Poslední na odstřel (David Baldacci)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

45

Po návratu do Quantika odevzdal Web výstroj a společně s dalšími členy týmů podal hlášení. Moc toho však říct nemohli. Web byl přesvědčený, že výstřely musely přijít odkudsi zvenčí. Pokud ano, někde v sále zůstaly kulky. To ovšem znamenalo najít všechny, které se zaryly do stěn budovy, zkontrolovat je a určit, ze které zbraně byly vystřeleny. Vyšetřovatelé vyslechli i odstřelovače, ale Web netušil, co se od nich dozvěděli. Jestliže výstřely opravdu přišly zvenčí, pak si odstřelovači museli něčeho všimnout, protože měli celé místo v podstatě obklíčené. Co Web věděl, nikdo z budovy nevyšel. Pokud však první kulky opravdu přiletěly zvenčí, pak střelec musel být na své pozici ukrytý dávno předtím, než se objevily týmy JOR, což by znamenalo další únik informací o plánovaném útoku JOR.

Agenti z washingtonské úřadovny pročesávali celý areál a pídili se po dalších stopách spojujících Svobodné s útokem na tým C. Web doufal, že jich naleznou dost, aby se celá záležitost objasnila, v skrytu duše o tom ovšem pochyboval. Co by mohlo vysvětlit, kde se v srdcích těch starců a chlapců vzalo tolik nenávisti?

Web a Romano se osprchovali a převlékli. Právě odcházeli chodbou administrativní budovy, když se jim do cesty postavil Bates a gestem jim naznačil, ať ho následují do prázdné kanceláře.

„Asi nosím smůlu, Perce,“ pokrčil rameny Web. Žertoval jen napůl, protože skutečně vážně přemýšlel o tom, jestli není doopravdy nějak prokletý.

Romano však byl jiného názoru. „Skutečná smůla by byla, kdybychom měli mrtvé my, ne oni. Nehodlám se omlouvat za to, že jsem vyšel ven živý. Je to, lidi, jako s letadlem. Jakékoli přistání je dobré.“

„Oba mlčte,“ vyštěkl Bates. Poslechli ho. „Novináři nás za tohle roznesou na kopytech, ale s tím si poradíme,“ pokračoval. „Ale nemůžu trpět, aby dva chlápci neposlouchali rozkazy.“

„Měli málo lidí, Perce,“ bránil se Web, „a ani se mi nechce věřit, žes mi nic neřekl. Na tu kameru jsem tě přece upozornil já.“

Bates se postavil přímo před Weba. „Nic jsem ti neřekl, právě abych zabránil tomu, co se nakonec stejně stalo.“

Web neustoupil ani o milimetr. „I kdybych tam nebyl, dopadlo by to stejně. Když na tebe někdo střílí, palbu opětuješ. A nechtěl jsem tam nechat kluky jít oslabené. Klidně mě vyhoď od FBI, ale příště bych se zachoval stejně.“

Oba muži se měřili vzteklými pohledy, až se nakonec alespoň trochu uklidnili.

Bates si sedl a kroutil hlavou. Podíval se na oba muže a naznačil jim, aby se také posadili. „Do hajzlu,“ prohlásil, „horší už to stejně být nemůže, tak co se rozčiluju?“

„Jestli jste se tolik báli, aby se něco takového nestalo, proč jste tam místo nás neposlali SWAT?“ chtěl vědět Web.

„Nebylo to na mně. Rozkaz přišel shora.“

„Jak moc shora?“

„Do toho ti nic není.“

„Ale je, jestli za to mám dostat za uši.“

Bates jen umanutě vrtěl hlavou.

„Jestli výstřely přišly zvenčí, musel někdo vědět, že zaútočíme,“ upozornil Romano.

„Vynikající dedukce, Romano, připomeňte mi, ať vás za to nechám povýšit,“ odsekl Bates.

