Na dveře někdo rázně zaklepal, muž v místnosti rychle vstal od stolu, upravil si vázanku a otevřel kancelářské desky, které měl před sebou na psacím stole. V popelníku vedle něj ležely nedopalky tří cigaret.
„Vstupte,“ pronesl jasně a zřetelně.
Dveře se otevřely, do místnosti vešla LuAnn a rozhlédla se okolo sebe. V levé ruce svírala ucho dětského nosítka, ve kterém ležela Lisa, jejíž oči se se zjevnou zvědavostí otáčely kolem po místnosti. Na pravém rameni měla LuAnn zavěšenou velkou tašku. Muž sledoval žílu vystupující na LuAnnině dlouhém šlachovitém bicepsu až tam, kde se v bludišti svalnatého předloktí napojila na další. Tělesně byla ta žena viditelně silná. A co morální síla? Je s tělesnou srovnatelná?
„Ste pan Jackson?“ zeptala se LuAnn. Dívala se mu přímo do očí, když s ním mluvila, a čekala, až si jeho oči prohlédnou její obličej a nutně sklouznou na prsa, boky a tak dále. Bylo úplně jedno, z jakého prostředí pocházeli, v tomto ohledu byli všichni muži stejní. Velice ji proto překvapilo, když svůj upřený pohled nespustil z jejího obličeje. Podal jí ruku a ona ji pevně stiskla.
„Jsem. Prosím, posaďte se, paní Tylerová. Děkuji, že jste přišla. Máte moc hezkou dcerku. Nechtěla byste si ji položit tamhle?“ A ukázal prstem do rohu místnosti.
„Zrovna se vzbudila. Chůze a jízda autobusem ji pokaždý uspí. Nechám si ji u sebe, estli to nevadí.“ A jako kdyby tomu Lisa rozuměla, začala brebentit a ukazovat.
Kývl na souhlas, znovu si sedl a chvilku mu trvalo, než si něco ověřil v kancelářské složce.
LuAnn si položila Lisu a velkou tašku vedle sebe, vytáhla několik klíčů z umělé hmoty zavěšených na kroužku a podala je dcerce, aby si měla s čím hrát. Pak se narovnala a se značným zájmem si začala Jacksona prohlížet. Jeho oblečení bylo zjevně dost drahé. Na čele mu vyvstala čára potu jako miniaturní šňůra perel a působil dojmem, že je trochu nervózní. Obvykle by to připsala své vizáži. Muži, se kterými jednala, se většinou buď začali chovat jako blázni ve snaze udělat na ni dojem, nebo se uzavřeli do sebe jako raněná zvířata. Něco jí ale našeptávalo, že u tohoto muže se nejedná ani o jednu z obou možností.
„Nezahlídla sem nad vaší kanceláří žádnou ceduli. Lidi možná ani nevěděj, že ste tady.“ Zvědavě se na něj zahleděla.
Jackson se na ni škrobeně usmál. „V našem podnikání se nesnažíme uzavírat obchody tímto způsobem. Je nám lhostejné, jestli o nás lidé v obchodním středisku vědí, nebo ne. Veškerá naše činnost je prováděna na předem sjednaných schůzkách, telefonicky a podobně.“
„V tom případě musim bejt jediná, co má s várna dohodnutou schůzku. Čekárnu máte prázdnou.“
Jacksonovi zacukalo v obličeji, když před sebou sepnul ruce s prsty do špičky.
„Sjednáváme si schůzky tak, abychom nenechávali lidi čekat. Jsem jediný člen firmy v této lokalitě.“
„Takže máte i jiný pobočky?“
Nepřítomně pokýval hlavou. „Byla byste tak laskavá a vyplnila mi tady tento informační formulář? Nemusíte spěchat.“ Posunul směrem k ní list papíru a pero. LuAnn krátkými, trhavými pohyby pera formulář rychle vyplnila. Jackson ji při tom pozoroval. Jakmile skončila, přelétl pohledem informace, které mu poskytla. Všechno, co tam uvedla, už předem věděl.
LuAnn se rozhlížela okolo sebe. Měla všímavost v krvi. Stávala se často předmětem žádosti nejrůznějších mužů a uvykla si prohlížet uspořádání každého místa, na kterém se ocitla, i kdyby už jen proto, aby věděla, kudy se nejrychleji dostat ven.
Když Jackson zvedl hlavu, povšiml si, jak bedlivě se rozhlíží po okolní kanceláři. „Něco se vám nezdá?“ zeptal se jí.
„Máte to tu trochu divný.“
„Obávám se, že nechápu.“
„Máte srandovní kancelář, to je celý.“
„Jak to myslíte?“
„No, tak třeba tu vůbec nemáte žádný hodiny, žádnej koš na smetí, žádnej kalendář ani telefon. No, já teda nikdy nedělala nikde, kde lidi choděj v práci v obleku a v kravatě, ale dokonce i Redovi támhle naproti visí v krámě pro řidiče kalendář, a člověk ho spíš zastihne se sluchátkem na uchu než bez něj. A ta pani tam venku …
