KAPITOLA OSMÁ
JOSH Harms předpokládal, že policie už prohledává okresní silnice, a proto se rozhodl pro neobvyklou taktiku a jel po dálnici. Byl však soumrak a do obytné části karavanu nebylo zvenku zavřenými okny vidět. Josh však věděl, že se s Rufusem přes všechnu opatrnost řítí do záhuby.
Napadlo ho, jak je zvláštní, že se jeho bratr rozhodl udělat tu správnou věc po tom všem, čím prošel. Musel ho obdivovat, že se s tím dokázal poprat. Pravda tě možná skutečně osvobodí, pomyslel si. Najednou něco zahlédl koutkem oka ve zpětném zrcátku.
„Rufusi,“ zavolal otevřeným oknem mezi kabinou a obytným prostorem, „máme problém.“
Rufusova tvář se objevila v okénku. „Co se děje?“
„Skloň se! Hlavu dolů!“ okřikl ho Josh. „Dvakrát nás předjeli policajti a zase se vrátili.“
„Nejedeš moc rychle?“
„Ani náhodou.“
„Tak co je?“
„Hele, Rufusi, jsem černej a řídím docela pěknou káru. Policajti si nejspíš myslej, že jsem ji ukrad.“ Podíval se do zpětného zrcátka. „Zřejmě se nás chystá zastavit.“
„Co uděláme? Tady se neschovám.“
Josh se bez ustání díval do zpětného zrcátka. „Natáhni se na podlahu a přikryj se tou plachtou. Hned teď.“ Josh vystrčil bradu a vytáhl spodní ret, aby vypadal, že nemá žádné zuby. Zabořil se do sedadla, aby vypadal menší a slabší. Pak stáhl okénko a pomalými pohyby pokynul policejnímu vozu, aby zajel ke kraji vozovky. Josh zpomalil, zastavil u krajnice a policejní vůz zastavil za ním. Maják na střeše vrhal do tmy záblesky zlověstného modrého světla.
Josh zůstal sedět ve voze. Věděl, že nemusí spěchat, protože policisté přijdou sami. Vzápětí uslyšel na štěrku těžké kroky. Když se kroky zastavily, Josh vyhlédl z okna.
Policista na něj pohlédl a zeptal se: „Co se děje, pane?“
Josh ukázal směrem před sebe. „Dostanu se tudyvá do Luzzany?“
Zmatený policista založil ruce na prsou. „Kam?“
„Do Luzzany. Bát Rouge.“
„Ach tak – do Baton Rouge v Lousianě?“ Policista se bodře zasmál. „To máte před sebou ještě pěkný kus cesty.“
Josh se podrbal a rozhlédl. „Mám tam děcka, který neviděly svýho tátu snad rok. Řekli mi, že se tam dostanu po tejhle silnici.“
Policista nasadil vážný výraz. „Tak to vám moc dobře neporadili. Ale jsme nedaleko od místa, kde musíte sjet z dálnice. Pojeďte za mnou, ukážu vám, kde to je.“
„Díky.“ Josh se zlehka dotkl štítku čepice.
Policista už se chystal vrátit ke služebnímu vozu, když nahlédl postranním okénkem do obytné části karavanu a uviděl hromady krabic. „Nebude vám vadit, když se podívám dovnitř, pane?“
Josh nehnul ani brvou. „Jak je libo.“
Policista zamířil k zadním dveřím, a když je otevřel, naskytl se mu pohled na stohy naskládaných krabic. „Co tam máte, pane?“ zavolal na Joshe.
„Jídlo,“ odpověděl Josh napůl vykloněný z okna.
Policista otevřel jednu krabici a zatřepal plechovkou polévky. „Spoustu jídla. Ta cesta není zas až tak dlouhá.“
„Děcka po mně chtěly, abych přivez nějaký jídlo. Máte děti?“
„Dvě.“
„Tak to znáte.“
„Šťastnou cestu.“ Policista se vrátil do svého vozu.
Josh se rozjel za ním.
