Zelené pahorky Země
Před vámi leží příběh Rhyslinga, slepého pěvce kosmických cest – nikoli však jeho oficiální verze. Slova té písně jste jistě zpívali už ve škole:
„Kéž mohl bych naposledy přistát
na glóbu, kde zplodilo mne sémě;
kéž uzřím ještě mráčky nebes
a zelené pahorky Země.
Možná jste tu píseň zpívali francouzsky nebo německy. Nebo třeba v esperantu a nad hlavou vám přitom vlál duhový prapor Terry.
Na jazyku nezáleží – jistě to byl jazyk pozemský. Nikdo dosud nepřeložil „Zelené pahorky“ do šišlavé řeči Venušanů; žádný Marťan ji dosud nezakrákal a nezašeptal ve svých vyprahlých chodbách. Ta píseň je naše. My pozemšťané jsme ze Země vyvezli snad všechno, od hollywoodských horrorů až po syntetické radionuklidy, ale tahle píseň je jen a pouze Terry samé – a jejích synů a dcer, ať se octnou kdekoli.
Všichni jsme slyšeli mnoho Rhyslingových příběhů. Možná patříte dokonce k těm, kteří si vysloužili vědecké hodnosti a uznání vědeckým zkoumáním jeho děl – Písní kosmických cest, Grand Canal a jiné básně, Daleko a vysoko či LODI, VZHŮRU!
Ale přestože jste zpívali jeho písně a četli jeho verše ve škole i později, je přinejmenším padesátiprocentní šance, že – pokud ovšem nejste sami kosmickými vlky – jste ještě ani nezaslechli žádnou z jeho nepublikovaných písní, jako třeba Ta rusovláska z Venuše, Nech si gatě na zadkzr, Kapitán, Jak poháněč kámoše potkal nebo Skafandr pro dva.
Ať už jste o nich slyšeli nebo ne, v časopise pro dámy bychom je rozhodně citovat nemohli.
Rhyslingovu pověst zachránil pečlivý literární cenzor a šťastná náhoda, že nikdy nikomu neposkytl rozhovor. Písně kosmických cest se objevily na trhu ten týden, kdy zemřel, a své slávy se tedy nedožil. Jeho životopisy byly sestavovány z toho, co si o něm lidé pamatovali, plus pár značně přibarvených historek od jeho nakladatelů.
Výsledný Rhyslingův obraz, jak ho známe ze školy, je autentický asi stejně jako tomahavk George Washingtona nebo koláčky vlastnoručně pečené králem Artušem.
Po pravdě řečeno, na svou party byste ho asi nepozvali; společensky přijatelný rozhodně nebyl. Trpěl permanentně oparem na horním rtu, který si neustále mnul a škrábal – což mu na už tak dost mizivé kráse nijak nepřidalo.
Jeho portrét, který Van der Voort namaloval pro slavnostní vydání jeho sebraných písní, jež vyšlo v Harrimanově nakladatelství, nám jej předvádí jako tragickou postavu s vážnou a slavnostní tváří a nevidomýma očima, skrytýma pod černou hedvábnou páskou. Rhysling se nikdy netvářil vážně ani slavnostně! Ústa měl vždycky otevřená a zaměstnaná zpěvem, jídlem, pitím, smíchem nebo jídlem. Páska byla jeden cár a obvykle špinavá. Poté, co přišel o zrak, o sebe dbal čím dál méně.
„Křikloun“ Rhysling byl strojníkem – tryskařem druhé třídy a viděl právě tak dobře jako vy, když se upsal na okružní cestu po asteroidech Jupitera na R.L. Jestřáb. V tehdejších dobách podepisovali členové posádek před každou cestou revers, že letí na vlastní nebezpečí; pokud byste se tehdy zmínili někomu z Lloydova sdružení, že chcete pojistit kosmonauta, vysmál by se vám do očí. O kosmickém preventivním zákoně v těch dobách ještě nikdo neslyšel a Společnost byla odpovědná jen za mzdy, až – a pokud vůbec – na jejich vyplácení došlo. Polovina z lodí mířících dál než do Luna City se už nikdy nevrátila. Kosmonautům to bylo jedno – byli to svou náturou sebevrazi a kterýkoli by se s vámi vsadil, že přežije skok z dvoustého patra Harrimanova mrakodrapu, když byste vložili tři babky proti jeho dvěma a povolili mu gumové podrážky na měkčí přistání.
Tryskaři byli z té chásky nejbezstarostnější a také nejničemnější. Proti nim byli mladší důstojníci, radisté a astrogátoři (barmani, stevardi ani jiní paraziti tenkrát ještě nelétali) mírní jako ovečky. Tryskaři toho věděli příliš mnoho. Ostatní důvěřovali kapitánovu umění a věřili, že díky němu se bezpečně vrátí; tryskaři však věděli, že všechno umění je dočista bezmocné proti slepým, ale o to divočejším ďáblům spoutaným uvnitř raketov…
