Hodina tance a lásky

Pavel Kohout

69 

Elektronická kniha: Pavel Kohout – Hodina tance a lásky (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: kohout03 Kategorie:

Popis

E-kniha Pavel Kohout: Hodina tance a lásky

Anotace

O autorovi

Pavel Kohout

[20.7.1928] Pavel Kohout je dramatik, prozaik, básník, publicista, scénárista, filmový a divadelní režisér, překladatel, spisovatel z povolání. Narodil se roku 1928 v Praze, kde také vystudoval filozofickou fakultu UK. Je jednou z nejúspěšnějších osobností 4esk0 literatury v zahraničí. Pracoval v Československém rozhlase, byl šéfredaktorem Dikobrazu, redaktorem časopisů Československý voják a Československá televize. V mládí byl jedním z nejtypičtějších autorů stalinské poezie,...

Pavel Kohout: životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Vydáno

Název originálu
Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Hodina tance a lásky“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

XV

Hned nato

Kristina se ihned vzpamatuje a odpovídá s úsměvem ještě líbeznějším.

– Spolehněte se, paní Moniko, za chvíli ho uvidím.

Pochoduje pak, seč může, do aleje, odpočítá padesát kroků, nalézá vlevo cestičku, která ji dovádí ke kamennému monstru, zvanému stará studně, obchází je, vstoupí do vysokých kopřiv, jež ji palčivě šlehají do nechráněných lýtek, uprostřed záhonu si obezřetně sedá na bobek a teprve tady se rozbrečí.

Přecenila se, neocenila správně cherubína, podcenila jedubabu. Myslela si, hloupá koza! že nabídka mládí, čistoty a lásky musí hravě přetrumfnout svraskající se kůži, kterou popsal laciný chtíč. Jenomže muž, který tu jako skutečný anděl smrti ukončuje životy jiných, si zřejmě vybírá ženy podle jiných měřítek než berlínští seladoni.

Kristina věří, že stébla trávy v čerstvém účesu vítězné sokyně byly stopami milostného zápasu. Ta bestie se dokonce nestydí předvádět mi svou zmuchlanou sukni! Kristina je náhle Monikou a cítí na sobě nádhernou váhu mužského těla, kterou v poledne poznala sama. Pak je zas sama sebou a chce se jí umřít. Hryže si nehet palce pravé ruky, až ji to docela pěkně bolí. Jak jen mohl??

Spatří v ruce jeho harmoniku a rozpřahuje se, aby ji hodila přes rezavou mříž do jícnu studny. Jiná buňka rozštěpeného mozku jí v tom brání, nutí ji, aby vložila nástroj mezi slané rty. Kristina fouká. A hlasitý akord, třebaže neproniká za dusítko kopřiv, odpouští jako ventil přetlak žalu. Vrací se jí soudnost. Začíná znovu normálně myslet.

Grubeovka ho dostala. Zřejmě už dávno, za dnešní poledne by to stěží stihla. Scházejí se ovšem tajně, a sotva v Panském domě, na očích manželovi a veliteli. I dnešní dostaveníčko bylo jistě dávno domluvené. Aby na ně krásný Wolfgang nešel, k tomu by bývala musela Kristina přispět něčím účinnějším, než jsou vousaté vtípky, proč se bavolesáci smějou, když se blýská. A taky by se byla musela naučit jinak líbat, smyslně, vášnivě, nejlíp pomocí jazyka, jak doporučovaly spolužačky. Fouká dál, slzy schnou a myšlenky směřují k činům.

Můj bože, mohla si právě ona, která sledovala páření berlínských samečků, vážně myslet, že Wolf s žádnou nespí? Jeho mužnost musí přece pobláznit každou ženskou! Není spíš zázrak, že už dávno nezakotvil? Neměla by za to Kristina vstávaje lehaje děkovat právě té staré markytánce? Tím, že si mu tu nejspíš lehala do trávy, kdykoli to měl zapotřebí, plnila vlastně úlohu lepší kurvy. Mohl se zbavovat přetlaku a dočkat času, až se objeví žena, která je hodna, aby s ní spojil život. Ta by tu tedy od včerejška byla, jenže: může ho o tom přesvědčit trapným žvaněním o nevěstách a hnoji v Bavorském lese? A pomohl už někdy někomu k něčemu sebelítostivý brekot v kopřivách?