„Informace tu můžou unikat odkudkoli, co, Perce?“ pokračoval v otázkách Web. „Zezdola až nahoru.“

„Nech toho, Webe.“

„Máš aspoň nějakou dobrou zprávu?“

„Vlastně to nebylo tak úplně zbytečné.“ Bates se otočil a otevřel složku na stole za sebou. „Dozvěděli jsme se o Svobodných pár zajímavostí. Mezi mrtvými byl Silas Free a spolu s ním několik džentlmenů po šedesátce a čtyři mladíci, kteří ještě ani nemohli volit. Hádám, že po té střelbě ve škole se k nim nikdo moc nehrnul. Měli problémy s náborem.“

„Ale Ernest B. Free tam nebyl,“ prohlásil Web. „Kontroloval jsem to.“

„Ne, Emie ne.“ Bates ze složky vytáhl několik papírů. „Pod podlahou v jednom z domů jsme našli hodně materiálu na výrobu bomb a tři složky. Na soudce Leadbettera, Scotta Winga a Freda Watkinse.“

„Dost jasná stopa,“ usoudil Romano.

„A to není všechno. Taky jsme našli oxycontin, percocet a percodan v hodnotě přibližně deseti tisíc dolarů na černém trhu.“

Weba tato informace překvapila. „Svobodní se dali do obchodování s léky na předpis na černém trhu?“

„Členů málo, asi jim docházejí peníze. Na oxycontinu se na venkově dají vydělat velké peníze. Dává to smysl,“ vysvětloval Bates.

„Sakra, myslíš, že to je spojitost s tím, po čem šel Cove? Svobodní v D. C. vybudovali falešné finanční středisko, oblbli Covea a ten zavolal JOR, takže nás mohli zmasakrovat?“

Bates přikyvoval. „A možná to jsou oni, kdo tlačí na Westbrooka a ostatní gangy, aby se spojily,“ doplnil.

Přestože Web také souhlasně přikyvoval, něco mu dál nesedělo.

„Ještě jsme našli tohle,“ pokračoval Bates. „Seznam bývalých a současných členů Společnosti svobodných.“ Podíval se na Weba. „Chceš hádat, kdo k nim taky patřil?“

Web odmítavě vrtěl hlavou. „Na nějaké hádanky jsem moc unavený. Povídej.“

„Clyde Macy.“

Web úplně zapomněl na oxycontin. „Děláš si legraci.“

„Přidal se k nim před deseti roky a vystoupil dva měsíce po střelbě v Richmondu. Svobodní vedli záznamy poctivě, možná chtěli vydírat bývalé členy, až by jim došly peníze. Ku-klux-klan dělal totéž.“

„Macy patřil ke Svobodným a teď dělá gorilu černochovi v ghettu v D. C.? Měl vnuknutí, nebo bere jakoukoli práci?“

„Nevím. Navíc jsme ho ztratili z dohledu. A pak je tu samozřejmě ještě ta další mrtvola.“

„Jaká mrtvola?“

„Antoine Peebles. Střelná rána do hlavy. Našli jsme ho včera v noci.“

„Myslíš, že za tím je Westbrook?“

„Dávalo by to smysl, ačkoli v tomhle případě vlastně nedává smysl vůbec nic.“

Web přemýšlel, jestli má Batesovi říct o Claiřině setkání s někým, kdo se vydával za Velkého F, ale nakonec se rozhodl, že to není nutné. Osobně nevěřil, že by mohutný černoch měl na svědomí Peeblesovu smrt. Neměl však důvod Francisovi pomáhat, a kdyby se Batesovi svěřil, nejspíš by napáchal víc škody než užitku.

Nakonec se raději natáhl pro složku. „Můžu?“

Bates ho dlouho zamyšleně pozoroval. „Jistě. Ale jestli víš něco, co bys mi měl říct, byl bych rád, kdyby ses o to podělil, než z téhle kanceláře odejdeš.“

Romano je nechal samotné, protože si chtěl promluvit s jedním členem týmu H, který prošel kolem. Web zatím listoval složkou. Našel v ní ateliérovou fotografii Clydea Macyho v bojovém postroji. V jedné ruce držel samopal, v druhé brokovnici a mračil se tak, že by se ho snad lekl i medvěd. Narazil i na hlášení o pokutách za rychlost, o nichž se Bates jednou zmínil. Podíval se na ně a zvedl hlavu. „Jak je možné, že někdo takový má jen pár pokut za rychlost?“

„No, tak to v životě chodí. Je buď opatrný, nebo má kliku. Možná obojí dohromady,“ pokrčil rameny Bates.

