Samohlásky
A čerň, E běl, I nach, O modř, U zeleň hlásek,
já jednou vypovím váš různý vznik a druh.
A, černý korzet, plný rudých much,
jež bzučí kolem páchnoucích a krutých pasek,
zátoka stínů, E, běl stanů, čirý vzduch,
šíp ker a bílých králů, chvění vrásek;
I, purpur, krev a smích, jenž tryská ze rtů krásek
ve hněvu, anebo kajícný bludný kruh.
U, božské vibrace, U, zeleň moří s vesly,
mír pastvin s dobytkem, mír vrásek, které kreslí
prst alchymie pilným čelům vševědů;
O, zvučná polnice, klid vesmírného vřídla,
jímž poletují planety a archandělská křídla.
- O, modrý paprsek jejího pohledu.
— 1 —
Opilý koráb
Když plul jsem po Řekách, jež nelítostně pádí,
tu jednou musil jsem dát sbohem lodníkům:
křiklaví divoši k nim vpadli v lodní zádi
a nahé přibili je k pestrým kolíkům.
Pak nestaral jsem se už vůbec o posádku,
jež vezla obilí, sklad bavlny a chmel.
Když mužstvo skončilo svou pranici a hádku,
tu řeky nechaly mne plouti, kam jsem chtěl.
Přes mocné přílivy a mořské vlnobití
jsem spěchal, zaslepen jak dítě v peřině,
jak Poloostrovy, jež zběsile se řítí,
když odpoutaly se a bloudí v bařině.
Hrom s bleskem házely mně svoje smolné věnce.
Pět nocí tančil jsem jak zátka na míse
na slaných hladinách, jež vězní utopence,
nedbaje majáků, jež hloupě šklebí se.
Zelený příval vod, sladší nad hořké trnky,
skrznaskrz prosákl můj pochroumaný vrak
a rozbil kormidlo, a smýval ze mne skvrnky
po mořské nemoci, jež zkalila mi zrak.
A od té chvíle jsem se koupal v širém moři,
jež bylo plné hvězd, a bez cíle jsem plul,
hltaje blankyty, do nichž se občas noří
zasněný umrlec, jenž právě utonul,
potřísniv hanebně ty bledomodré víry
a rytmus světelných a třpytících se krás,
prudší než alkohol, širší než naše lýry
vypučí milostný a hnisající kvas.
Znám nebe, třpytící se pod průtrží mračen,
znám kouzlo večerů a velkých povodní,
znám jitra nadšená jak hejno vodních kačen
a časem viděl jsem to,o čem lidé sní.
Znám slunce, mystické jak rudá maska herce,
když vrhá sraženou a fialovou zář
na vlny valící se jako přes koberce,
znám slunce, příšerné jak maskovaná tvář.
Snil jsem o zelené a zasněžené noci,
o žhavých polibcích, jež víří v prostoru,
o koloběhu míz, jež mají vesmír v moci,
o modrém procitnutí zpěvných fosforů.
Po celé měsíce jsem slýchal vlnobití,
jak kravín šílenství a epilepsie,
aniž jsem pomyslil, chtěje jej utišiti,
na hada, zkroceného patou Marie.
Víte, že narazil jsem jednou na Floridy,
kde květy mísí se s očima panterů,
kde duha, napjatá pod horizontem z křídy,
ukrývá stáda lvic před zraky škunerů.
Viděl jsem prohlubně a močály, jež kvasí,
propast, kde v sítinách spí celý Leviatan,
bezvětří s vichřicí a celé zeměpásy,
svržené do jícnů jak do pekelných bran!
Ledovce, perleť vln a hnědou barvu zemí,
uvázlé koráby v hnijících zátokách,
kde velcí hroznýši, sžíraní štěnicemi,
padají ze stromů a šíří černý pach.
A byl bych ukázal rád dětem v modrém proutí
ty malé rybičky, ty zlaté kapříky.
Korály žehnaly mé dlouhé bludné pouti
a občas vanuly mně vlídné větříky.
