Katyně

II

1. září ve tři čtvrtě na osm ráno zavřel doktor Tachecí, sedící vpředu, oči a snažil se vsugerovat si, že portál, k němuž se taxi blíží, patří filozofické fakultě.

Paní Tachecí se rozpomínala na svou cestu k vyšší dívčí. Viděla se opět s trvalou, na vysokých kramflíčkách, v úzké kostkované sukni a těsném červeném svetříku, které již tehdy podtrhovaly její dozrávající ženskost. Musela však uznat, že dcera, třebaže až inverzně nepodobná, oplývá nemenším kouzlem. Snažila se vcítit do jejích myšlenek a přemáhala dojetí.

Lízinka pozorovala taxikáře. Kdykoli zahýbal vlevo, přetočil pravou ruku až na levou stranu. Kdykoli odbočoval vpravo, přehmátl levou rukou až k pravé a táhl oběma. Když jel rovně, držel pravou ruku na horní a levou na spodní straně volantu.

Září bylo suché, vonné a slunné, na všem dosud lpěl dech prázdnin. Budova s okny rozťatými mřížovím a s pancéřovými vraty, která se otvírala jako harmonika, vnesla do toho temný disharmonický tón. Taxikář celou cestu nespouštěl zrak ze zpětného zrcátka a pojednou rozžal světla, neboť měl bláznivý pocit, že veze princeznu. Když zastavili před věznicí, zeptal se zmateně.

– Koho tu máte?

– Berou nám sem dceru, řekla paní Tachecí hrdě.

Muž pohlédl na Lízinku a zeptal se ohromeně.

– Na kolik to má?

– Na rok, řekla paní Tachecí pyšně; pak se polekala své indiskrétnosti a zmlkla.

– Ty mrchy! řekl taxikář, – dyť je to ještě dítě!

Pak se zděsil své odvahy a odjel. Strážný dlouho studoval Lízinčin občanský průkaz i povolení ke vstupu. Pak řekl.

– A vy dva?

– My jsme rodiče, řekl doktor Tachecí, – a mysleli jsme…

– To si odvykněte, řekl strážný, ale zněla v tom spíš dlouholetá rutina než osobní nevraživost, – a dejte si odchod!

Nato stiskl tlačítko zvonku a bubnoval prsty na pažbu pistole. Doktor Tachecí si pomyslel, že nyní by měl uchopit dceru za ruku a běžet s ní ze všech sil k stanici tramvaje. Pak spatřil v duchu svůj podpis na žádosti o přijetí a svěsil hlavu.

– Lízinko! řekla paní Tachecí slavnostně, – běž, holčičko, a uč se, ať nám děláš jen radost.

Vzpomněla na svou matku u prahu vyšší dívčí a udělala Lízince na čelo křížek. I strážný pocítil teskný závan dětství a odvrátil se. Lízinka nastavila tvář a doktor Tachecí ji mdle políbil.

– No těbůh, řekl hezký, ale podivně bledý chlapec. Seskočil z okenního rámu a hleděl na ni s obdivem i údivem.

– To seš ty, zeptal se, – ta holka, co má chodit s náma?

Lízinka přikývla.

– No to mě podržte, řekl vyjeveně; přešel chodbu, otevřel jedny dveře a zavolal.

– Pánové, je tu!

V rozlehlé místnosti s tabulí, sedmi pracovními stoly, lidským skeletem a vitrínami, kterou jen mříže v oknech odlišovaly od přírodopisného kabinetu, hrálo pět chlapců maso. Čtyři střídavě řezali dvěma spojenými prsty do zadku pátého, který se opíral lokty o kolena a zatím marně hádal, kdo ho právě udeřil, aby docílil vystřídání. Seznámení proběhlo jako mezi vrstevníky.

– Ahoj, řekl dobromyslně vyhlížející tlouštík; pas i rozkrok džín mu kdosi vysadil květo…