„Co ten pronajatý náklaďák, kterým přivezli kulomety?“

„Silas Free si ho opravdu půjčil. Ověřovali jsme si to v půjčovně. Pamatovali si ho. Ale asi o týden později ohlásil jeho krádež.“

„Jaká náhoda,“ ušklíbl se Web.

„Ne, standardní postup u lidí, kteří něco chystají. Najmout si auto a oznámit jeho krádež. Někde ho schováš a naložíš výbušninou, nebo jako v tomhle případě kulomety.“

„Půjčený náklaďák je přímý důkaz spojující Svobodné se zmasakrováním týmu C,“ usoudil Web.

„A po téhle noci ho budeme potřebovat,“ dodal Bates.

Web otočil další list a najednou mu vyschlo v ústech. Podíval se na Batese a stránku mu ukázal. „Co to je?“

„Jo, tohle je opravdu zajímavé. Noviny Svobodných. Myslím, že se snaží členy informovat o vraždění a tak. Je to nějaká novinka, protože dřív jsem o tom nic neslyšel. Mají dokonce internetové stránky. Věřil bys tomu?“

Web Batesovu otázku nevnímal. Zíral na název novin vyvedený nahoře na první stránce.

Rány pekelné. Tak se noviny jmenovaly. A zároveň to byla slova, která v uličce pronesl Kevin Westbrook.

***

Web s Romanem došli ke corvettě. Web stále přemýšlel o tom, co se dozvěděl. Zatím však jen stěží vnímal obrysy, jako by se před ním pomalu zhmotňovala noční můra. Věděl, že jde o cosi důležitého, ale nedokázal to správně uchopit.

Naskládal výstroj do kufru a chystal se nasednout na sedadlo spolujezdce.

Romano se na něho díval s výrazem, který už v jeho případě ani nemohl vyjadřovat více sympatií. „Hele, Webe, víš, děláme spolu už tolik let a ještě jsem tě nenechal tohle auto řídit.“

Web se zatvářil zmateně. „Cože?“

„Co kdybys nás odvezl zpátky na farmu? Věř mi, když se člověk cítí pod psa, nic nespraví náladu tak dobře jako řízení téhle mašiny.“

„Díky, Paulie, ale raději ne.“

Romano místo odpovědi hodil Webovi klíčky. „Je to jako láhev vynikajícího vína. Musíš si jen sednout a vychutnat si ji.“ Nastoupil na sedadlo spolujezdce a podíval se na Weba. „Nenech dámu čekat, Webe.“

„Neříkej, žes autu dal jméno jako těm svým pistolkám.“

„Nasedej,“ mrkl na něho Romano. „Jestli jsi dost chlap.“

Vyjeli na hlavní silnici. Než dorazili k dálnici, Romano znovu promluvil: „Dobrá. Pravidlo číslo jedna. Jestli jí škrábneš, nakopu ti zadek.“

„Nechápu. Po osmi letech, co spolu skáčeme z vrtulníků s plným batohem výbušnin, mi nevěříš, že dokážu řídit blbý auto?“

„Pravidlo číslo dva: Ještě jednou jí nazveš blbým autem a rozbiju ti ciferník. Jmenuje se Destiny.“

„Destiny?“

„Ano, Destiny. Jako Osud.“

Najeli na mezistátní dálnici 95. Web zamířil na jih a minuli dálničního policistu, který právě vypisoval blok na pokutu. Stále ještě bylo poměrně časně a jeli proti hlavnímu proudu, takže měli silnici v podstatě pro sebe.

„Fajn, teď máme prostor, dlouhou rovinu. Tak jí dej co proto, nebo z tebe bude nadosmrti srab,“ prohlásil Romano.

Web se na něho podíval a sešlápl pedál plynu. Vůz se rozjel na sto šedesát tak svižně, že cítil, jak ho zrychlení tlačí do sedadla. Proletělikolem jediného dalšího vozu v jejich směru, jako by stál. „To není špatné, Paulie, a to ještě zdaleka nemám plyn na podlaze. Zkusíme, co doopravdy dovede.“

Znovu sešlápl plyn a vůz vyrazil vpřed ještě rychleji. Blížili se k zatáčce. Web koutkem oka Romana pozoroval. Spolujezdec se klidně díval před sebe, jako by stejně rychle jezdil každý den. Koneckonců to nebylo nemožné. Web dostal z auta dvě stě a nakonec dvě stě dvacet kilometrů v hodině. Stromy po obou stranách se slily v jednolitou zelenou šmouhu a do zatáčky chyběl jen kousek. V této rychlosti by ji nikdy projet nezvládl. Znovu se podíval na Romana a všiml si, že mu na čele vyrazilo několik kapek potu. Už to byla dostatečná odměna.

