Sběratelé (David Baldacci)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA 41

Annabelle si dala večeři přinést do pokoje, pak se osprchovala a zabalená do ručníku si rozčesávala vlasy. Když se posadila před zrcadlo, začala přemýšlet o posledních událostech. Uběhl čtvrtý den a Jerry Bagger už věděl, že je o čtyřicet milionů chudší. Měla teď být alespoň deset tisíc mil daleko, a místo toho trčí od toho chlapa jen pár hodin letu na jih. Nikdy neměnila své únikové plány, ale nikdo jí také předtím nezavraždil bývalého manžela.

Milton s Oliverem ji ohromovali, Caleb byl zvláštní a Reuben zas komický tím svým ustavičným vrčením rozpustilého štěněte. Annabelle musela připustit, že ji to s tím spolkem docela baví. Navzdory své osamělosti vždycky patřila do nějaké party a vlastně po tom také toužila. Začalo to s jejími rodiči a pokračovalo v dospělosti, kdy začala řídit své vlastní partičky. Oliver a ti ostatní ji najednou tuhle potřebu naplňovali, i když tak nějak zvláštně. Jenže ona tu zůstat nemohla.

Když se učesala, vyklouzla z ručníku a natáhla si dlouhé tričko. Došla k oknu a podívala se na rušnou ulici o deset podlaží níž. Při pohledu na hustý provoz a rychle se sunoucí chodce si začala v mysli znovu promítat vše, čím za poslední dny prošla. Hrála si na redaktorku časopisu, aby pomohla Oliverovi vloupat se do knihovny, spáchala zločin, když si hrála na agentku FBI, a teď měla pomoci Calebovi dostat se k páskám ostrahy knihovny, aby mohli objasnit, co se stalo Jonathanovi. Pokud měl Oliver pravdu, pak proti ní stáli lidé ještě nebezpečnější než sám Jerry Bagger.

Odstoupila od okna, posadila se na postel a začala si natírat nohy.

„Annabelle, to je šílenství,“ říkala si pro sebe. „Bagger udělá všechno, aby tě zabil, a ty sedíš tady, ani ze země jsi nevypadla.“ Navíc ostatním slíbila, že jim pomůže. Vždyť už k nim vlastně patří. „Mám se snad spolehnout na to, že Baggerovi špiclové přehlédnou D.C.?“ zeptala se nahlas. Někdo zabil Jonathana. A ona teď prahla po pomstě.

Najednou ji něco napadlo a podívala se na hodinky. Neuvědomila si, v jaké je časové zóně, ale vědět to potřebovala. Oběhla stůl, popadla mobilní telefon, vyťukala číslo a netrpělivě čekala na vyzváněcí tón. To číslo jí dal, aby mohli zůstat v kontaktu. Pokud by jeden z nich zaslechl něco o Baggerovi, informoval by toho druhého. Leo nakonec hovor přijal.

„Ahoj.“

„Ahoj, Leo. Ani jsem už nedoufala, že to vezmeš.“

„Byl jsem v bazénu.“

„V bazénu? Tak to je fajn. Kde v bazénu?“

„Ve velké hloubce.“

„Já měla na mysli, v jaké zemi?“

„Těžko říct. Co když tam někde pasou Baggerovi lidi?“

„Rozumím. Už jsi slyšel o ostatních?“

„Ne.“

„A o Baggerovi?“

„Na toho chlapa už dávno nemyslím,“ řekl suše.

„Takže žádné zprávy o něm?“

„Jenom šum, neměl jsem zájem si cokoli ověřovat. Ten chlápek má vražedné sklony.“

„Víš dobře, že dokud bude naživu, tak nás nikdy nepřestane hledat.“

„Pak by to chtělo pořádný infarkt. Co nejdřív. Nechci, aby zbytečně trpěl.“ Leo se na chvilku odmlčel. „Annabelle, měl jsem ti to říct už dřív. Ale hned se nenaser.“

Poskočila na posteli.

„Cos udělal?“

„Trochu jsem kecal s Freddym. O tobě.“

Vstala.

„Co všechno jsi mu vyžvanil?“

„Tvé jméno. A jak to bylo s Paddym.“

Začala do telefonu vřeštět.

