KAPITOLA 64
Biskup Valdespino znovu střelil pohledem po Juliánovi, který dosud upřeně zíral z okna opelu uhánějícího po dálnici M-505.
O čem přemýšlí? dumal Valdespino.
Princ mlčel už skoro půl hodiny a téměř se nehýbal, jen občas reflexivně zajel rukou do kapsy pro telefon a vzápětí si uvědomil, že ten zůstal zamčený v jeho trezoru.
Musím ho držet v nevědomosti, pomyslel si Valdespino. Ještě chvíli.
Kaplan z katedrály, který seděl za volantem, stále mířil ke Casita del Príncipe, ačkoliv mu Valdespino bude muset brzy sdělit, že ve skutečnosti na princovo venkovské sídlo vůbec nejedou.
Najednou se Julián odvrátil od okna a poklepal kaplanovi na rameno. „Pusťte prosím rádio,“ požádal. „Rád bych si poslechl zprávy.“
Než mladík stačil vyhovět, Valdespino se předklonil a položil mu pevně ruku na rameno. „Co kdybychom si raději dopřáli ticho?“
Julián se k biskupovi otočil, zjevně nespokojený s tím, že se snaží přebít jeho pokyny.
„Promiňte,“ zareagoval Valdespino okamžitě, protože v princových očích vycítil rostoucí nedůvěru. „Je pozdě. Raději bych v tichu rozjímal.“
„Já už jsem rozjímal dost,“ opáčil zostra Julián, „a teď bych rád věděl, co se v mojí zemi děje. Úplně jsme se dnes večer odřízli a já začínám pochybovat, že to byl dobrý nápad.“
„Je to dobrý nápad,“ ujistil ho Valdespino, „a já si vážím důvěry, kterou jste mi projevil.“ Sundal ruku z kaplanova ramena a pokynul k rádiu. „Pusťte prosím zprávy. Třeba Radio María España?“ Valdespino doufal, že celosvětová katolická stanice bude o znepokojivých událostech dnešního večera informovat umírněněji a taktněji než většina médií.
Moderátor, jehož hlas se z laciných reproduktorů ozval, právě mluvil o prezentaci a vraždě Edmonda Kirsche. O tom se dnes večer nejspíš mluví na všech stanicích na světě. Valdespino jen doufal, že ve vysílání nepadne jeho jméno.
Naštěstí se zdálo, že v tu chvíli je hlavním tématem nebezpečí protináboženských idejí, které Kirsch hlásal, a konkrétně hrozba, kterou představoval jeho vliv na mladé ve Španělsku. Pro ilustraci stanice pustila záznam přednášky, kterou Kirsch nedávno přednesl na Barcelonské univerzitě.
„Mnozí z nás se bojí nazývat ateisty,“ říkal Kirsch shromážděným studentům. „A přece ateismus není filozofie, ateismus dokonce není ani světonázor. Ateismus je čistě jen připuštění něčeho zcela zjevného.“
Několik studentů souhlasně zatleskalo.
„Označení ,ateista‘,“ pokračoval Kirsch, „by správně ani nemělo existovat. Nikdo se nepotřebuje prezentovat jako ,neastrolog‘ nebo ,nealchymista‘. Nemáme označení pro lidi, kteří pochybují, že Elvis ještě žije, ani pro lidi, kteří pochybují, že mimozemšťané létají po galaxii jen proto, aby mrzačili dobytek. Ateismus není nic jiného než zvuky, které rozumní lidé vydávají, jsou-li vystaveni neospravedlnitelným náboženským přesvědčením.“
Tentokrát souhlasně zatleskal větší počet studentů.
„To mimochodem není moje definice,“ podotkl Kirsch. „Ta slova jsem si vypůjčil od neurovědce Sama Harrise. A pokud jste to ještě neudělali, rozhodně si přečtěte Dopis křesťanskému národu.“
Valdespino se zamračil, když si připomněl, jaký rozruch Harrisova kniha, Carta a una Nación Cristiana, rozpoutala – ačkoliv byla napsána pro Američany, měla velký ohlas po celém Španělsku.
„Ať zvedne ruku každý,“ pokračoval Kirsch, „kdo věří v některého z následujících bohů: Apollón? Zeus? Vulkán?“ Odmlčel se a pak se zasmál. „Nikdo z vás? Dobře, takže se zdá, že ve vztahu k těmhle bohům jsme všichni ateisté.“ Opět se odmlčel. „Já jsem zkrátka k tomu výčtu bohů přidal ještě jednoho.“
Dav tleskal stále hlasitěji.
„Přátelé, netvrdím, že najisto vím, že Bůh neexistuje. Jenom říkám, že pokud se za vesmírem ukrývá nějaká božská moc, hystericky se chechtá náboženstvím, která jsme vytvořili ve snaze ji popsat.“
Všichni se zasmáli.
Valdespino teď byl rád, že prince o puštění rádia požádal. Tohle si Julián potřebuje poslechnout. Kirschův ďábelsky podmanivý šarm byl důkazem toho, že nepřátelé Krista už nesedí se založeným…
