Atlas mraků (David Mitchell)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Dyž sem s pytlem šplhal po laně nahoru, Mauna Kea si zhluboka povzdechla, zavyla a rozvířila sníh, takže sem ani neviděl zem pod nohama, deset vichrů nám rozdíralo tváře, prsty sem měl ztuhlý mrazem a v půlce cesty vzhůru sem sklouznul a lano mi popálilo ruce, nakonec sem se ale vytáh až nahoru a vynes sem tam svejma rozbolavělejma a zkrvavenejma dlaněma i pytel s věcma. Meronym nešplhala tak rychle, nebyla ale daleko vod vršku tý zdi, dyž se najednou zastavil čas.

Zastavil se čas, jo, slyšeli ste dobře. Celýmu světu kromě mě a jistýho poťouchlýho ďábla, jo, dyť víte, kdo se to šinul podýl tý zdi, se prostě… zastavil čas.

Sněhový vločky zůstaly viset v kropenatym vzduchu. Starej Georgie je vodhrnoval stranou. Snažil sem se tě přemluvit, Zachry, ty tvrdohlavej mezku, teď musí přijít varování, věštba a rozkaz. Vytáhni kudlu a vodřízni to lano. Nohou se dotknul provazu, na kerym visela nehybná Meronym. Unavenou tvář zkřivenou sněhovou bouří a svaly napjatý šplháním. Pod ní dvacet stop prázdnoty. Pád ji možná nezabije, až zase nechám běžet čas, Starej Georgie mi čet myšlenky, vo ty skaliska dole si ale zpřeráží páteř a nohy a nedožije rána. Dám jí možnost, aby popřemejšlela vo všech svejch pošetilostech.

Zeptal sem se, proč prostě Meronym nezabije sám.

Pročpak to? posmíval se Starej Georgie. Chci, abys to udělal ty, proto. Dyž totiž to lano nepřeřízneš, tvoje předrahá rodina do tří měsíců pomře, to ti přísahám! To ti přísahám. Takže máš na vybranou. Na jedny straně je tvoje statečná máma, nadějná Sussy, čipernej Jonas, rozmilá Catkin, všichni mrtví. Zbabělej Zachry bude žít dál a až do smrti ho budou drásat výčitky. Na druhý straně je jen ňáká mrtvá cizačka, po kerý ani pes neštěkne. Čtyři milovaný proti jedný, kerou nemáš rád. Dokonce bych ti moh vod Konů zpátky přičarovat Adama.

Nebylo, kam se vrtnout. Meronym musela umřít.

Jo, nejni kam se vrtnout, chlapče. Počítám do pěti…

Vzal sem kudlu. Škraloup paměti proťal klíček vzpomínky a tim klíčkem bylo slovo, kerý Georgie před chviličkou vyslovil, ta jeho věštba.

Bleskurychle sem hodil kudlu za dýkou a podíval sem se tomu ďáblovi do těch jeho strašlivejch vočí. Zatvářil se překvapeně a do skomírajícího úsměvu se vloudil náznak temnejch oumyslů. Plivnul sem na něho, slina se ale vod něho vodrazila zpátky na mě. Jak to? Bláznil sem nebo cvokatěl?

Starej Georgie udělal vošklivou chybu, víte, připomněl mi totiž věštbu z Noci snění. Ruce pálí, lano se nesmí přeříznout. Měl sem jasno, víte, ruce mě pálily a todle teda bylo to lano, kerý mi Sonmi kázala nepřeřezávat.

Kudla cinkla vo zem, čas začal běžet a miliony rukou a jekotů bouře rozpoutaný tim ďáblem mě rvaly na kusy a bušily do mě, z tý zdi mě ale servat nedokázaly, kdepak, nějak sem vytáh Meronym nahoru, dostal nás voba na druhou stranu a kosti nám při tom zůstaly celý. Prodírali sme se zuřící temně bílou sněhovou vánicí k vesnici astronomů, vrávorali sme a zpátky sme se dopotáceli víc zmrzlí než živí, Sonmi dík na nás ale čekala votýpka suchýho roští a mně se ňák podařilo rozdělat voheň a přísahám, že nám ten voheň doslova zachránil život. Z ledu sme si uvařili vodu, zahřáli kosti a vysušili kožešiny, jak nejlíp to šlo. Nepromluvili sme ani slovo, tak sme byli zmrzlí a vyčerpaný. Esli sem litoval, že sem se postavil Starýmu Georgiemu?

Kdepak, ani tenkrát ani teďka. Ať už měla Meronym jakýkoli důvody k tomu, aby na tu proklatou horu lezla, nevěřím, že by kdy zradila jedinýho člověka z Údolí, kdepak, já teda ne. A Konové by to bejvali lidem z Údolí dřív nebo pozdějc stejně provedli. První noc vod vrcholu byla teprvá před náma. Moje přítelkyně nám dala po menáži ňákou medicínu a my spali bezesným spánkem krále astronoma.

* * *

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024