Inferno (Dan Brown)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola 14

Langdon ztuhl s rukou ve vzduchu. V prstech nehybně svíral kostěný váleček. Ze sklíčka na konci válečku bez nejmenších pochyb vycházelo světlo: zářil, jako by se jeho obsah zničehonic probral k životu.

Vzápětí světlo opět vyhaslo.

Sienna zrychleně oddechovala. Přistoupila blíž, naklonila hlavu a začala si prohlížet viditelnou část skla uvnitř kosti.

„Převrať to ještě,“ zašeptala. „Ale pomalu.“

Langdon pomaloučku převrátil váleček vzhůru nohama. Po celé délce kosti opět zarachotilo cosi drobného.

„Ještě jednou,“ nakázala. „Pomalu.“

Langdon celý postup zopakoval. Ve válečku to opět zarachotilo. Tentokrát sklo uvnitř matně zazářilo a po chvilce opět pohaslo.

„To musí být zkumavka,“ prohlásila Sienna. „S kuličkou.“

Tenhle systém Langdon znal z plechovek s barvami ve spreji: drobné kuličky rozmíchávaly barvu, když se plechovkou třáslo.

„Uvnitř zřejmě bude nějaká fosforeskující chemikálie,“ soudila Sienna, „nebo bioluminiscenční organismus, který při podráždění svítí.“

Langdon byl jiného názoru. Znal sice svítící tyčinky na chemické bázi a dokonce fluoreskující plankton, který se rozzáří, když jeho domovské vody zčeří loď, ale v tomhle případě si byl poměrně jistý, že váleček v jeho ruce nic takového neobsahuje. Zlehka trubičku překlopil ještě několikrát, počkal, až se rozzáří, a pak si světelným koncem posvítil do dlaně. Podle očekávání se mu na kůži objevil načervenalý světelný bod.

Je fajn vědět, že i člověk s IQ 208 se tu a tam plete.

„Koukej,“ řekl Langdon a začal trubičkou třást jako o život. Uvnitř to rachotilo rychleji a rychleji.

Sienna uskočila. „Co to vyvádíš?!“

Za stálého třesení válečkem přešel Langdon k vypínači, stiskl ho a kuchyně se ponořila do relativní tmy. „Tam uvnitř není zkumavka,“ prohlásil a usilovně třásl dál. „Je to ukazovátko na principu dynama.“

Podobné zařízení kdysi Langdonovi věnoval jeden ze studentů: bylo to laserové ukazovátko pro přednášející, kterým vadila ta spotřeba minitužkových baterek a naopak jim nevadilo, že je ukazovátkem potřeba chvilku třást, aby se jejich vlastní kinetická energie přeměnila v energii elektrickou. Při pohybu uvnitř zařízení běhá kovová kulička sem a tam skrz řadu pohyblivých lopatek a pohání drobounký generátor. Někdo zřejmě z nějakého důvodu zasunul právě takové ukazovátko do dutiny vyřezávané kůstky: ve starožitném obalu se skrývala moderní hračka.

Ukazovátko mu teď v dlani intenzivně zářilo a Langdon se na Siennu nervózně zašklebil: „Představení začíná.“

Namířil kostěným válečkem na holý kus kuchyňské zdi. Když se na zdi objevilo světlo, Sienna se ohromeně nadechla. Langdon zareagoval ještě překvapeněji: přímo ucouvl.

Na stěně se totiž neobjevila drobná laserová tečka. Byla to zřetelná, ostrá fotografie – jako by se v trubičce skrývala staromódní promítačka diapozitivů.

Bože můj. Jakmile Langdon plně vstřebal ten pochmurný výjev, který se na zdi před ním rozprostíral, ruka se mu roztřásla. Není divu, že halucinuji o mrtvolách.

Sienna si vedle něj právě zakryla ústa dlaní a opatrně přistoupila o krůček blíž. Byla jako uhranutá.

Z vyřezávaného kostěného válečku se na zeď promítala ponurá olejomalba znázorňující lidské utrpení – tisíce duší prožívající příšerná muka v různých stupních pekla. Podsvětí tu bylo znázorněno v průřezu coby nezměrně hluboká trychtýřovitá propast zavrtávající se do země. Tato jáma pekelná byla rozdělená na terasy, na nichž se utrpení stupňovalo; na každé úrovni se to jen hemžilo zmučenými hříšníky všech možných druhů.

