Kapitola 91
V podzemním sále, zalitém rudým světlem, se rozléhaly tóny hudby inspirované peklem – kvílení hlasů, disonantní sténání smyčců a temné dunění tympánů, které tuto umělou jeskyni rozechvívalo jako zemětřesení.
Kam až Langdon dohlédl, tvořila podlahu tohoto podzemního světa skelná pokrývka vody – tmavá, nehybná a hladká jako ledová krusta na zamrzlém rybníce.
Laguna, kam nepadá nikdy světlo hvězd.
Z vody se zvedaly stovky a stovky tlustých, devět metrů vysokých dórských sloupů, pečlivě vyrovnaných do zdánlivě nekonečných řad a podpírajících klenutý strop. Sloupy byly zespoda osvícené řadou červených reflektorů, takže vytvářely surreálný les ozářených kmenů, jež se jako nějaká znásobená iluze táhly kamsi do tmy.
Langdon s Brüderem dospěli pod schody a na okamžik se na prahu té přízračné podzemní dutiny zastavili. Místnost sama jako by narudle zářila, a zatímco si ji Langdon prohlížel, snažil se nedýchat příliš zhluboka.
Panovalo tu ještě větší dusno, než si představoval.
Po levici viděl v dálce dav lidí. Koncert probíhal hluboko v nitru podzemního sálu, hudebníci byli zády k protější zdi a diváci seděli na širokých plošinách uspořádaných do soustředných půlkruhů. Přímo kolem orchestru jich bylo usazených několik set a podél okraje plošin postávala ještě zhruba stovka. Další diváci zaujali místa na okolních lávkách, opírali se o zábradlí a s pohledem upřeným do vody poslouchali hudbu.
Langdon přejížděl pohledem po zástupu amorfních siluet a pátral po Sienně. Nikde ji neviděl. Zato viděl postavy ve smokinzích, večerních šatech, bištách, burkách, a dokonce turisty v kraťasech a tílkách. Tenhle vzorek lidské populace, který se tu shromáždil v rudém příšeří, na něj působil jako celebranti při nějaké okultní mši.
Jestli už je Sienna tady dole, napadlo ho, bude prakticky nemožné ji najít.
V tom okamžiku kolem nich prošel podsaditý muž a s kašláním zamířil po schodišti ven. Brüder se za ním ihned otočil a bedlivě si ho prohlédl. Langdon sám pocítil nezvyklé škrábání v krku, ale uklidňoval se, že se mu to jen zdá.
Brüder teď opatrně vykročil po lávce a prohlížel si četné cesty, kterými se mohli dát. Široká lávka od schodiště vypadala jako vstup do Mínotaurova labyrintu. Po několika metrech se rozdělovala do tří menších lávek a každá z nich se o kus dál rozdělovala znovu, čímž vznikalo dokonalé bludiště cest upevněných nad vodní hladinou a proplétajících se mezi sloupy kamsi do tmy.
Mně bylo procházet tak temným lesem, vybavil si Langdon zlověstný první zpěv Dantova mistrovského díla, že nemohl jsem cestu uhodnouti.
Zahleděl se přes zábradlí do vody. Byla něco přes metr hluboká a překvapivě čistá. Zřetelně viděl kamennou podlahu potaženou tenkou vrstvou usazenin.
Brüder se také krátce podíval, nevýrazně zamručel a pak zvedl oči zpět do místnosti. „Vidíte někde místo, které by se podobalo tomu ze Zobristova videa?“
Všude, pomyslel si Langdon, když se zahleděl na strmé, vlhké zdi kolem sebe. Ukázal do nejvzdálenějšího kouta sálu, napravo od davu kolem orchestru. „Nejspíš někde tamhle.“
Brüder přikývl. „Taky bych hádal tam.“
Spěšně vykročili po lávce a na první křižovatce odbočili doprava, pryč od lidí, do nejzazších koutů zatopeného paláce.
Cestou Langdona napadlo, jak by bylo snadné se tu nepozorovaně ukrýt přes noc. Právě tak nejspíš Zobrist natočil své video. Pokud ale nabídl, že bude sponzorovat celý týden koncertů, nejspíš mohl jednoduše požádat, ať ho ve vodojemu nechají nějakou dobu o samotě, a bylo mu vyhověno.
Ne že by na tom teď záleželo.
Brüder mezitím přidal do kroku, jako by se podvědomě snažil následovat tempo symfonie, která teď zrychlila do sledu klesajících půltónů.
Dante s Vergiliem sestupují do pekla.
Langdon si soustředěně prohlížel strmé, mechem porostlé zdi v dálce po své pravici a snažil se je porovnávat s tím, co viděl ve videu. Na každé další křižovatce zvolili cestu doprava, aby se dostali co nejdál od davu, do nejodlehlejšího kouta paláce. Když se Langdon ohlédl, užasl, jako…