Rufus se objevil v okénku. „Už jsem myslel, že je s námi konec.“
Josh se usmál. „Musíš zachovat klid. Když na ně děláš ramena, seberou tě. Když hraješ moc velkýho slušňáka, bude jim to podezřelý a seberou tě taky. Když seš starej a trošku natvrdlej, nechaj tě na pokoji.“
„Ale stejně to bylo o fous, Joshi.“
„To BYLO velice neopatrné. Franku. Zlikvidoval jsi Ridera a jeho ženu, ale zapomněls prohledat jeho kancelář?“
Rayfield sevřel sluchátko. „Možná ji prohledáme dnes v noci.“
„Našel jsi ten dopis, který dostal Harms z armády?“
„Ještě ne.“ Odmlčel se, když se do místnosti přiřítil Tremaine a mával nějakým papírem. „Počkej ještě.“
Tremaine položil papír před Rayfielda, který zbledl jako stěna, když si ho přečetl. Pohlédl na zamračeného Tremainea. „Kdes to našel?“
„Ten parchant to měl schovaný v noze postele,“ odpověděl Tremaine. „Je to koumák.“
Rayfield popsal několika slovy obsah dopisu do sluchátka. Hlas na druhém konci si povzdechl. „Konečně víme, co Harmsovi oživilo paměť. Kopii toho dopisu měl možná Rider, což je jenom o důvod navíc, aby ses dnes v noci podíval do jeho kanceláře.“
Rayfield se podíval na Tremainea, načež řekl do sluchátka: „Tak dobře. Podíváme se tam. Obrátíme ji naruby.“
JOHN Fiske si rovnal myšlenky cestou z bufetu k hlavní dvoraně budovy Nejvyššího soudu. Chodba byla plná lidí a on se musel co chvíli někomu vyhýbat. Najednou se kolem přehnala soudkyně Elizabeth Knightová; zdálo se, jako by se před ní dav automaticky rozestupoval.
Někdo položil Johnovi ruku na rameno. „Počkejte na mě za deset minut před vchodem.“ Byla to Sára, ale než se Fiske stačil otočit, už zase mizela v davu.
Zůstal chvíli překvapeně stát. Pak se prodral nekonečným proudem lidí z haly a vyšel ven. Rozhlédl se, ale Sáru nikde neviděl. Najednou zatroubil klakson a těsně před ním zastavil její vůz. Nastoupil si a podíval se na ni. „Kam jedeme?“
„Na letiště.“
„O čem to mluvíte?“
„Jedeme navštívit Samuela Ridera.“
„A kdopak je Samuel Rider?“
„Právní zástupce Rufuse Harmse. George Baker mi zavolal jeho jméno. Našla jsem si Ridera v rejstříku, má praxi u Blacksburgu. Zkoušela jsem mu volat do kanceláře, ale nikdo to nebral.“
„Tak proč tam letíme?“
„Není to moc velké město, měli bychom ho najít. Pokud se na tom podílel, hrozí mu vážné nebezpečí. Jestli se mu něco stane, nemuseli bychom nikdy zjistit pravdu.“
„Vy si myslíte, že na soud volal on? Že podal to odvolání?“
„Nedivila bych se tomu.“
CHANDLER procházel bytem Michaela Fiskea. Poklekl a prohlížel si prohlubeň v podlaze, kam dopadla železná tyč, kterou se John Fiske ohnal po nečekaném návštěvníkovi. Chandler se postavil a zavrtěl hlavou. Jeho muži byli s prohlídkou téměř hotovi. Kam se podíval, všude ležely hromádky černého uhlíkového prášku. Sňali otisky Johnu Fiskeovi, aby ho mohli vyloučit ze seznamu podezřelých.
Ještě jim zbývaly otisky jeho bratra. A Sáry Evansové, uvažoval v duchu. Nepochybně tam také byla.
Johnu Fiskeovi se nevyplatila jeho neochota svěřit se Chandlerovi s tím, co zjistil. Chandler mu přestal poskytovat jakékoliv informace, a se vším, co zatím zjistil, seznámil McKennu. Kromě toho informoval agenta FBI o chybějícím odvolání, o němž mu řekl Fiske. Jako na zavolání se k němu od předních dveří donesl povědomý zvuk a do místnosti vstoupil McKenna.
„Dnes pracujete nějak dlouho, agente McKenno.“
„U nás na federálním úřadě dostanete dvojnásobnou odměnu, když se vám podaří nějaký případ vyřešit do večerních zpráv.“ McKenna se usmál, což u něj bylo dost nezvyklé. Jeho ústa si však neuměla s úsměvem poradit, protože byl poněkud pokřivený.
Chandler si v duchu říkal, jestli to ten muž dělá záměrně, aby si udržel lidi od těla. Měl z Warrena McKenny nepříjemný pocit, a proto si ho nenápadně prověřil. Než nastoupil k FBI, nějaký čas pracoval v armádě a studoval na vysoké škole. Jeho kariéra u FBI byla ve všech ohledech prvotřídní.
„Máte štěstí, že na vás Fiske ještě nepodal žalobu.“
„Možná by měl,“ řekl McKenna. „Na jeho místě bych to udělal.“
„Určitě mu to vyřídím,“ opáčil Chandler.