Kristina fouká a fouká, sůl na rtech se dávno rozpustila, i palčivé kopřivy dožahaly, snad že si kůže zvykla, jako si zvyká její mysl. Hořkost urážky a porážky ustupuje přesvědčení, že prohrála bitvu, ale ne válku. Rozhodující zlom v její náladě působí kupodivu zrádná harmonika: Kristině se zčistajasna podaří melodie.

„S tebou, Lili Marlene, s tebou, Lili Marlene!“

Skromný úspěch kupodivu stačí pozvednout skleslé srdce, otevřít popelnici, kam vyhodila sotva vylíhlé sebevědomí. Vždyť přece není jen mladá a celkem pohledná; od dětství v sobě nese tajemné vědomí, že je mnohem víc než tuctová holka. Nebyla vždycky nejlepší ve třídě? Neskákala na mistrovství Brandenburgu výš než všechny její soupeřky? A navíc: nebyl dědeček básník? Neobětoval otec svůj tvůrčí talent Vůdci? V ní se tedy nastřádal už za tři!

Otec nazývá tu vysloužilou subretu herečkou, Wolf dokonce umělkyní. Jaká asi už mohla být, když místo na pořádné scéně trylkuje v tomhle hnízdě u bazénu? Poražme ji tedy jejími vlastními zbraněmi! Nebyla Kristina chloubou baletních kurzů, hvězdou všech školních besídek? Proč má čekat, až se proslaví tlustým románem, když může zazářit hned? Požádá Maďarku, aby s ní nacvičila krátký, ale efektní taneční výstup! Jistě umí i doprovázet.

Bude-li ta krákořice dobrá, čemuž nehodlá věřit, Kristina si to číslo prostě schová a bude na něm dřít, má před sebou celé prázdniny a v sobě sílu vzteku, s nímž vždycky vítězila nad nejprotivnějšími učiteli a nejtěžšími protivnicemi. A pokud se Grubeová ztrapní, s čímž Kristina najisto počítá, předvede jí už dnes přede všemi, co svede ona, amatérka, za jedinou zkoušku. Však uvidím, kdo se bude smát poslední.

Vráží do kinosálu, že Himmlera málem raní mrtvice. Tlusté tělo, zburcované židovkou z dřímoty dřív než duch, sráží vojácky paty, zatímco ruka se civilně chytá za srdce. Kristina to nevnímá, nedočkavě shazuje pršiplášť, do jehož kapsy vsunula harmoniku, očima zdraví učitelku a vyhání scharführera.

– Nechte nás tu jen spolu!

Himmler koktá.

– Mám zajistit, aby vás nikdo nerušil…

– Právě. Můžete to zajišťovat z chodby? Mě by děsně rušilo, kdybyste se díval.

Ačkoli je dívka a zní to vlídně, uslyší správce kinosálu hlas jejího otce.

– Ano, slečno, já…

– Já vám řeknu, až skončíme.

Himmler mizí na chodbě. Kristina říká.

– Vím, že nemluvíš německy, ale rozumíš aspoň trochu?

Druhá neodpovídá. Kristina se nevzdává.

– Budu mluvit pomalu. Takhle… pomalu… Já jsem Kristina. A ty jsi…?

Kristina vidí mlčící ústa, ale těkající oči. Pomáhá slovům názornými posunky, jako by mluvila s hluchou.

– Já… Kristina! Ty…?

Oslovená povoluje tlaku.

– Anna…

– Dobře! Anno, já… chci… tančit. Rozumíš?

Druhá kývá. Kristina se zapomíná a drmolí zas, jak je zvyklá.

– Ráda bych něco zatančila už dnes večer. Maličkost. Lehkou, ale aby měla přesto šmrnc. Mluvím moc rychle…? Rozumíš mi?

Druhá krčí rameny.

– Ty jsi opravdu učitelka? Ty… učíš… tanec?

Druhá vrtí hlavou.

Kristina je zklamaná. Nakonec se zjistí, že ta bludice tancuje stejně, jako mluví. Ale jak báječně tu hrála! Neposlali omylem klavíristku?

– Jsi tanečnice? Ty… tančilas?

Druhá kývá.

– V opravdovském baletu?

Druhá zase jen kývá. Proč se tu s ní hmoždím jako s nějakým zulukafrem, zlobí se Kristina spíš na sebe, otec má pravdu, tanec musí fungovat i&nbs…