KAPITOLA 19
Annabelle s Leem odjeli taxíkem, ale ona nespouštěla oči ze zadního okna.
„Máme je za zadkem?“ zašeptal Leo.
„Kde jinde by měli být?“
„Na okamžik jsem si myslel, že me ti magoři vážně vyhodí z okna. Proč musím vždycky hrát zlýho a ty hodnýho poldu?“
„Protože toho hodnýho bys nehrál moc přesvědčivě.“
Leo se otřásl.
„Ten chlap je noční můra, stejná jako tenkrát. Vidělas, jak rozdrtil ten ořech jednou rukou?“
„No tak, vždyť je to jen chodící parodie na špatné gangsterské filmy.“
Taxík zajel před hotel a oba vystoupili. Annabelle přešla ulici, aby zaťukala na okno parkujícího hummera. Okénko sjelo dolů a za ním seděli podsadití chlápci Jerryho Baggera. Usmála se na ně.
„Tak, kluci, vyřiďte panu Baggerovi, že bydlím v pokoji 1412. Mimochodem, tady máte druhou vizitku, kdyby tu první náhodou ztratil.“ Otočila se, přidala se k Leovi a společně vešli do hotelu. Pak jí zazvonil telefon. Tony potvrzoval svou pozici. Koupila mu velmi drahý dalekohled a on z pokoje naproti Pompejím sledoval řadu oken Baggerových kanceláří v kasinu.
Hovor, na který čekala, přišel o deset minut později. Okamžitě to naznačila Leovi, který stál u okna. Poslal Tonymu textovku. Annabelle s klidem odložila telefon a druhou rukou Leovi naznačila, aby zavolal. Telefon zazvonil šestkrát, sedmkrát, osmkrát.
Teprve po devátém zvonění Leo přikývl a Annabelle popadla přístroj.
„Haló?“
„Jak jste dokázali přijít na mé kluky tak rychle?“ zuřil Bagger.
„Co se sledování týče, pane Baggere, tak na mého zaměstnavatele nikdo nemá,“ informovala ho. „V podstatě je to pouze otázka tisíců přístrojů a neomezeného zdroje peněz.“ Ve skutečnosti věděla, že ji budou sledovat, a proto nespouštěla zrak ze zpětného zrcátka. Už dříve si zjistila, že Baggerovi lidé jezdí ve žlutých hummerech. Najít je tedy nebylo vůbec těžké.
„Chcete říct, že mě sledujete?“ vyštěkl.
„Pane Baggere, kdo dnes není sledován? Nemělo by vám to tolik vadit.“
„Jděte do hajzlu s tím pane Baggere. Odkud víte o všech těch fíglech, že jste v mém kasinu okamžitě dva z nich odhalili? Řekl bych, že máte k tomuhle světu nějak podezřele blízko.“
„Měli jsme dnes u vás tři týmy a čekali na vhodnou záminku, abychom ji mohli využít. Členové těch týmů se na kasina specializují. Byli jsme s nimi ve spojení. Jakmile něco zjistili, věděli jsme to a pak to řekli přímo vašemu dozoru. Jednoduché, že?“
„Dobrá, tohle nechme. Co přesně chcete?“
„Mám dojem, že jsem vám to řekla dost jasně…“
„Hm, hm! Vím, co jste řekla. Jenom chci vědět, co to přesně znamená.“
„O něčem takovém se nediskutuje po telefonu,“ začala a rychle navázala, „pevné linky nejsou dostatečně zajištěné.“
„O tom si ale s NSA vykládat nebudete, že?“ vystřelil zpátky. „Máte tady všude špicly, vím o nich.“
„Aniž bych se vás chtěla nějak dotknout, o NSA neví nikdo všechno, ani POTUS,“ řekla, když si velmi pečlivě vybírala mezi akronymy. Na druhém konci linky zavládlo hrobové ticho.
„Jste tam?“ zeptala se.
„Jo, jsem,“ vyštěkl.
„Chcete schůzku u vás v kanceláři?“
„Špatný nápad. Už jsem se balil a chtěl vypadnout z města.“
„To tedy ne. Právě teď v ní sedíte!“ vystřelila informaci, kterou jí poslal mailem Tony.
Linka okamžitě oněměla. Odložila telefon, podívala se na Lea a spiklenecky na něj mrkla. Zhluboka si oddechl.
„Annie, lovíme v příliš hlubokých vodách.“
„Annie mi říkáš jedině tehdy, když jsi hodně nervózní.“
Otřel si orosené čelo a zapálil winstonku.
„Hm, některé věci se nemění, viď?“
Telefon začal znovu zvonit. Zvedla ho.
„Tohle je moje město,“ řekl hrozivě. „A v mém vlastním městě mě nikdo špiclovat nebude!“
Odpověděla mu naprosto klidným hlasem.
„Pane Baggere, protože se mi zdá, že jste rozčilen, vezmu to zkrátka. Sdělím svým šéfům, že jste odmítl druhou a konečnou nabídku. Pak se už žádného sledování obávat nemusíte. Jak jsem řekla, prostě se ztratíme.“
„Nikde tady v okolí nenajdete kasino, ve kterém by uvěřili těm vašim nesmyslným povídačkám.“
„Nejsou to povídačky. Dokonce ani neočekáváme, že nám chytří maj…
