Atlas mraků (David Mitchell)

36

Zvonění telefonu odválo sny a Luisa přistála zpátky v pokoji zalitém měsíčním světlem. Nahmatala lampičku, pak rádio s budíkem a nakonec sluchátko. Na okamžik nevěděla, jak se jmenuje ani v čí leží posteli. „Luisa?“ navrhl hlas odkudsi z temné propasti.

„Jo, Luisa Reyová.“

„To jsem já, Luiso, Isaac, Isaac Sachs, volám meziměstsky.“

„Isaacu! Kde jste? Kolik je hodin? Proč…“

„Ššš ššš, promiňte, že jsem vás vzbudil, a mrzí mě, že mě včera ještě před rozbřeskem takhle vytáhli. Poslyšte, jsem v Bostonu. Tady je půl osmé ráno, v Kalifornii bude za chvíli svítat. Jste tam, Luiso? Nepřerušili nás?“

Měl strach. „Jo, Isaacu, poslouchám.“

„Ještě než jsem odjel ze Swannekke, nechal jsem pro vás u Garcii dáreček, jen takový dolce per niente.“ Snažil se, aby ta věta zněla úplně nenuceně. „Rozumíte?“

O čem to proboha mluví?

„Slyšíte mě Luiso? Garcia má pro vás dárek.“

Probuzenější čtvrtina Luisina mozku se vehementně hlásila o slovo. Isaac Sachs ti nechal Sixsmithovu zprávu v autě. Prozradila jsi mu, žese nedá zamknout kufr. Myslí si, že tady v hotelu to není bezpečné a že nás odposlouchávají. „To je od vás moc hezké, Isaacu. Doufám, že to nebylo moc drahé.“

„Stojí to za to. Omlouvám se, že jsem vás vyrušil, nebudete vyspaná do krásy.“

„Bez obav. Nic se nemá přehánět. Šťastnou cestu a brzy na shledanou. Co takhle zajít na večeři?“

„Moc rád. No, musím chytit letadlo.“

„Šťastnou cestu.“ Zavěsila.

Odjet pěkně spořádaně později? Nebo vypadnout ze Swannekke teď hned?