Atlas mraků (David Mitchell)

Uvnitř toho hrůzostrašnýho místa na vrcholku světa skučel vítr jak jasný voko hurikánu. Vysoko nahoře sálalo vohlušující slunce, že jo, burácelo a řinul se z něho čas. Vevnitř nebyly žádný cestičky, jen miliony balvanů, jak vo tom vyprávěl Truman Napes, byly to vobtížený a duší zbavený těla. Hlavou se mi honilo, esli z Meronym, ze mě nebo z nás vobou budou do večera taky takový balvany. Tu a tam bylo rozeseto deset dvanáct chrámů, byly stříbrný, zlatý a bronzový, s mohutným zdivem a kulatejma vrškama, většinou bez voken. Ten nejbližší stál jen nějakejch sto kroků vod nás, tak sme šli nejdřív k němu. Zeptal sem se, esli tady Dávný uctívali svý moudro.

Meronym byla stejně překvapená, jako dyž řikala, že to nejsou žádný chrámy, ale vobservatoře, kerý Dávnejm sloužily k pozorování planet, měsíce a hvězd a prostoru mezi nima, aby zjistili, kde to všecko začalo a kde to končí. Vopatrně sme vstoupili mezi ty pokroucený balvany. Za jednim z nich sem uviděl rozdrcený ulity zavinutců z Hoňomu a já věděl, že to byla ta žena, kerá mě noc před tim navštívila. Vítr přines hlas mýho dědečka, kerej z veliký dálky šeptal… Jidáši. Prapodivný, že jo, ale děsivý, kdepak, páč všechno tam byla prapodivný… Jidáši. Nic sem vo tom Meronym neřek.

* * *