„Mao je mrtev!“
Jako první mi to jednoho průzračně deštivého rána oznámil Strom.
Později se po cestě z vesnice přiřítil mnich a celý rozradostněný mi tu novinu potvrdil.
„Chtěl jsem koupit trochu rýžového vína na oslavu, ale každého napadlo totéž, takže už nebyla k dostání ani kapka. Někteří lidé celou noc proplakali. Jiní začali rozhlašovat, že prý nás čeká invaze ze Sovětského svazu. Členové partaje se schovali za zavřenými okenicemi. Jinak ale skoro celá vesnice oslavovala a střílela rachejtle.“
Vyšla jsem po schodech do horního pokoje, kde ležela dívka a strachy nemohla usnout. Věděla jsem, že je to duch, protože skrz ni prosvítalo měsíční světlo a protože mě pořádně neslyšela. „Neboj se.“ řekla jsem jí. „Strom tě ochrání. Strom ti řekne, kdy máš utéct a kdy se máš schovat.“ Podívala se na mě. Posadila jsem se na truhlu u čela své postele a zazpívala jí jedinou ukolébavku, kterou znám – o loďce, kočce a řece plynoucí kolem.
Byl to dobrý rok. Svatyně byly jedna po druhé opraveny a jejich zvony opět zavěšeny, takže lidé mohli řádně vítat slunce i měsíc a oslavovat Buddhovy narozeniny. Z mnichů se zase stali pravidelní návštěvníci a proud poutníků se rozrostl na desítky denně. Kolem se míhali tlouštíci na nosítkách, každý zaměstnal dva nebo tři nosiče. Na svatou pouť na nosítkách? To je stejně marné jako jezdit tam autem! Slepičí mozky, které ještě pořád věřily na politiku, vzrušeně debatovaly o Čtyřech modernizacích, o soudu s Gangem čtyř a dobrém duchu jménem Teng Siao-pching, který přišel Čínu spasit. Ať si má modernizací, kolik chce, jen když nechá mou čajovnu na pokoji. Tengovo heslo znělo: „Zbohatnout je skvělé.“
Při několika příležitostech se Buddhovo oko na vrcholu Svaté hory otevřelo a mniši, kterým se poštěstilo stát se svědky toho zázraku, se vrhli ze srázu a dvojitou duhou proskočili rovnýma nohama až do Ráje.
Další zázrak se mi odehrával přímo nad hlavou. Můj Strom se rozhodl, že bude mít děti. Jednoho podzimního rána jsem si všimla, že plodí mandle. O kousek výš lískové oříšky. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale viděla jsem to na vlastní oči! Ještě výš zaševelila větvička a k nohám mi spadla broskev. O týden později vítr shodil kdoule a nakonec scvrklá, kyselá jablíčka. Když jsem spala, Strom vrzal a stezku snů ozařovaly tóny citery.
Často jsem ve snu viděla otce skrz tu temnou ránu tam dole. Když jsem se podívala do jezírka nedaleko jeskyně, vzhlížel ke mně z hladiny, opuštěný a s rukama svázanýma za hlavou. Někdy jsem zas připravovala čaj pro hosty a slyšela ho, jak se nahoře šourá po pokoji, hledá cigarety a pokašlává. Buddha mi vysvětlil, že ho trýzní vina a že jeho duše je tam dole v temnotě uvězněná v kleci nedořešeného. Zůstane tam, dokud já sama nevykonám pouť na vrchol Svaté hory.
Nenechte se mýlit, myslím, že můj otec nestál za hrst slepičinců.
Dobrat se v něm slušnosti bylo těžší než najít jehlu v řece Jang-c. Nikdy pro mě neměl vlídné slovo ani mi nepoděkoval, a mou čest prodal za dvě čajové misky. Ale pořád to byl můj otec a potomci se o duše svých předků mají postarat. Navíc mě jeho sebelítostivé skučení rušilo ze sna a já se chtěla jednou pořádně vyspat. A koneckonců, bylo by ode mé nezdvořilé strávit celý tenhle život na Svaté hoře a ani jednou nevykonat pouť k jejímu vrcholu. Byla jsem už ve věku, kdy se staré ženy jednoho rána probudí a zjistí, že z postele už nevstanou a že aniž to včera tušily, byl to poslední den, kdy si mohly ještě někam dojít.
Bylo pěkné ráno před začátkem dešťů. Vstala jsem se sluncem.
Strom mi dal na cestu nějaké jídlo. Zabednila jsem čajovnu, schovala kasičku pod kameny vzadu v jeskyni a vydala se vzhůru. Před padesáti lety bych na vrchol došla ještě před setměním. Ve svém věku se tam nedostanu dřív než zítra odpoledne.
Schody, strouhy, schody, ohromné stromy, schody, stezky přilepené k samému okraji světa.
Schody na slunci, schody ve stínu.
Jakmile se setmělo, rozdělala jsem si oheň na verandě rozbořeného kláštera. Přikryla jsem se svým zimním šálem a…
