12
Jak Web zjistil, matka Kevina Westbrooka byla nejspíš mrtvá, ačkoli to nikdo nevěděl jistě. Zmizela již před lety. Trpěla závislostí na amfetaminech a kokainu a její život pravděpodobně ukončil vpich špinavé jehly nebo šňupnutí nečistého prášku. Identita Kevinova otce zůstávala neznámá. Ve světě, v němž Kevin Westbrook vyrůstal, na tom nebylo nic divného. Web zajel do části Anacostie, které se vyhýbali i policisté, k oprýskanému, rozpadajícímu se dvojdomku stojícímu v řadě dalších podobných, v němž Kevin údajně bydlel s jakýmisi bratranci z druhého kolene, pratetami, vzdálenými strýci či nevlastními bratry. Webovi nebyly tyto příbuzenské vztahy jasné, ale nenašel nikoho, kdo by mu je vysvětlil. Oblast vypadala, jako by někde v blízkosti dlouhodobě prosakoval reaktor. Zjevně tu nemohly růst stromy ani květiny, trávník na malých předzahrádkách byl zaschlý, a dokonce i kočky a psi na ulicích jako by měli každou chvíli pojít. Vše, včetně lidí, tu působilo zašle.
Dům byl uvnitř stejný jako zvenku. U dveří nesnesitelně páchly odpadky a uvnitř se v uzavřeném prostoru slévala spousta dalších pachů. Tato smrtící kombinace Weba zasáhla tak silně, až se málem pozvracel. Bože, na tuhle hrůzu si snad měl vzít plynovou masku.
Lidé, kteří seděli naproti němu, si na první pohled nedělali starosti, že s nimi Kevin není. Chlapec možná po hádkách mizel často a na dlouho. Na gauči seděl podmračený mladík. „S poldama sme už mluvili,“ prohlásil a slova spíše plival, než by je vyslovoval.
„Jen si potřebujeme něco vyjasnit,“ vysvětloval Web, který raději ani nemyslel na to, co by se stalo, kdyby se Bates dozvěděl, že pátrá na vlastní pěst. Jenže to dlužil Rinerovi a ostatním chlapcům a oficiální směrnice FBI mu mohly být ukradené. Neklid kolem žaludku však cítil neustále.
„Drž klapačku, Jerome,“ okřikla chlapce babička, která seděla vedle něho. Měla šedivé vlasy, silné brýle, ohromný zadek a tvářila se vážně. Webovi se nepředstavila a on ji k tomu nenutil. Její jméno bezpochyby objeví ve složce FBI. Babička byla rozložitá jako menší auto a vypadala, že by Jeroma bez problémů zvládla. Web si vlastně nebyl jistý, jestli by nepřeprala i jeho. Než sundala ze dveří řetízek, dvakrát si ověřila jeho odznak a průkaz. „Nerada k sobě domů pouštím lidi, který neznám,“ vysvětlovala. „Včetně poldů. Tahle čtvrť není bezpečná, co pamatuju. A je jedno, která strana za to může.“ Při posledních slovech významně zvedla obočí a podívala se na Weba způsobem, z něhož bylo patrné, co si o strážcích zákona – včetně těch federálních – myslí.
Fakt bych byl radši jinde, řekl by jí Web nejraději, hlavně proto, že se bojím nadechnout, abych se nepozvracel. Když se posadil, viděl škvírami mezi prkny podlahy až na udusanou zem, na níž byl dům postavený. V zimě to tu musí být příšerné, napadlo ho. Venku bylo pětadvacet stupňů a uvnitř jako by mrzlo. Nebyl slyšet uklidňující hukot kotle a z babiččiny kuchyně se nelinula libá vůně. V jednom rohu pokoje ležela hromada plechovek od dietní koly. Někdo si tu hlídal váhu. Jenže hned vedle byla další hromada, tentokrát pytlíků od McDonalda. Nejspíš Jerome, usoudil Web. Vypadal jako někdo, kdo se živí hamburgery a hranolky.
„Chápu,“ přitakal Web. „Žijete tu dlouho?“
Jerome si jen odfrkl, zatímco babička sklopila oči k sepnutým rukám. „Tři měsíce,“ řekla. „Předtím jsme ale bydleli dlouho na jednom místě. Hezky jsme si to tam opravili.“
„Jenže pak někdo přišel na to, že vyděláváme moc, abysme mohli bydlet na tak pěkným místě, a vykopli nás,“ dodal Jerome vztekle. „Prostě nás vykopli.“
„Nikdo neříká, Jerome, že je život spravedlivý,“ obrátila se na něho babička. Pak se rozhlédla kolem a zhluboka se nadechla. Web začínal ztrácet naději. „Tady si to taky opravíme. Bude to hezké.“ Neznělo to však příliš jistě.
„Zjistila policie něco nového o Kevinově zmizení?“
„Proč se jich nezeptáte?“ zeptala se babička. „Nám o chudákovi Kevinovi nikdo nic neřekne.“
„Sami ho ztratili,“ odtušil Jerome a sklouzl hlouběji do hromady prosezen…