McKenna se chvíli rozhlížel po místnosti, jako by zaznamenával sebemenší detail, než se znovu podíval na Chandlera. „Jste snad jeho instruktor?“
„Poznal jsem ho před pár dny.“
„Dokážete se spřátelit mnohem rychleji než já.“ McKenna se naklonil k Chandlerovi. „Mohu se tady trochu porozhlédnout?“
„Beze všeho, ale ničeho se nedotýkejte.“
McKenna přikývl a začal se opatrně procházet po obýváku. Všiml si rýhy v podlaze. „To udělal Fiske, když pronásledoval údajného útočníka?“
„Přesně tak. Proč údajného?“
„Zůstane údajný, dokud nebudeme mít důkaz.“
Chandler si strčil do úst žvýkačku. „Co proti Fiskemu máte? Vždyť ho ani neznáte.“
McKenna po něm šlehl očima. „Máte pravdu, detektive Chandlere. Ale vy ho taky neznáte.“
Chandler chtěl něco říct, ale v tu chvíli ho nic příhodného nenapadlo. McKenna měl svým způsobem pravdu. Z myšlenek ho vytrhl jeden z jeho mužů.
„Detektive Chandlere, našli jsme něco, co by vás mohlo zajímat.“
Chandler si od něj vzal několik listů papíru a začal si je prohlížet. McKenna se k němu ihned přidal.
„Vypadá to jako pojistka,“ poznamenal McKenna. „Bylo to u daňových přiznání, účtů a podobných věcí.“
Chandler rychle listoval stránkami. „Životní pojistka ve výši půl milionu dolarů.“ Dolistoval až na konec. „Uzavřená na jméno Michael Fiske.“
McKenna ukázal prstem na jeden z listů. „Jako první příjemce pojistné částky je tady uveden John Fiske.“
Oba muži se na sebe podívali. „Nechtěl byste se projít a poslechnout si moji teorii?“ zeptal se McKenna.
Chandler pokrčil rameny. „Máte na to pět minut.“ Vyšli na chodník před domem. McKenna si beze spěchu zapálil cigaretu a pak spustil. „Zjistil jsem, že Fiske nemá alibi na pravděpodobnou dobu, kdy byl zavražděn jeho bratr.“
„To mu může být leda k dobru. Kdyby zabil svého bratra, snažil by se s nějakým přijít.“
„V tom s vámi nesouhlasím. Něco takového jako dokonalé alibi neexistuje. Když jste vinný, vaše alibi se stejně nakonec zhroutí. Fiske byl policista a teď je právník. O alibi ví snad všechno.“ McKenna zhluboka potáhl z cigarety a podíval se na několik hvězd, které byly vidět na obloze. „Prověřil jsem si ho. Má malou advokátní kancelář v Richmondu. Dělá právního zástupce té nejhorší spodině. Jako obhájce za moc nestojí. Je mu pětatřicet, je svobodný, bezdětný, skutečný samotář. A od policie v Richmondu odešel za podivných okolností.“
„Co tím chcete říct?“ zeptal se ostře Chandler.
„Dejme tomu, že tam došlo k přestřelce, kterou se nepodařilo zcela objasnit. Výsledkem byl jeden mrtvý civilista a jeden policista.“
Chandler se k němu otočil. „A co Sára Evansová? Viděla prý někoho vyběhnout z domu, kde bydlel Michael Fiske. Podle vás taky lže?“
McKenna si naposledy potáhl z cigarety, odhodil ji na chodník a zašlápl. „Netvrdím, že v tom jede taky. Možná má slabost pro Fiskea a je ochotná udělat, co mu na očích uvidí.“
„Proč máte na Fiskea takovou pifku?“
McKenna zničehonic vybuchl. „Co jiného si mám myslet? Nemá žádné alibi na tu noc, kdy došlo k vraždě, a teď ještě zjistíme, že si díky smrti svého bratra přišel na půl milionu dolarů.“
„Dobrá, přesvědčil jste mě. Možná jsem to bral na lehkou váhu. Pravidlo číslo jedna: Nikomu nedůvěřuj.“
„To je dobré pravidlo.“ McKenna odešel a otřesený Chandler ho upřeně pozoroval.
BYL TO nízký dům a v tuhle hodinu vypadal opuštěně. Kancelář, kterou hledali, měla být jednou z mnoha v prvním patře. Na skleněných dveřích byl štítek, na němž bylo tužkou napsáno: SAMUEL RIDER ADVOKÁT.
Fiske se naklonil ke dveřím. „Je tam tma.“
„Možná je doma,“ řekla Sára.
