Prostá pravda (David Baldacci)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA DRUHÁ

RIDER prošel bez jediného slova kolem své sekretářky do kanceláře, otevřel aktovku a vytáhl z ní obálku. Dopis, který byl uvnitř, hodil do koše. Rufus Harms v něm napsal svoji poslední vůli a závěť, ale to byl jenom trik, aby si dozorce mohl přečíst něco neškodného.

Rider zapnul elektrický vařič a za pár minut stoupala z konvice pára. Opatrně vzal obálku za rohy, podržel ji nad párou a sledoval, jak se pomalu rozlepuje. Najednou držel v ruce dva listy papíru: jeden byl popsaný rukou a druhý byl kopií dopisu z armády.

Když Rider vypnul vařič, přemýšlel, jak se to Rufusovi podařilo vymyslet – obálku, která byla zároveň dopisem – a jak dokázal pořídit kopii dopisu z armády a schovat ho do ní. Pak si vzpomněl, že Rufusův otec pracoval v tiskárně.

Rufus by býval udělal mnohem lépe, kdyby pokračoval v otcových šlépějích a nechodil do armády.

Nechal oba listy papíru uschnout, pak se posadil ke stolu a četl, co mu Rufus napsal. Netrvalo to dlouho, poznámky byly stručné, ačkoliv v nich byla spousta chyb a mnohá slova měla neobvyklý tvar. Když Rider dočetl, měl sucho v krku. Pak se přinutil přečíst úřední dopis z armády. To byla další rána.

„Neuvěřitelné!“ Klesl zpátky do židle a třesoucí rukou si přejel po malé pleši na temeni hlavy. Strach se šířil jako mutující virus. Rider se ještě jednou podíval na dopis z armády – lež, která vyšla konečně najevo. Ta informace měla být v době vraždy v Rufusově vojenské složce, ale nebyla. Představovala by zcela přijatelnou obhajobu. Harmsovu složku někdo změnil, a Rider konečně pochopil proč.

Harms chtěl očistit své jméno a svobodu a odmítal se obrátit s odvoláním na armádu. To mu také řekl pod pláštíkem té ukňourané country. Mohl mu snad Rider něco vyčítat? Harms měl být vyslechnut a osvobozen.

Rider se však nezmohl na sebemenší pohyb. Kdyby udělal, co po něm Rufus chtěl, obhajoval by ho během odvolacího řízení. Za pár let se chystal s manželkou odstěhovat do bytu v nájemním domě, který měli na Gulf Coast.

Děti už byly dospělé a Ridera zmáhaly studené zimy. Jakkoliv však Ridera důchod lákal, nemohl mu zabránit v tom, aby pomohl svému dávnému klientovi. Některé věci se prostě nedaly přehlížet.

Když vytahoval ze zásuvky ve stole list papíru, na zlaté manžetové knoflíčky mu dopadly sluneční paprsky a vrhly vyšinutá prasátka na stěny. Přitáhl k sobě stařičký psací stroj. Rider nevěděl, jakou formu má mít žádost psaná Nejvyššímu soudu, ale v tu chvíli se tím nezatěžoval.

Když dopsal, složil žádost a začal ji vkládat do obálky, ale najednou se zastavil. Zamířil do malé místnosti na konci své kanceláře a zkopíroval si Harmsův rukou psaný dopis i žádost, kterou právě napsal na stroji – což byl následek paranoie, která ho provázela celých třicet let advokátní praxe. Tentýž neklid ho přiměl k tomu, aby si prozatím ponechal dopis z armády. Kopie uschoval v zásuvce. Originály vrátil do obálky, v záznamníku si našel adresu Nejvyššího soudu a nadepsal obálku. Pak si oblékl plášť, nasadil si klobouk a zamířil na poštu za rohem. V duchu se modlil, že dělá správnou věc, i hluboko uvnitř cítil, že tomu tak je.

