Zedelghem
3. VII. 1931
Telegram, Sixsmithi? Ty blboune.
Už žádné neposílej, snažně tě prosím – telegramy budí pozornost! Ano, ještě stále jsem v zahraničí, ano, před Brewerovými pohůnky jsem v bezpečí. Dotaz mých rodičů týkající se místa mého pobytu roztrhej na kousíčky a hoď do řeky. Otec má „starost“, protože s ním chodí třást mí věřitelé, aby zjistili, jestli z rodinného stromu nespadne nějaká ta bankovka. Jenomže dluhy vyděděného syna se týkají jen a jen takového syna – věř mi, díval jsem se do zákona. Máti není „zoufalá“. Máti by mohl dohnat k zoufalství leda pohled na vysychající karafu.
Přehrávka se uskutečnila v Ayrsově hudebním salonku předevčírem po obědě. Žádný závratný úspěch se mírně řečeno nekonal – stále ještě nevím, zda tu mám před sebou mnoho nebo jen pár dní. Připouštím, že když jsem usedl k Ayrsovu klavíru, přepadl mne jakýsi frisson. Tenhle orientální koberec, odřená pohovka, bretaňské skříně plné stojánků na noty, křídlo od Bösendorfera, zvonkohra, to vše bylo svědkem početí a zrození Variací na matrjošku a písňového cyklu Společenské ostrovy. Zabrnkal jsem na totéž cello, které poprvé rozeznělo Untergehen Violinkonzert. Když jsem uslyšel Hendricka, jak sem přiváží svého pána v kolečkovém křesle, přestal jsem se hrabat v cizích věcech a otočil jsem se ke dveřím. Ayrs ignoroval mé „opravdu doufám, že jste se zotavil, pane Ayrsi“ a nechal se sluhou otočit k oknu vedoucímu do zahrady. „Nuže,“ ozval se půl minuty poté, co jsme osaměli, „pusťte se do toho. Zaimponujte mi.“ Zeptal jsem se, co by chtěl slyšet. „To si musím zvolit i program? Zvládl byste Tři slepé myši?“
A tak jsem usedl k Bösendorferu a zahrál tu syfilitickou ztřeštěnost nazvanou Tři slepé myši ve stylu sarkastického Prokofjeva. Ayrs na to neřekl ani slovo. Pokračoval jsem v jemnějším stylu Chopinovým Nokturnem F dur. Přerušil mne zaúpěním: „Pokoušíte se mi stahovat spodničku přes kotníky, Frobishere?“ Zahrál jsem jeho vlastní Digrese na téma Lodovica Roncalliho, než jsem ale stačil přehrát dva takty, neslušně zaklel, praštil holí o zem a zvolal: „Sebeuspokojování má za následek slepotu. Tohle vás na univerzitě neučili?“ Nevšímal jsem si toho a skladbu jsem dohrál note perfect. Na závěr jsem vsadil na Scarlattiho 212. v A dur – béte noire plná arpeggií a akrobacie. Jednou nebo dvakrát jsem pohořel, já ale přece nedělal konkurz na místo sólisty. Když jsem dohrál, V. A. ještě stále pokyvoval hlavou do rytmu doznělé sonáty; ale možná že dirigoval rozostřené pohupující se topoly.
„Odporné, Frobishere, okamžitě se odsud kliďte!“ by mne od něho zarmoutilo, avšak nijak zvlášť nepřekvapilo. Namísto toho připustil: „Něco z muzikanta ve vás možná je. Krásný den. Vyjděte si k jezeru a podívejte se na kachny. Potřebuji, hm, trochu času, abych se rozhodl, zda bych našel využití pro vaše… vrozené dary.“
Beze slova jsem odešel. Ten starý kozel o mne nejspíš stojí, avšak pouze budu-li vděčně dojemný. Kdyby mi peněženka dovolila odejít, najal bych si na cestu zpátky do Brugg taxi a celého toho dobrodružného nápadu bych se vzdal. Ještě za mnou zavolal: „Jednu radu pro vás, Frobishere. Gratis. Scarlatti byl cembalista, nikoli pianista. Šetřete výrazem a nepoužívejte pedál k prodloužení tónů, které nemůžete podržet prsty.“ Odpověděl jsem mu, že potřebuji, hm, trochu času, abych se rozhodl, zda bych našel využití pro jeho… dar.
