Středa, 13. listopadu
Uchyluji se ke svému deníku jako katolík ke zpovědníkovi. Mé modřiny dokazují, že to, co se udalo během oněch pěti uplynuvších hodin, nebyly žádné halucinace způsobené rozrušením, nýbrž skutečnost. Popíši nyní, co se mi dnes přihodilo, a přidržím se faktů co nejvěrněji.
Ráno Henry opětovně navštívil vdovu Brydenovou, aby jí upravil dlahu a přiložil čerstvý náčinek. Nechtěl jsem se oddávat nečinnosti, a proto jsem se rozhodl vystoupat na vysoký kopec Conical Tor severně od Ocean Bay, jehož úctyhodná výška slibovala nejlepší rozhled po „vnitrozemí“ ostrova Chatham. (Jakožto zralejší muž je Henry příliš moudrý na to, aby se vláčel po neprozkoumaných ostrovech obývaných lidožrouty.) Líně tekoucí potůček vlévající se do Ocean Bay mne zavedl mokřinatými pastvinami a úbočími pokrytými pahýly stromů do nedotčeného pralesa tak zpráchnivělého, prorostlého a neproniknutelného, že jsem se jím prodíral zavěšen v liánách jako nějaký orangutan! Náhle se spustilo krupobití, naplnilo les frenetickým bubnováním a stejně náhle skončilo. Zpozoroval jsem drozda černoprsého s pery černými jako noc, jehož krotkost hraničila se směšností. Do zpěvu se pustil neviditelný tui, má roznícená představivost mu však přisoudila sílu lidského slova: „Oko za oko!“ vykřikoval a poletoval spletí pupenů, haluzí a trní. „Oko za oko!“ Po vyčerpávajícím šplhání jsem poškrábán a podrápán dobyl vrcholek. Ani nevím, kolik mohlo být hodin, neboť jsem si předešlého večera zapomněl natáhnout kapesní hodinky. Neprůhledná mlha, která je na těchto ostrovech častým návštěvníkem (domorodý název Rékohu podle pana D’Arnoqa znamená „Slunce mlh“), s přibývající výškou klesala stále níže, takže panoráma, jímž jsem se mohl pokochat, netvořilo nic víc než vrcholky stromů ztrácející se v mžení. Vskutku ubohá odměna za všechnu mou námahu.
„Vrcholek“ Conical Toru tvořil kráter o průměru sotva větším, než že by přes něj kamenem dohodil, obklopující prohloubeninu, jejíž dno se skrývalo pod smutečním příkrovem stromů kopt. Bez lan a cepínu jsem se do průzkumu vůbec neměl pouštět. Váhavě jsem obcházel jeho okraj a hledal schůdnější cestu zpět do Ocean Bay, když tu náhle jsem se za děsivého praskání poroučel k zemi – lidská mysl se děsí prázdnoty a je navyklá ji zaplňovat přízraky, snad proto jsem nejprve zahlédl hrozivé kančí kly, pak maorského válečníka s kopím ve zdvižené ruce a s tváří, v níž se zračila odvěká nenávist jeho národa.
Byl to ale jen buřňák nechávající se unášet vzduchem jako plachetnice. Pozoroval jsem ho, jak mizí v průzračném oparu. Ocitl jsem se snad pouhý yard pod okrajem kráteru, k mému zděšení se mi ale půda pod nohama propadala jako mastný škraloup – nestál jsem na pevné zemi, nýbrž na jakémsi převisu! Zlomil jsem se v pase a v zoufalství jsem se zachytil několika stébel trávy. Ta mi však zůstala mezi prsty a já letěl dolů jako kámen hozený do studně! Vzpomínám si, jak jsem se s křikem řítil vzduchem, do očí mne šlehaly větve, dělal jsem jeden přemet za druhým a trhal jsem si kabát na cáry; kyprá zem, tušení bolesti, naléhavá, nevyřčená prosba o pomoc, křoviny zpomalující avšak nezastavující můj pád, beznadějná snaha nabrat rovnováhu a konečně terra firma ženoucí se mi v ústrety. Dopad mne zbavil vědomí.
Ležel jsem v mlžných přikrývkách a prosluněných polštářích v San Francisku, v ložnici tolik podobné mé vlastní. Zakrslý sluha prohlásil: „Jsi opravdu hloupý chlapec, Adame.“ Vstoupila Tilda s Jacksonem, když jsem ale dával najevo radost, nevycházela z mých úst angličtina, nýbrž hrdelní štěkot jakéhosi indiánského kmene. Manželka i syn se za mne tuze styděli a nastoupili do kočáru. Pustil jsem se za nimi v touze odčinit celé to nedorozumění, jenomže kočár se mi ztrácel v dálce. Probudil jsem se v nekonečném tichu lesního příšeří. Pohmožděniny, tržné rány, všechny mé svaly a končetiny úpěly jako soudní síň plná nespokojených účastníků sporu.
Život mi zachránila poduška z mechu a rašeliny, která se v oné temné díře hromadila od druhého…
