta věcí, které bys měla pečlivě zvážit.“

„Všechno jsem zvážila. A můj syn vaše peníze ke studiu nepotřebuje.“

Citový vyděrač Heinz. „Hodili ti lano, viď? Všichni dostáváme lepší nabídky, když jsme na vrcholu. Jak můžeš být takhle sobecká? Ke komu se chceš dát?“

„Chci se dát na zahradničení v hrabství Cork.“

„Nejapné vtípky si můžeš odpustit. Light Box má právo to vědět.

V dubnu budeme mít celý CERN jen pro sebe. Příští týden by měly ze Saragosy dorazit výsledky ze superurychlovače. Ty by mohly pomoct vyřešit ten problém s nelokalitou a dostat Kvankog ze slepé uličky. Proč zrovna teď?“

Povzdechla jsem si. „To je v tom dopise.“

„Snad sis nemyslela, že Light Box provádí výzkum čistě pro legraci?“

„Ne. Myslela jsem si, že Light Box provádí výzkum čistě pro kosmické účely. Bylo nám řečeno, že to je poslání kvantové kognice.

A najednou přijde válka a já zjišťuju, že můj skromný příspěvek světovému pokroku se využívá pro rakety vzduch-země, aby mohly zabíjet lidi jen proto, že nejsou dost bílí.“

„Prosím tě, nedělej z toho drama. Hranice mezi vojenským a civilním využitím kosmického výzkumu byla odjakživa subjektivní.

Smiř se s tím, Mo. Tak už to na světě chodí.“

„Někdo se tady čtyři roky nechal tahat za nos. Teď mu to konečně došlo a chce pryč. Smiř se s tím, Heinzi. Tak už to na světě chodí.“

Texasan si poposedl a pohovka zavrzala. „Pane Formaggio, doktorka Muntervaryová si zjevně potrpí na to, aby se věci nazývaly pravým jménem.“ Mluvil s lehkostí člověka, který je zvyklý, že ho nikdo nepřerušuje. „To naprosto chápu. Myslím, že jako někdo, komu na kvantové kognici hodně záleží, jí můžu celou věc ukázat v širších souvislostech. Mohl bych s paní doktorkou dát řeč mezi čtyřma očima?“

Řečnická otázka.

Hubená tvář za oknem O’Farrellova koloniálu zaplula zpátky do tmy, jakmile mě viděla stoupat uličkou. Obchod sice neměl žádnou otvírací ani zavírací dobu, ale paní O’Farrellová vycházela k zákazníkům, jen když byl Praděda nebo jejich syn Děda O’Farrell doma.

Už jako malá si pamatuju, jakou nedůvěru v ní vzbuzovalo všechno, co přicházelo zvenčí – Británie a svět, který se rozprostíral za ní, sama jeho existence. Ještě tak Baltimore, ten vzala na vědomí. Ale svět za ním byl stejně neskutečný jako rádiové vlny.

Když byli oba O’Farrellové pryč, člověk prostě vešel do krámu, obsloužil se a peníze nechal v krabici od bot. U branky na O’Driscollovu louku jsem se zastavila, abych si chvíli odpočinula. Pokaždé, když sem přijedu, je tenhle kopec prudší, namouduši. Dole na břehu, tam, kde končí dunová tráva, přebíraly dvě stařenky v černých pláštích naplaveniny z moře. Vypadaly jako vrány. Unisono se na mě podívaly a zamávaly mi. Moya a Roisin Tourmakeadyovy! Zamávala jsem jim na pozdrav. Jako malí jsme věřili, že jsou čarodějnice a povolávají vodní víry. Na půdě jim hnízdily sovy, a nejspíš hnízdí dodnes.

Je nebezpečné se sem vracet, Mo. Budou tady co nevidět. Je to skoro zázrak, že ses dostala až sem. Zázrak dokonaný díky okázalé izolaci irských aerolinek a jejich počítačových systémů.

Je nebezpečné se sem vracet, ale nemožné se nevrátit.

Slunce hřálo, kamennou zídku pokrýval hustý mech a kapradí kývalo na pozdrav.

Na celém ostrově jsou jenom tři motorky, takže je tady každý pozná už podle zvuku. Red Kildare s prázdnou sajdkárou přibrzdil a posunul si brýle na čelo.