Přešel jsem nádvoří, na němž zahradník s obličejem připomínajícím červenou řepu právě čistil fontánu zarostlou plevelem. Naznačil jsem mu, že potřebuji pronto mluvit s jeho paní – rozhodně nepatří mezi nejbystřejší nářadí u nich v kůlně –, a on neurčitě mávl směrem k Neerbeke a gestem napodobil držení volantu. Skvělé. Co teď? Že bych se šel mrknout na kachny, proč ne? Párečku bych mohl zakroutit krkem a pak je Ayrsovi pověsit do šatníku. Tak černou náladu jsem měl. Místo toho jsem před zahradníkem předvedl kachnu a zeptal jsem se: „Kde?“ Ukázal směrem k buku a jeho posunek říkal Běž tudy, je to na druhé straně. Vydal jsem se na cestu, přeskočil jsem zanedbaný rozhraničovací plůtek, než jsem ale dospěl na vršek, dohnal mne zvuk cválajícího koně a slečna Eva van Outryve de Crommelynck – od teď bude muset stačit prostě jen Crommelyncková, jinak nevystačím s inkoustem – přijížděla na svém černém koníkovi.
Pozdravil jsem ji. Objížděla mne s okázalým mlčením jako královna Boadicea. „Dnes je velice vlhký vzduch,“ poznamenal jsem sarkasticky. „Skoro bych řekl, že bude pršet, nemyslíte?“ Neodpověděla. „Váš kůň má uhlazenější chování než vy,“ dodal jsem. Nic. Z polí se ozvala střelba a Eva musela uklidnit koně. Je to krasavec – koni se nedalo nic vyčíst. Zeptal jsem se na jeho jméno. Odhodila si z tváře černé lokny. „J’ai appelé le poney Nefertiti, ďapres cette reine dʼEgypte qui ntʼest si chére,“ a odvrátila se. „Ono to mluví!“ zvolal jsem a sledoval dívku cválající pryč, dokud se nezměnila v miniaturku z Van Dyckovy idylky. Kanonáda se za ní nesla v elegantních parabolách. Obrátil jsem mušku zpátky na zámek Zedelghem a ostřeloval jsem Ayrsovo křídlo, dokud z něho nezbyly jen doutnající trosky. Pak jsem si vzpomněl, v jaké zemi jsem se to ocitl, a nechal jsem toho.
Za polámaným bukem se louka svažuje k okrasnému jezírku plnému kvákajících žab. Pamatuje lepší časy. Rozvrzaná lávka spojuje břeh s ostrůvkem a všude kvetou temně růžové lilie. Občas tam sebou mrskne zlatá rybka a zatřpytí se jak nová mince hozená do vody. Střapaté kachničky mandarínské se kejháním dožadují chleba – žebráci v dokonale padnoucím obleku, skoro jako já. V člunu s kůlničkou stlučeném z podehtovaných desek hnízdí jiřičky. Ulehl jsem pod řadou hrušní – že by bývalý sad? – a jen tak jsem lelkoval, kteréžto umění jsem během své dlouhé rekonvalescence dovedl k dokonalosti. Zahaleč a pecivál se od sebe liší jako gurmán a žrout. Pozoroval jsem vzdušné blaženství párku vážek. Dokonce jsem slyšel jejich křídla – extatický zvuk, jako když papír pleská o paprsky kola. Sledoval jsem slepýše, jak prozkoumává miniaturní Amazonii kolem kořenů, u nichž jsem ležel. Nehlučný? Vůbec ne. O mnoho později mne probudily první dešťové kapky. Kumulonimby dosahovaly kritické velikosti. Zpátky do Zedelghemu jsem letěl jako nikdy, jen abych slyšel, jak mi do zvukovodů proniká burácení, a na tváři pocítil údery prvních těžkých kapek jako kladívek xylofonu.
