35
Knox se pozdě večer vypravil do Langley, aby si promluvil s několika lidmi, které znal už dlouho. Přesto jim věřil stejně jako všem ostatním v této komplikované době. Zajímavé bylo, že nikdo z nich Macklina Hayese příliš nemiloval. Položil jim otázky, které položit potřeboval, a dostal odpovědi. Některé ho překvapily, jiné ne. Byl to jen začátek, ale i tak měl víc informací než před několika hodinami.
CIA v době, kdy John Carr zmizel, přišla o důležitého člověka. Max Himmerling, jemuž kolegové přezdívali „Einstein“, se právě chystal k odchodu do penze, když zahynul v zahraničí při nehodě vrtulníku. Jeho tělo našli tak ohořelé, že ho museli identifikovat podle záznamů zubaře. Knoxe tento příběh zaujal, protože vypadal jako typický postup Cartera Graye v případech, kdy se potřeboval zbavit agenta, který provedl něco neodpustitelného. Himmerlingovi táhlo na sedmdesát, nebyl v nijak vynikající fyzické kondici a pro vládu v Langley pracoval posledních třicet let. Proč se proto najednou ocitl v hořícím vrtulníku kdesi na Blízkém východě? Nikdo ze CIA ani vlády Spojených států se neodvážil okolnosti jeho smrti zpochybňovat. Jestli Himmerling něco provedl, muselo to být cosi do nebe volajícího, protože pro CIA a Cartera Graye byl velmi cenný. A přestože to nikdo neřekl nahlas, z toho, co Knox dokázal zjistit, vyplývalo, že to snad mohlo nějakým způsobem souviset s Johnem Carrem. Zjistil ještě něco. Záznamy o divizi 666 nebyly skartovány, jak se domníval. CIA, která je známá tím, jak nerada se loučí s jakýmikoli dokumenty ze své minulosti, ať se zpětně jeví jakkoli politicky nekorektní, je někam přemístila.
To přivedlo Knoxe k další fázi jeho „paralelního“ vyšetřování.
Musel objet několik míst a uvědomoval si, že ho Hayesovi lidé sledují na každém kroku. Měl však dobré krytí, protože vyšetřování prováděl právě pro Hayese. Po mnoha slepých uličkách v hledání se dostal na správné místo. Do docela nového a přísně tajného podzemního archivu CIA uprostřed tří set akrů pozemků dvacet mil západně od sídla prezidenta Thomase Jeffersona nedaleko Charlottesville ve Virginii. CIA pozemky zakoupila před více než dvaceti roky za velmi výhodnou cenu, takže americké daňové poplatníky vyšly na pouhých jedenáct milionů dolarů. Šlo však o zdaleka nejméně finančně náročnou součást projektu.
Na pozemcích stály stodoly, stáje, padoky a krásný cihlový dům v koloniálním stylu, který údajně patřil nadnárodní korporaci sídlící v Belgii, která ji údajně používala pro firemní akce. A vskutku, několikrát ročně se na štěrkové příjezdové cestě objevovaly dlouhé konvoje limuzín a SUV s vlámsky hovořícími řediteli vybavenými fotoaparáty. CIA stálo udržování tohoto mýtu přibližně milion dolarů ročně a považovala to za velmi dobře vynaložené peníze.
Rychlostní výtahy v domě a dvou stájích umožňovaly přístup do složitého podzemního labyrintu betonových tunelů, bunkrů a místností chráněných proti jakémukoli odposlechu. Připomínalo to tu kulisy k bondovce, ve skutečnosti však po celé zemi existovalo několik takovýchto zařízení. Jen dvakrát jakési zvídavé duše dokázaly otevřít dveře těchto struktur, konkrétně na pacifickém Severozápadě a v Nevadě, a zjistily, co se uvnitř doopravdy děje. Knox se nikdy nedozvěděl, jak tito nešťastníci skončili. Týmy CIA specializující se na dezinformace nejspíš zpracovaly nějaký scénář hovořící o únosu mimozemšťany. I takovou cenu bylo nutné zaplatit za bezpečí Američanů. Tedy kromě těch, kteří tak nešťastně otevřeli dveře, které měli nechat zavřené.
Výstavba celého podzemního labyrintu stála americký lid něco přes miliardu dolarů, z nichž se jediný cent nikdy neobjevil v rozpočtu vlády Spojených států. Stavební dělníci byli převedeni jinam, ačkoli v podstatě netušili, kde přesně pracovali. Uchovávání tajemství je drahá legrace a CIA měla více tajemství než kdokoli jiný. Vláda naopak měla stovky miliard dolarů na financování podobných projektů. Na této úrovni si nikdo nepronajímá sklady někde v garážích, ale staví betonová…