 

JOHN Fiske vstoupil do budovy v západní části Richmondu. Tomu místu se říkalo sanatorium, ale ve skutečnosti tam chodili dožít staří lidé. John a jeho otec museli sebrat veškerou odvahu, aby tam matku umístili. Michael Fiske se nikdy nevyrovnal se skutečností, že jejich matce rozežrala mysl Alzheimerova choroba. „Jak se daří matce?“ zeptal se na vrátnici. „Má lepší dny, ale když vás uvidí, prospěje jí to,“ odpověděla žena. „Děkuji,“ zamumlal a zamířil k místnosti pro návštěvy. Matka v županu a pantoflích už tam čekala. Měla nepřítomný pohled, ale když se Fiske objevil ve dveřích, na tváři se jí objevil široký úsměv. Přistoupil k ní a posadil se.

„Jak se máš, Mikey?“ zeptala se Gladys Fiskeová a jemně ho pohladila po tváři. „Jak se daří mému chlapečkovi?“

Fiske se zhluboka nadechl. Poslední dva roky to bylo stále stejné. Pro Gladys Fiskeovou byl Mike.

Zlehka se dotkl jejích rukou a snažil se v sobě utišit pocity zoufalství. „Díky, mám se dobře.“ Vzápětí rychle dodal: „Johnnymu se taky daří skvěle.“

Její pohled byl najednou prázdný. „Johnnymu?“

Fiske se o to pokusil pokaždé a její odpověď byla stále stejná. Proč zapomněla na něj a ne na jeho bratra? Vždycky býval synem, který by se pro své rodiče přetrhl. Jako malý chlapec jim pomáhal a byl jim po ruce i jako dospělý muž. Mike býval miláček rodiny, vždycky si prosadil svou bez ohledu na ostatní a těšil se jejich přízni.

„Mikey?“ řekla úzkostlivě. „Jak se daří dětem?“

„Jsou v pořádku, rostou jako z vody. Jsou po tobě.“ Fiske měl sto chutí padnout na podlahu a křičet na celé kolo, kdykoliv předstíral, že je jeho bratr a má malé děti.

Usmála se a uhladila si vlasy.

Využil té chvíle a pokračoval. „Vypadáš dobře. Táta říká, že ti to sluší víc než kdykoliv jindy.“ Gladys bývala pohledná žena. Kdyby věděla, jak vypadá teď, dost by ji to sebralo.

Podal jí balíček, který přinesl. Vrhla se po něm jako malé dítě a nedočkavě strhla obal. Zlehka se dotkla kartáče na vlasy. „V životě jsem nic hezčího neviděla.“

Říkala to o všem, co jí přinesl, ať to byly kapesníčky, rtěnka nebo obrázková kniha. V životě nic hezčího neviděla.

Fiske svoji matku miloval. Kdyby mohl, ihned by ji zbavil Alzheimerovy nemoci, která jí poškodila mozek. Protože však něco takového nebylo v jeho silách, chodil ji alespoň navštěvovat. Byť pod jiným jménem.

 

MICHAEL Fiske kráčel časně ráno širokou chodbou s vysokým stropem k podatelně. „Přišlo něco zajímavého?“ zeptal se úředníka, když vstoupil. Jeho otázka se týkala stále rostoucího počtu žádostí od vězňů, z nichž většina byla podána bez náležitého formuláře, jak tomu obvykle bývalo v případě, kdy žádost podával nemajetný člověk. Michael věděl, že některá z nejdůležitějších rozhodnutí Nejvyššího soudu byla důsledkem právě takových případů – což byl také důvod, proč se chodil každé ráno probírat hromadou došlé pošty, jestli nepřišlo nějaké zajímavé odvolání.

„Z těch klikyháků, co jsem se zatím pokusil rozluštit, mám takový dojem, že si dnes přijdete na své,“ odvětil úředník.

Michael si odnesl do rohu místnosti krabici s poštou. Uvnitř byla spousta dopisů vypovídajících o lidském neštěstí, které se lišily v obsahu a způsobu líčení. Mnohé z nich přicházely z cel smrti a Nejvyšší soud pro ně představoval poslední naději.

