Ztracený symbol (Dan Brown)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA 111

Odbíjení zvonu na věži trvalo celé tři minuty a rozechvěl se z něj i křišťálový lustr, který visel Langdonovi nad hlavou. Před několika desetiletími tuto milovanou přednáškovou síň ve Phillipsově akademii v Exeteru sám navštěvoval jako student. Dnes si sem přišel poslechnout svého drahého přítele. Když se ztlumila světla, usadil se na místo u zadní zdi, pod panteonem s podobiznami ředitelů.

Dav studentů ztichl.

V nastalé tmě došla na pódium vysoká, přízračná postava. „Dobrý den,“ zašeptal hlas bez tváře do mikrofonu.

Všichni natahovali krk, aby viděli, kdo to k nim mluví.

Vtom ožil zpětný projektor a objevila se zašlá sépiová fotografie – působivý snímek hradu s fasádou z červeného pískovce, vysokými čtverhrannými věžemi a gotickými ozdobami.

Stín opět promluvil. „Dokáže mi někdo říct, kde to je?“

„Anglie!“ ozvala se ze tmy nějaká dívka. „V tom průčelí se mísí raná gotika s pozdní renesancí, takže jde o typicky normanský hrad z Anglie zhruba dvanáctého století.“

„Panečku,“ podivil se hlas bez tváře. „Tady má někdo architekturu v malíčku.“

Tiché mručení v sále.

„Bohužel,“ dodal stín, „jste se zmýlila o pět tisíc kilometrů a o půl tisíciletí.“

Sál ožil.

Projektor teď ukázal barevnou, moderní fotografii téhož hradu z jiného úhlu. Popředí opět dominovaly věže z pískovce vytěženého u marylandského Seneca Creek, ovšem v pozadí, překvapivě blízko, se tyčila majestátní, sloupy podepřená bílá kupole Kapitolu Spojených států amerických.

„No moment!“ zvolala studentka. „Ve Washingtonu je někde normanský hrad?!“

„Od roku 1855,“ odpověděl hlas. „Kdy byla pořízena i následující fotografie.“

Objevil se další snímek – černobílý záběr interiéru, zachycující rozlehlý klenutý taneční sál plný zvířecích koster, vitrín s vědeckými exponáty, skleněných nádob s biologickými vzorky, archeologických artefaktů a sádrových odlitků prehistorických plazů.

„Tento úchvatný hrad,“ pokračoval hlas, „byl prvním skutečným vědeckým muzeem v Americe. Šlo o dar jistého bohatého britského vědce, který stejně jako naši předkové věřil, že by se naše čerstvě zrozená země mohla stát zemí osvícení. Odkázal našim předkům ohromné jmění a požádal je, aby v srdci naší vlasti vybudovali ‚ústav pro rozvoj a šíření lidského vědění‘.“ Na okamžik se odmlčel. „Dokáže mi někdo říct, jak se tento štědrý vědec jmenoval?“

Nesmělý hlas z předních řad to zkusil: „James Smithson?“

Následný šum v sále dával tušit, že jde o jméno dobře známé.

„Skutečně to byl Smithson,“ přitakal muž na pódiu. S těmi slovy vystoupil do světla a v šedých očích mu šibalsky zajiskřilo. „Ještě jednou dobrý den. Jmenuji se Peter Solomon a jsem tajemníkem Smithsonova institutu.“

Studenti spustili bouřlivý potlesk.

Langdon ze stínu s obdivem sledoval, jak se Peterovi daří uchvátit ty mladé mozky fotografickou exkurzí do rané historie Smithsonova institutu. Prohlídka začala Smithsonovým hradem a pokračovala jeho suterénními vědeckými laboratořemi, chodbami lemovanými exponáty, salonem plným měkkýšů, portréty vědců, kteří si říkali „kurátoři korýšů“, a dokonce se dostalo i na starou fotografii nejpopulárnějších obyvatel hradu – na dvojici dnes již zesnulých sov, které se jmenovaly Diffusion a Increase, tedy „Šíření“ a „Rozvoj“. Půlhodinové promítání zakončil působivý družicový snímek parku National Mall, který dnes lemují ohromná Smithsonova muzea.

