Ikonérie byla jediná budova na Pobřeží kostí mezi Kane Valley a Honokea Valley. Nebylo žádný nařízení, že se tam nemá lízt, nikdo by tam ale jen tak nešel, páč dyž ste neměli dobrej důvod rušit tu zastřešenou noc, mohlo to přinýst smůlu. Právě tam se po naší smrti ukládaly naše ikony, kerý jsme vyřezali, leštili a na kerý sme za života psali slova. Za mejch časů jich tam na policích ležely tisíce, že jo, každýho vobyvatele Údolí, kerej se jako třeba já narodil, žil a znovu se narodil od doby, co Flotila přivezla na Velkej naše předky na útěku před Pádem.
Poprvý sem byl vevnitř s tátou, Adamem a Jonášem, dyž mi bylo sedm. Máma dostala při porodu Catkin mokrou nemoc a táta nás vzal pomodlit se k Sonmi, aby ji vykurýrovala, páč Ikonérie byla zvlášť svatý místo a Sonmi tam dycky poslouchala. Vevnitř byla řídká tma. Bylo to tam cejtit voskem a tejkovym volejem a časem. Ikony přebejvaly na policích vod podlahy až ke stropu, a kolik jich tam bylo, to nemůžu říct, kdepak, nedaj se spočítat jako kozy, ale minulejch životů bylo víc než životů současnejch, stejně jako je víc listí než stromů. Tátův hlas promlouval ve stínech, zněl povědomě a zároveň podivně, žádal Sonmi, aby zastavila mámino umírání a ponechala její duši v tomdle těle dýl, a já se v duchu modlil totéž, i dyž sem věděl, že sem poznamenanej Starým Georgiem. A pak jsme pod tim tichem uslyšeli něco jako burácení složený z milionů šepotů jak oceán, akorát že to nebyl oceán, kdepak, byly to ty ikony a my věděli, že tam Sonmi je a že nás poslouchá.
Máma neumřela. Sonmi se slitovala, víte?
Podruhý sem se do Ikonérie dostal za Noci snění. Dyž čtrnáct zářezů na naší ikoně řekne, že je z nás dospělej vobyvatel Údolí, přespíme sami v Ikonérii a Sonmi nám pošle speciální sen. Někerý holky viděj, koho si vezmou, kluci někdy viděj, čím se budou živit, jindy se jim zase zdá, co přinesou Abatyši k věštbě. Dyž ráno vopouštíme Ikonérii, sou z nás muži a ženy.
Takže po západu slunce sem ulehnul v Ikonérii, přikryl sem se tátovou dekou a pod hlavu sem si dal jako polštář vlastní eště nevyřezanou ikonu. Venku to na Pobřeží kostí rachtalo a klapalo a příbojový vlny se pěnily a vařily a já zaslech křik lelka. Jenomže to nebyl žádnej lelek, kdepak, to se těsně vedle mě vodevřel poklop a dolu k podsvětnímu nebi se klimbalo lano. Sešplhej dolu, řekla mi Sonmi, tak sem šel, to lano bylo ale spletený z lidskejch prstů a zápěstí. Podival sem se nahoru a uviděl sem voheň přicházející z podlahy Ikonérie. Přesekni lano, poručil nějakej pokroucenej chlap, já se ale bál, páč bych spadnul, že jo.
V příštím snu sem byl u Jayjo v pokoji a držel sem svý znetvořený mimino. Kopalo a svíjelo se jako tehdy. Rychle, Zachry, volal ten chlap, prořízni miminu pusu, ať může dejchat! Vzal sem do ruky kudlu a vyříz sem svýmu klukovi úsměv. Bylo to jako krájet do sejra. Vychrlil ze sebe: Proč si mě zabil, táto?
V posledním snu sem šel podýl Waipio. Na druhý straně sem uviděl Adama, jak si v pohodě rybaří! Mávnul sem, ale neviděl mě, tak sem letěl k mostu, kerej tam normálně nejni, kdepak, k zlatýmu a bronzovýmu mostu. Dyž sem se ale nakonec dostal na Adamovu stranu, rozbrečel sem se žalem, páč nezbylo nic víc než práchnivějící kosti a v prachu se mlátil maličkej stříbrnej ouhoř.
Ten ouhoř bylo svítání prodírající se pode dveřma Ikonérie. Zapamatoval sem si všechny tři sny a šel sem mrholivym příbojem k Abatyši. Nepotkal sem při tom ani živáčka. Abatyše dávala za školou slepicím. Pečlivě vyslechla, co se mi zdálo, pak mi řekla, že to byly moc silný proroctví, a poručila mi, abych počkal venku, než se pomodlí k Sonmi a vyprosí si vysvětlení.
Školní třída v sobě měla náznak posvátnýho tajemství z Civilizovanýho vobdobí. Na policích tam stály všechny knížky, co jich v Údolích bylo, celý zprohejbaný a prolezlý, že jo, byly to ale knížky a slova vědění! Byla tam taky koule světa. Esli je celej svět jedna vobrovská koule, pak sem nechápal jak to, že z ní lidi neslítnou, a nechápu do dodneška. Víte, já sem na uče…