„Tak už tě pustili. Mo? Máš parádní monokl.“

„Rede! Vypadáš jak černokněžník ve výslužbě. No jo, vypadá to, že moje angažmá v národním týmu definitivně končí.“

Red Kildare se na Clear Island přistěhoval, podobně jako John.

Když sem v šedesátých letech přišel, místní si ho zařadili mezi ostatní „náplavy“ z pevniny. Jeho pokus založit tu volnomyšlenkářské společenství přívrženců Timothyho Learyho dopadl stejně jako Timothy Leary a časem z něj zbyl jen Red, jeho prasata a kozy, a pár divokých historek. Každý den si chodí k Johnovi na Aodhagan podojit Feynmana a dává mu za to kozí sýr a uhrabuje zeleninové záhony.

John tvrdí, že pořád pěstuje nejlepší marihuanu na západ od Kuby.

Gaelsky už dneska mluví líp než já.

„Tuhle jsem na tebe myslel, Mo.“

„Opravdu?“

„Jo… Z nebe spadnul mrtvý netopýr a přistál mi u nohou.“

„To mě těší, že nesejdu z mysli, když už musím sejít z očí.“

Red si připlácí brýle zpátky na oči. „Musím ještě něco probrat s Daibhi O’Bruadairem. Opatruj se.“

Nastartoval svého stařičkého Nortona a probudil malé sele, které spalo na dně sajdkáry. Vyšplhalo se na sedačku, ale jakmile se motorka dala s řevem do pohybu, žuchlo zase zpátky.

Heinz Formaggio si vybil zlost jen tlumeným prásknutím dveří.

Přes kancelář jsme se na sebe s Texasanem podívali. Skřítek ještě pořád zastřihával zahradu. Málem jsem řekla „jste na tahu“, ale vždycky řeknu víc věcí málem než doopravdy. „Musíte být hodně vlivný, když můžete vyhodit Heinze z jeho vlastní kanceláře.“

„Bál jsem se, že na vás ten dobrý muž začne řvát.“

„Když Heinz řve, nebolí to víc než rána salátem.“

Sáhl si do kapsy u košile. „Nebude vám vadit, když si zapálím?“

„Light Box je nekuřácká firma.“

Zapálil si, vysypal misku se sušenými kytkami na firemní desky a použil ji jako popelník. „Kolegové mi říkají, že bych měl oklepávat rovnou do vlastní urny, abych ušetřil za popelník a měl pořád před očima, jak skončím.“

„Nebudete se zlobit, že mi to nepřijde vtipné, viďte?“

Jeho úsměv dával tušit, že je mu celkem jedno, co si myslím o jeho vtipech. „Doktorko Muntervaryová, já jsem z Texasu. Víte, že než se Texas stal součástí Unie, byla to nezávislá republika?“

„Vím.“

„My Texasané jsme hrdý národ. Jsme hrdí na to, že se nebojíme vyložit karty na stůl. Vyložím je i vám. Pentagon požaduje, aby byl projekt Kvankog dokončen.“

„Tak ho dokončete.“

„Dokončit ho může jen výzkumný ústav Light Box. Oba víme proč.

Respektive, oba víme kdo. Light Box má Mo Muntervaryovou.“

„Mo Muntervaryovou nemá od včerejška nikdo.“

Vyfoukl oblak dýmu a sledoval, jak se rozbaluje. „Kdyby to bylo tak jednoduché…“

„Je to tak jednoduché.“

„Králové se vzdají trůnu, policajti vrátí odznak, ředitelé výzkumných ústavů prásknou dveřmi, a nikdo po nich ani nevzdechne. Ale vy, doktorko Muntervaryová, vy musíte zůstat na hřišti. Tak to prostě je. Smiřte se s tím.“

„To mluvíte anglicky? Mám pocit, že vám nerozumím.“

„Řeknu to jinak. Light Box není jediný výzkumný ústav na světě.