„Jak jsem uvedl na začátku,“ řekl Solomon závěrem, „James Smithson i naši předkové si představovali, že se naše vlast stane zemí osvícení. Věřím, že by na nás dnes byli hrdí. Jejich monumentální Smithsonův institut stojí jako symbol vědy a poznání v samém srdci Ameriky. Je to žijící, dýchající, fungující hold našim předkům a jejich vysněné Americe – zemi založené na principech vzdělanosti, moudrosti a vědy.“

Solomon za energického potlesku vypnul projektor. Jakmile se rozsvítila stropní světla, zvedl se v sále les dychtivých rukou s otázkami.

Solomon vyvolal menšího zrzavého mladíka uprostřed.

„Pane Solomone?“ začal student nejistě. „Říkal jste, že naši předkové prchli před náboženským útlakem z Evropy, aby vybudovali zemi na principech vědeckého pokroku.“

„Přesně tak.“

„Ale já měl za to, že naši předkové byli nanejvýš zbožní lidé, kteří založili Ameriku jako národ křesťanů.“

Solomon se usmál. „Přátelé, nevysvětlujte si to špatně, naši předkové skutečně byli hluboce věřící lidé, ale byli to deisté – tedy lidé, kteří sice věří v Boha, ale jsou nepředpojatí a otevření. Jediný náboženský ideál, který prosazovali, byla náboženská svoboda.“ Vytáhl mikrofon ze stojanu a přešel k okraji pódia. „Naši předkové si Ameriku představovali jako duchovně osvícenou utopii, v níž bude tmářství zastaralých náboženských pověr nahrazeno svobodou myšlení, vzděláváním širokých mas a vědeckým pokrokem.“

Vzadu se přihlásila jakási blondýnka.

„Ano?“

„Pane Solomone,“ řekla dívka a zvedla do vzduchu mobilní telefon, „zkusila jsem si vás najít na internetu a podle Wikipedie jste prominentní zednář.“

Solomon ukázal svůj zednářský prsten. „Mohl jsem vám ušetřit poplatky za přenos dat.“

Studenti se zasmáli.

„No, já jen,“ pokračovala dívka váhavě, „že tu mluvíte o ‚zastaralých náboženských pověrách‘ a mně připadá, že jestli je někdo zodpovědný za propagaci zastaralých pověr, tak jsou to zednáři.“

Solomona to nijak nevyvedlo z míry. „Opravdu? Jak to?“

„Četla jsem toho o zednářích poměrně dost a vím, že praktikujete všelijaké prapodivné dávné obřady a vyznáváte prastarou víru. Tady v tom článku na internetu se dokonce píše, že zednáři věří v moc nějaké pradávné magické moudrosti, která může člověka povznést do říše bohů.“

Všichni v sále se mezitím otočili a hleděli na dívku, jako by se pomátla.

„Ano,“ přisvědčil Solomon, „v podstatě máte pravdu.“

Studenti se s vyvalenýma očima rázem obrátili zpátky k pódiu.

Solomon potlačil úsměv a zeptal se dívky: „Nemáte tam ještě nějaké další wikimoudro o těch magických vědomostech?“

Studentka byla zjevně dost nesvá, ale začala předčítat z webové stránky: „‚Protože prvotní zasvěcenci chtěli mít jistotu, že tato mocná moudrost nebude zneužívána nehodnými, své vědomosti zašifrovali, zastřeli mocnou pravdu metaforickým jazykem symbolů, mýtů a alegorií. Tuto zakódovanou moudrost máme do dnešních dnů všude kolem sebe – v mytologii, v umění, v okultních textech z minulosti. Moderní člověk bohužel ztratil schopnost tuto složitou síť symboliky dešifrovat a velká pravda byla ztracena.‘“

