NEBYLO NÁM VŠAK DOPŘÁNO zapomenout; o dva dny později byly vnitřní stráže zdvojnásobeny. Nechápal jsem, jak by nám mohlo hrozit nějaké nebezpečí; Palác byla ta nejmohutnější pevnost, jakou kdy kdo postavil, a podzemní prostory dokázaly odolat dokonce i jaderné bombě. Kromě toho každý, kdo chtěl vstoupit do Paláce, a to dokonce i z Chrámu, byl tucetkrát zastaven a kontrolován, než se dostal k Andělovi strážícímu vstup do Prorokových komnat. Přesto však lidé ve vysokých funkcích zjevně znervózněli; něco na tom tedy musí být.
S velkou radostí jsem však shledal, že mne přidělili k Zebadiášovi. Dvojnásobný počet hodin, které jsme takto strávili ve stráži, nebyl takřka ničím, když jsem s ním mohl rozprávět – tedy alespoň pro mne. Co se chudáka Zeba týče, muselo mu zvonit v uších, když jsem do něj celé noci hučel o Juditě a o tom, jak jsem nešťastný z toho, co se děje v Novém Jeruzalémě. Konečně mu došla trpělivost.
„Tak podívej, vrtáku,“ houkl a vrátil mě tak do mých nováčkovských let v Pointu. „Jsi do ní zamilovaný?“
Pokusil jsem se otázce uhnout. Ještě jsem si nedokázal přiznat, že můj zájem o Juditu sahá dál než po starost o její blaho. Přerušil mě.
„Buď jsi, nebo nejsi. Pokud jsi, můžeme probrat, co s tím. Pokud nejsi, přestaň o ní pořád mlít.“
Zhluboka jsem se nadechl a skočil do toho po hlavě. „Asi jsem, Zebe. Zdá se to nemožné a vím, že to je hřích, ale asi je to tak.“
„Je to nemožné, hřích je to a taky a pěkné bláznovství k tomu. Ale o tom nemá smysl s tebou mluvit. Okej, takže jsi do ní zamilovaný. Co dál?“
„Co – co dál?“
„Co chceš dělat? Oženit se s ní?“
Ta myšlenka mě tak zneklidnila, že jsem si musel zakryt tvář rukama. „Samozřejmě že chci,“ přiznal jsem, „ale copak můžu?“
„Přesně tak. Nemůžeš. Ty se nemůžeš oženit, aniž by tě nepřesunuli někam jinam, a ona se ve své funkci nemůže vdávat vůbec. Nemůže ani nijak porušit svůj slib; je své službě odevzdána jednou provždy. Ale jestli jsi schopen postavit se k faktům čelem a bez toho hloupého červenání, máš spoustu možností. Vy dva si spolu můžete moc pěkně užít – pokud se dokážeš přenést přes to svoje pekelné puritánství.“
Ještě před týdnem bych nerozuměl, kam tím míří. Nyní jsem však věděl. Nedokázal jsem se však na něj ani zlobit za tak nečestný a hříšný návrh; myslel to dobře – a trocha z toho hříchu už ulpěla i na mé duši. Zavrtěl jsem hlavou. „To jsi neměl říkat, Zebe. Judita není taková.“
„Okej. Tak na ni zapomeň. A přestaň o ní mlít.“
Unaveně jsem si povzdechl. „Nebuď na mě tak tvrdý, Zebe. Je toho na mě moc najednou.“ Rozhlédl jsem se kolem a pak využil příležitosti a posadil se na okraj hradeb. Tentokrát jsme nehlídali poblíž komnat Svatého muže, ale u východní zdi a náš velitel hlídky, kapitán Peter van Eyck, byl příliš tlustý, než aby se trmácel tak daleko častěji než jednou za směnu. Dopřál jsem si tedy trochu pohodlí; mnoho jsem toho v poslední době nenaspal a byl jsem k smrti unaven.
„Promiň.“
„Nezlob se, Zebe. Takové jednání není nic pro mne a dozajista ani pro Juditu – pro sestru Juditu.“ Věděl jsem, kde bych s ní chtěl být: na malé farmě s nějakými sto šedesáti akry polí, takové, na jaké jsem vyrůstal. Byla by tam prasata a kuřata a bosé děti s veselými tvářičkami umazanými od bláta a Judita, která by ke mně s úsměvem zvedla hlavu, až bych se vracel z pole, a otřela by si pot zástěrou, abych ji mohl políbit… a s Církví a Prorokem bychom se setkávali jenom při placení desátků a na nedělních bohoslužbách.
Ale to nebylo možné, a nikdy nebude. Vyhnal jsem tu představu z hlavy. „Zebe,“ řekl jsem, „naznačoval jsi, že se tu takové věci dějí stále. Jak? Jsme tu jako v akváriu, pod dohledem ze všech stran. Vždyť to přece není možné.“
Zašklebil se na mě tak cynicky, že jsem měl chuť ho uhodit, ale v jeho hlase nebylo po výsměchu ani stopy. „Tak si vezměme jako příklad třeba tebe…“
„Vyloučeno!“
„Jako příklad jsem řekl. Sestra Judita momentálně není k mání; je zavřená ve své cele. Ale…“
„Cože? Oni ji uvěznili?“ Zoufale jsem přemýšlel o výsleš…
