Matt Riggs rychle vyšel po schodech nahoru ke starému viktoriánskému domu s verandou, který si s puntičkářskou přesností minulý rok zrenovoval. Než přišel do Charlottesvillu, měl už za sebou několik let praxe v tesařských i truhlářských pracích. Byly to činnosti, do kterých se pustil, aby ulevil stresům z toho, jak si kdysi vydělával na živobytí. V tomto okamžiku to však nebyly ladné linie domu, na co se právě soustřeďoval.
Vešel do domu a mířil přes síň rovnou do kanceláře, neboť měl domov i sídlo firmy pod jednou střechou. Zavřel dveře, zvedl telefon a vytočil číslo starého kamaráda z Washingtonu. Honda měla washingtonské číslo. Riggs už předem s jistotou věděl, co podle té poznávací značky zjistí – že to auto je buď pronajaté, nebo ukradené. S BMW to bude jiná písnička. Alespoň se dozví jméno té ženy, protože ho po cestě domů najednou napadlo, že ani ten člověk, který si říkal Charlie, ani žena se o tom ani slovem nezmínili. Vyvozoval, že její příjmení bude Savageová a pak, že ta žena z BMW je buď matka Lisy Savageové, nebo, soudě podle mladistvého vzhledu, její starší sestra.
Po půl hodině už měl odpovědi na své otázky pohromadě. Ta honda byla skutečně pronajatá v hlavním městě na jméno Tom Jones. Ten si ji pronajal už před dvěma týdny. Tom Jones! Bylo to skutečně chytře vymyšlené, uvažoval Riggs. Adresa toho muže bude stoprocentně stejně falešná jako jméno. Takže slepá ulička. Nic jiného vlastně neočekával.
Pak se zadíval na jméno ženy, které si poznamenal na kousek papíru. Catherine Savageová, narozená v Charlottesvillu ve Virginii, věk třicet let, číslo sociálního pojištění odpovídalo, současná adresa byla správná, Wickensova honitba. Podruhé neprovdaná, skvělá pověst, žádné předchozí záznamy. Vůbec nic, co by vysílalo varovné signály. Měl pořádný kus její minulosti zrovna teď v rukou za méně než půl hodiny. Počítače jsou skvělá věc. Ale stejně…
Znovu se podíval na její věk. Třicetiletá. Vybavil si znovu ten dům a rozlehlý pozemek, sto dvacet hektarů rozlohy v nejvyšší cenové hladině státu Virginie. Věděl, že požadovaná cena za Wickensovu honitbu byla šest milionů dolarů. Kdyby se paní Savageové podařilo uzavřít velice výhodnou smlouvu, mohla ji případně získat za cenu pohybující se mezi čtyřmi a pěti miliony, ale podle toho, co slyšel, práce na renovaci mohly klidně vyšplhat až na sedmimístné číslo. Kde sakra tak mladá ženská vzala tolik peněz? Nebyla ani filmová hvězda, ani žádná slavná rocková zpěvačka. Jméno Catherine Savageová mu nic neříkalo, a tak mimo v popkultuře zase nebyl.
Nebo že by to byl Charlie, kdo měl ty zlaťáky? Nebyli manželé, to bylo jasné. Řekl, že patří do rodiny, ale něco v tom taky nehrálo. Riggs se opřel o opěradlo, otevřel zásuvku v psacím stole a vzal si dva aspiriny, protože hrozilo, že mu opět ztuhne krk. Mohlo by to být tak, že zdědila velký rodinný majetek nebo byla mimořádně bohatou vdovou nějakého starého hejla. Když si vzpomněl, jak vypadá, usoudil, že to tak klidně mohlo být. Mnoho mužů by ji zahrnulo vším, co měli.
Takže, co teď? Vyhlédl ven z okna kanceláře na krásu okolních stromů, které zářily všemi barvami podzimu. Dařilo se mu dobře, nešťastnou minulost měl za sebou, kvetoucí živnost v místě, které miloval. Pokojný životní styl, o kterém věřil, že mu zajistí ještě mnoho poklidných let. A teď tohle. Přidržel si kousek papíru s jejím jménem ve výši očí. Přestože na ni neměl vůbec žádný materiál, který by mu dal popud k tomu, aby se o ni vůbec začal zajímat, rozjela se Riggsova zvědavost na plné obrátky.
„Kdo sakra jsi, Catherine Savageová?“