Solomon čekal. „To je všechno?“

Dívka se zavrtěla. „No, je tu ještě kousek.“

„To doufám. Prosím, dočtěte nám to.“

Dívka se tvářila váhavě, ale odkašlala si a pokračovala. „‚Legenda praví, že mudrcové, kteří Dávná mystéria kdysi zašifrovali, zanechali jakýsi klíč, jakési heslo, kterým se zakódovaná tajemství dají odemknout. Toto magické heslo – známé jako verbum significatium – prý dokáže rozehnat temnotu a odemknout Dávná mystéria, otevřít je všemu lidskému chápání.‘“

Solomon se zadumaně usmál. „Aha, ano, verbum significatium.“ Na chvíli se zahleděl do prázdna, pak znovu sklopil zrak k blondýnce. „A kde se to úžasné slovo nachází teď?“

Na dívce byly patrné obavy, zjevně v duchu litovala, že se hostujícího přednášejícího vůbec na něco ptala. Dočetla si pro sebe pasáž do konce a pak ocitovala: „‚Legenda tvrdí, že verbum significatium je pohřbeno hluboko pod zemí, kde trpělivě čeká na zlomový okamžik dějin, na okamžik, kdy už by lidstvo bez pravdy, vědomostí a moudrosti věků nepřežilo. Na této temné křižovatce lidstvo Slovo konečně odhalí a zahájí úžasný nový věk osvícení.‘“

Dívka vypnula mobil a snažila se na židli vypadat co nejmenší.

Po dlouhém tichu zvedl ruku jiný student. „Ale tomu vy určitě nevěříte, že ne, pane Solomone?“

Solomon se usmál. „Proč by ne? V naší mytologii existuje dlouhá tradice magických slov, která dokážou propůjčit moudrost a božskou moc. Ještě dnes děti volají ‚abrakadabra‘ a doufají, že stvoří něco z ničeho. Pochopitelně už jsme všichni zapomněli, že tohle slovo není jen hračka; má kořeny v prastarém aramejském mysticismu – Avrah KaDabra původně znamená: ‚Mluvím, a tím tvořím.‘“

Ticho.

„Ale, pane Solomone,“ nedal se student, „přece nemůžete věřit, že jediné slovo, tohle verbum significatium nebo co to je, může odemknout nějakou prastarou moudrost a přinést celosvětové osvícení.“

Peter Solomon na sobě nedal nic znát. „Čemu já věřím nebo nevěřím, vás v podstatě nemusí zajímat. Mělo by vás ovšem zajímat, že toto proroctví o budoucím osvícení se opakuje prakticky ve všech vírách a filozofických tradicích na světě. Hindové mluví o krita juga, ‚zlatém věku‘, astrologové hovoří o ‚věku Vodnáře‘, Židé popisují příchod Mesiáše, teozofové předpovídají ‚nový věk‘, kosmologové zase ‚harmonickou konvergenci‘, a dokonce stanovili i konkrétní datum.“

„Dvacátého prvního prosince 2012!“ zavolal někdo.

„Ano, znepokojivě brzy – pokud tedy věříte mayské matematice.“

Langdon se zasmál, neboť si vzpomněl, jak Solomon před deseti lety naprosto přesně předpověděl současnou záplavu televizních pořadů, které označují rok 2012 za konec světa.

„Ale když necháme stranou načasování,“ pokračoval Solomon, „velice rád bych podotkl, že se všechny rozličné filozofie v dějinách lidstva shodují na jedné věci – totiž na tom, že se blíží velké osvícení. V každé kultuře, v každé éře, v každém koutě světa se lidské sny soustředí na jednu a tu samou vizi – na nadcházející apoteózu člověka, na blížící se proměnu našich lidských myslí, které konečně začnou využívat celý svůj potenciál.“ Usmál se. „Jak takovou synchronii filozofií vysvětlit?“

„Tím, že je to pravda,“ ozval se tichý hlas z davu.

