Kapitola 9
V podpalubí luxusní jachty Mendacium seděl vedoucí facilitátor Laurence Knowlton ve své prosklené kóji a nevěřícně upíral oči na počítačový monitor, na kterém právě zhlédl video zanechané klientem.
A tohle mám zítra vypustit do médií?
Za celých těch deset let u Konsorcia už Knowlton dostal spoustu podivných úkolů, které spadaly kamsi do oblasti mezi nečestným a ilegálním. Členové Konsorcia se běžně pohybovali v morální šedé zóně: jedinou etickou zásadou téhle organizace byla snaha za každou cenu dodržet slib daný klientovi.
Plníme instrukce. Na nic se neptáme. Ať se děje, co se děje.
Z pomyšlení na zveřejnění tohohle videa byl Knowlton nicméně trochu nesvůj. Ať už byly jeho dřívější úkoly jakkoliv bizarní, vždycky chápal jejich racionální podstatu, docházely mu jejich motivy a tušil, k jakému výsledku mají vést.
Z tohohle videa byl perplex.
V něčem bylo jiné.
A to naprosto.
Znovu video pustil v naději, že na druhé zhlédnutí bude moudřejší. Zesílil zvuk, pohodlně se opřel a pustil se do sledování devítiminutového filmu.
Stejně jako předtím video začalo tichým šploucháním v té přízračné vodní sluji, kde se všechno koupalo v nepřirozeném červeném světle. Kamera opět klesla pod prosvětlenou hladinu a namířila na bahnité dno. A Knowlton si opět přečetl text na potopené tabulce:
NA TOMTO MÍSTĚ A V TENTO DEN
SE SVĚT ZMĚNIL NAVŽDY.
Vidět na tabulce podpis klienta Konsorcia bylo poněkud znepokojivé. A to, že datum bylo zítřejší, dělalo Knowltonovi ještě větší starosti. Nejvíc ho ale znervózňovalo to, co následovalo.
Kamera přejela vlevo a odhalila šokující předmět, který se vznášel ve vodě hned vedle tabulky.
Na krátkém lanku tu byla ke dnu připoutaná vzdouvající se koule z tenkého igelitu. Ten průsvitný předmět, jemný a rozevlátý jako přerostlá mýdlová bublina, se pod vodou vznášel jako balonek… nebyl ale nafouknutý héliem, nýbrž jakousi žlutohnědou rosolovitou tekutinou. Beztvarý pytlík se nadouval do šířky odhadem třicet centimetrů a mezi jeho průsvitnými stěnami jako by zvolna vířil beztvarý mrak tekutiny, připomínající oko tiše sílícího hurikánu.
Kristepane, pomyslel si Knowlton a zamrazilo ho. Napodruhé vypadal ten uvázaný igelitový sáček ještě hrůzněji než poprvé.
Obraz se pomalu propadl do temnoty.
A objevil se nový – mokré stěny sluje, na kterých tančily zčeřené odrazy ozářené laguny. A pak se na ní zjevil stín… lidský stín… stín kohosi, kdo stál v jeskyni.
Hlava toho člověka byla šeredně znetvořená.
Místo nosu měl dlouhý zobák, jako by byl napůl pták.
Když promluvil, zněl jeho hlas zastřeně. Mluvil s přízračnou plynulostí, uměřeným tempem, jako by to byl vypravěč v nějaké antické hře.
Knowlton seděl bez hnutí, skoro nedýchal, a ten stín se zobanem hovořil:
Jsem Stín.
Pokud se na tohle díváte, znamená to, že má duše konečně došla klidu.
Byl jsem zahnán do podzemí, a musím tedy ke světu promlouvat z hloubi Země, z vyhnanství v této temné sluji, kde se v laguně, kam nedopadá světlo hvězd, sbírají krvavě rudé vody.
Je to však můj ráj a dokonalé lůno pro mé křehké dítě.
Inferno.
Brzy poznáte, co jsem po sobě zanechal.
A přesto až sem ke mně dolehnou kroky nevědoucích duší, které mě pronásledují, chtějí zmařit mé plány a nehodlají se nechat ničím zastavit.
Možná mi poradíte, abych jim odpustil, protože nevědí, co činí.
Leč nadešel dějinný okamžik, v němž nevědomost už není odpustitelná… okamžik, kdy jen moudrost smí dávat rozhřešení.
S čistým svědomím odkazuji vám všem dar v podobě naděje, spásy, zítřka.
Přesto se najdou tací, kteří mě štvou jako psa, povýšenci, kteří mě mají za blázna. Ta stříbrovlasá kráska, která o mně mluví jako o netvorovi! Stejně jako zaslepení duchovní, kteří brojili proti Koperníkovi, i ona mnou pohrdá, má mě za ďábla a děsí ji, že jsem zahlédl Pravdu.
Já však nejsem prorok.
Jsem vaše spása.
Jsem Stín.
