Kapitola 18
Viale Niccolò Machiavelli je považována za nejpůvabnější z florentských hlavních tříd. Širokými zákruty se vine čtvrtí plnou zeleně, mezi keři a listnatými stromy, a oblíbili si ji jak cyklisté, tak milovníci vozů ferrari.
Sienna zkušeně vedla skútr zatáčkami. Omšelou činžovní čtvrť nechali za sebou a teď projížděli čistým, cedrovou vůní překypujícím vzduchem luxusní části města, ležící na západním břehu. Projeli kolem kostelní zvonice, na níž právě odbíjela osmá.
Langdon se držel ze všech sil. Hlavou mu vířily nepochopitelné výjevy z Dantova pekla a také záhadná tvář té stříbrovlasé krasavice, kterou právě zahlédl sevřenou mezi dvěma rozložitými vojáky na zadním sedadle dodávky.
Ať je to, kdo je to, pomyslel si, už ji mají.
„A co ta paní v dodávce?“ překřičela Sienna motor tříkolky. „Víš určitě, že to je ta, cos ji viděl v těch svých halucinacích?“
„Určitě.“
„V tom případě ses s ní v posledních dvou dnech musel někde potkat. Otázka je, proč ji pořád vidíš a proč ti neustále opakuje, ať hledáš a nalezneš.“
Langdon přikývl. „A to právě nevím. Vůbec si nepamatuju, že bychom se znali, ale vždycky, když ji zahlédnu, mám neodbytný pocit, že bych jí měl pomoct.“
Very sorry. Omlouvám se.
Langdon zauvažoval, jestli ta jeho zvláštní omluva náhodou nepatřila právě šedovlasé dámě. Ublížil jsem jí nějak? Z té myšlenky se mu sevřel žaludek.
Měl pocit, jako by mu někdo z jeho arzenálu odebral zbraň zásadní důležitosti. Ztratil jsem paměť. Na svou eidetickou paměť přitom už od dětství spoléhal jako na svou nejcennější duševní schopnost. Má-li člověk zvyklý vybavovat si sebesložitější detaily všeho, co zahlédne, najednou fungovat bez paměti, připadá si, jako by měl přistát s letadlem v naprosté tmě a bez radaru.
„Odpovědi zřejmě najdeš, jedině když rozluštíš Mapu,“ soudila Sienna. „Ať už v sobě skrývá jakékoliv tajemství, vypadá to, že po tobě jdou právě kvůli ní.“
Langdon přikývl. Přemýšlel o slovu catrovacer, vepsaném na svíjejících se tělech v Dantově pekle.
Náhle mu hlavou bleskla zřetelná myšlenka.
Probral jsem se ve Florencii…
Žádné jiné město na světě nebylo s Dantem spjato tak pevně jako právě Florencie. Ve Florencii se Dante Alighieri narodil, tady vyrostl, podle pověstí se ve Florencii zamiloval do Beatrice a byl odsud nemilosrdně vypovězen. Celá léta pak bloudil po Itálii a s dojetím vzpomínal na domov.
Opustit musíš každý předmět milý ti nade vše, napsal Dante o exilu. A to je střela divá, kterou luk vyhnanství vždy nejdřív střílí.
Langdonovi se vybavily verše ze sedmnáctého zpěvu Ráje a zadíval se vpravo, přes řeku Arno ke vzdáleným věžím staré Florencie.
Představil si, jak to dnes ve starém městě vypadá – ten turisty překypující labyrint, dopravní zácpy a auta svištící úzkými uličkami kolem slavných florentských katedrál, muzeí a kaplí i po obchodních tepnách. Napadlo ho, že kdyby se se Siennou zbavili skútru, možná by mohli splynout s davem.
„Musíme do centra,“ prohlásil. „Jestli máme hledat odpovědi, najdeme je nejspíš tam. Stará Florencie, to byl Dantův svět.“
Sienna přikývla. „A taky tam bude bezpečněji,“ prohodila přes rameno. „Spousta míst, kam se můžeme schovat. Pojedu k Porta Romana, tam se dá přejet přes řeku.“
Řeka. Langdona zamrazilo. Dantův sestup do pekla přece také začal cestou přes řeku.
Sienna přidala plyn, a jak se kolem nich míhaly okolní ulice, Langdon si v duchu procházel výjevy Inferna, mrtvé, umírající, deset Zlých žlebů doplněných o morového felčara a to podivné slovo CATROVACER. Hlavou se mu honila i věta načmáraná pod Botticelliho mapou – Pravda je vidět jen očima smrti – a přemítal, mohou-li ta ponurá slova být citátem z Dantova díla.
Já ho každopádně neznám.
Langdon byl s Dantovými pracemi dobře obeznámený, a jakožto významný historik umění, specializující se na ikonografii, byl tu a tam požádán o interpretaci široké škály symbolů, které zdobily dantovskou krajinu. Náhodou – nebo že by to nebyla náhoda? – měl před dvěma lety přednášku právě o Dantově Peklu.
…
