KE KABALE JSEM SE PŘIDAL v jediném okamžiku. Samozřejmě, pod tlakem lásky k Juditě a v rozrušení nad tím proudem událostí, který se kolem mne přehnal, jsem neměl čas klidně uvažovat. Nerozloučil jsem se s Církví na základě logického rozhodnutí.
Pochopitelně mi logicky vzato bylo jasné, že vstup do Kabaly znamená přetnout veškerá dosavadní pouta, ale emocionálně mi to v tu chvíli nedošlo. Jaké to asi bude, nikdy už si nemoci obléknout uniformu důstojníka a člena družiny Prorokovy? Byl jsem na ni hrdý, když jsem v ní kráčel po ulici mezi lidmi, vědom si očí, které se na mne upírají.
Pustil jsem to z hlavy. Radlice mého pluhu již spočívá v brázdě a má ruka je na jeho rukojeti; nelze se vrátit zpět. Musím pokračovat dál, dokud buď nevyhrajeme – nebo dokud nás neupálí na hranici za zradu.
Zaznamenal jsem na sobě Zebův tázavý pohled. „Máš strach, Johnnie?“
„Ne. Ale teprve si zvykám. Události šly trochu moc rychle.“
„Já vím. No, na penzi můžeme zapomenout, a naše známky na Pointu už taky nikoho zajímat nebudou.“ Stáhl si prsten absolventa Akademie, nadhodil ho ve vzduchu, chytl jej a strčil do kapsy. „Jenže i tady nás čeká spousta práce, kamaráde – a uvidíš, že je to práce právě pro vojáka. Já osobně jsem si užil už docela dost leštění kanad a vůbec mi nevadí, když už nikdy neuslyším ‚Vpravo hleď‘ nebo ‚Napravo vyrovnat‘. Naši bratři však plně využijí našich schopností v opravdovém boji – a o nic jiného jim nejde.“
Mistr van Eyck se za mnou stavil o pár dní později. Posadil se na kraji postele, složil si ruce na břiše a zadíval se na mne. „Už je ti líp, synu?“
„Kdyby mě doktor nechal, mohl bych klidně vstát.“
„To je dobře. Máme málo lidí; čím rychleji se zkušený voják dostane z marodky, tím lépe pro nás.“ Odmlčel se a skousl si ret. „Jenom nevím, hochu, co s tebou provést.“
„Jak to, pane?“
„Upřímně řečeno, tebe jsme do řádu vůbec neměli přijmout – to za prvé. Vojenská disciplína by se neměla míchat s milostnými záležitostmi. Mate to mysl a vede ke špatným rozhodnutím. Za druhé, protože už jsme tě přijali, byli jsme nuceni pustit se do akcí k nimž – z přísně vojenského hlediska – vůbec nemělo dojít.“
Neodpovídal jsem. Nebylo co – měl pravdu. Tváře mi hořely rozpaky a studem.
„Nestyď se za to,“ řekl laskavě. „Naopak, pro morálku bratří je dobře, když mohou čas od času udeřit. Otázka ale zůstává – co s tebou? Jsi statný chlapík, vydržíš hodně – ale skutečně chápeš ideály svobody a lidské důstojnosti, za něž bojujeme?“
Téměř jsem nezaváhal. „Mistře – možná nejsem kdovíjaký myslitel a Bůh sám ví, že jsem o politice nikdy nepřemýšlel. Vím však, na čí straně stojím!“
Přikývl. „To stačí. Nemůžeme od každého očekávat, že se sám sobě stane Thomasem Painem.“
„Že se stane kým?“
„Thomasem Painem. Ale o něm jsi samozřejmě nikdy neslyšel. Až budeš mít čas, podívej se po něm v naší knihovně. Velice inspirující materiál. A teď k tvému úkolu. Bylo by snadné posadit tě k psacímu stolu – tvůj přítel Zebadiáš už pracuje šestnáct hodin denně a pokouší se nějak uspořádat náš archív. Ale vás dvou by byla škoda na kancelářské práce. Co je tvá nejoblíbenější vědní disciplína, tvá nejsilnější stránka?“
„Víte, pane, já ještě závěrečnou práci nedělal.“
„Já vím. Ale co ti šlo nejlíp? Jak jsi na tom byl v praktických zázracích a psychologii davu?“
„Docela slušně mi šly zázraky, ale na psychodynamiku bych byl asi moc těžkopádný. Nejvíc jsem vynikal v balistice.“
„No, nemůžeme mít všechno. Hodil by se mi technik pro obor morálka a propaganda, ale pokud nemůžeš, tak najdem něco jiného.“
„V psychologii davu byl ve svém ročníku jednička Zeb, Mistře. Komandant ho přemlouval, ať se zaměří na kněžskou dráhu.“
„Já o tom vím a také ho využijeme, ale ne tady. Až příliš se zajímá o sestru Magdalénu – a já nevěřím ve spolehlivost párů, které pracují společně. Mohlo by jim to maličko zatemnit úsudek. Ale zpátky k tobě. Říkal jsem si, jestli by z tebe nebyl dobrý vrah?“
Položil tu otázku vážně, ale lehkým a nedbalým tónem. Dalo mi dost práce přesvě…