„Ty ses úplně zbláznil?“

„Já vím, bylo to dětinské. Ale prostě se to stalo. Musel vědět, že nejsi jako ten tvůj starej taťka. Tonymu jsem neřekl ani slovo, takovej blbec ještě nejsem.“

„Díky, Leo, fakt ti strašně moc děkuju!“

Zavěsila a zůstala jako opařená stát uprostřed místnosti. Freddy znal její příjmení a věděl i to, že jejím otcem je Paddy Conroy, Baggerův úhlavní nepřítel. Pokud ho Jerry dostane, Freddy promluví. A pak si pro ni přijde, její osud bude zpečetěn. Jerry ji rozseká na malé kousky a bude jimi v lese krmit zvířata. Začala si balit.

Promiň, Jonathane.

* * * * *

 

Když se Caleb večer vrátil do svého domu, čekala na něj na parkovišti návštěva.

„Pane Pearle, co tady děláte?“

Vincet Pearl dnes nevypadal jako profesor Brumbál, protože na sobě neměl svůj obvyklý levandulový hábit. Tentokrát si vzal dvoudílný oblek s rozhalenkou, lakýrky a navíc si velmi pečlivě upravil své dlouhé husté vlasy a bradku. V obleku vypadal mnohem štíhlejší. Podsaditý Caleb si okamžitě uvědomil, že podobné splývavá róby nikdy nosit nebude. Současně mu došlo, že si ho Pearl prohlíží skrze brýle tak pronikavým pohledem, že byl ihned celý nesvůj.

„Tedy?“ ozval se Caleb nakonec.

Pearl promluvil hlubokým hlasem s notným nádechem uražeností.

„Nezavolal jste mi zpět. Myslím, že osobní schůzka celé jednání urychlí.“

„Aha.“

„Rád bych s vámi něco probral.“ Rozhlédl se. „Bavit se ale na parkovišti o jedné z nejcennějších knih světa mi přijde poněkud nepatřičné.“

Caleb si povzdechl.

„To je pravda, tak pojďte dál.“

Vyjeli výtahem do patra, kde Caleb bydlel, a pak se v obýváku posadili proti sobě.

„Bál jsem se, že s tou Knihou žalmů půjdete rovnou do Sotheby’s nebo k Christie’s,“ začal Pearl.

„Nic takového. Od naší poslední společné návštěvy jsem tam nebyl. A vám jsem nevolal, protože jsem zatím nedošel k žádnému uspokojivému závěru.“

Pearlovi se viditelně ulevilo.

„Alespoň máme dostatek času udělat poslední expertízy. Znám několik firem s neposkvrněnou pověstí. Nevidím důvod, proč ještě otálet.“

„Dobrá,“ řekl nepříliš přesvědčivě Caleb.

„Čím déle budete váhat, tím méně budete moci ovlivnit zveřejnění objevu dvanácté Knihy žalmů.“

„Co tím chcete říct?“ zeptal se Caleb ostře a poposedl si.

„Shawe, nevím, jestli si vůbec uvědomujete skutečný význam toho objevu.“

„Jistě, té mimořádnosti jsem si plně vědom.“

„Jen chci říct, že to může někde prosáknout.“

„Jak by mohlo? Já nikomu nic neřekl.“

„A vaši přátelé?“

„Těm stoprocentně důvěřuji.“

„Dobrá, omlouvám se, ale já vaše přesvědčení nesdílím. Pokud dojde k úniku informací, lidé mohou obvinit Jonathana a jeho pověst tím značně utrpí.“

„Jaká obvinění máte na mysli?“

Pearl hovořil dost napjatě.

„Bože, chlape, řeknu to tedy rovnou. Že tu knihu ukradl.“

Calebovy myšlenky se vrátily k okamžiku v knihovně, kdy zvažoval, zda ta kniha není padělek. Teď ale promluvil s naprostou neochvějností.

„Ukradl? Prosím vás, kdo by tomu věřil?“

Pearl se zhluboka nadechl.

