50
Knox vjel do Tazburgu a minul místní policejní stanici. Zaparkoval a pozoroval, jak policisté vcházejí dovnitř a vycházejí ven. Někteří pokračovali pěšky, jiní nasedali do zablácených SUV a někam spěchali. Centrum města tvořily cihlové a dřevěné budovy.
Některé se o sebe opíraly, vedly k nim staré telefonní dráty a před nimi šikmo k chodníku parkovala auta. Cestou sem projížděl dlouhým tunelem proraženým rovně částí hor. Jako by překročil hranici.
Vjaké zemi to jsem?
Vyndal Carrovy fotografie a osvěžil si je v paměti. Zařadil rychlost a pomalu se rozjel. Měl v úmyslu prozkoumat všechny křižující se ulice, jednu po druhé. Nezdálo se, že by mu to mohlo zabrat víc než pět minut. Pak se chystal něco sníst, ale neukazovat ani svůj odznak, ani fotografie. Jen si sedne a bude se dívat. Měl jednu velkou výhodu. Docela dobře věděl, jak Carr vypadá, zatímco Carr o něm neměl ani ponětí. Byl rozhodnutý této skutečnosti co nejlépe využít. Když to k ničemu nepovede, zajde nakonec na policejní stanici a pokusí se něco zjistit tam. Alespoň nějaký plán tedy měl.
Po třech hodinách, během nichž navštívil tři místní zaplivané podniky a vypil víc kávy, než kolik dělalo jeho žaludku a močovému měchýři dobře, usoudil, že pátrání nikam nevede.
Zaparkoval před policejní stanicí, zašel dovnitř, ukázal svůj odznak a vše, co mohl, vysvětlil místním policistům, aby pochopili, o co mu jde. V podstatě to ovšem znamenalo, že se místní ochránci zákona kromě „špionské“ hatmatilky příliš nedozvěděli. Samozřejmě je zaujalo, že by se někde v okolí mohl skrývat nebezpečný desperát, příliš nápomocní však nebyli. Nikdo neviděl nikoho, kdo by se byť vzdáleně podobal muži na fotografii. Až jeden z mladších policistů prohlásil, že kdosi, kdo by se mohl hledanému trochu podobat, ve městě žije už třiašedesát let a shodou okolností je to jeho táta. Knox jim uctivě poděkoval a zpátky k autu málem utíkal.
Než za sebou stačil zabouchnout dvířka, zazvonil mu mobil.
Volal Hayes. Šéf špionů byl nespokojený, jenže vzato kolem a kolem, Knox ho vlastně nikdy neviděl spokojeného. Pobýval s ním v Berlíně v době, kdy padla zeď. Zatímco všichni kolem zvedali číše se šampaňským a pronášeli vítězné přípitky, Hayes jen usrkával sodu a pro sebe si bručel, že už bylo načase.
„Ano, pane?“
„Všiml jste si snad někdy, že bych vydával zbytečné rozkazy?“
„To ne, pane.“
„Když jsem vám dal rozkaz,“ ječel Hayes, „abyste mě pravidelně informoval, jistě jsem neměl na mysli tak dlouhé intervaly, jaké se vám nejspíš právě teď hodí.“
Knox sešlápl plyn a spořádané městečko Tazburg nechal rychle za sebou. Nechtěl, aby ho megatunový Hayesův výbuch, ke kterému se nejspíš schylovalo, srovnal se zemí.
„Víte, generále, jste velmi zaměstnaný člověk, a kdybych zjistil něco podstatného, dozvěděl byste se to první.“ Než se stačil Hayes znovu rozkřičet, Knox ještě rychle dodal: „Ale vlastně jsem se vám právě chystal zavolat. Zúžil jsem oblast pátrání na čtyři místa. Jedno jsem právě prohlédl a mířím na druhé.“
„O jaká místa jde?“
Knox tušil, že tato chvíle nastane. „Při vší úctě, pane, mohu se zeptat, proč to chcete vědět?“
„Proč chci vědět, kde probíhá vaše pátrání? Nejste zfetovaný, Knoxi?“
„Ne, naprosto čistý a střízlivý, to vás ujišťuju. Jestli však máte v plánu zaplavit oblast agenty, byl by to podle mého názoru naprosto chybný postup. Dívají se tu na nás podezřívavě, a pokud vím, Carr se tu už seznámil s nějakými lidmi, kteří by ho mohli skrývat.“
„Proč by to dělali?“
„Mocná zlá vláda jde po utiskovaném veteránovi z Vietnamu. Mohl jim o své minulosti navyprávět cokoli. Věřte mi, pane, už jsem minul tolik pickupů s brokovnicemi a puškami na jeleny ve stojanech za oknem a s nálepkami ‚Díky za návštěvu, teď koukej padat!‘ na náraznících, abych poznal, že tu moc přátelská atmosféra nevládne. Na železničním viaduktu bylo dokonce třímetrovým písmem nasprejováno ‚Federálové jsou na hovno‘. Podle toho, jak byla barva vybledlá, bych soudil, že tam je ten nápis už dost dlouho a že se ho n…
