16
První dvě bývalé pokojské, s nimiž Michelle mluvila, nepřinesly vůbec nic nového. Atentát byl pro ně největší událostí jejich života, která se stala v jejich městě, a v průběhu hovoru s „dokumentaristkou“ Michelle Maxwellovou jí obě vylíčily různé výstřední teorie, aniž by je dokázaly podepřít jediným reálným faktem. Michelle je v tichosti vyslechla a pak odešla.
Třetí dům, který navštívila, působil velmi moderně, útulně a ležel jen kousek od silnice. Loretta Baldwinová čekala na Michelle na široké terase. Byla to útlá Afroameričanka, něco málo přes šedesát, s výraznými lícními kostmi a ústy. Nosila brýle s kovovou obroučkou, které zvětšovaly její tmavě hnědé oči plné života. V křesle seděla rovně jako svíčka a přehlížela druhého takovým způsobem, že to nemohlo být příjemné ani agentovi tajné služby. Měla dlouhé paže s vystouplými žilami. Když si potřásly rukama, byla v jejím stisku taková síla, že to překvapilo i sportovně zdatnou Michelle.
Michelle se posadila do houpacího křesla proti Lorettě a přijala nabídnutou sklenici ledového čaje.
„Ten film, co děláte, holčičko, to bude trhák, anebo jen něco malého?“
„Je to dokument, tedy žádný trhák.“
„Pak se v tom nejspíš ani neobjevím, ne?“
„Pokud sestřiháme náš rozhovor, tak ano, pak budete součástí filmu. Vrátíme se sem s filmaři, teď dělám předběžný průzkum.“
„To jsem nemyslela, holčičko, já chtěla vědět, jestli je to placený.“
„To bohužel ne, máme omezený rozpočet.“
„Tak to je ale opravdu špatný! U nás totiž moc práce zrovna není, víte?“
„Ano, to vím.“
„Dřív to ale bylo jiné.“
„Myslíte v dobách, kdy byl hotel ještě otevřen?“
Baldwinová přikývla a dál se pomalu houpala v přicházejícím vánku. Ochladilo se a Michelle by teď ocenila spíš šálek kávy než ledový čaj.
„S kým vším jste zatím mluvila?“
Michelle jí to řekla a Baldwinová se s úsměvem ušklíbla.
„Ty holky nic nevědí, pochopte. Od nich se nic nedozvíte. Řekla vám ta malá slečna Julie, že byla u atentátu na Martina Luthera Kinga Jr.?“
„Zmínila se o tom. Ale připadala mi na to nějak mladá.“
„Vždyť to říkám! Viděla Martina Luthera Kinga asi tak jako já papeže.“
„Co mi tedy o tom dni v hotelu můžete povědět vy?“
„Den jako každý jiný. Vyjma toho, že jsme věděli o jeho příjezdu. Myslím Clydea Rittera. Znala jsem ho z televize a tak, čtu denně noviny. Ten chlap přemýšlel podobně jako George Wallace a vedl si docela dobře, což o téhle zemi dost vypovídá.“
Hleděla naMichelle s pobavením v očích.
„Vy máte tak dobrou paměť? No, možná jen neříkám nic, co stojí za to, abyste si to zapsala.“
Michelle rychle vytáhla poznámkový blok a začala do něj něco psát. Na stolek položila malý záznamník.
„Nebude vám to vadit?“
„Jasně že ne. Když mě někdo bude žalovat, stejně nemám žádný prachy. Nejlepší pojistky jsou pro chudáky: nemají žádný majetek.“
„Co jste ten den dělala?“
„Jako vždycky, uklízela jsem pokoje.“
„Na kterém patře?“
„Patře. Lidi si tohle fakt představují úplně špatně. Většinou jsem uklízela dvě podlaží sama. Ten den jsem měla přízemí a první patro. Když jsem skončila, tak to tam vypadalo tak, že jsem mohla začít znova.“
Michelle pocítila vnitřní napětí. King měl pokoj právě v prvním patře.
„Takže vy jste nebyla v přízemí, když došlo k té střelbě?“
„Copak jsem něco takového řekla?“
Michelle najednou vypadala zmateně.
„Vždyť jste říkala, že jste uklízela!“
„Je snad zakázáno sejít dolů a podívat se, co se to tam děje za poprask?“
„Byla jste v místnosti, když došlo k té střelbě?“
„Hned za dveřmi na chodbě. Je tam komora na košťata. Zrovna jsem tam byla, víte.“
Michelle přikývla.
„Vedení nechtělo, abychom se tam my, pokojské, motaly, víte? Jako by hosti ani neměli vědět, že tam vůbec pracujeme. Jak si asi představují, že to funguje, chápete?“
„Ano,“ potvrdila Michelle.
„No, místnost, kde zastřelili Rittera, se nazývá salon Stonewalla Jacksona (Thomas Stonewall (Kamenná stěna) – významný generál Konfederace v období americké občanské války.). Tady u nás nemáme žádné místnosti pojmenované …