„Ve světě se ví jen o jedenácti exemplářích této knihy. Žádný sběratel pokladů v celé požehnané historii bibliofilie nikdy nedržel vlastnictví takového unikátu v tajnosti. Až teď.“

„Vy se skutečně domníváte, že Jonathan tu knihu ukradl? Nepředstavitelné. To bych musel být zloděj i já.“

Bože, nechť tomu tak není!

„Klidně ji mohl koupit od zloděje, možná vědomě, možná ne. Každopádně mohl mít podezření, což je dostatečný důvod, aby o té knize mlčel.“

„A odkud by měla být ukradena? Tvrdil jste přece, že jste si ověřil všechny majitele.“

„Ksakru, co jiného by mi měli říct?“ vyštěkl Pearl. „Myslíte si, že by mi vyzvonili krádež jejich Knihy žalmů? Třeba o tom ani nevědí. Co když došlo k její falzifikaci? Není pravděpodobné, že by si pravost knih ověřovali každý den, ne?“ Snažil se uklidnit a vzápětí dodal. „Nenašel jste nějaké dokumenty, které by s tím souvisely? Třeba účtenku? Něco, co by dokazovalo původ?“

„Ne,“ připustil Caleb a srdce mu pomalu sjíždělo do kalhot. „Jonathanovy osobní doklady jsem neprocházel. Můj úkol je omezen pouze na sbírku.“

„Ne! Vaše práce zahrnuje i prokázání původu jeho knih. To si opravdu myslíte, že Christie’s nebo Sotheby’s prodají Knihu žalmů, pokud si nebudou absolutně jistí autenticitou a legálností celého prodeje, i když za ním stojí závětí ustanovený správce DeHavenovy sbírky?“

„Samozřejmě, že jsem si takového problému vědom.“

„Výborně, Shawe. Být vámi, začnu okamžitě hledat ten důkaz. Pokud ho nemáte, zanechá to dojem, že Jonathan přišel ke knize způsobem, který nelze verifikovat. Ve světě vzácných tisků je to totéž jako říct, že ji ukradl sám nebo ji vědomě koupil od někoho, kdo to udělal.“

„Požádám jeho právníky, aby co nejdřív prověřili příslušné dokumenty. Třeba něco najdou, když jim řeknu, co hledáme.“

„Jakmile zvolíte tuto cestu, nebudete už pánem situace. Copak to pořád nechápete?“

„Předpokládáte tedy, že mám hledat sám?“

„Ano! Vy jste přece správce sbírky, tak se podle toho chovejte!“

„Takhle se mnou mluvit nebudete,“ ozval se Caleb rozhořčeným tónem.

„Je vaší odměnou jedno procento z prodeje?“

„Nebudu vám odpovídat,“ zavrčel Caleb.

„Takže ano. Když se pokusíte tu knihu prodat bez nezvratného důkazu, že ji DeHaven získal čestným způsobem, a pokud se později ukáže, že tomu tak nebylo, pak je s jeho reputací konec, že? Jakmile je ve hře spousta prachů, lidi si vždycky myslí jen to nejhorší.“

Caleb mlčel, protože mu postupně všechno docházelo. I když se mu Pearlovy poznámky zdály nepatřičné, měly své zdravé jádro. Bylo víc než jasné, že pokud jeho zesnulý přítel půjde ke dnu, Caleb utone s ním. A to si rozhodně nepřál.

„Myslím, že ty Jonathanovy papíry přece jen proberu,“ řekl nakonec. Věděl, že Oliver s ostatními už prohledali celý dům, ale v žádném případě nepátrali po dokladech k literární sbírce.

„Půjdete tam ještě dnes večer?“

„Ne, už je dost pozdě.“ Dal klíč Reubenovi.

„Tedy, zítra?“

„Ano, zítra.“

„Výborně. Prosím, dejte mi vědět, co najdete. Nebo nenajdete.“

Když Pearl odešel, Caleb si nalil sklenku cherry. Vychutnával si ji společně s miskou mastných brambůrků, které přímo zbožňoval. Byl pod obrovským tlakem na to, aby dodržoval nějakou dietu. Očima pomalu přejížděl po své nevelké sbírce knih umístěné na poličkách.

Kdo by si byl pomyslel, že sbírat knihy může být tak zatraceně komplikovaná věc?

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024