Následující dvě hodiny se Michael probíral krabicí. Nic zvlášť zajímavého nenašel, a už chtěl zamířit do své kanceláře, když zahlédl obyčejnou hnědou obálku. Adresa byla napsaná strojem, ale zpáteční adresa chyběla, což bylo nezvyklé. Byl na ní však přichycen útržek doručovacího lístku. Otevřel obálku a vytáhl z ní dva listy papíru. K tomu, aby se člověk mohl odvolat bez náležitého formuláře, bylo zapotřebí také doporučení právního zástupce a přísežné prohlášení odsouzeného o nemajetnosti. Michael si ihned všiml, že v obálce není ani jedno. Bylo jasné, že toto odvolání poputuje zpátky k odesílateli.

Jakmile se však začetl do toho, co obálka obsahovala, okamžitě zapomněl na jakékoliv formální nedostatky žádosti. Když dočetl, zjistil, že má zpocené ruce.

„Michaeli, máte jít k Murphymu,“ zavolal na něj úředník. Když Fiske neodpověděl, opakoval: „Michaeli? Shání se po vás soudce Murphy.“

Michael přikývl. Když se úředník vrátil ke své práci, Michael vrátil oba listy papíru do obálky. Na okamžik zaváhal. Jeho kariéra‘ a vlastně i celý život závisely na rozhodnutí, které měl učinit v následující vteřině. Nakonec obálku přeci jen strčil do aktovky – a dopustil se tak krádeže federálního majetku – jinými slovy spáchal zločin.

Zbytek dne se vlekl ještě více, než tomu bylo obvykle. Michael se i opakovaně přistihl, že se dívá na svoji aktovku a myslí na její obsah. Když byl pozdě večer hotov s prací na soudě, nasedl na kolo a jako o závod uháněl domů na Capitol Hill. Zamkl za sebou dveře bytu a vytáhl obálku z aktovky. Spolu se žlutým blokem ji pak odnesl na malý konferenční stolek.

O hodinu později se napřímil a přelétl pohledem své poznámky. Rozhodl se, že bude k tomuto případu přistupovat jako ke kterémukoliv jinému. Chtěl si co nejpečlivěji ověřit všechny informace uvedené v žádosti. Pokud se mělo ukázat, že jsou pravdivé, vrátil by odvolání do podatelny. V opačném případě by ho zničil.

O Rufusi Harmsovi nikdy neslyšel. Z údajů v dopise vyplývalo, že ten muž byl poslán do vězení, když bylo Michaelovi pět let. Styl dopisu byl velice primitivní a napohled se mohlo zdát, jako by ho psalo dítě. Strojem psaný dopis vysvětloval určité okolnosti případu a evidentně ho napsal vzdělanější člověk – možná právní zástupce, protože obsahoval právnické obraty. Tento dopis uváděl, že armáda požadovala po Rufusi Harmsovi jistou informaci. Rufus Harms však popíral, že by se kdy podílel na programu, o kterém hovořily záznamy armády. Podle Harmse tím měl být utajen zločin, který měl za následek strašlivý justiční omyl.

Michael celý život věřil, že každý člověk má mít možnost domáhat se práva, ať je jakkoliv bohatý nebo chudý.

Tento případ byl však o něčem jiném. I kdyby se ukázalo, že je vymyšlený, mohl by velice poškodit pověst několika vysoce postavených lidí. A kdyby vyšlo najevo, že je pravdivý?

Najednou ho napadlo, že by mohl požádat o pomoc bratra. John byl protřelý způsobem, jaký jeho mladší bratr postrádal. Mohl si s takovou situací poradit lépe. A Michael se s ním tak mohl opět sblížit.

Zvedl sluchátko a vytočil číslo. Ozval se záznamník, což ho na jednu stranu potěšilo. Nechal bratrovi vzkaz, že potřebuje s něčím poradit, ale žádné podrobnosti neuvedl.