Než zazněl gong svolávající k večeři, měl jsem ještě čas převléknout se do své jediné čisté košile. Paní Crommelyncková omluvila manžela, že prý ještě nemá chuť k jídlu a demoiselle že raději pojí o samotě. Nic mi nemohlo přijít vhod víc než tohle. Dušený úhoř, kerblíková omáčka, déšť bubnující do terasy. Na rozdíl od Frobisherů a většiny anglických domácností, které jsem poznal, neprobíhá zde stolování v tichosti a madam C. mi vyprávěla trochu o své rodině. Crommelynckové žijí na Zedelghemu už od pradávna, od dob, kdy ještě bývaly Bruggy nejrušnějším evropským přístavem (těžko uvěřit, ale tohle mi řekla), takže Eva je svrchovanou chloubou šestisetleté rodové linie. Připustil jsem to pociťuje k ženě jisté sympatie. Řeční jako chlap a ze špičky vyřezané z nosorožčího rohu kouří cigarety vonící myrhou. Moc dobře si ale všímá, jestli jí z domu nemizí cennosti. Dokonce se zmínila, že mívali v minulosti potíže se služebnictvem a přistihli dokonce i jednoho či dva zchudlé hosty, jestli prý vůbec dokáži uvěřit, že se někdo může zachovat tak nepoctivě. Ujistil jsem ji, že mí rodiče zakoušejí stejná příkoří a začal jsem vyzvídat ve věci své přehrávky. „O vašem Scarlattim prohlásil, že by se dal ještě zachránit. Vyvyan pohrdá chválou a odmítá ji přijímat i udělovat. Říkává, že když vás lidé chválí, nekráčíte vlastní cestou.“ Zeptal jsem se přímo, zda si myslí, že mne její manžel vezme. „Skutečně doufám, že ano, Roberte.“ (Jinými slovy počkej a uvidíš.) „Musíte pochopit, že se rozhodl již nikdy nenapsat ani notu. Působilo mu to velikou bolest. Kříšení naděje, že by mohl zase komponovat – takové riziko není snadné podstoupit.“ Téma bylo uzavřeno. Zmínil jsem se o svém setkání s Evou a madam C. prohlásila: „To bylo od mé dcery nezdvořilé.“
„Zdrženlivé,“ zněla má dokonalá odpověď.
Hostitelka mi dolila číši. „Eva má nepříjemnou povahu. Můj manžel se příliš nestaral, aby z ní vyrostla mladá dáma. Nikdy nechtěl děti. O otcích a dcerách se říká, že se bezmezně milují. U nás tomu tak není. Učitelé o ní tvrdí, že je svědomitá, ale uzavřená. Nikdy se nepokusila pěstovat hudbu. Často mívám dojem, že ji vůbec neznám.“ Dolil jsem nám a zdálo se, že se madam C. trošku vzchopila. „Tak to slyšíte, samé stížnosti. Vaše sestry jsou jistě pravé anglické růže s dokonalými mravy, nemám pravdu, monsieur?“ Dost pochybuji, že by její zájem o frobisherovské memsahiby byl skutečný, ženy se ale na mne rády dívají, když hovořím, a tak jsem pro pobavení své hostitelky načrtl duchaplné karikaturky svého odcizeného rodu. Vylíčil jsem nás tak vesele, až se mi téměř zastesklo po domově.
Dnes, v pondělí ráno se Eva uráčila s námi posnídat – bradenhamskou šunku, vejce, chléb, všechno možné –, ovšem zahrnula matku malichernými výčitkami a mé dotazy odbývala mdlým oui nebo úsečným non. Ayrsovi bylo o něco lépe a také jedl s námi. Hendrick pak odvezl dívku do Brugg do školy – Eva zůstává přes týden ve městě u rodiny Van Eelsů nebo tak nějak, jejíž dcery navštěvují stejnou školu. Celý zámek vydechl úlevou, když Ayrsův vůz opustil topolovou alej (známou jako Mnišský chodníček). Tolik otravovala zdejší vzduch. V devět hodin jsme se s Ayrsem odsunuli do hudebního salonku. „V hlavě mi drnčí taková drobná melodie pro violu, Frobishere. Podíváme se, jestli se vám to podaří zapsat.