A moře, mučedník zlých oblastí a pásem,
mně někdy vrhalo v tvář květy vodních pěn
a kolébalo mne svým vzlykajícím hlasem
tak, že jsem poklekal s dojatým srdcem žen,
jsa poloostrovem, jenž houpá na svých březích
trus ptáků, křičících, když mají v noci hlad,
a utopenci, jež jsem vlekl na řetězích,
sraženi vlnami ztráceli shnilý šat.
Mne, zabloudilou loď, vrženou za vichřice
do vzduchu bez ptactva za gigantický plot,
mne nezachrání už záchranná plachetnice,
můj trup je opilý přívaly slaných vod,
já, koráb z mlhovin, já, fantastické zvíře,
já, jenž jsem prorážel kouř nebes jako zeď,
kde roste převzácná pochoutka pro malíře -
sluneční lišejník, zašlý jak stará měď,
já, prkno, poseté žhavými půlměsíci,
rejnoky, kostrami mořských koníků,
já plul jsem za nocí v červenci při měsíci
pod ultramarínem šílených lodníků,
já, prkno, poseté žhavými půlměsíci,
jež rozléhaly se na sto mil do dálky,
já náhle zatoužil jsem podívat se domů
na starou Evropu a lesní rusalky.
Viděl jsem opilá a hvězdná souostroví
s nebem, jež třpytí se jak velký paví chvost,
zdalipak v noci spí pod jejich mdlými krovy
ohniví letouni, jimž patří budoucnost?
Co jsem se naplakal za srdcervoucích jiter,
nic neobešlo se teď pro mne bez hoře.
Jsem láskou rozladěn jak struny starých citer.
Oh, kéž mi praskne kýl! Kéž sletím do moře!
A toužím po stružce, kde za nizoučkým houštím
se šťastně prohání pár dětských košilek,
jsem v duchu hošíkem a dřepě s nimi pouštím
lodičku z papíru, křehkou jak motýlek.
A zalit tříští vln a jejich pyšných krajek
už nechci závodit s kupčíky z Bostonu,
už nechci projíždět flotilou pestrých vlajek
a plavat před strašným pohledem pontonů!
— 2 —
Vyjevené děti
Houf dětí zvědavé se krčí
pod vetkým oknem pod chatrčí,
kde září sklep,
a přes sklo, zahalené v páře,
se dívá lačně na pekaře,
jak mísí chléb.
Dvě bílé ruce sebou hází,
hned hnětnou pecen, hned jej sází
jak podle not.
Pak pecen za pecnem se peče
a pekařovi z čela teče;
mastný pot.
Houf dětí báziivě se chvěje
pod sklepním oknem, které hřeje
jak matčin klín,
a při pohledu na kynutí
jim stoupá v ústech samou chutí
na tisíc slin.
Když vyndá pekař z pece housky
a klade polámané kousky
na zvláštní plech,
a když je na pukličky dává,
tu zatočí se dětem hlava
a ztají dech.
Ta umouněná jezulátka
hltají v duši cukrlátka
a koláčky
a oči se jim v spánku klíží,
když tisknou k pekařové mříži
své čumáčky
a modlí se k té světlé díře,
v níž otvírá se jejich víře ráj,
plný krás,
ráj s velkou pecí, která syčí -
a z kalhot se jim dere mlíčí
přes sníh a mráz.
— 3 —
Román
I
Jaký je člověk bloud, když je mu šestnáct let.
Až jeden krásný den-pryč s pivem limonádou
a lustry v kavárnách, jež září jako květ,
a jde se pod lipami bloudit promenádou.
Za letních večerů tě zmámí vůně lip,
vzduch mnohdy způsobí, že přivřeš náhle víčka.
Co zvuků ve vzduchu-však město voní líp -
má vůni drahých vín a piva, jež tě hýčká.
II
Vtom člověk uvidí mráček, jenž uplyne,
a kousek blankytu, jejž větev zaclonila,
a stíhá jitřenku, která se rozplyne,
malinkou jitřenku, jež tiše zazvonila.
Noc v červnu. Šestnáct let. Jak nebezpečný věk!
Jak ze šampaňského ti stoupá pěna v hlavě,
člověk je poblouzněn a cítí polibek
jak malé zvířátko, jež leze po rtech hravě.