Nad ránem Michael konečně usnul. Byl stále více přesvědčen o tom, že si s tím případem poradí, ať se z něj vyklube sebeděsivější noční můra.

 

JOHN Fiske spěchal za ženou kráčející po dlouhé chodbě soudní budovy. „Ahoj, Janet, máš chvilku?“

Janet Ryanová byla velice zkušená prokurátorka, která právě dělala všechno pro to, aby jeden z Fiskeových klientů dostal vyšší trest. Když se k němu otočila, na tváři se jí rozzářil úsměv. „Pro tebe dvě minuty.“

„Ten Rodney…“

„Počkej. Osvěž mi trochu paměť. Znám spoustu Rodneyů.“

„Vloupání do obchodu s elektronikou v severní části města.“

„Použití střelné zbraně, útěk před policií, recidivista – už si vzpomínám. Ten tvůj klient je zločinec z povolání a já se postarám o to, aby ho porota poslala za mříže na pěkně dlouho.“

„Tak proč utrácet peníze daňových poplatníků?“

„Co navrhuješ?“

„Přiznání vloupačky, ale vynechal bych použití střelné zbraně. Dostaneme tak pět let včetně času stráveného ve vazbě.“ Janet pokračovala v chůzi. „Uvidíme se při přelíčení.“

„No tak dobrá – osm, ale potřeboval bych s ním mluvit.“ Znovu se k němu otočila a během řeči odpočítávala jednotlivé body na prstech. „Když se přizná ke všemu, dostane deset let a podmínku na dalších pět. Když se bude soudit, dostane dvacet. Chci odpověď hned teď.“

„Ale no tak, Janet, jak můžeš být tak bezcitná?“

„Soucit si schovávám pro někoho, kdo si ho zaslouží. Ano, nebo ne?“

Fiske zabubnoval prsty o aktovku.

„Poprvé, podruhé…“ řekla Janet Ryanová.

„Tak dobře. Platí.“

„S tebou se dobře vyjednává, Johne.“ Odcházela a něco si pobrukovala, zatímco Fiske se opíral o stěnu a vrtěl hlavou.

Hodinu na to se vrátil do své kanceláře a hodil aktovku do kouta. Zvedl sluchátko telefonu a zkontroloval si vzkazy, které měl na domácím záznamníku. Když uslyšel bratrův hlas, ihned jeho vzkaz vymazal. Nebylo nijak výjimečné ani nevídané, že Mike volal. John mu nikdy neodpovídal.

 

O NĚKOLIK dní později Sára Evansová zaklepala na dveře kanceláře Michaela Fiskea a vstoupila. Uvnitř nikdo nebyl.

Sára půjčila Michaelovi knihu, kterou potřebovala vrátit. Rozhlédla se po místnosti, ale neviděla ji nikde ležet. Pak si všimla jeho aktovky pod stolem. Zvedla ji, otevřela a ihned uviděla dvě knihy a nějaké písemnosti. Ani jedna z knih nebyla ta, kterou hledala. Už chtěla aktovku zavřít, ale na poslední chvíli se zarazila. Vytáhla ven papíry a obálku, v které přišly. Byla adresována soudu. Stačila přelétnout pohledem oba dopisy, když zaslechla kroky. Vrátila papíry dovnitř, zavřela aktovku a položila ji zpátky pod stůl.

O chvilku později vešel do kanceláře Michael. „Co tady děláš, Sáro?“

Snažila se, aby na ní nebylo nic poznat. „Přišla jsem se zeptat na tu knížku, co jsem ti půjčila minulý týden.“

„Mám ji doma.“

„Tak to bys mě mohl večer pozvat na večeři a vrátit mi ji.“

„Mám moc práce. Přinesu ti ji zítra,“ řekl poněkud neurvale. „Víš, já mám vážně spoustu práce.“ Podíval se na dveře.