“ Udělalo mi to radost, protože jsem očekával, že začnu spíš z nudnějšího konce – pořádáním hrubě nahozených rukopisů a podobně. Pokud se mi hned první den podaří prokázat svou cenu jako Ayrsovo plnicí pero, bude o můj úřad takměř postaráno. Posadil jsem se za stůl, ořezal jsem si tužku tak, aby mohla okamžitě spustit, připravil čistý list papíru a čekal, až začne diktovat noty pěkně jednu po druhé. Náhle zařval: „Dá, dá! Da-da-da dadydadydady, da! Máte to? Dá! Dady-dá! Teď přijde tišší pasáž – da-da-daddd-DÁ! DADADÁ!!!“ Máte to? Ten starý osel si ze mne bezpochyby dělal legraci – chtít zapsat tohle jeho vyřvávání bylo jako pokoušet se udělat partituru z hýkání tuctu oslů –, jenomže po dalších třiceti vteřinách mi došlo, že nejde o vtip. Snažil jsem se ho přerušit, byl však natolik soustředěný na svou tvorbu, že si ničeho nevšiml. Propadal jsem stále většímu zoufalství, zatímco Ayrs pokračoval dál a dál… Byl to beznadějný plán. Co jsem si to tam na nádraží Victoria vymyslel? Sklíčeně jsem ho nechal přezpívat celou skladbu s chabou nadějí, že bude-li mít dílo celé v hlavě, nebude pak tak obtížné pořídit jeho přesný zápis. „Tak a hotovo!“ zvolal. „Stačil jste to? Přezpívejte mi to, Frobishere, ať se přesvědčím, jak to zní.“
Zeptal jsem se ho, v jaké to bylo tónině. „Pochopitelně v b mol!“ Taktové označení? Ayrs si stiskl kořen nosu. „Chcete mi snad říct, že jste mou melodii nezachytil?“
Neustále jsem sám sobě připomínal, že je to od něho naprosto iracionální. Požádal jsem ho, aby melodii mnohem pomaleji zopakoval a aby při tom přeříkával jednu notu po druhé. Následovala odmlka, která podle mne trvala snad tři hodiny a během níž se Ayrs rozhodoval, zda dá průchod svému vzteku. Nakonec si zmučeně povzdechl. „Čtyřosminový, který se po dvanáctém taktu mění na osmiosminový, jestli umíte do tolika počítat.“ Odmlka. Vzpomněl jsem si na své finanční potíže a kousl jsem se do rtu. „Takže si to pojďme projít od začátku.“ Blahosklonně shovívavá odmlka. „Připraven? Pomaloučku… Dá! Co je to za notu?“ Prožil jsem odpornou půlhodinu, kdy jsem musel hádat jednu notičku po druhé. Ayrs každou mou odpověď potvrdil unaveným přikývnutím, nebo odmítl zavrtěním hlavy. Madam C. přinesla do salonku vázu s květinami a já k ní vyslal pohled s žádostí o záchranu. Pak ale V. A. sám prohlásil, že to pro dnešek stačí. Když jsem prchal pryč, zaslechl jsem Ayrse, jak (schválně nahlas?) říká: „Je to zoufalství, Jocasto, ten kluk nedokáže zapsat ani nejjednodušší nápěv. To jsem se rovnou mohl dát k avantgardě a házet na papírky popsané notami šipky.“
Dole ve spojovací chodbě si hospodyně paní Willemsová stěžuje jakémusi neviditelnému pomocníkovi na déšť, vítr a věčně mokré prádlo. Je na tom lépe než já. Vždycky jsem manipuloval lidmi kvůli penězům nebo svým touhám, ještě nikdy ale kvůli střeše nad hlavou. Na tomhle práchnivějícím zámku to čpí plísní a houbou. Nikdy jsem sem neměl jezdit.
Tvůj R. F.
P. S. Finanční „nesnáze“, jak případný výraz. Žádný div, že mezi chudinou je to samý socialista. Heleď, musím tě požádat o půjčku. Na Zedelghemu panuje naprostá volnost (zaplať pámbu! Sklepník mého otce má lépe vybavený šatník než já), člověk si ale musí udržovat určitý standard. Vždyť já si už nemohu dovolit ani spropitné sloužícím. Kdyby mi zbyli alespoň nějací zámožní přátelé, obrátil bych se na ně, pravda je ale taková, že nikoho takového nemám. Nevím, jak peníze pošleš, jestli telegrafem, telegramem, v balíčku nebo jinak, jsi ale vědec a nějak si poradíš. Jestli mi Ayrs řekne, abych odešel, tak jsem v rejži. Už to vidím, jak se až do Cambridge donese, že Robert Frobisher musel žebrat cestou od svých hostitelů, když ho vyrazili, protože nezvládal práci. Ta ostuda by mne určitě zabila, Sixsmithi. Pro boha svatého, pošli mi okamžitě, kolik můžeš.
*