Vědce, jako jste vy, nahánějí syndikáty v Rusku, Indonésii, Jižní Africe, Izraeli i Číně. Je tu nová konfederace arabských zemí, které nás nemají ani trochu v lásce. O kvantovou kognici mají zájem tři nezávislé vojenské poradenské firmy, včetně našich britských bratří. Na trhu začíná být těsno a všichni si jdou po krku. Pentagon by vám rád nabídl spolupráci. Naše méně demokratická konkurence vás k ní donutí. Můžete se schovávat, jak a kde chcete, stejně si vás najdou a využijí vás, ať se vám to bude líbil nebo ne. Říkám to dost srozumitelně, doktorko Muntervaryová?“

„A jak mě můžou donutit?“

„Třeba tak, že vám unesou syna a nechají ho zavřeného v betonovém kontejneru, dokud od vás nedostanou požadované výsledky.“

„To není ani trochu k smíchu.“

Položil si kufřík na klín. „Jak myslíte.“ Zámky se s cvaknutím otevřely. „V téhle složce jsou fotografie a informace o metodách nahaněčů. Ověřte si to přes svoje vlastní kontakty – vaši přátelé z Amnesty International v Dublinu vám k tomu jistě doplní jména. Můžete si to prohlédnout,“ podal mi složku, „ale radši až po jídle. A ještě něco.“

Hodil mi černý váleček, velký asi jako obal od filmu. „Tohle noste u sebe.“

Podívala jsem se na věc, která mi spadla do klína, ale nezvedla jsem ji. „Co je to?“

„Nouzový spínač, naprogramovaný na otisk vašeho pravého palce. Otevírá se jako zapalovač. Když zmáčknete tohle tlačítko, do čtyř minut u vás bude někdo z našich.“

„Proč bych měla skočit na takové hovadiny? A proč by šli zrovna po mně?“

„Takzvaný nový světový řád je stará písnička. Válka se opět vrací na scénu – ne že by z ní někdy zmizela – a vědci, jako jste vy, vyhrávají války generálům, jako jsem já. Protože pokud se podaří naroubovat kvantovou kognici na umělou inteligenci a satelitní technologii – tak, jak jste naznačila ve svých posledních pěti studiích – stávající jaderné zbraně nebudou rázem o nic smrtonosnější než bombardování tenisovými míčky.“

„A jak se ti vaši tajemní nahaněči dozvěděli o mém výzkumu v Light Boxu?“

„Stejně jako my všichni. Stará dobrá průmyslová špionáž.“

„Mě nikdo unášet nebude. Jen se na mě podívejte. Nejlepší léta mám za sebou. Po čtyřicítce udělali zásadní objevy jen Einstein, Dirac a Feynman.“

Texasan típnul cigaretu a vysypal sušené kytky zpátky do misky.

„Hodně lidí vám leze do zadku, paní doktorko. Kdybych si myslel, že to pomůže, lezl bych vám tam taky. Ale dobře mě poslouchejte. Ta vaše maticová mechanika, kvantová chromodynamika, to vaše nic, které měníte v něco pomocí energie, kterou berete odnikud, to je pro mě španělská vesnice. Jedno vím ale docela jistě. Maximálně deset lidí na světě může proměnit Kvankog ve skutečnost. Šest z nich už máme u nás v Saragose, v západním Texasu. Nabízím vám práci. Letos na podzim jsme tam chtěli z Light Boxu přesunout celý projekt a udělat vám běžnou motivační nabídku. Vaše výpověď nás ale donutila změnit plán.“

„Proč bych pro vás měla pracovat? Váš prezident je omezený gauner.“

„To pozná i člověk s průměrným IQ. Ale když si vezmete ty ostatní omezené gaunery, co jsou dneska u vesla, kterému z nich byste chtěla Kvankog svěřit?“

„Kvankog jako vojenskou aplikaci? To bych nesvěřila nikomu.“

„Pojeďte do Texasu, doktorko Muntervaryová. Ze všech agentur, které vás chtějí, jen ta naše bude respektovat vaše svědomí, i práva vašeho syna Liama a Johna Cullina. Vidíte ve mně nepřítele, ale s tím už se nějak srovnám. V mém světě se přátelé a nepřátelé rozlišují podle situace. Pochopte, že stojím na vaší straně, než bude pozdě.“

Zadívala jsem se na Merkura.

„Toho jsem měl vždycky rád,“ sledoval Texasan můj pohled. „Měl pod čepicí.“

Vývěsní štít Zeleného mužíka se s vrzáním houpal ve větru. Maisie se opírala o kamennou zídku a dalekohledem pozorovala moře.

Brendan se za rohem rýpal v zeleninovém záhonku. Maisiiny poslední šediny už úplně zbělaly.

„Dobré odpoledne, Maisie.“

Otočila na mě svůj dalekohled a otevřela pusu dokořán. „To se mi snad jenom zdá! Mo Muntervaryová nás přišla strašit! Koukala jsem, že se z Fachtny vyloupl nějaký zvláštní klobouk,“ sundala dalekohled z očí, „ale říkala jsem si, že asi zas někdo přijel pozorovat divoké husy.

