Spravedlnost v Divine (David Baldacci)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

22

Večeře byla vynikající, z větší části pečená a dokonale zasytila. Abby ji připravila sama a Stone jí pomohl jídlo naservírovat. Jedli jen sami dva. Osprchoval se v horní koupelně vybavené jako z časopisu o architektuře. Uhelná společnost musela skutečně sáhnout hluboko do kapsy.

„Jste tedy obdivovatelka Shakespeara?“ zeptal se.

„Četla jsem jeho hry ještě na střední. Ale nikdy dřív jsem se s nimi nedokázala ztotožnit.“

„A teď už ano?“

„Možná. Je v něm všechno, co život nabízí, hlavně to zlé, jenže já ve skutečném životě prožila příliš, aby na mě udělaly dojem nějaké vymyšlenosti.“

Uprostřed večeře dorazil Danny, nahlédl do jídelny na Stonea a svou matku s plátěnými ubrousky a svátečními talíři a beze slova se otočil. Pak práskl dveřmi. Hlasitě.

Stone se za ním ohlédl a vrátil se pohledem k Abby. „Asi vám dává zabrat.“

„I tak by se to dalo říct. Máte děti?“

„Měl jsem. Dcera už nežije.“

„To je mi líto. Danny už nejspíš využil sedm z devíti životů a občas mi připadá, že mě táhne s sebou.“

„Nesouhlasila jste s jeho odjezdem? Říkala jste, že jste hodně plakala.“

„Jako každá matka, když se má rozloučit se svým jediným dítětem.“

„Takže jste ráda, že se vrátil?“

„To by nejspíš bylo trochu přehnané. Navíc je dost pravděpodobné, že než párkrát vyjde slunce, bude zase pryč. Srdce mi to už nezlomí, nebo si to alespoň namlouvám.“

„Už někdy předtím odešel?“

„Často o tom mluvil, ale nikdy nedošlo na činy. Myslím, že jsem samu sebe přesvědčila, že jsou to jen řeči. A pak mě vyvedl z omylu.“ Při poslední větě se jí hlas jemně zachvěl.

„Měl tentokrát nějaký zvláštní důvod?“

„Je těžké odhadnout, proč Danny to či ono dělá. Má tvrdou palici. Po tátovi.“

„Danny říkal, že otec zemřel v dole.“

Abby si s posledním soustem koláče dávala načas. „Zemřel. Říkal jste, že jste ztratil dítě. Co vaše paní?“

„Také zemřela. Už je to dávno.“

„Co jste od té doby dělal?“

„To i ono. Nikdy jsem nevydržel dlouho na jednom místě.“

„Odešel jste po Vietnamu z armády?“

„Ještě nějakou dobu jsem zůstal. Ale nic moc vzrušujícího jsem nezažil.“

„Nedostáváte od strýčka Sama penzi?“

„Tak dlouho jsem mu nesloužil.“

Jejich rozhovor se postupně zadrhával, až se nakonec Stone začal loučit. Odmítl její nabídku, že ho odveze zpátky do města. Přes všechen luxus vládl v domě smutek. Důvod byl jediný: zdrojem všeho toho bohatství byla smrt.

„Řekla bych, že asi brzy vyrazíte dál,“ řekla, když stála ve dveřích.

„Jsem o dost starší než Danny a stejně jsem se ještě nerozhodl, co udělám se zbytkem života. Myslím, že už by bylo načase.“

„Díky, že jste mému synovi pomohl.“

„Vypadá jako fajn kluk, Abby. Jen potřebuje trochu vedení.“

„Asi by bylo nejlepší, kdyby ho osud odvedl někam pryč a nechal ho tam.“

Zavřela dveře a nechala před nimi zaskočeného Stonea stát. Znovu si musel zopakovat, že mu do toho nic není, a vyrazil k silnici a do města. Na nebi zářily hvězdy a jiná světla nebyla široko daleko vidět. Když se přiblížil k městu, něco zaslechl. Nejprve mu připadalo, že skučí nějaké zvíře, a uvědomil si, že v téhle části země by ho nemělo překvapit, kdyby narazil na medvěda, nebo dokonce na pumu. Ale jak šel dál, stával se zvuk povědomějším.

Přidal do kroku. Přímo před sebou měl kostel a hřbitov.

Přešel silnici, vešel na dvůr kostela a na hřbitov. Když ho uviděl, zastavil se.

Danny ležel na čerstvém hrobě Debby Randolphové, hlasitě vzlykal a celý se třásl.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024