Jednoho mlhavýho rána sem za Sussy dojil, páč ji popadla lenora, dyž se naše návštěvnice přišla zeptat, esli by se mnou mohla vyhnat kozy. Máma řekla jo, jistě. Nevlídně a ledově sem jim připomenul, že já sem teda jo neřek. Pasoucí se kozy nejsou pro tak chytrý lidi jako vy zajímavý. Meronym zdvořile vodpověděla: Všechno, co lidi z Údolí dělaj, je pro mě zajímavý, hostiteli Zachry, pokud ale nechcete, abych se na vás dívala, v pořádku, stačí říct. Její slova byly kluzký bojovníci, kerý z vašeho ne udělaly jo. Máma mě probodávala vočima tak, že sem musel říct: Jistě, fajn, tak jo, poďte.
Hnal sem kozy nahoru na Elepaio Track a nic už sem neříkal. Za Clunyovejma na mě zavolal Gubboh Hogboy: Jak se vede, Zachry? a chtěl dát řeč, dyž ale uviděl Meronym, vylekal se a řek už jen: Dávej bacha, Zachry. Děsně sem si přál tu ženskou setřást, a tak sem svejm kozám nakázal: Konec loudání, lenoši a vyrazil sem rychlejc, páč sem doufal, že ji utahám, víte, prošli sme Vertbry Pass, vona to ale nevzdávala, kdepak, dokonce ani na kamenitý pěšině k Měsíčnímu hnízdu. Jasnozřiví sou houževnatý jako kozy, to sem tehda zjistil. Počítám, že věděla, co se mi honí v hlavě, a v duchu se mi smála, tak sem s ní už dál nemluvil.
Víte, co udělala, dyž sme došli na Měsíční hnízdo? Posadila se na Palcovou skálu, vytáhla zápisník a nakreslila si ten úžasnej pohled. Jo, Meronym měla skvělý kreslicí moudro, to musim přiznat. Na papíře se vobjevilo Devatero údolí, pobřeží a výběžek do moře, pohoří i nížiny, úplně jako vopravdovský. Nechtěl sem dát najevo žádnej zájem, nemoh sem si ale pomoct. Všechno sem to jedno po druhým vyjmenoval a vona si ty ména psala, až z toho byl napůl vobrázek a napůl psaní, což sem taky řek. A vona na to: Přesně tak, udělali sme tady spolu mapu.
Tak jo. Ve smrčí za námi sem zaslech prasknout haluzku. Nebylo to větrem, kdepak, to musela udělat noha, to bylo jistý, jen sem nedokázal poznat, esli to bylo chodidlo, kopyto nebo pazneht. Konové nahoru na Návětrný Kohaly nechodili, jenže stejný to bylo i se Shoosovym brodem, že jo, tak sem se šel do toho houští kouknout. Meronym chtěla jít se mnou, řek sem jí ale, aby zůstala, kde je. Že by to byl Starej Georgie, aby mi eště víc zatížil duši kamením? Nebo se jen poustevnický Mookini vypravili pro menáž? Vzal sem dýku a plížil sem se ke smrčině blíž a blíž…
Na mechem porostlým kmenu tam vobkročmo seděla Roses. Koukám, že máš teď novou společnici, řekla mile, ve vočích ale měla pohled rozzuřenýho dinga.
To jako ji? ukázal sem dozadu na Meronym, kerá seděla a koukala, jak si povídáme. Copak si neslyšela, že je starší než moje bába, dyž ji Sonmi odvedla ke znovuzrození? Na ni žárlit nemusíš! Ta nejni jako ty, Roses. Má v hlavě tolik moudra, že z toho má nakřáplej krk.
Pak už ale milá nebyla. Takže já jako žádný moudro nemám?
Ženský, ach jo, ženský! Dycky si z toho, co říkáte, vyberou to nejhorší, vytáhnou to na vás a řeknou: jen se koukni, čim si mě napadnul! Bejval sem chlípník s horkou hlavou a myslel sem, že to spraví kapku vostřejší domluva. Víš dobře, že sem nic takovýho neřek, ty pitomá náno…
Nestačil sem to ani doříct, páč Roses mě do vobličeje třískla tak, že mi pod nohama uskočila zem a já přistál na panímandě. Ohromeně sem tam dřepěl jak mimino, vošahával sem si nos a měl sem červený prsty. Jejda, vyjekla Roses, pak: Ha! a pak Svejm kozám si nadávej, jak je libo, pasáku, mně ale ne, ať ti Starej Georgie vobtěžká duši! Todle je nejhorší kletba, jakou u nás v Údolích známe. Naše vzájemná láska a dejchání jednoho pro druhýho se rozbilo na milion kousíčků a Roses vodešla a přitom si pohupovala košíkem.
* * *