Sára zamířila ke dveřím a položila ruku na kliku, ale ještě se otočila. „Kdyby sis chtěl o něčem promluvit, Michaeli, stačí říct.“

„Jo, určitě. Díky.“ Vyprovodil ji ze dveří a zamkl za ní.

 

TEN VEČER zatočila Sára na příjezdovou cestu vysypanou štěrkem a zastavila před domkem, který stál nedaleko třídy George Washingtona. Ten domek byla první věc, kterou v životě vlastnila. Stál ji spoustu práce, než se na něj zmohla. Vedly od něj schůdky k řece Potomac, kde kotvila malá plachetnice. S Michaelem trávila na řece tu trochu volného času, který jim po práci zbyl. Představovala pro ně oázu klidu, ale když Sára naposledy pozvala Michaela na projížďku, odmítl. Uplynulý týden ji vlastně odmítl pokaždé, když přišla s nějakým nápadem, jak by spolu mohli trávit volný čas. Zpočátku měla dojem, že za to může ona, protože odmítla jeho nabídku k sňatku, ale po posledním setkání v jeho kanceláři věděla, že tomu tak není. Snažila se vzpomenout, co přesně v jeho aktovce viděla. Byla to žádost o odvolání, o tom nebylo pochyb. A v dopise psaném strojem si všimla jména Harms.

Šla se tehdy ihned podívat do kartotéky, jestli tam není zaregistrován případ se jménem Harms. Nebyl. Sebral Michael odvolání dříve, než bylo zaregistrováno? Pokud ano, byl to vážný přestupek.

Vešla do domu, převlékla se do džínů a trička a znovu se vrátila ven. Už byla tma. Úředníci Nejvyššího soudu se zřídkakdy dostali domů před setměním. Sestoupila po schůdkách k molu a posadila se na člun. Kdyby jí Michael důvěřoval, mohla by mu pomoci. Cítila se v tu chvíli nejhůř od chvíle, kdy jí zemřel otec a zanechal ji samotnou.

Po otcově smrti prodala farmu v Severní Karolíně a koupila si tenhle dům. Vzpomněla si na otce, farmáře a městského smírčího soudce. Neměl žádnou soudní síň. Často vynášel rozumné a spravedlivé rozsudky za volantem svého traktoru na poli nebo když se myl před večeří. Právě to byl pro Sáru zákon – hledání pravdy a zdravého rozumu. Vzdychla. Tak jednoduché to však vždycky nebylo. Doufala, že Michael ví, co dělá.

Vzápětí se v myšlenkách vrátila k dalšímu Fiskemu: k Johnovi. Michaelova poznámka o jeho bratrovi byla trefná bez ohledu na její protesty. Když viděla Johna Fiskea poprvé, něco se v ní pohnulo. Ať udělal jakýkoliv pohyb, kdykoliv něco řekl, zasmál se, usmál nebo zamračil, měla pocit, že by ho mohla pozorovat věčně. Musela se při té absurdní představě zasmát.

A nebyla to jediná věc, které si na tom muži všimla. Bez Michaelova vědomí se jednou v létě vypravila do centra Richmondu a pozorovala Johna při přelíčení. Poslouchala, jak energicky hájí svého klienta. Jakmile domluvil, soudce poslal jeho klienta na doživotí. Na chodbě se pak dívala, jak se Fiske snaží uklidnit rodinu odsouzeného muže. Měla pocit, že cítí, co si John myslí. Nakonec si uvolnil kravalu a odešel. Tehdy ho viděla naposledy.

Nemohla být do Johna Fiskea zamilovaná, protože ho vlastně vůbec neznala; spíš to bylo jakési poblouznění.

Kdyby se s ním někdy setkala, možná by ztratila dojem, který z něj měla.

Sára se dívala na oblohu. Měla pocit, jako by se plavila někam daleko. Chtěla cítit vítr ve vlasech, nechat se skrápět vodní sprškou, cítit v dlaních napnuté lano. Právě teď však nechtěla nic z toho zažít sama.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024