Kapitola 23
Robert Langdon tvrdě dopadl na měkkou zem pod zdí obklopující jižní, hustě zalesněný cíp zahrad Boboli. Sienna přistála vedle něj. Okamžitě se zvedla, oprášila se a rozhlédla se kolem.
Stáli na mýtince zarostlé mechem a kapradím na kraji jakéhosi hájku. Palazzo Pitti odtud vůbec nebyl vidět a Langdon měl pocit, že se ocitli v nejodlehlejším koutě parku. Dobré na tom bylo, že v tuhle ranní hodinu tady nenarazí ani na turisty ani na dělníky.
Zahleděl se na oblázkovou cestičku, která se ladně vinula kopcem dolů do lesa prostírajícího se před nimi. Tam, kde cestička mizela mezi stromy, stála na dokonale zvoleném místě mramorová socha. Langdona to nepřekvapilo. Na podobě zahrad Boboli se podepsali mimořádní umělci, jako byl Niccolò Tribolo, Giorgio Vasari nebo Bernardo Buontalenti: mozkový trust estetických velikánů vytvořil na tomto pětačtyřicetihektarovém plátně mistrovské dílo, kterým se lze procházet.
„Když se dáme na severovýchod, dojdeme k paláci,“ ukázal Langdon po cestičce. „Tam se vmísíme mezi turisty a nepozorovaně vyklouzneme. Myslím, že otvírají v devět.“
Podíval se na zápěstí, aby zjistil čas, ale tam, odkud na něj vždycky koukal Mikymaus, bylo teď prázdno. Mimoděk zauvažoval, jestli hodinky zůstaly v nemocnici se zbytkem jeho šatstva a jestli se s nimi ještě někdy shledá.
Sienna se vzdorně rozkročila. „Roberte, než se vydáme dál, chci vědět, kam míříme. Co tě napadlo o Zlých žlebech? Říkal jsi, že jsou jinak řazené.“
Langdon ukázal k zarostlému místu před nimi. „Nejdřív pojďme někam, kde nebudeme tak na ráně.“ A jako první vyrazil po cestě, která se stáčela do dolíku skrývajícího romantické zákoutí s několika betonovými lavičkami vytvořenými technikou faux-bois a s malou kašnou. Pod stromy bylo zřetelně chladněji.
Langdon vytáhl z kapsy projektor a začal s ním třást. „Autor tohohle digitálního obrazu nejen přidal hříšníkům ve Zlých žlebech písmena, ale také změnil pořadí hříchů.“ Vyskočil na jednu z laviček, takže se rázem tyčil vysoko nad Siennou, a namířil si projektorem k nohám. Na desce lavičky vedle Sienny se matně zhmotnila BotticellihoMappa dell’Inferno.
Langdon ukázal na oblast u vrcholku obráceného trychtýře, která byla rozdělená na několik vrstev. „Vidíš ta písmena v deseti příkopech Zlých žlebů?“
Sienna si je našla a přečetla je shora dolů. „Catrovacer.“
„Správně. Což nic neznamená.“
„Ale ty tvrdíš, že ty příkopy někdo zamíchal?“
„Vlastně je to ještě jednodušší. Kdyby sis ty vrstvy představila jako balíček karet, nebyly by ani zamíchané, jen rozdělené na dvě hromádky. V každé hromádce jsou karty ve správném pořadí, ale když obě položíš na sebe, začíná balíček od špatné karty.“ Langdon ukázal na deset příkopů Zlých žlebů. „Podle Dantova textu by na nejvyšší úrovni měli být svůdci bičovaní zlými duchy. V naší verzi máme svůdce… o dost níž, až na úrovni osm.“
Sienna se zadívala na blednoucí obraz před sebou a přikývla. „Dobře. To si umím představit. Takže první příkop je teď osmý.“
Langdon si strčil projektor do kapsy a seskočil na cestičku. Sebral ze země klacík a do hlíny hned vedle cestičky začal čmárat písmena. „V naší upravené verzi pekla jdou písmena za sebou takhle.“
C
A
T
R
O
V
A
C
E
R
„Catrovacer,“ přečetla Sienna.
„Ano. A tady se ten pomyslný balíček dělí na dvě hromádky.“ Langdon nakreslil čáru pod sedmým písmenem a počkal, aby si Sienna mohla jeho výtvor prostudovat.
C
A
T
R
O
V
A
–
C
E
R
„No dobře,“ vyhrkla. „Catrova. Cer.“
„Přesně. A kdybychom chtěli karty zase seřadit, prostě hromádky přehodíme.“
Sienna se opět zahleděla na písmena. „Cer. Catrova.“ Bez valného zájmu pokrčila rameny. „Pořád to nedává smysl…“
„Cer catrova,“ opakoval Langdon. Odmlčel se a obě slova zopakoval, jen je spojil dohromady. „Cercatrova.“ A nakonec je vyslovil s pauzou uprostřed. „Cerca… trova.“
Sienna hlasitě zalapala po dechu a střelila po Langdonovi pohledem.
„Ano,“ usmál se Langdon. „Cerca trova.“
Cerca trova. Dvě italská slova, která vyjadřují tvary slov…
