ZASTAVILI NÁS NA SEŘADIŠTI přede dveřmi strážnice a nechali nás tam stát v pozoru. Stáli jsme tam padesát nekonečných minut, zatímco velitel palácové služby chodil kolem a prohlížel si nás. Jednu chvíli nějaký muž v zadní řadě přešlápl z nohy na nohu. Na slavnostní přehlídce by si toho nikdo nevšiml, dokonce ani v přítomnosti Prorokově, ale dnes se na něj velitel služby rozkřičel a kapitán van Eyck si zapsal jeho jméno.
Mistr Peter vypadal zrovna tak rozzlobeně jako jeho nadřízený. Udělil několik dalších napomenutí, dokonce se zastavil i přede mnou a přikázal svém pomocníkovi zapsat mne za to, že „nemám náležitě vyčištěné boty“ – což nebyla pravda, ledaže bych si je během svého výpadu zaprášil. Neodvážil jsem se na ně podívat; díval jsem se mu do očí a neříkal nic, snášeje ten chladný a nepřátelský pohled.
Vzpomněl jsem si přitom na Zebův výklad o intrikách. Van Eyck se choval přesně tak, jak by se choval důstojník v přítomnosti nadřízeného, kdyby jej zostudili jeho vlastní muži; jak bych se asi cítil já, kdybych byl nevinný jako novorozeně?
Rozzlobený, odpověděl jsem si – byl bych rozzlobený a dotčený. Zpočátku bych byl rozrušen tou událostí a dychtil bych zvědět, co se stalo, a pak bych začal zuřit, že mne tu tak dlouho nechávají stát v pozoru jako hlupáka. Snaží se nás zlomit namáhavým čekáním; jak bych to snášel ještě přede dvěma měsíci? Pokud bych byl přesvědčen o své nevině, uráželo by mne to a pokořovalo – že tu stojím jako vyvrženec a čekám, kdy budu moct škemrat o velkodušnou poctu v podobě přídělu k snídani – a že mne dávají do hlášení jako kadeta, který si pobryndal kabátec polévkou.
Než o hodinu později dorazil nejvyšší velitel stráží, měl jsem již rty pevně stažené hněvem. Vnější příznaky byly umělé, ale emoce pravá. Velitele stráží jsem neměl nikdy rád. Byl to malý arogantní mužík s chladnýma očima, jenž měl ve zvyku hledět ne na nižší důstojníky, ale skrz ně. Nyní před námi stál s kněžskou róbu odhozenou z ramen, palce zaháknuté za opaskem s mečem.
Zlobně si nás prohlížel. „Bože, pomoz Andělům Páně,“ pronesl do mrtvolného ticha a vzápětí vyštěkl. „Tak co mi k tomu řeknete?“
Nikdo neodpověděl.
„Mluvte!“ houkl. „Někdo z vás o tom zatraceně dobře ví. Odpovězte! Nebo byste raději čelili právu útrpnému?“
Našimi řadami proběhl šum – ale nikdo nepromluvil.
Jeho oči opět přejely po shromážděné stráži. Chladný pohled zachytil můj a přenesl na něj svou zkázonosnou pozornost. „Lyle!“
„Ano, velebný pane?“
„Co si o tom myslíte?“
„Myslím si, že bych si rád sednul, velebný pane!“
Zamračil se na mne, ale pak mu očima problesklo chladné pobavení. „Lepší stát přede mnou, synu, než sedět před Inkvizitorem.“ Pokračoval však dál a pokusil se něco vyrazit z mého souseda.
Vyslýchal nás nekonečně dlouho, ale nezdálo se, že by mně a Zebovi věnoval víc pozornosti než ostatním. Konečně to vzdal a nařídil veliteli Palácové služby, aby nás propustil. Nedělal jsem si iluze; bylo jisté, že každé slovo bylo zaznamenáno, každý výraz tváře kinematografován a že dřív, než ulehneme na kavalce, budou už analytici porovnávat získaná data s naším normálním chováním.
Zeb je ale opravdu úžasný. Záhy už s ostatními klábosil o nočních událostech, nevinně spekuloval, co mohlo asi ten rozruch způsobit. Pokoušel jsem se zasahovat do diskuse způsobem, který jsem považoval za svůj přirozený, a nadával na to, jak se s námi zacházelo. „Jsme přece důstojníci a slušní lidé,“ stěžoval jsem si. „Pokud si nejvyšší velitel myslí, že jsme něco provedli, pak měl vznést oficiální obvinění.“
S remcáním jsem zalezl do postele, ležel v ní a trápil se, co bude dál. Snažil jsem se přesvědčit, že se Judita musela dostat do bezpečí, jinak by náš lampasák tak netápal. Usnul jsem však, aniž bych se svých obav zbavil.
Po nějaké době jsem ucítil dotek a okamžitě se probral. Vzápětí jsem se však uklidnil; stisk, kterým kdosi sevřel mou dlaň, byl poznávacím znamením lóže. „Tiše,“ zašeptal mi do ucha neznámý hlas. „Přicházím učinit něco pro tvou ochranu.“ Ucí…