Fiske vzal za kliku a zlehka stiskl. Významně na sebe se Sárou pohlédli. Odtáhl ji ke schodišti a zašeptal: „Když něco uslyšíte, utíkejte k autu a zavolejte policii.“
Chytila ho za paži a potichu se zeptala: „A k čemu to bude, když půjdete dovnitř a zabijí vás?“
„Možná máte pravdu.“
„Dáma má skutečně pravdu.“
Fiske a Sára se na ta slova bleskurychle otočili.
Stál tam Josh Harms s pistolí v ruce. „Jsou tady tenký stěny. Když jste si šeptali, hned mě napadlo, že přivedete poldy.“
Fiske si ho prohlížel. Byl velký, ale ne tak velký, jak ve zprávách popisovali Rufuse. Pokud nepřekvapili obyčejného zloděje, musel to být Rufusův bratr.
„Vy jste nepochybně Josh. Jmenuji se John Fiske. Tohle je Sára Evansová z Nejvyššího soudu Spojených států. Chceme vám pomoct.“
Za ním z otevřených dveří do Riderovy kanceláře vyšel muž, jehož mohutná postava nenechala Sáru ani Fiskea na pochybách, že to může být jenom Rufus Harms. Bylo zřejmé, že slyšel Fiskeova slova.
Josh na ně nepřestal mířit.
„Co kdybychom si promluvili v kanceláři?“ Fiske pokynul Sáře. „Až po vás, Sáro.“ Když mu bratři neviděli do obličeje, mrkl na ni, aby ji uklidnil. Přál si jenom, aby byl tak sebejistý i uvnitř.
„Přišli jsme si promluvit se Samem Riderem,“ vysvětlovala Sára.
Josh se na ni podíval. „To se vám asi nepodaří, pokud tady nehodláte uspořádat seanci.“
Fiske a Sára se na sebe mlčky podívali a znovu se otočili na Joshe.
„Je mrtvý?“ zeptala se Sára.
Rufus přikývl. „On i jeho žena. Udělali to tak, aby to vypadalo jako vražda a sebevražda.“
Fiske si všiml složky papírů v Rufusově ruce. „Tohle jste poslal na soud? Podal to za vás Sam Rider, viďte?“
„Na žádné otázky neodpovídám.“
„Dobře, já vám tedy povím, co víme. Odvolání podal Rider. Můj bratr Michael Fiske ho objevil a vzal si ho k sobě. Skončil s prostřelenou hlavou v jedné ulici ve Washingtonu. Teď je po smrti i Rider. A byl zavražděn další úředník soudu.“ Fiske se odmlčel a prohlížel si oba muže. „To je všechno, co víme.“
„Děláte s policií?“ zeptal se Josh.
„Pomáhám detektivovi, který to vyšetřuje.“
„Vidíš, Rufusi, já to věděl. Musíme odtud vypadnout. Poldové už jsou možná na cestě sem.“
„Nejsou,“ řekla Sára. „Všimla jsem si vašeho jména v papírech, které měl u sebe Michael, pane Harmsi. Nevím, proč jste to odvolání podal.“
„Proč asi vězeň podává žádost k soudu?“ zeptal se Rufus.
„Protože chce ven,“ odpověděl Fiske. „Ale musíte k tomu mít nějaký důvod.“
„Mám ten nejlepší důvod ze všech: prostou pravdu,“ prohlásil Rufus mocným hlasem.
Josh ustoupil ke dveřím. „Rufusi, my si tady s nima vykládáme a policajti tady můžou bejt každou chvíli.“
„Zabili jeho bráchu, Joshi.“
„Co když to není jeho brácha?“
Fiske vytáhl náprsní tašku s řidičským průkazem. „Tohle alespoň dokazuje, že mám stejné příjmení.“
„Já pracuji na Nejvyšším soudě, pane Harmsi,“ řekla Sára. „Znám tam všechny soudce. Jestli máte důkaz, který potvrdí vaši nevinu, slibuji vám, že budete vyslyšen.“
„Detektiv Chandler ví, že to je celé podezřelé,“ dodal Fiske. „Když nám řeknete, co je ve vašem odvolání, můžeme za ním zajít, aby se na to podíval důkladněji.“
„Nic jim neříkej, Rufusi!“ zaburácel Josh.
Rufus ho ignoroval. „Dopis, který mi poslala armáda.“
„Zabil jste tu holčičku, Rufusi?“ zeptal se Fiske.
„Zabil,“ odpověděl se sklopenýma očima. „Přinejmenším moje ruce ji zabily. Po tom, co mi udělali, jsem vůbec netušil, co se děje.“
„Co tím chcete říct?“
„Udělali mi něco s hlavou,“ řekl Rufus.