Do srážky s hustě rostoucími borovicemi zbývaly jen vteřiny.

„Jo, jasně,“ vydechl Romano. „Uber.“

„Chceš, abych Destiny krotil?“

„Dělej!“

Web šlápl na brzdu a zatáčkou se prosmýkli stočtyřicítkou.

„Ještě uber. Nedávno jsem měnil olej.“

„Vsadil bych se, že se to Destiny líbilo. Tobě taky?“ Web zpomalil na stovku a na příštím sjezdu odbočil k motorestu. Oba si objednali kávu.

Když servírka odešla, Web se předklonil. „Doufám, že jsi připravený na to, co nás kvůli Svobodným čeká.“ Romano pokrčil rameny, ale mlčel. „Piš si, že to přijde.“

„Tak ať. Mohli si za to sami. Zmasakrovali naše kluky.“

„Ještě je z toho nikdo neusvědčil, Paulie.“

„Šéfové v FBI by zásah neschválili, kdyby si nebyli sakra jistí, že to ti parchanti udělali.“ Po chvíli méně přesvědčivě dodal: „Teda aspoň doufám.“

Web se opřel. „Na celém tomhle scénáři mi nesedí jedna věc. Máme věřit, že tyhle lidi dokázali sestavit automatické odstřelování z kulometů ukradených armádě a ještě se jim to podařilo udělat tak, že si jich nikdo nevšiml. Navíc zavraždili soudce, žalobce a obhájce pomocí skutečně sofistikovaných bomb a málem dostali i Billyho a mě? Teď údajně řídí velkou drogovou operaci v hlavním městě? A tohle všechno má být odplata za něco, co se stalo už dost dávno? Sakra, většina těch, co jsme v noci postříleli, chodila ještě na základku, kdyžEmie a jeho kámoši přepadli tu školu. Jejich přitroublé stráže hrály videohry a celá parta měla jediný samopal. Tohle prostě nesedí, Paulie. Nebo jsem něco přehlédl?“

„Ne, máš pravdu,“ souhlasil Romano. „Jenže na druhou stranu jsou tu přímé důkazy, Webe, které u soudu obstojí. A komu vůbec na nějakých Svobodných záleží? Je to jen banda neřádů.“

„Správně. Komu na Svobodných záleží? Jsou dokonalý obětní beránek. A nikdo se nediví, že se jim podařilo dostat Ernesta Freea z věznice s maximální ostrahou, ale v areálu nebyl. Navíc jsem si jistý, že tihle nebožáci měli přibližně stejné šance dobýt Bílý dům jako osvobodit Emieho z basy.“

Romano Weba pozorně sledoval. „Fajn, začíná mě to zajímat. Co tím chceš říct?“

„Chci tím říct, že nechápu, proč mi šéf drogového gangu řekl o těch tunelech. A taky se mi nezdá, že se náklaďák, který si vypůjčil Silas Free a později oznámil jeho krádež, jen tak ocitl na nahrávce přesně v místě, kde jsme to čekali, když jsme ty tunely našli. Neslyšels Batese, když o tom mluvil, protože jsi odešel. Co když Silas nelhal? Co když mu náklaďák doopravdy ukradli. Ale máš pravdu, všechno sedí a z hlediska žalobce není o čem pochybovat. Jenže já nevěřím, že by starý Silas byl tak hloupý a můj kámoš Francis Westbrook tak vstřícný.“ Web se podíval špinavým oknem motorestu, jímž dovnitř začínalo svítit slunce. Nebylo by milé, kdyby se mu podobně vyjasnilo také v hlavě? Podíval se na Romana. „Víš, připadá mi, že jsme někomu pořádně skočili na špek. Myslím, že se někdo chtěl Svobodných zbavit a my to udělali za něj.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024