Solomon se otočil. „Kdo to řekl?“

Ruka, která se zvedla, patřila drobnému Asiatovi, jehož rysy naznačovaly nepálský nebo tibetský původ. „Možná existuje nějaká univerzální pravda zapsaná do duše každého člověka. Možná se v nás ve všech skrývá tentýž příběh, jako nějaká konstanta v naší DNA. A možná právě tato sdílená pravda může za to, že jsou si všechny naše příběhy podobné.“

Solomon přímo zářil. Spojil dlaně a uctivě se chlapci poklonil. „Díky.“

Sál ztichl.

„Pravda,“ obrátil se Solomon ke všem studentům. „Pravda má moc. A jestliže všichni tíhneme k podobným představám, třeba je to proto, že ty představy jsou pravdivé, máme je vepsané hluboko v sobě. A když slyšíme pravdu, přestože jí často ani nerozumíme, cítíme, jak v nás rezonuje, jak souzní s naší podvědomou moudrostí. Možná tuto pravdu ve skutečnosti ani tak nepoznáváme, jako si ji spíš připomínáme… vybavujeme… upamatováváme se na ni… protože jsme ji už předtím měli v sobě.“

V sále by bylo slyšet špendlík spadnout.

Solomon nechal ticho chvíli působit, pak řekl: „Na závěr bych vás chtěl varovat, že odkrývání pravdy nebývá snadné. V průběhu celých lidských dějin provázelo každý věk osvícení temno, které tlačilo opačným směrem. Takové jsou zákony přírody a rovnováhy. A když se podíváme na temno, které narůstá v současném světě, musíme si uvědomit, že zároveň s ním narůstá i odpovídající světlo. Stojíme na pokraji skutečně velké éry osvícení a všichni – zejména vy mladí – máme obrovské štěstí, že tento klíčový okamžik dějin prožijeme. Ze všech lidí, kteří kdy žili, ve všech historických érách, jsme to právě my v tomto relativně krátkém časovém období, kdo bude svědkem vrcholné renesance člověka. Po tisíciletích temna naše věda, naše mysl, ba i naše náboženství odhalí pravdu a my budeme u toho.“

V sále už se opět začínal zvedat potlesk, ale Solomon pokynul rukou, aby jej utišil. „Slečno?“ Obrátil se ke svárlivé blondýnce s mobilem v jedné ze zadních řad. „Vím, že jsme se na mnoha věcech neshodli, ale rád bych vám poděkoval. Vaše zanícení je pro nadcházející změny důležitý katalyzátor. Temno se přiživuje na apatii a osobní přesvědčení je náš nejúčinnější protilék. Studujte dál svou víru. Studujte Bibli.“ Usmál se. „Zejména poslední stránky.“

„Apokalypsu?“ zeptala se.

„Rozhodně. Zjevení svatého Jana je vzrušujícím příkladem naší společné pravdy. Poslední kniha Bible vypráví stejný příběh jako bezpočet jiných tradic. Všechny do budoucna předpovídají odkrytí velké moudrosti.“

„Není snad Apokalypsa o konci světa?“ zeptal se kdosi jiný. „Co Antikrist, Armagedon, poslední bitva mezi dobrem a zlem?“

Solomon se zasmál. „Kdo tu studuje řečtinu?“

Zvedlo se několik rukou.

„Co přesně znamená slovo apokalypsis?“

„Znamená to,“ začal jeden ze studentů, pak se zarazil, jako by ho to samotného překvapilo. Apokalypsis znamená ‚odhalení‘… nebo ‚zjevení‘.“

Solomon přikývl na souhlas. „Správně. Apokalypsa doslova znamená ‚odhalení‘. Zjevení svatého Jana v Bibli předpovídá odkrytí velké pravdy a nepředstavitelné moudrosti. Apokalypsa není konec světa jako takového, jen konec světa v té podobě, v jaké ho známe. Proroctví Apokalypsy je jedním z mnoha krásných, leč překroucených poselství Bible.“ Solomon přistoupil až na kraj pódia. „Věřte mi, Apokalypsa se skutečně blíží… a bude úplně jiná, než se říká.“

Vysoko nad jeho hlavou se rozezněl zvon.

V sále propukl ohromený, dunivý potlesk.

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024