Co to máš s okem?“

„Při jednom pokusu jsem se v laboratoři srazila s volným elektronem.“

„Už jako malá holka jsi pořád do něčeho vrážela. Brendane! Pojď se podívat, koho to tu máme! A co žes nepřijela na letní slavnosti, Mo?“

Brendan se dobelhal až k nám. „Mo! Tys nám ale přivezla počasí, jedna báseň! John se včera stavil na Guinness, ale ani slovem se nezmínil, že máš přijet. Panenko skákavá, to je mi monokl! Dej si na to kus flákoty!“

„Nechtěla jsem dělat rozruch. Ty vaše růže, to se jen tak nevidí!

A jak to, že vám ještě na konci října takhle bují zimolez?“

„To ten hnůj!“ odpověděla Maisie. „Bertie Crow nám dává od krav pěkně čerstvý. A taky včely. Až se usadíš, Mo, určitě si pořiď úl. Když se staráš o včely, včely se postarají o tebe. Ale mělas vidět, jak nám letos kvetly fazole! To ti byla nádhera, viď, Brendane?“

„Vybarvily se moc pěkně. Maisie.“ Brendan si prohlížel hlavičku fajfky ze svídového dřeva – té, kterou kouří už půl století. „Byla ses podívat za maminkou ve Skibbereenu, Mo?“

„Byla.“

„A jakpak se má?“

„Má se dobře, jen jí to hůř myslí. Aspoň že se tam nemůže nijak zranit.“

„To je pravda.“ Maisie chvíli ohleduplně mlčela. „Jsi nějaká pohublá, Mo. Já myslela, že ve Švýcarsku je to samé fondue a čokoláda.“

„Byla jsem na cestách, Maisie. Tak jsem krapet zhubla.“

„Přednášelas po světě, viď?“ Brendanovi se pýchou rozzářily oči.

„Dá se to tak říct.“

„Kdyby tě tak dneska viděl tvůj táta!“

Maisie měla lepší čich na rozpačité odpovědi. „No tak, nestůj za tou zdí. Pojď dovnitř a vyprávěj, co je nového ve světě.“

Brendan máchl svýma stařičkýma rukama. „Maisie Mickledeenová! Nech svou kmotřenku aspoň chvilku vydechnout, než ji začneš nalívat kořalkou. Mo už určitě pospíchá na Aodhagan. Svět může ještě pár hodin počkat.“

„Tak potom zajdi, Mo, kdykoli. O’Driscollův kluk už je zase zpátky doma i s harmonikou, a otec Wally chystá večírek po zavíračce.“

Večírky po zavíračce u Zeleného mužíka. Jsem opravdu doma. „Ale Maisie, copak ty někdy dodržuješ zavíračku?“

„Kuš s tou tvojí logikou, Mo! Tady jsi na Clear Islandu. Jediné, na čem tady záleží, jsou ovce, ryby a počasí. Tu svou relativitu nech laskavě v Baltimoru. A jestli John přinese harfu, načnu poslední láhev kilmagoonské. Opatruj se.“

„Je ti teprve osm, Mowleen Muntervaryová, a už jsi na scestí!

Skončíš v pekle a čerti tě seslehají kopřivami tak, že budeš mít zadek samý puchýř a do krve si ho rozškrábeš! To bys chtěla?“

Když si vzpomenu na slečnu Thorpeovou, vybaví se mi roztoč na sklíčku pod elektronovým mikroskopem. Lesklý, špičatý, oči všude.

Proč jsou učitelky na základní škole buď bronteovsky andělské, nebo dickensovsky ďábelské? Je to tím, že tak dlouho učí černobíle, až jsou buď černé, nebo bílé?

„Na něco jsem se tě ptala a neslyšela jsem odpověď! Chceš skončit v pekle jako lhářka?“

„Nechci, slečno Thorpeová.“

„Tak mi vysvětli, jak se do těch tvých špinavých pracek dostaly správné odpovědi z algebry!“

„Vypočítala jsem je sama!“

„Jestli něco nesnáším víc než malé ulhané kluky, tak jsou to malé ulhané holky! Budu muset napsat tvému otci, že jeho dcera je malá proradná zmije! Budeš mít ostudu po celé vesnici!“

Bezzubá výhrůžka. Učitelku, která neuměla gaelsky, nebral na Clear Islandu nikdo vážně.