Fiske se na něj upřeně zadíval. „Chcete se hájit pominutím smyslů? Protože pokud jste duševně vyšinutý, nemáte sebemenší naději.“ Pozorně Rufuse sledoval. „Ale v tom je ještě něco jiného, že? Můj bratr totiž vzal velice vážně to, co v tom odvolání bylo. Natolik vážně, že porušil zákon a přišel o život. Řekněte mi, o co šlo.“
Josh položil Fiskemu na hruď mohutnou dlaň a odstrčil ho. „Heleďte, váženej pane, Rufus po vašem bráchovi nic nechtěl. On to vlastně celý rozjel. Přišel se podívat na nějaký starýho černocha, kterej sedí v díře za nějakej dávnej zločin.“ Namířil hlaveň pistole Fiskemu do obličeje.
„Nechte toho, prosím vás.“ Sára už to nemohla vydržet. „On se vám jenom snaží pomoct.“
„Takhle se nic nevyřeší, Joshi,“ řekl Rufus.
„Nepovídej?“ zvedl Josh obočí.
Když venku zaskřípaly pneumatiky, všichni se jako na povel otočili k oknu. Rufus šel opatrně vyhlédnout ven. „Je to Vic Tremaine a Rayfield. Vic má kulomet.“
Zatímco poslouchali, oba muži v těžkých botách vběhli do budovy. Věděli, že budou během několika minut nahoře.
Fiske pohlédl na Rufuse. „Možná bych vás mohl z téhle situace dostat, když mi budete věřit. Můj bratr vám chtěl pomoct. Dovolte mi, abych dokončil, co jsem začal. No tak, Rufusi, dejte mi šanci.“ Fiskeovi se z čela skutálela kapička potu.
Rufus nakonec téměř nepostřehnutelně přikývl.
Fiske začal jednat. „Vlezte si na toaletu, oba.“
Josh začal protestovat, ale Rufus ho přerušil a strkal ho směrem k toaletě, na kterou se vcházelo z kanceláře.
„Vy běžte s nimi, Sáro.“ Pohlédla na něj, jako by nevěřila vlastním uším. „Prosím?“
„Udělejte, co vám říkám. Až zavolám vaše jméno, spláchněte a vyjděte ven.“
Sára byla v obličeji celá bledá. „To nemůžu udělat, Johne.“ Chytil ji pevně za ramena. „Ale můžete, Sáro. Uděláte to. Tak běžte,“ Vešla za bratry Harmsovými na toaletu a zavřela za sebou dveře. Když se na chodbě ozval dusot těžkých bot, Fiske zamířil ke konferenčnímu stolku, který stál v rohu místnosti. Posadil se a předstíral, že studuje nějaké materiály, když se dveře rozletěly. Překvapeně pohlédl na muže.
„Co…“ začal říkat, dokud si nevšiml kulometu.
„Kdo jste?“ zeptal se ho Rayfield.
„Přišel jsem na schůzku se Samem Riderem.“
Rayfield přistoupil blíž. „Na schůzku je trošku pozdě, nemyslíte?“
„Mám spoustu práce a tohle byl jediný termín, kdy jsem si mohl udělat volno. Jsme domluvení už několik týdnů.“
Tremaine zrudl vzteky. „V tom případě si budete muset najít jiného právníka,“ řekl.
„Já jsem se Samem spokojen.“
„O to teď nejde. Rider je mrtev. Spáchal sebevraždu. Nejprve zastřelil svoji ženu a pak sebe.“
Fiske se postavil a snažil se vypadat zděšeně. „To není možné,“ řekl a pomalu kroutil hlavou. „Nikdo mi to neřekl. Dveře do jeho kanceláře byly odemčené.“ Odstrčil papíry stranou a podezřívavě na ně pohlédl. „A co tady děláte vy dva? Proč se o to zajímá armáda?“
Tremaine a Rayfield na sebe pohlédli. „Z nedaleké vojenské věznice uprchl vězeň a Rider byl jeho právním zástupcem. Jdeme se podívat, jestli tady ten chlap není.“
Fiske s úzkostí sledoval, jak Tremaine míří k toaletě. „Můžeš sem jít, Susan?“ pronesl Fiske nahlas.
Tremaine pohlédl podezřívavě na Fiskea, když všichni tři uslyšeli spláchnutí. Pak se pootevřely dveře a Sára vyšla ven s výrazem překvapení. „Co se děje, Johne?“
„Nebudeš tomu věřit, ale Sam Rider je mrtev.“
„Cože?“
„Susan je má asistentka.“
Kývla na oba muže.
