JON
Královna Selyse přijela do Černého hradu se svou dcerou a s bláznem své dcery, svými služebnými a dvorními dámami, s družinou rytířů, strážných a zbrojnošů v celkovém počtu padesáti mužů. Všechno královnini muži, věděl Jon Sníh. Sice možná slouží Selyse, ale ve skutečnosti náleží Melisandře. Rudá kněžka jej upozornila na jejich příchod téměř o celý den dříve, než z Východní hlídky přiletěl havran se stejnou zvěstí.
Setkal se s královninou skupinou u stájí, doprovázen Saténem, Bowenem Marshem a půl tuctem strážných v dlouhých černých pláštích. Pokud byla pravda jen polovina z toho, co o této královně říkali, ničemu by neposloužilo, kdyby se před ni dostavil bez své družiny. Mohla by si jej splést se stájovým pacholkem a předat mu otěže svého koně.
Sněžení se nakonec přesunulo na jih, nechalo je trochu si vydechnout. A ve chvíli, kdy Jon poklekal před jižanskou královnou, dokonce ucítil ve vzduchu teplý závan. „Výsosti. Černý hrad vítá tebe i tvůj doprovod.“
Královna Selyse k němu sklopila oči. „Děkuji ti. Doprovoď mne prosím ke svému lordu veliteli.“
„Touto ctí obdařili moji bratři mne. Jsem Jon Sníh.“
„Ty? Říkali, že jsi mladý, ale…“ Tvář královny Selyse byla vyzáblá a bledá. Na hlavě měla korunu z rudého zlata s hroty ve tvaru plamenů, stejnou jako nosil Stannis. „Můžeš vstát, lorde Sněhu. Toto je moje dcera Shireen.“
„Princezno.“ Jon sklonil hlavu. Shireen byla prosté dítě, nehezké, a ještě víc v důsledku šedého lupu, který postihl její krk a část obličeje, kde byla její kůže tuhá, šedá a popraskaná. „Moji bratři a já jsme ti k službám,“ řekl dívce.
Shireen zrudla. „Děkuji ti, můj pane.“
„Mého příbuzného, sera Axella Florenta, doufám znáš?“ pokračovala královna.
„Jen ze vzkazu přineseného havranem.“ A z hlášení.
V dopisech, které dostal z Východní hlídky u moře, toho stálo o Axellu Florentovi docela dost a jen málo z toho bylo dobrého.
„Sere Axelli.“
„Lorde Sněhu.“ Florent byl tělnatý muž s krátkýma nohama a širokým hrudníkem. Tváře a čelisti měl pokryté hrubými chlupy, které mu vyrůstaly i z nosu a uší.
„Moji věrní rytíři,“ pokračovala královna Selyse. „Ser Narbert, ser Benethon, ser Brus, ser Patrek, ser Dorden, ser Malegorn, ser Lambert, ser Perkin.“ Každý z nich se popořadě uklonil. Neobtěžovala se tím, aby uvedla jméno svého blázna, ale s kravskými zvonci na klobouku s parožím a se strakatými skvrnami vytetovanými na tváři byl nepřehlédnutelný. Strakoš. Cotter Pyke se ve svých dopisech zmínil i o něm. Tvrdil, že je prostoduchý.
Pak královna pokývla hlavou k dalšímu podivnému členu své družiny: vysokému muži, hubenému jako klacek, jehož výšku ještě podtrhoval třípatrový klobouk z fialové plsti. „A zde je ctěný Tycho Nestoris, vyslanec ze Železné banky Braavosu, který přišel vyjednávat s Jeho Veličenstvem králem Stannisem.“
Bankéř si sňal klobouk z hlavy a vysekl mu širokou úklonu. „Lorde veliteli. Děkuji tobě i tvým bratřím za vaši pohostinnost.“ Společným jazykem hovořil bezchybně, s tím nejnepatrnějším slyšitelným přízvukem. Braavosan, o polovinu stopy vyšší než Jon, si nechával růst z brady vous tenký jako provaz, jenž mu sahal až k pasu. Na sobě měl oděv střízlivé fialové barvy, s hermelínovým lemem, a jeho úzkou tvář rámoval vysoký tuhý límec.
„Doufám, že ti svou přítomností nezpůsobím žádné velké potíže.“
„To vůbec ne, můj pane. Jsi zde vřele vítán.“ Popravdě řečeno vítán vřeleji než tahle královna. Cotter Pyke poslal předem havrana, aby jej upozornil i na bankéřův příchod, ale Jon se tím od té doby v mysli nijak nezabýval.
„Je od vás velmi laskavé, že jste nám zde udělali místo.“ Královnina slova byla sice zdvořilá, ale její tón říkal: Není to nic víc než vaše povinnost a na vašem místě bych doufala, že mne nabídnuté ubytování uspokojí. „Nezdržíme se zde dlouho. Nanejvýš pár dní. Jakmile si odpočineme, máme v úmyslu pokračovat v cestě do našeho nového sídla v Noční pevnosti. Cesta z Východní hlídky byla únavná.“
„Jak pravíš, Tvoje Výsosti,“ řekl Jon. „Jistě jste prochladlí a hladoví…