Langdon ten obraz okamžitě poznal.

Autorem mistrovského díla, jež měl před očima – La Mappa dell’Inferno –, byl jeden ze skutečných velikánů italské renesance, Sandro Botticelli. Mapa pekla, propracovaný nákres podsvětí, byla jednou z nejděsivějších vizí posmrtného života, jaké kdy byly vytvořeny. Před tou temnou, chmurnou, děsivou malbou leckterý divák strne ještě dneska. Na rozdíl od svých životem kypících, barevných obrazů jako Jaro nebo Zrození Venuše zvolil Botticelli pro Mapu pekla depresivní škálu červených, sépiových a hnědých odstínů.

Langdon měl najednou zase pocit, že se mu rozskočí hlava. Poprvé od chvíle, kdy se probral v neznámé nemocnici, mu ale připadalo, že aspoň jeden kousek skládačky zapadl na místo. Jeho ponuré halucinace zjevně pramenily z pohledu na tuto slavnou malbu.

Musel jsem si prohlížet Botticelliho Mapu pekla, pomyslel si, i když si vůbec nevzpomínal proč.

Jakkoliv byl znepokojivý už obraz sám, Langdona momentálně znepokojoval spíš jeho původ. Dobře totiž věděl, že námět téhle zlověstné malby nepocházel z Botticelliho hlavy, nýbrž se zrodil v mysli někoho, kdo žil o dvě stě let dřív.

Jedno velké umělecké dílo inspirovalo další.

Botticelliho Mapa pekla byla ve skutečnosti poctou rozsáhlé básni ze čtrnáctého století, která se stala jedním z nejuctívanějších literárních děl lidských dějin, proslulé temné vizi podsvětí, jež budí emoce ještě dnes.

Dantovu Peklu.

Naproti přes ulici Vayentha poklidně vyšla po služebním schodišti a ukryla se na střešní terase ospalého hotýlku Pensione La Fiorentina. Langdon svému kontaktu na konzulátu udal neexistující číslo pokoje a falešné místo setkání – v branži se tomu říká „zrcadlová schůzka“. Je to obvyklá metoda, díky které mohl zhodnotit situaci ještě předtím, než odhalí vlastní polohu. Vždycky se k tomu vybírala „zrcadlově umístěná“ lokalita, na kterou bylo dobře vidět z místa skutečného pobytu dotyčného.

Vayentha si našla skrytou pozorovatelnu na střeše, z níž měla přehled o celém okolí budovy. Pomalu začala pohledem zkoumat protější činžák.

Jste na tahu, pane Langdone.

Právě v tu chvíli na palubě Mendacia vyšel probošt na mahagonem obloženou palubu a nasál slaný vzduch Jadranu. Tahle loď mu byla už po mnoho let domovem. A teď se náhle ve Florencii odehrála série událostí, které ohrožují všechno, co vybudoval.

Jeho terénní agentka Vayentha dala všechno v sázku. Až tahle mise skončí, samozřejmě ji čeká vyšetřování. V tuto chvíli ji probošt nicméně ještě potřeboval.

Velmi bych jí doporučoval, aby dala ten binec rychle do pořádku.

Za sebou zaslechl kvapně se blížící kroky. Otočil se a zjistil, že k němu téměř kluše jedna z jeho analytiček.

„Pane,“ oslovila ho udýchaně, „máme nové informace.“ Její hlas prořízl ranní vzduch s nezvyklou intenzitou. „Robert Langdon se zřejmě právě připojil do své harvardské emailové schránky z nezašifrované IP adresy.“ Odmlčela se a zadívala se mu do očí. „Můžeme zjistit jeho přesnou polohu.“

Jak může někdo být tak neopatrný? Probošta to zaskočilo. Tím se všechno mění. Propletl prsty, zadíval se k pobřeží a zvažoval, co z toho plyne. „Víme, kde je PZO?“

„Ano, pane. Ani ne tři kilometry od Langdonovy pozice.“

Rozhodování trvalo proboštovi jen okamžik.

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024