Tyhle žalobnické dopisy se se mnou táhly až na dívčí gymnázium do Corku. Když přijel táta o víkendu domů, předčítal je mamince nahlas s tak legračním anglickým přízvukem, že jsme byli mrtví smíchy. „Je nemyslitelné, aby vaše dcera v tomto testu dosáhla plného počtu bodů čestným způsobem. Podvod je vážný přestupek…“

Tatínek pracoval pro loděnice a přes týden většinou pendloval mezi Corkem a Baltimorem, dohlížel na výrobu a vedl jednání s kupci až z Dublinu. Zamiloval se do mojí matky, která vyrostla na Clear Islandu, a v místním kostele sv. Ciarana ho s ní oddal jistý otec Wally, kterému tehdy bylo něco přes čtyřicet.

Základní škola je dneska v montovaných domcích dole v přístavu a děti se učí anglicky i gaelsky. Ty starší jezdí na Fachtnovi do školy v Schullu, která má i vlastní planetárium. Slečna Thorpeová odjela propagovat svoje manichejské zásady do chudých, zneužívaných afrických zemí. Ve staré škole dnes Bertie Crow skladuje seno.

Když se podíváte oknem dovnitř, neuvidíte nic než seno.

Řekla jsem Texasanovi, že svou výpověď přes víkend ještě zvážím. Pak jsem zajela do banky a vybrala tolik dolarů v hotovosti, že mě ředitel pozval do kanceláře na kafe, aby si mě mezitím prověřili.

Cestou zpátky do chaty jsem se přistihla, že se každých patnáct vteřin dívám do zpětného zrcátka. Paranoia určitě často začíná jako hloupá hra na schovávanou. Zavolala jsem Johnovi, aby mi poradil. „Tomu říkám patová situace,“ řekl John. „Ale kdyby ses náhodou rozhodla,“ přešel do gaelštiny, „vzít si neplánované studijní volno, zkus dorazit na Clear na moje narozeniny.“ John svoje rady rád zaobaloval. „A nezapomeň, že tě mám moc rád.“

Sbalila jsem si pár věcí a nechala na stole vzkaz pro Daniellu, aby se postarala o knihy a květiny. Počítače, stejně jako chata a auto, patřily Light Boxu. Stáhla jsem si hard disky na cédéčka, která jsem chtěla vzít s sebou, a všechno ostatní smazala. Na prázdné disky jsem pak vypustila stádo svých nejútočnějších virů. Heinzovi na rozloučenou.

Jak se mizí? Nechávala jsem mizet částice, ale sama jsem nikdy mizet nepotřebovala. Budu se na sebe muset dívat očima svých pronásledovatelů, odhadnout jejich mrtvé úhly a v nich se schovat. Zavolala jsem do cestovní kanceláře, kde už mě znali, a objednala si letenku do Petrohradu, odlet za tři dny, na ceně nezáleží, platit budu kartou. Na jediné webové stránky v Rovníkové Guineji jsem poslala e-mail se vzkazem, že „Sýr v akci je zelený“. Na chvíli jsem se šla projít a vyhlédla si dodávku s belgickými jogurty, do které jsem vyhodila svůj váleček s nouzovým spínačem.

Pak jsem si sedla k oknu a dívala se na vodopád, zatímco kolem mě pomalu houstl večer.

Když padla tma, vyrazila jsem po berlínské dálnici na dlouhou cestu na sever.

Začátek jsem měla před sebou.

Uprostřed cesty roste polní kvítí. „Aodhagan“ stojí na ceduli, kterou maloval Liam. Pod ní se houpe další s nápisem „Domácí zmrzlina“, tu jsem malovala já. Planck klimbá v podvečerním slunci. Okna jsou otevřená. Žlutý rybářský klobouk na verandě, konev na zalévání, vodítko a kšíry pro Plancka, holínky, řady květináčů s bylinkami.

Z domu vychází John, ještě mě neslyší. Jdu k zeleninovým záhonkům.

Feynman mě vidí a mečí do vousů na bradě. Schrödinger vyskočí na poštovní schránku, aby měl lepší výhled. Planck párkrát máchne ocasem a teprve pak zaštěká. Kůže líná.

Tady moje cesta končí. Víc na západ už to nejde.

John se otočí. „Mo!“

„A koho jsi čekal. Johne Culline?“

* * *

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024