HLÍDKU JSME NASTOUPILI O PŮLNOC1. Jakmile naši předchůdci opustili stanoviště informoval jsem Zeba o Filově zprávě a zeptal se jej, zda má také nějaké instrukce.
Neměl. Chtěl jsem se o tom bavit, ale uťal mě; zdál se být ještě nervóznější než já.
Měřil jsem tedy kroky svůj strážní úsek a snažil se tvářit pozorně a bděle. Tu noc jsme dostali severní konec západní hradby a naše obchůzka zahrnovala i jeden ze vchodů do Paláce. Uplynula zhruba hodina, když jsem z tmavého vchodu zaslechl tiché syknutí. Opatrně jsem se přiblížil a rozeznal ženskou postavu. Na Magdalénu byla příliš malá a já se nikdy nedozvěděl, kdo ta žena byla, protože mi jen strčila do dlaně kousek papíru a záhy zmizela v temné chodbě.
Vrátil jsem se k Zebovi. „Co mám dělat? Přečíst to při svítilně? To je dost riskantní.“
„Rozbal to.“
Poslechl jsem a zjistil, že je papír pokryt drobným písmem, které světélkovalo ve tmě. Dalo se přečíst, ale bylo příliš slabé, než aby je rozeznalo elektronické oko. Stálo tam:
„Uprostřed vaší hlídky, přesně na úder zvonu, vstoupíš do Paláce dveřmi, kterými jsi dostal tento vzkaz. Přejdeš čtyřicet kroků rovně a pustíš se po schodišti vlevo; vyjdeš dvoje schody. Pokračuj padesát kroků na sever. Osvětlené dveře vpravo vedou do obytných prostor Panen a čeká u nich stráž. Nebude ti klást odpor, ale musíš ji ochromit paralytickým granátem, aby měla alibi. Cela, kterou hledáš, je na vzdálenějším konci hlavní, východozápadní chodby. Nade dveřmi bude svítit světlo a před nimi bdít Panna na stráži. Není jednou – nás. Musíš ji zneškodnit, ale je ti zakázáno zranit ji či zabít. Použij lepicí pásky k zalepení úst a očí a svaž ji jejími vlastními šaty. Vezmi jí klíče, vstup do cely a vyzvedni odsud sestru Juditu. Patrně bude v bezvědomí. Doprav ji na své stanoviště a předej ji veliteli hlídky.
Od okamžiku, kdy ochromíš stráž, jednej spěšně; možná tě zpozoruje oko, jak procházíš osvětleným vchodem, a začne bít na poplach.
Nepolykej tento lístek; inkoust je jedovatý. Vhoď jej do šachty spalovače u vrcholu schodiště.
Bůh tě provázej.“
Zeb mi četl přes rameno. „Nepotřebuješ víc,“ poznamenal chmurně, „než dělat zázraky na požádání. Bojíš se?“
„Ano.“
„Chceš, abych šel s tebou?“
„Ne. Bude lepší vykonat příkaz tak, jak jsem jej dostal.“
„Ano, to bude – jak tak znám našeho Mistra. Kromě toho je možné, že v době tvé nepřítomnosti bude tady potřeba někoho zabít. Budu ti kryt záda.“
„To předpokládám.“
„A teď už tiše a chovejme se jako správné stráže.“ Vrátili jsme se zpět na obchůzku.
Na dva tlumené údery, rozdělující vpůli naši hlídku, jsem opřel oštěp o zeď a odložil meč, pancíř a přilbici a veškeré ostatní harampádí, které jsme na sobě nosili, ale které by mi nyní překáželo. Zeb mi stiskl ruku v rukavici. Pak mne pohltil Palác.
Dva – šest – čtyřicet kroků. Tápal jsem ve tmě podél levé stěny, až jsem našel otvor. Ohmatal jsem jej nohou. Á, tady je schodiště! V tuto chvíli jsem se nacházel v části Paláce, do níž jsem dosud nevstoupil; pohyboval jsem se ve tmě pouhým odhadem a doufal, že ten, kdo psal vzkaz, s tím také počítal. Jedny schody, druhé – téměř jsem upadl, když jsem šlápl na další schod, který tam nebyl.
Kde je ale spalovač na odpadky? Obvykle bývají v úrovni ruky a instrukce říkaly „u vrcholu schodiště“. Právě jsem se zuřivě hádal sám se sebou, zda mám riskovat a rozsvítit, nebo zda mám hmatat dál, když má levička nahmatala ústí šachty; s úlevným povzdechem jsem odhodil důkaz, který mohl ohrozit mnoho dalších lidí. Už jsem se obracel na další cestu, když mne naplnila náhlá obava. Byl to skutečně spalovač odpadků? Nemohlo to být třeba víko nákladního výtahu? Zatápal jsem ve tmě po šachtě, otevřel víko a strčil dovnitř ruku.
Žár mi spálil ruku dokonce i přes ochranu rukavice; s úlevou jsem ucukl a rozhodl se napříště důvěřovat svým instrukcím. Ale po čtyřiceti krocích na sever chodba zahýbala a o tom se instrukce nezmiňovaly. Zastavil jsem se, skrčil se k zemi a nanejvýš obezřetně nakoukl za roh. O pětadvacet stop …