„Tihle pánové jsou z armády. Hledají nějakého uprchlého vězně, který by prý mohl mít něco společného se Samem.“
„Pojďme pryč, Johne.“
„To není špatný nápad,“ řekl Tremaine. „Bez vás to tady můžeme prohledat mnohem rychleji.“ Znovu se podíval směrem k toaletě.
„Nikdo tam není,“ řekla.
„Přesvědčím se raději sám, když vám to nebude vadit, madam,“ řekl Tremaine odměřeně.
Fiske pozoroval Sáru. Byl přesvědčený, že začne každou chvíli křičet. No tak, Sáro, vydržte to. Teď nemůžete.
Úzkou mezerou mezi dveřmi a zárubní mířil Josh Harms přímo na Tremaineovu hlavu. Nemohl minout.
„To snad není možné,“ řekl Fiske. „Nejdřív nás málem přejedou dva černoši a teď tohle.“
Tremaine a Rayfield sebou trhli a pohlédli na něj. „Dva černoši?“ zeptali se jako jeden muž.
Fiske se k nim otočil. „Když jsme vcházeli do budovy, proběhli kolem nás a málem srazili Susan.“
„Jak vypadali?“ zeptal se Rayfield, který teď stál přímo před Fiskem. Vzápětí k němu přistoupil i Tremaine.
„Jeden z nich byl neuvěřitelně obrovský. Vzpomínáš, jaký to byl obr, Susan?“
Přikývla a znovu se zhluboka nadechla.
„V životě jsem tak mohutného člověka neviděl. Ten druhý taky nebyl žádný drobek. Běželi, jako by měli v zádech roj sršňů.“
„Všimli jste si, kam běželi?“ zeptal se Tremaine.
„Nastoupili do nějakého starého osobního auta – myslím, že bylo zelené – a odjeli po hlavní směrem na sever.“
Najednou se zatvářil vyděšeně. „Myslíte, že to byl ten uprchlý vězeň?“
Tremaine a Rayfield neodpověděli, protože se už hnali ze dveří. Jakmile Fiske a Sára uslyšeli dupot na chodbě, pohlédli na sebe a klesli na pohovku. S úlevou se objali.
„Už jsem se bál, že to do něj budu muset napálit. Myslí vám to rychle.“
Pohlédli na Joshe Harmse, který se na ně pobaveně usmíval. „Jsme oba právníci,“ řekl Fiske chraplavým hlasem. Stále k sobě pevně tiskl Sáru.
„Ale co, nikdo není dokonalej,“ řekl Josh.
Rufus se objevil za svým bratrem. „Díky,“ řekl potichu.
„Doufám, že už nám věříte,“ řekl Fiske.
„Věřím, ale vaši pomoc nepřijímám. Všichni, kdo mi zatím chtěli pomoct, jsou po smrti. Kromě Joshe. Raději se do toho nepleťte.“
„To nejde. Michael byl můj bratr.“
„Jak chcete, ale budete si muset poradit beze mě.“ Pokynul směrem k Joshovi. „Jdeme. Bůhví, kdy je napadne se vrátit.“
Když se oba muži otočili k odchodu, Fiske sáhl do kapsy a vytáhl nějaký lístek, který podal Rufusovi. „To je má navštívenka.“
Fiske s překvapením sledoval, jak mu Sára bere navštívenku z ruky a píše něco na zadní stranu. Podala ji Rufusovi. „Vzadu je můj telefon domů. Můžete nám zavolat kdykoliv.“
Mohutná ruka se pomalu natáhla a vzala si navštívenku. Rufus si ji strčil do kapsy u košile. V příštím okamžiku Sára a Fiske osaměli.
DŽÍP uháněl po silnici a Tremaine si pozorně prohlížel cestující v každém autě, které míjeli.
„To je ale pech,“ zasténal Rayfield. „Museli jsme je minout o pár minut.“
Tremaine ho nevnímal a místo toho věnoval pozornost vozu před nimi. Když ho míjeli, uvnitř se rozsvítilo stropní světlo. Spolujezdec sedící vedle řidiče měl na klíně rozloženou mapu.
Zatímco se Tremaine díval do vozu, dupl na brzdu, prudce stočil volant doleva a s kvílením pneumatik přejel dělicí pás. Džíp nadskočil, na okamžik uvízl v travnatém příkopu, dokud kola opět nezabrala o asfalt, a vzápětí už se hnali zpět k Riderově kanceláři.
