84. KAPITOLA
„A ten malý chlapec jistě věděl, že to byl jeho otec?“ ptal se King potřetí.
Byli na policejním velitelství a probírali události, které se odehrály předešlé noci v domě u Robinsonů.
„Tak nám to řekl,“ odpověděl Williams. „Nevím, proč by měl lhát.“
„Ale řekl vám, že byl nahoře, nad schodištěm a díval se dolů, do tmy.“
„Jeho otec s ním mluvil. Znal jeho jméno, bratrovo jméno a také se zmínil o nemluvněti a dokonce znal i jméno Tommyho vycpaného zvířete. Kdo jiný by to mohl být?“ King neodpověděl. Seděl a pohrával si s perem v ruce.
Williams pokračoval: „A v domě Robinsona jsme našli všechny předměty, které patřily obětem prvních pěti vražd.“
„Jsou na nich nějaké otisky?“ zeptal se King úsečně.
„Žádné. Ale to by mne jen stěží překvapilo. Vždyť jsme nenašli žádné otisky ani na jiných místech, kde byla spáchána vražda.“
„Dost příhodné, nechat všechny důkazy v tomto domě.“
„Ne, měli jsme zatraceně velké štěstí, že jsme o ně zakopli náhodou. Můj zástupce si jich všiml jen proto, že uzávěr byl našroubován nakřivo, zatímco ostatní zátky potrubí seděly rovně. Můj člověk byl dole, aby se podíval na způsob, jakým se vrah dostal do domu a všiml si té roury.“
„A co říká Robinson?“
„Odešel z domu o půlnoci a byl téměř v polovině cesty do Washingtonu, když mu někdo zavolal.“
„Nikde nestavěl?“
„Ne. Mobilní telefon jeho ženy v té době skutečně zvonil. To máme ověřené. Ale mohl stejně tak být přímo v domě a narafičit to s oběma telefony.“
„Ale v domě se ukázal, až hodinu po vás, že?“ zeptal se King neústupně.
„Jezdil okolo celou tu dobu, aby měl alibi. A vůbec nevypadal na to, že by se ze smrti své ženy nějak zhroutil. Prostě vzal děti a odvedl je do domu příbuzných.“
„A jaký mohl mít motiv k zabití tolika lidí?“
„Je to sériový vrah, který se skrývá pod maskou starostlivého otce. Nebylo by to poprvé. Vybere si prostě oběť a zabije ji.“
„Ale jaký je vztah mezi Deaverem, Canneyem a Battlem?“
„Náhoda, nebo chybné propojení.“
„A teorie o tom, proč zabil vlastní ženu?“ naléhal King.
„Možná ho podezírala,“ prohlásil Bailey. „A on ji musel odstranit dříve, než se toto podezření stane nebezpečným a tak se pokusil to spojit se sériovými vraždami. Osamocený chlap na silnici uprostřed noci, není to dokonalé pro sériového vraha? Právě teď pátráme po tom, kde se nacházel v době, kdy došlo ke všem těm vraždám. Bylo to riziko, zabíjet ve vlastním domě. Ale mohl mít pocit, že neměl na vybranou. Kdyby ho nespatřilo jeho vlastní dítě, nikdy bychom ho nepodezírali.“
„Jo, můj vnitřní instinkt mi napovídá, že je to náš chlap,“ řekl Williams.
„Ale jeho syn s ním mluvil a přesto je naživu,“ řekl King.
Bailey odpověděl: „Možná i taková bestie, jako je tento vrah, má své hranice. Anebo si myslel, že jeho syn napůl spí a nevzpomene si na ten rozhovor, anebo že chlapci nikdo nebude věřit, kdyby o tom někde promluvil. Jste přece právník. Pro obhájce by to mohl být s tak mladým chlapcem velký den.“
King seděl nehnuté v úžase, když se na něho Bailey upřeně podíval a řekl: „Vaše partnerka nám řekla, že jste si udělal nějaké vlastní vyšetřování. Zjistil jste něco?“
V otázce agenta FBI bylo tolik posměšku, že měl King chuť ho zaškrtit. Michelle to vycítila a položila Kingovi ruku na rameno.
„Jen klid,“ tiše zašeptala.
„Jsme snad v situaci, kdy mám říci vlichoť se do přízně, Michelle?“ zamumlal.
Namísto toho vstal a řekl: „Tak dobře, jestliže je to ten chlap, tak vám gratuluji. Jen prosím, abych mohl být informován.“ Sundal svůj odznak zástupce. „Chcete jej zpátky, náčelníku?“
„Ne. Nic oficiálně neskončilo, dokud nedostaneme přiznání nebo nějaké další důkazy.“
„To je dobře, protože právě teď se mi líbí dělat zástupce. Vlastně by to mohlo přijít vhod.“
King odešel.
„Mluvte o vašich kyselých hroznech,“ řekl Bailey.
Michelle se okamžitě postavila na obranu svého partnera. „Nevíme jistě, zda ten Robinson je tím vrahem“.
„K tomu se rychle dostaneme,“ odpověděl Bailey.
Michelle se zvedla ze židle s úmyslem odejít.
„Oh, Michell…
