Kapitola 59
Nemá smysl předstírat, že tu nejsem.
Langdon naznačil Sienně, ať zůstane schovaná v bezpečí i s Dantovou posmrtnou maskou, kterou mezitím uložili zpět do igelitového sáčku.
Potom pomalu vstal. Napřímil se za oltářem baptisteria jako kněz a zahleděl se na tu jednočlennou kongregaci před sebou. Neznámý muž, který stál proti němu, měl pískově hnědé vlasy, značkové brýle a děsivou vyrážku na obličeji a na krku. Nervózně se škrábal na zanícené kůži pod bradou a z jeho opuchlých očí vyzařoval zmatek a zlost.
„Nechtěl byste mi říct, co to tady pro všechno na světě vyvádíte, Roberte?“ pronesl. Pak překročil zábradlí a zamířil k Langdonovi. Mluvil s americkým přízvukem.
„Beze všeho,“ odpověděl zdvořile Langdon. „Ale nejdřív byste se mi mohl představit.“
Muž se nevěřícně zarazil. „Cože?!“
Langdonovi připadal povědomý, nejspíš díky těm očím… možná i hlasu. S tímhle člověkem už jsem se setkal… někde, nějak. Poklidně svou otázku zopakoval. „Můžete mi prosím připomenout, kdo jste a odkud vás znám?“
Muž rozčileně rozhodil rukama. „Přece Jonathan Ferris! Světová zdravotnická organizace! Před pár dny jsem vás osobně přiletěl vyzvednout na Harvard!“
Langdon se snažil utřídit si ty nové informace v hlavě.
„Proč jste se mi neozval?“ pokračoval muž. Dál si při tom škrábal krk a tváře, celé zarudlé a zřejmě pokryté vyrážkou. „A kdo je sakra ta ženská, se kterou jste sem vešel? Pracujete teď pro ni?“
Sienna se postavila vedle Langdona a ihned se ujala slova. „Doktore Ferrisi, já jsem Sienna Brooksová. Jsem také lékařka. Pracuju tady ve Florencii. Pana profesora Langdona včera v noci někdo postřelil do hlavy. Trpí retrográdní amnézií a neví, kdo jste ani co v průběhu posledních dvou dnů zažil. Jsem tu, protože mu pomáhám.“
Zatímco se její slova rozléhala prázdným baptisteriem, muž nechápavě naklonil hlavu, jako by mu nedocházel jejich význam. V prvním ohromení nepatrně zavrávoral a musel se přidržet sloupku.
„Panebože,“ vypravil ze sebe. „Tím se všechno vysvětluje.“
Langdon sledoval, jak mu z tváře vyprchává zlost.
„Roberte,“ pokračoval tiše muž, „už jsme si mysleli, že jste…“ Zavrtěl hlavou, jako by se stále snažil poskládat si správně všechny dílky skládačky. „Mysleli jsme si, že jste přešel na druhou stranu… že vás uplatili, nebo přinutili hrozbami… Zkrátka jsme nevěděli, co se děje!“
„S nikým jiným než se mnou za celou dobu nemluvil,“ uklidnila ho Sienna. „Ví jen to, že se včera večer probral u nás v nemocnici a že se ho někdo snaží zabít. Navíc ho pronásledují jakési děsivé halucinace: mrtvá těla, oběti moru, a nějaká stříbrovlasá žena s amuletem ve tvaru hada obtočeného kolem hole mu říká –“
„Elizabeth!“ vyhrkl muž. „To je doktorka Elizabeth Sinskeyová! Právě ona vás přemluvila, abyste nám pomohl, Roberte!“
„Pokud je to skutečně ona,“ podotkla Sienna, „pak doufám víte, že je v pořádných potížích. Viděli jsme ji uvězněnou v dodávce plné vojáků a vypadalo to, že je nejspíš pod drogami.“
Muž zvolna pokýval hlavou a zavřel oči. Víčka měl nateklá a zarudlá.
„Co to máte s obličejem?“ zeptala se Sienna.
Otevřel oči. „Cože?“
„Co to máte s pletí? Zdá se mi, že jste něco chytil. Jste nemocný?“
Muž se zatvářil překvapeně, a přestože Siennina otázka téměř hraničila s neomaleností, Langdon se v duchu ptal na totéž. Vzhledem k tomu množství odkazů na mor, s nimiž se v posledních hodinách setkal, ho pohled na zarudlou kůži posetou puchýřky značně znepokojil.
„Nic mi není,“ mávl rukou muž. „Za to může to mýdlo v hotelu. Mám silnou alergii na sóju a většina italských toaletních mýdel je právě na bázi sóji. Jsem pitomec, že jsem se pořádně nepodíval.“
Sienna si zhluboka oddechla a trochu se uvolnila. „Ještě štěstí, že jste ho nesnědl. Kontaktní dermatitida je ve srovnání s anafylaktickým šokem jako nic.“
Všichni se trochu nervózně zasmáli.
„Povězte mi,“ zkusila se zeptat Sienna, „říká vám něco jméno Bertrand Zobrist?“
Muž ztuhl a zatvářil se, jako by právě stanul tváří v tvář trojhlavému ďáblu.
„Myslíme si, že jsm…
