Katyně

VI

Na pondělí 30. června měl Vlk do smrti vzpomínat. Od studentských let, kdy se doslova pročetl městskou knihovnou a vystál důlek na bidýlku divadla, opovrhoval příběhy, kde se v poslední kapitole či dějství všechno vyřeší a všichni šťastně vezmou. Teď bylo souzeno právě jemu, aby v jednom dni korunoval své dílo a život. Čekal ho nadlidský výkon a on se ho odvážil jen proto, že si věřil a spoléhal na své blízké. Jak byl teď vděčný za roky učitelování, kdy se naučil navázat s každým člověkem rychlý kontakt a získat jeho důvěru. A blahopřál si k rozhodnutí zůstat navždy po Markétině boku, čímž si trvale zajistil její nepostradatelnou podporu v životních krizích. Když jí teď polibkem děkoval za snídani – připravila mu ‚pracovní‘, tedy opulentní verzi, corn flakes s mlékem, dvě pětiminutová vejce, topinky s jamem a silný anglický smoked tea –, věděl, že si s ní nemusí dělat hlavu.

– V osmnáct nula nula! řekl jí jen, – buď přesná, přijdou kvůli nám!! –

– Spolehni se, Bedy, kývla prostě a poplivala ho pro štěstí.

Dík, říkal jí v duchu, scházeje po schodech; byla to zas jeho stará Markéta a on litoval, že mu vrozená zdrženlivost nedovoluje říct jí to přímo. Tím spíš chtěl zařídit všecko tak, aby byla šťastná.

Věda, že dnes jde o vteřiny, čekal plešatý Karlík se smeknutou čepicí u otevřených zadních dveří vozu. Člověk se nepřestane učit, napadlo Vlka; zastyděl se, kolikrát Karlíka nepříznivě hodnotil, takže v oboru platil za primitiva, který je s to nejvýš lynčovat. A zatím ho ten dobrák neopustil ani v dobách, kdy se mohl udělat pro sebe. Když později vypukla v branži recese a existenční boj, byl by měl právě Karlík šanci: byl poslední, kdo na něho něco věděl. Místo toho stárnul po jeho boku. Pocítil k němu – nejsem dneska sentimentální? a co! dneska smím! – vděčnost. Ale nahlas řekl jen – Krajáč! Fofrem!

– Rozkaz, šéfe! řekl Karlík a zapnul sirénu, pro niž se sousedstvo domnívalo, že jsou od dopravky. Malé sídliště, nejperfektnější ve městě, protože je stavěli nejkvalifikovanější trestanci, bylo však obydleno vesměs pracovníky tajných rezortů, takže to nikdo nezkoumal.

‚Krajáč‘ neboli krajský soud navštěvoval Vlk, jenom když si šel pro ‚popravenku‘, jak nazval kdysi Šimsa písemné příkazy, na které pak ve věznicích fasovali zákazníky. Dnes tam jel v banální záležitosti: pro duplikát oddacího listu ztraceného nejspíš při stěhování.

– Poklona, pane doktore! pozdravil ho obligátně vrátný; za léta nabyl dojmu, že Vlk je venkovský obhájce, který tu má dvakrát, třikrát za kvartál při. Podivil se, když se ho teď zeptal.

– Kde je tu spisovna?

Vlk čekal tradičně nejodlehlejší kout, ale netušil, že probloudí celým sklepem. Před hledanými dveřmi našel mříž a k ní drátem připevněné víko z krabice od bot, na němž bylo fixem napsáno JSEM U ZUBAŘE. Tiše zaklel a pohlédl na hodinky. Půl osmé. Rozhodl se zaskočit sem v polední pauze. Jak byl dnes vděčný, byl i smířlivý: cestou zpět litoval ubohou kancelářskou myš, kterou může z prachového hrobu n…