Atlas mraků (David Mitchell)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Mé smysly opět přebíraly vládu, pozoroval jsem prosincové rituály člověka, přírody a zvěře. V prvním týdnu zamrzlo jezírko, což otrávilo kachny. Aurora House po ránu zamrzal a večer vařil. Ta asexuální pracovnice, která se celkem očekávaně jmenovala Deirdre, rozvěsila po lustrech vánoční řetězy a ani se přitom nenechala zabít elektrickým proudem. V kyblíku obaleném krepákem se objevil umělohmotný stromeček. Gwendolin Bendincksová zorganizovala výprodej papírových řetězů, na který se nemrtví jen hrnuli, přičemž si žádná ze zúčastněných stran neuvědomovala ironii toho všeho. Nemrtví se halasně dožadovali, aby právě oni byli pověřeni otvíráním okének na adventním kalendáři, což bylo privilegium, které Bendincksová udělovala, jako když královna rozdává na Zelený čtvrtek almužny chudým: „Paní Birkinová našla sněhuláka s pěkně proříznutou papulou, no není to ohromné, co vy na to?“ Být honicím psem sestry Noakesové představovalo pro ni a Warlock-Williamse postavení zajišťující přežití. Vzpomněl jsem si na Utonulé a zachráněné od Prima Leviho.

Doktor Upward byl jeden z těch sráčů, kteří by si klidně mohli odnést cenu Akademie za aroganci, týpků, na něž člověk naráží ve školské správě, legislativě nebo medicíně. Bylo mu kolem pětapadesáti, navštěvoval Aurora House dvakrát týdně, a jestli se jeho kariéra nevyvíjela, jak napovídalo jeho jméno, bylo to kvůli nám, nemocným, zavrženíhodným to překážkám stojícím v cestě všem Emisarům léčby. Vyloučil jsem ho coby možného spojence, jen jsem ho zmerčil. Dokonce ani nikdo z těch, kdo nám tady na půl úvazku utírali prdele, cídili bažanty a připravovali všechny ty sajrajty, by neohrozil své vznešené postavení ve společnosti tím, že by pomohl k útěku jednomu ze svých svěřenců.

Ne, prostě jsem teď trčel V Aurora House. Hodiny bez ručiček. „Svoboda!“ je pošetilá odrhovačka naší civilizace, ale pouze ti, kterým je upírána, mají nepatrné ponětí, co to ve skutečnosti je.

Pár dní před narozením našeho Vykupitele nám přijel minibus plný fakanů ze soukromé školy zazpívat koledy. Nemrtví zpívali s sebou, ve smrtelném chropotu pletli slova a ten bengál mě vyhnal ven, už to totiž nebylo ani legrační. Belhal jsem se kolem Aurora House, hledal ztracený elán a přitom jsem každých třicet minut potřebovat na hajzlík. (Venušin orgán zná každý, bratři, orgánem Saturnovým je močový měchýř.) Pronásledovaly mne nejasné pochybnosti. Proč Denholme dává mým věznitelům poslední drahocenné šestáky, aby ze mě udělali infantilního dědka? Pověděla mu snad Georgette, sama už ze samé senility inkontinentní, o našem krátkém odbočení z dálnice věrnosti, k němuž došlo před dávnými lety? Má snad být tahle past pomstou paroháče?

* * *

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024