22
SIDNEY OPUSTILA BUDOVU TRITONU A KRÁČELA PŘES PARKOVIŠTĚ. Byla tak zamyšlená, že si nevšimla dlouhé černé limuzíny, dokud houpavě nezastavila přímo před ní. Zadní dveře se otevřely a vystoupil Richard Lucas. Měl na sobě konzervativní tmavomodrý jednořadový oblek. Jeho obličeji dominoval mopslí nos a pár malých oček posazených příliš blízko sebe. Šířkou ramen a všudypřítomně vybouleným sakem působil fyzicky impozantně.
„Pan Gamble by se s vámi rád setkal,“ pronesl věcně. Přidržel jí dveře a Sidney zahlédla pistoli v podpažním pouzdře. Ztuhla, ztěžka polkla a v očích se jí zablesklo: „Momentálně mi to nevyhovuje, mám jiný program.“
Lucas pokrčil rameny: „Jak račte. Pan Gamble považoval za nejlepší promluvit si přímo s vámi. Aby vyslechl vaši verzi událostí, dřív než se rozhodne jednat. Domnívá se, že čím dřív se schůzka uskuteční, tím líp pro všechny strany.“
Sidney se zhluboka nadechla a podívala se na černou limuzínu s tónovanými, zvenčí neprůhlednými skly.
„Kde se má schůzka konat?“
„V domě pana Gamblea v Middleburgu.“ Podíval se na hodinky. „Předpokládá se, že přijedeme za pětatřicet minut. Po schůzce vás samozřejmě odvezeme zpátky k vašemu autu.“
Sidney si ho ostře měřila: „Myslíte, že mám na vybranou?“
„Člověk má vždycky na vybranou, paní Archerová.“
Sidney si přitáhla kabát a nastoupila. Lucas usedl naproti ní. Na nic se nevyptávala a on se o konverzaci nepokoušel. Ale nespouštěl z ní oči.
* * *
SIDNEY SI MLHAVĚ UVĚDOMOVALA, ŽE VSTOUPILA DO OBROVSKÉHO domu uprostřed pečlivě upraveného parku lemovaného stromořadím. Dostaneš se z toho, říkala si. Výslech může mít oboustranný efekt. Jestliže od ní Gamble žádá odpovědi, vynasnaží se, aby něco dostala i z něho. Následovala Lucase hlavním vchodem s dvojími dveřmi do impozantní haly a odtud do rozlehlé komnaty obložené leštěným mahagonem a vybavené pohodlným sedacím nábytkem. Stěny pokrývaly portrétní olejomalby energických mužů. V krbu hořel oheň. Na stole v rohu bylo prostřeno k večeři pro dva. Ačkoli neměla chuť k jídlu, vůně linoucí se zpod stříbrných poklopů ji pokoušela. Uprostřed tabule se chladila láhev vína. Dveře se za ní s cvaknutím zavřely. Otočila se a potvrdila si, že se ve skutečnosti zamkly. Zaslechla, že se za ní cosi pohnulo, a rychle se otočila.
Nathan Gamble v rozhalence a pohodlných kalhotách obešel židli s vysokým opěradlem obrácenou ke vzdálenější stěně. Jeho pronikavý pohled ji přinutil přitáhnout si kabát k tělu. Pokynul k tabuli: „Nemáte hlad?“
„Ne, děkuju.“
„Kdybyste si to rozmyslela, je tu spousta jídla. Dovolíte doufám, abych se najedl.“
„Jste doma.“
Gamble se posadil ke stolu a servíroval si na talíř. Pak viděla, že nalévá dvě sklenice vína.
„Když jsem tenhle dům kupoval, objevil jsem tu vinný sklep a v něm dva tisíce zaprášených láhví. Nerozumím vínu ani za mák, ale moji lidé říkají, že je to prvotřídní sbírka, nemíním ji ovšem zachovat. Tam, odkud pocházím, se sbírají známky. Rozhodně se napijte.“ Podal jí sklenici.
„Já opravdu ne…“
„Hrozně nerad piju sám. Připadám si pak jako sobecký požitkář. Mimochodem, v letadle vám alkohol trochu pomohl, ne?“
Po chvíli přikývla, svlékla si kabát a chopila se nabízené skleničky. V místnosti bylo konejšivě teplo, ale zůstávala ve střehu. V blízkosti aktivních sopek a lidí jako Nathan Gamble je třeba být neustále v pohotovosti. Usedla ke stolu a sledovala, jak se pustil do jídla. „Opravdu si neposloužíte?“
Pozvedla sklenici: „Tohle mi stačí, děkuju.“
Pokrčil rameny, upil vína a ukrojil si pořádný kus pečeně.
„Tuhle jsem mluvil s Henrym Whartonem. Je to sympatický chlapík, stará se o svoje lidi. Toho si na zaměstnavateli cením. Taky se starám o lidi.“ S chutí se zakousl do masa.
„Henry mi byl tím nejlepším učitelem.“
„To je zajímavý. Já žádnýho učitele neměl, když jsem šel nahoru. Musí to být příjemný,“ uchechtl se.
Sidney se rozhlédla po vkusně zařízené komnatě.
„Zdá se, že vás to nijak nepoškodilo.“
Gamble zvedl sklenici s vínem, přiťukl si s její a pokračoval v jídle.
„V…
