Jerome vaří čaj. Každý pohyb dělá automaticky, jako profesionální sluha. Rudi zase přijde pozdě. Většinou se zpozdí tak o tři čtvrtě hodiny. Je krásný letní den kolem poledne a ulice a parky na Vasiljevském ostrově se tetelí horkem, jako by byly pod vodou.
„Čím to ten čaj tak voní?“
Jerome se na chvilku zamyslí. „Nevím, jak se to řekne rusky. Anglicky se tomu říká ‚bergamot‘. Je to ze slupek jednoho druhu citronovníku.“
„Aha. Pěkný šálek,“ prohodím.
Jerome mi podá šálek i s podšálkem a posadí se. Mluví rusky výborně, ale nikdy nevím, o čem si s ním mám povídat. „Tenhle kostní porcelán je jedna z posledních přepychových věcí na světě,“ naváže „pravý Wedgwood. Normálně by měl velkou cenu, ale od té doby, co se tahle vaše kultura propadla až na dno vlastní popelnice, bych za něj nejspíš nedostal ani plechovku tuňáka. Neupusť ho.“
„V životě jsem nerozbila žádnou krásnou věc,“ namítnu.
„Tomu bych i věřil. No,“ Jerome zase vstane, „vzhledem k tomu, že náš nouveau riche Robert de Niro má na práci něco lepšího, ukážu svoje dílo s dovolením aspoň tobě.“ Odejde do vedlejšího pokoje, ve kterém má ateliér, a začne přesouvat věci po podlaze. Kafrovník v malém parku u chrámu svatého Andreje se koupe ve slunci. Za mostem Poručíka Schmidta se na Anglickém nábřeží staví nový Holiday Inn. Dneska je Den hrdinů, takže na lešení nikdo není. Slyším, jak se po ulici řítí sporťák, motor řve na plné otáčky, a se skřípěním prudce brzdí.
„Á,“ zavolá Jerome odvedle, „to vypadá na Rudiho.“
Jerome má úsporně zařízený byt. Tahle čtvrť není špatná, i když já samozřejmě bydlím na lepší adrese. Když je dusno a vane severní vítr, bývá tady cítit smrad z chemičky, ale jinak to docela ujde. Jeho byt je větší než můj – pokud ovšem počítáte i ateliér, kam Jerome nikoho nepouští. Obýváku vévodí největší bar, jaký jsem kdy viděla.
Trůní v pokoji jako chrámový oltář ve venkovské kapli. Údajně to je dar od Leonida Brežněva. Jerome tu má naklizeno líp než ženská. Ale on tu nikdy žádnou ženskou neměl, a řekla bych, že ani nikde jinde.
Zajímalo by mě, jestli jsou takhle pořádní všichni Angličani, nebo jenom teplouši. Jerome je bývalý špión ze studené války. Přednášel dějiny umění na univerzitě v Cambridgi. Moskva mu už šest nebo sedm let neplatí válečnou penzi, a v Británii ho stíhají za velezradu, takže je docela v háji. Pořád mluví o tom, že by prodal svoje paměti, jenže špiónů, co se snaží střelit svoje příběhy, je dneska třináct do tuctu. Zpeněžit může jedině svou schopnost kopírovat obrazy. Proto jsme ho vzali do party. Tamhleta lesklá hnědá letecká bunda nemůže být jeho, na to je moc velký čahoun. Potřebuju cigaretu, a tak si zapálím. Není tady nic, co by se dalo použít jako popelník, holt to budu muset klepat na podšálek. Někde poblíž slyším hrát piano.
Jerome se vrací, odkrývá obraz a nespokojeně mlaskne, když mě vidí kouřit.
Eva a had, nikoli od Eugêna Delacroixe, ale od Jeroma… nevím, jak se jmenuje příjmením. Možná Smith nebo Churchill. Nemám Jeroma zrovna v lásce, ale jeho zručnost musím obdivovat. „Nedovedu si představit, jak by je někdo mohl od sebe rozeznat. Dokonce i to zlato na rámu je tady dole ošoupané.“
„Nedaří se mi tak úplně napodobit ty prasklinky v laku. A pak ten modrý pigment, to je záhada, kterou si devatenácté století nechalo pro sebe, a rozluštit ji nemůžou ani Gregorského prachy. No, perfektní to není. Ale bude to stačit. Až to začnou zkoumat, bude už stejně pozdě.“
„Tenhle jsi dělal dvakrát tak dlouho než ten předtím.“
„To byl taky ruský konstruktivismus, moje milá! Kandinskij se padělá jedna báseň. Stačí vyměřit poměr mezi pruhy, vystihnout odstín, hodit na to barvu a bingo! Ne, Delacroix si zaslouží lepší péči, tohle dělám z lásky, dalo by se říct. Bral bych ještě čtrnáct dní navíc a trochu si s tím pohrál, ale Gregorskij se už nemůže dočkat, aby ještě tenhle měsíc shrábnul prachy. Dal bych nevím co, abych si na ten originál mohl aspoň sáhnout, i kdybych ho měl jenom pohlídat přes noc. Ten obraz má navíc takovou cenu…