Rayfield chytil Tremainea za rameno. „Co děláš?“
„Napálili nás. Celý si to vymysleli.“
„Jak to víš?“
„Na záchodě byla tma.“
„Co tím myslíš?“
„Uvnitř se nesvítilo. Byla tam potmě. Došlo mi to, když se v tom autě vedle nás rozsvítilo. Pod dveřma na záchod neprosvítalo světlo. Stála tam v naprostý tmě. Hádej, proč asi?“
Rayfield zbledl. „Protože tam byl Rufus a jeho brácha. Ten chlap mohl být John Fiske.“
„A ta holka Sára Evansová. Taky mě to napadlo. Radši to zavolej ostatním.“
Rayfield vzal do ruky mobilní telefon. „Harmse už stejně nedohoníme.“
„Ale dohoníme.“
„Jak?“
Tremaine měl za sebou třicet let vojenského výcviku, během něhož mimo jiné studoval, co by v určité situaci udělal protivník. „Fiske řekl, že je viděl nastupovat do osobního auta. Opakem osobního auta je náklaďák nebo dodávka. Říkal, že je staré. Opakem je nový náklaďák. Údajně jeli na sever, takže pojedeme na jih. Je to jenom pět minut. Dohoníme je.“ Pokýval hlavou. „Teď můžeš zavolat. Postaráme se o Harmse a jeho bratra. Oni si vezmou na starost Fiskea a tu ženskou.“
VZHLEDEM k výjimečnosti případu nabídla FBI služby své laboratoře, aby mohla být provedena expertiza projektilu nalezeného v ulici, kde bylo objeveno tělo Michaela Fiskea. Když byly porovnány vzorky tkáně zachycené na projektilu a tkáně odebrané z ostatků Michaela Fiskea, předběžný závěr zněl, že se jedná o projektil, který prošel mozkem oběti. Projektil pocházel z pistole ráže devět milimetrů, jaké obvykle nosí policie.
S touto informací se agent McKenna posadil k počítači a odeslal naléhavou žádost na policii státu Virginie. Za pár minut dostal odpověď: John Fiske měl pistoli SIG-Sauer ráže devět milimetrů registrovanou na své jméno z doby, kdy pracoval jako policista. Zanedlouho už seděl McKenna ve svém voze. O dvě hodiny později odbočil z dálnice číslo 95 a projížděl potemnělými ulicemi v centru Richmondu. Jeho vůz kodrcal po hrbolatých ulicích čtvrti zvané Shoskoe Slip. Zaparkoval nedaleko starého nádraží.
Deset minut na to stál v kanceláři Johna Fiskea. Za pár minut pistoli našel. Byla relativně lehká a masivní. S rukavicemi na rukou ji McKenna chvíli potěžkával a pak si ji dal do kapsy.
Najednou se vrátil v myšlenkách do minulosti. Měl za sebou dlouhou a úspěšnou kariéru u federálního úřadu, ale tím ze sebe nesetřásl událost, která ho stále pronásledovala. Stalo se to před tolika lety, a přesto šlo o jednu z jeho nejsilnějších vzpomínek. To, co tehdy provedl, ho dnes nutilo obvinit Johna Fiskea ze zločinu.
Zhluboka se při té vzpomínce nadechl. Pokání byl úkol na celý život.
LETADLO dosedlo na přistávací plochu a po chvíli zastavilo. Zanedlouho už Fiske a Sára mířili ke garážím. „Letěli jsme takovou dálku, málem nás zabili a ještě se vracíme s prázdnýma rukama,“ posteskla si Sára.
„Ani bych neřekl,“ zavrtěl Fiske hlavou. „Zjistili jsme pár věcí. Za prvé, můj bratr byl za Rufusem ve vězení. Za druhé, viděli jsme Rufuse na vlastní oči. Myslím, že říká pravdu, ať je jakákoliv.“
„To není jisté.“
„Přišel si do Riderovy kanceláře pro odvolání, zatímco by měl dělat všechno možné, aby se dostal za hranice. Proč by to dělal, kdyby nebyl přesvědčen, že má pravdu?“
„To nevím,“ připustila Sára. „Pokud to bylo jeho odvolání, proč by ho nemohl napsat znovu?“
„Rider k němu přiložil vlastní dokument, jehož kopii si Harms nemohl pořídit. Kromě toho se zmínil o nějakém dopisu, který dostal z armády. Jaký dopis by mohla armáda poslat vězni?“
„Myslíte, že to všechno spustil právě ten dopis?“
„Mohl obsahovat informaci, kterou Rufus do té doby neznal. Pak nejspíš nafilmoval srdeční záchvat, a když ho převezli do nejbližší nemocnice, Josh mu pomohl utéct.“
„To je možné.“
„A ti chlapi z armády nehledali v Riderově kanceláři Rufuse Harmse, ale odvolání.“
„Jak to víte?“
„Ani se nás nezeptali, jestli jsme neviděli někoho podezřelého, kdo vypadal jako Rufus. Musel jsem jim to říct sám. Ať bylo v tom odvolání cokoliv, nepochybně se jich to týkalo osobně.“
„Vždyť ani nevíme, kdo jsou zač.“
„Ale víme. Rufus je znal: Tremaine a Rayfield.“
Sára zavrtěla hlavou. „Pokud Tremaine a Rayfield pracují ve věznici, Michael vstoupil doslova do jámy lvové. I když jste se moc nestýkali, stejně mě překvapuje, že se vám Michael nepokusil zavolat o pomoc. Mohl být ještě naživu.“
Fiske znehybněl a zavřel oči. Nepromluvil, dokud nezastavili před Sářiným domem
SEDĚLI na dřevěné houpací lavici na verandě.
