60
Druhý den za prvního rozbřesku odjeli ve třech vozech. V prvním vezl Parks Kinga a Michelle a ve dvou terénních autech jeli ozbrojení federální policisté.
King s Michelle probírali s Parksem roli Kate Ramseyové i Michellinu teorii. Její závěry však pořád stály na vratkých základech. Parks nevypadal nijak přesvědčeně.
„Podle toho, jak se tenhle případ vyvíjí, já osobně čekám jen další ránu.“
Zatímco si vychutnávali kávu a křupavé rohlíčky, Parks jim vysvětlil plán útoku.
„Nejdřív pošleme k domu jeden vůz. Budou předstírat, že jsou zeměměřiči. Jeden z našich půjde ke dveřím se seznamem, zatímco druhý bude vytahovat přístroje. Uvnitř vozu budou další. Náš člověk zaklepe na dveře, a když se otevřou, všichni vyskáčou, nahrnou se dovnitř a lapí medvěda. Pokud doma nikdo nebude, pročesáme to tam a uplatníme náš příkaz k prohlídce. Nepadnou žádné výstřely, my budeme mít, co jsme chtěli, a živí se spokojeně vrátíme domů.“
King se ze zadního sedadla naklonil dopředu a dotkl se Parksova ramene.
„Nezapomínejte, že Bob Scott je magor na zbraně, ale že má i výcvik pro boj zblízka. Utekl i Vietkongu. Prý brousil celých šest měsíců kovový kbelík, aby dostal ostří, kterým pak prořízl hrdlo dvěma strážným. S tím chlapem se není radno dostat do křížku.“
„Hmm. My ho ale překvapíme. A taky máme převahu. Přesně podle učebnic. Nic lepšího mě nenapadá,“ řekl Parks a pak se zeptal. „Vy si opravdu myslíte, že tam najdeme Bruna a možná i Joan?“
„Snad,“ sykl King, „jen nevím, zda budou ještě dýchat.“
Muž z buicku a Simmons právě dokončovali poslední přípravy. Plně funkční generátor byl na svém místě, kabely byly položeny, rozbušky nastaveny. Všechny předměty, které muž z buicku tak starostlivě připravoval, se nacházely přesně tam, kde měly být. Oba muži už čekali jen na tu velkou událost. Vše bylo opakovaně prověřeno a zkontrolováno. Teď už to chtělo jen perfektně odvést zbývající práci a vítězství jim nemohlo uniknout.
Když muž z buicku procházel znovu svou ruční práci, která si vyžádala naprosto přesné plánování, nenechal na své tváři znát ani stopu uspokojení. Simmons si toho všiml a odsunul stranou krabici, kterou kontroloval.
„No, už je skoro čas. Zdá se, že se nám to fakt povede. Měl by ses cítit spokojeně.“
„Jdi a zkontroluj to,“ odsekl muž z buicku a posadil se na židli.Znovu si v myšlenkách procházel průběh celé akce.
Simmons došel k vězňům a zkontroloval je přes spojovací dveře vedoucí do místností, kde je drželi. Byli v bezvědomí, do jídla dostali drogy, ale už brzo se probudí. Půjde-li všechno podle plánu, uvědomoval si Simmons, už zanedlouho bude na cestě pryč z téhle země, navíc s dostatkem peněz, které mu zajistí spokojenost po celý zbytek života. Vrátil se na místo, kde se zavřenýma očima a se stále skloněnou hlavou seděl muž z buicku.
„Kolik času zbývá, než tam vtrhnou?“ zeptal se Simmons a váhavě přehlušil ticho, protože věděl, že jeho šéf ho právě teď vyžaduje.
„Brzo,“ odvětil muž z buicku. „Od tohoto okamžiku mohou vletět do bunkru v Tennessee prakticky kdykoli.“
„Budou překvapeni.“
Muž z buicku k němu opovržlivě vzhlédl.
„Díváš se na to příliš jednoduše. Víš vůbec, kolik času, myšlení a plánování celá ta moje pomsta stála? Ty si opravdu myslíš, že to celé dělám jen pro tvou zábavu?“
Simmons sklonil hlavu a nervózně se zadíval na podlahu.
„Kdy se vrátí?“
„Bude tady včas, nenechá si přece ujít konečné dějství. Už se na něj těším.“ Podíval se na svého společníka. „A ty jsi připravený?“
Simmons se narovnal a nasadil sebevědomý výraz.
„Já se přece pro podobné věci narodil.“
Muž z buicku se na něj znovu zadíval, soustředěně, pak ale opět sklopil hlavu a zavřel oči.
