Hodina tance a lásky

II

Souběžně

Gertruda se svléká. Těžký mahagonový nábytek v tomto kamenném domě s malými okny tísní i ji. Už tenkrát, když jim byl přidělen spolu s bytem, Karlovi navrhla, aby jej prodali. Její překorektní muž jej však nikdy nepřestal považovat za majetek Říše, který mu byl pouze služebně zapůjčen. Použila toho argumentu, když zjistila, že jejich příští byt v pevnosti připomíná ubikaci mužstva a sběrnu prázdných lahví. Předchozí velitel si v opilosti na schodech zlomil vaz.

Tušila, že její Karlí sem byl vyslán, aby proměnil Augiášův chlév ve vzornou jednotku Vůdcovy ozbrojené elity, a chtěla mu vytvořit všechny podmínky. Stihl to ovšem ještě předtím, než sem kamion přivezl věci z Berlína, bez nichž by se byl on sám obešel. V prvních sedmi dnech, kdy se ve dne i v noci zjevoval jako duch v kuchyni, v jídelně, ve skladech, v celách i na vnějších pracovištích vězňů, na strážních věžích i v ložnicích mužstva a poddůstojníků, a kdy krom toho z valů, sám neviděn, sledoval polním dalekohledem každý pohyb na všech čtyřech dvorech, uvolnil sedmnáct mužů pro frontu. Osmého dne by už ani nejpřísnější kontrola nezjistila nejmenší závadu.

Gertruda, která se z vlastního popudu začala starat o přítomné ženy, poznala hned, že příčinou rychlého úspěchu tu nebyla uvědomělá touha mužů prospět bojující vlasti, ale spíš čirý strach. Pokusila se proto dopřát ženám něco z životních radostí, jaké zažívala s vlastním manželem. Původní zařízení Panského domu, patřící jakési československé vojenské správě, se dílem ztratilo, dílem zpustlo. Ženy vojáků z povolání, bydlících valnou většinou v barácích u brány, sdílely tristní poměry mužů a zhoršovaly jejich beztak mizernou náladu.

Když sem dorazil nábytek z berlínského bytu, užasl velitel nad důsledky. První kávový dýchánek, na který Gertruda pozvala všech dvacet žen jeho podřízených, měl účinek vzorkového veletrhu. V následujících týdnech se pevnost stala cílem vojenských i civilních nákladních aut, která sem svážela, co poskytly dočasně opuštěné domovy ve staré vlasti, nabídli rodiče a příbuzní, obchodníci starým nábytkem i armádní sklady, levně prodávající předměty z válečné kořisti. S domácím zařízením jako by sem byl dopravován i rodinný duch. Ženy, ohánějící se prachovkou a vyšívající zdobné polštáře, jaké obdivovaly u Gertrudy, vracely mužům víru, že jejich kruté řemeslo nepotrvá věčně.

Zásahem do černého byl Gertrudin nápad se školou. V pevnosti žily i dva tucty dětí mezi šesti a jedenácti lety, kdy mohly být poslány do internátů v Říši, které ještě přestály noci bombových koberců. Ratolesti německých úředníků a důstojníků z nedalekého ghetta jezdily denně do okresního města Leideneritz, kde se mačkalo i padesát žáků ve třídě.

První dáma pevnosti nečekala, až její návrh schválí či spíš zamítne vyšší velitelství. Když se dozvěděla od Karlova šoféra Köpckeho, že jeho sestře učitelce padl na Balkáně muž o den dřív, než si ho v Mannheimu na dálku vzala – té osudové ráně se válečná nevěsta rozhodla vzdorovat rozhodnutím, že sňatek platí –, okamžitě využila, že tu odnedávna směli bydlet i válkou poškození rodinní příslušníci. A když matky zjistily, že černě oblečená válečná vdova, schopná vést náročnou jednotřídku, vyučuje navíc klavíru, houslím a flétně, složily se rády na její plat. Pak už souhlasil i německý školní úřad v protektorátu. Že to všecko zařídila a platila spolu s nimi i manželka velitele, jejíž dcera studovala v Berlíně, zvýšilo její oblíbenost. Většina žen jí přisoudila funkci i pravomoc chotě.

Velitel dobře věděl, co tu Gertruda znamená pro jeho vlastní činnost, a ona věděla, že to ví, i když jí zřídka poděkoval jinak než letmým pokývnutím hlavy. Nikdy se neptala na jeho službu, patřilo to pro ni k přirozenému chování ženy německého důstojníka. Sám se o svých úkolech zmiňoval, jen když se střetávaly se zájmy rodiny. Tentokrát ho však viditelně vyčerpávaly, protože musel doslova při každém kroku i gestu zápasit s následky svého zmrzačení.

Dokonce ani teď, když uléhá vedle ní do široké manželské postele, nedovolí, aby mu odepnula obě protézy. Jako každý večer to provede, odvrácen od ní, sám a tak zručně, že ani za rok nepochopila jejich mechanismus. I za tu ohleduplnost ho miluje. Je to však zároveň projev jeho tvrdosti, kterou uplatňuje vůči sobě i jiným, a Gertrudě je občas úzko při pomyšlení, že by ji měla někdy pocítit ona sama. Naštěstí jí dokazuje – i mlčky – každým novým objetím, jak vášnivě ji miluje.

Dnes je to přesně týden, kdy se proto odvážila poprosit ho, aby našel způsob, jak dostat Kristinu z Berlína, který byl teď téměř denně těžce bombardován, sem k nim. Byl právě otočen zády k ní a skloněn k levému stehnu, když odpověděl otázkou.

– Kdy jí končí škola?

– Za tři neděle…

– Tak jak by z ní mohla odejít už teď?

– Četla jsem ti přece její dopis. Dostaly už známky, pro jistotu…

– Aha… tak proč je nepustí sami?

– Aby prý nedávaly špatný příklad. Jen proto tam ty děti drží, i když je už ani neučí. Chápeš to??

– Ano.

– Karlí, kdyby je nechali ošetřovat zraněné nebo co já vím, ale oni mají strach, že je tam tolik prominentních dětí, tak je radši ve dne v noci nechávají dřepět ve sklepě. To schvaluješ?

Byl hotov a vklouzl pod pokrývku tak dovedně, že se jeho poloprázdný rukáv a poloprázdná nohavice nelišily od plných. Zdravou pravičkou rozsvítil stolní lampu, vzal ze stolku Ságy starověku od Gustava Schwaba a rozevřel tlustou a těžkou knihu na založené straně palcem, kterým uměl už z lazaretu obracet listy. Přitom však hleděl na Gertrudu.

– Ne. Já bych je samozřejmě poslal ošetřovat raněné nebo odklízet trosky. Když celý národ bojuje s totálním nasazením všech sil o bytí a nebytí, platí jiné zákony než za normálních časů. Myslím i zákony cti, ty především.

Pochopil, jak ji tím zranil, a chtěl ji hned povzbudit.

– Věř v osud, Trudičko, byl mi nakloněn v Rusku a vás dvě včas odvedl od Anhaltského nádraží!

Přeslechla to.

– Karlí, tvá čest byla vždycky i moje, to nemůžeš popřít. Ale Kristina píše, že dobrá třetina sp…