„Vybrala jste si skvělé místo k bydlení,“ poznamenal.
„Když jsem tady byla poprvé, dokázala jsem si představit, že bych tu mohla žít navždycky.“ Pozorovala světla automobilů, které přejížděly most Woodrowa Wilsona. Pak se postavila. „Nechcete se projet na jachtě?“
Překvapeně na ni pohlédl. „Není na to trochu pozdě?“
„Uděláme si krátkou vyhlídkovou plavbu a hned se zase vrátíme.“ Než stačil odpovědět, zmizela v domě. Za pár minut se vrátila v džínách s ustřiženými nohavicemi, rovné vestičce a teniskách. Vlasy měla svázané do uzlu.
Fiske se podíval na svoji košili, kalhoty z obleku a mokasíny. „Nemám s sebou námořnický úbor.“
„To je v pořádku,“ usmála se. „Tady jsem námořníkem já.“ Měla v rukou dvě plechovky vychlazeného piva.
Sestoupili k doku. Bylo dusno a Fiske byl propocený, sotva začal Sáře pomáhat s plachtami.
Hladina řeky byla rovná jako zrcadlo a vzduch se ani nepohnul. Nahodili motor a dopluli doprostřed řeky, kde se do plachet konečně opřel mírný vítr. „Připadá mi magické chytat něco neviditelného a přitom tak mocného, a ještě tomu poroučet.“ Musel se usmát, protože mluvila s upřímným údivem jako mladé děvče. Pili pivo a povídali si o věcech, které se netýkaly přítomnosti. Bylo pro ně nesmírně osvěžující alespoň na chvíli zapomenout na události posledních dní.
„Máte hezký úsměv,“ poznamenala Sára. „Měl byste ho používat častěji.“
Když se vrátili ke břehu, začal se zvedat vítr před blížící se bouří. Dívali se na mraky černající na okrajích a blesky, které tančily na obzoru. Sára se zachvěla zimou a Fiske jí vzal kolem ramen. Přitiskla se k němu.
Na palubu dopadly první kapky deště. Uvázali jachtu k doku a zakryli ji nepromokavou plachtou. Zvolna zamířili k domu, ale déšť je popohnal a poslední metry museli dobíhat.
„Zítra nás čeká dlouhý den,“ řekla Sára s pohledem upřeným na kuchyňské hodiny, zatímco si utírala vlasy papírovým ručníkem.
„Zvlášť po probdělé včerejší noci,“ dodal Fiske a zívl. Zhasli a zamířili po schodech nahoru.
Sára se rozloučila a šla do svého pokoje. Fiske se díval dveřmi, jak otevírá okno, aby dovnitř vpustila se vzduchem trochu deště. Po obloze sjel blesk a kdesi se spojil se zemí. Následující hrom byl ohlušující. Fiske zamířil po chodbě do druhého pokoje. Uvnitř bylo dusno, ale on se ani nesnažil otevřít okno. Hodiny pověšené na stěně hlasitě odtikávaly vteřiny. Zjistil, že si podle tikání bezděčně měří pulz.
FISKE se probudil brzy, právě když první paprsky slunce začaly přeskakovat parapet. Vzduch byl po noční bouři lahodně chladivý a obloha se v následující hodině měnila od růžové a šedivé v sytě modrou. Uvařil kávu, a když se šel podívat na verandu, donesl se k němu seshora zvuk sprchy. U vody vypadalo svítání o tolik průzračnější, jako by tyto dva základní prvky života – oheň a voda – uspořádaly téměř duchovní představení.
Pak ovšem přišlo ranní vystřízlivění. Fiske zvedl šálek kávy ke rtům, ale znovu ho položil. Kdyby tehdy bratrovi zavolal zpátky, Michael by žil. Fiske nemohl téhle pravdě nikdy uniknout. Věděl, že s ní bude muset žít navždy.