III
A srdce robinzonáduje v románech,
když v svitu lucerny, jež ozařuje chodce,
jde slečna, stydlivě- a zatajujíc dech
pod stínem epolety na límečku otce.
A ježto se jí zdáš být hodně naivní,
jdouc, cupe střevíčky a odvrací se přísně,
chtěl bys ses dovědět vše, co se tají v ní.
A tu hned umlkají na vašich rtech písně.
IV
Jste zamilován až do srpna. Těch hrůz!
Jste zamilováni. Váš sonet je jí k smíchu.
Přátelé smějí se, prý máte špatný vkus.
-Až jednou v dopise vám vrazí k srdci dýku.
V ten den se vracíte zas k lustrům jako květ,
zas rádi pijete pivo a limonádu...
Jaký je člověk bloud, když je mu šestnáct let
a lípy zaplaví svou vůní promenádu.
— 4 —
Spáč v úvalu
Toť díra zeleně, v niž tiše zpívá řeka,
vlévajíc do travin svůj stříbroskvoucí cár,
kam z pyšných pahorků sluneční světlo stéká,
toť úval se sluncem, jež ztrácí zde svůj žár.
Vojáček bez čapky a s nachýlenou šíjí
spí s ústy dokořán v modravé řeřiše
pod mráčkem, z kterého se proudy světla lijí
až na zem do trávy, kde leží na břiše.
Má nohy v kosatcích, spí, usmívá se stadce,
jak děcko v nemoci, když přitulí se k matce.
Přírodo, zahřej ho, je velmi chladný rok!
S nehybným chřípím spí za rosy, která studí,
spí s rukou složenou na svojí klidné hrudi
a dvěma ranami má prostřelený bok.
— 5 —
Má bohéma
Chodil jsem po světě a měl jsem ruce v kapse.
Také můj svrchníček už byl jen vidinou.
Múzo, tys spolčila se s pěkným hrdinou.
A přitom snil jsem jen o samé velké lásce.
Mé prasklé kalhoty se splaskly v chumáč děr.
Zasněný Paleček, já louskal jsem si v běhu rýmy.
Ve Velkém voze dlel jsem na noclehu.
Mé hvězdy šuměly, když přišel podvečer.
A já jim naslouchal na kraji u silnice
za dobrých večerů při svitu večernice
a rosa stékala mi zvolna po čele,
když s nohou na srdci za fantastické luny
jsem tahal pérka z bot jak povolené struny,
drkaje do taktu, a básnil vesele.
— 6 —
Večerní modlitba
Jsem jako anděl v rukou kadeřníka
a držím džbánek piva se žlábky,
mám v ústech dýmku, světlo bliká,
nebe je jako plachta kocábky.
Mé sny jak trus, jenž dýmá z holubníka,
mně tvoří sladké připáleniny
a ze srdce mí něžná pěna stříká
jak temné zlato z květu kaiiny.
Když snědl jsem své snění ke chlebu
a když jsem vypil jsem dvacet-třicet džbánků,
chystám se na malou potřebu.
A milý jako bůh ve svatostánku
močím do výše a kupředu
se souhlasem svých slunečnic a vánků.
— 7 —
Slza
Daleko od práků, vesničanek a stád
jsem seděl ve vřesu a pil jsem z malé misky;
dým zelenavých mlh a odpolední chlad
stoupaly v kotoučích z útlého proutí lísky.
Co jsem to asi pil v té mladé krajině
s jilmečky bez hlasů pod mraky, jež se honí:
co jsem pil z čutory nahnilé burgyně?
Nazlátlou kořalku a zpotil jsem se po ní.
Ó, byl bych tehdy byl jak přetržený vích.
Pak bouře měnila nebe až do večera.
Byl to ted' černý kraj, jezera, tyče, sníh,
sloupoví pod nocí, jež modrou barvu měla.
Voda se ztrácela v panenském písku stop
a vítr shazoval do bažin kroupy z nebe...
Ó, jen si představte, že jsem jako zlatokop
nedbal už na pití, tak byl jsem mimo sebe.
— 8 —
