„Kde je Charlie?“ zeptala se LuAnn, když za několik minut vstupovali do letištní odbavovací haly s podsaditým nosičem se zavazadly v závěsu.
„Proč se ptáte?“ rychle zareagoval Jackson. Na vysokých podpatcích se pohyboval velice zdatně.
LuAnn jen pokrčila rameny. „Jen se ptám. Doteď mě všude vodil von. Myslela sem, že ho uvidim i dneska.“
„Obávám se, že povinnosti Charlieho k vám již skončily.“
„Aha.“
„Nemějte strach, LuAnn, jste v daleko lepších rukou.“ Jakmile vstoupili dovnitř, Jackson přelétl rychlým pohledem prostor před nimi. „Chovejte se, prosím vás, přirozeně. Jsme sestry, dvojčata, kdyby se někdo ptal, což se nestane. Ale i pro případ, že by k tomu došlo, tak mám u sebe doklad totožnosti, který by to potvrdil. Nechte mluvit mě.“
LuAnn zvedla hlavu a zadívala se před sebe. V tu chvíli rychle polkla, neboť jí zrak padl na čtveřici policistů, kteří si pečlivě prohlíželi každého jednotlivého cestujícího na přelidněném letišti.
Prošli kolem policistů, kteří na nich skutečně mohli oči nechat. Jeden z nich dokonce na chvilku spočinul pohledem na Jacksonových dlouhých nohách v okamžiku, kdy se mu plášť, který měl na sobě, na vteřinku otevřel. Zdálo se, že Jacksona tato pozornost potěšila. Ale hned nato, přesně jak Jackson předvídal, o ně ztratili policisté zájem a soustředili se na další osoby vstupující do letištní budovy.
Jackson a LuAnn se zastavili poblíž místa, kde se přihlašovaly mezinárodní lety pro aerolinie British Airways.
„Předložím vaši letenku u přepážky s letenkami a vy zatím počkejte tamhle u toho občerstvení.“
Jackson ukázal přes širokou letištní halu na druhou stranu.
„A to si to tam nemůžu donýst sama?“
„Kolikrát jste již letěla přes moře?“
„Eště nikdy sem neletěla.“
„Přesně tak.Projdu vším potřebným mnohem rychleji než vy. Kdybyste něco pokazila a řekla něco, co byste neměla, mohli bychom přilákat pozornost, kterou právě v tuto chvíli opravdu nepotřebujeme. Lidé v aeroliniích nejsou nijak zvlášť přecitlivělí na bezpečnost, pokud jsem měl tu možnost až dosud zjistit, ale ani to nejsou žádní idioti, a byla byste překvapená, čeho všeho si dokáží všimnout.“
„Tak jo. Nechci nic zpackat.“
„Tak je to správné. A teď mi dejte svůj pas, ten, co jsem vám právě dal.“ LuAnn tak učinila a sledovala, jak si Jackson s nosičem za sebou pohupuje sedačkou s Lisou v jedné ruce, když volným procházkovým krokem přechází k přepážce s letenkami. Podařilo se mu dokonce napodobit i tento charakteristický rys jejího chování. LuAnn v úžasu zavrtěla hlavou a přesunula se na místo, které jí určil.
Jackson se postavil do velice krátké fronty pro cestující první třídy, a ta postupovala velice rychle. Za několik minut se již přidal k LuAnn. „Prozatím to jde všechno hladce. Takže, nedoporučoval bych, abyste nějakých pár měsíců měnila vzhled. Samozřejmě si můžete smýt tu rezavou barvu, i když, upřímně řečeno, si myslím, že vám ta barva sluší.“ V očích mu zajiskřilo. „Jakmile se všechno uklidní a vám dorostou vlasy, můžete začít užívat ten pas, co jsem vám původně nechal vystavit.“ Podal jí ještě jeden americký pas, který si rychle schovala do tašky.
Koutkem oka Jackson sledoval, jak dva muži a jedna žena, všichni oblečeni v oblecích, postupují halou a očima pročesávají celý prostor. Jackson si odkašlal a LuAnn stočila pohled jejich směrem a pak se zase odvrátila. Zahlédla totiž v ruce jednoho z nich kus papíru a na něm svou fotografii, která byla bezpochyby pořízena během té tiskové konference. Celá ztuhla, dokud neucítila Jacksonovu dlaň ve své. Povzbudivě ji stiskl ruku. „To jsou agenti FBI. Ale nezapomínejte, že nyní nevypadáte ani trochu jako na té fotografii. Je to, jako kdybyste byla neviditelná.“ Sebejistý tón zmírnil její strach. Jackson se zvedl. „Letadlo vám odlétá za dvacet minut. Pojďte za mnou.“ Prošli bezpečnostní prohlídkou a došli až k východu, odkud se nastupovalo do letadla, jímž poletí, a tam se posadili, aby čekali na odlet.
„Tady máte.“ Jackson jí podal pas a zároveň i malý balíček. „Máte v n…
