Arya
Hodovní stany již byly za nimi. Povoz skřípal přes vlhký jíl a zdupanou trávu, pryč ze světla a zpátky do tmy. Před nimi se rýsovala vysoká hradní brána. Arya viděla pochodně míhající se nahoře na hradbách, plameny tančící a plápolající ve větru. Světlo se matně odráželo od vlhké zbroje a přilbic. Další pochodně byly vidět na temném kamenném mostě, který spojoval Dvojčata. Celý dlouhý průvod jich nyní mířil ze západního břehu na východní.
„Hrad není zavřený,“ vyhrkla Arya najednou. Seržant jim řekl, že bude, ale mýlil se. Mříž vyjížděla nahoru a přes rozbouřené vody již byl sklápěn padací most. Přesto měla strach, že strážní lorda Freye odmítnou vpustit je dovnitř. Na polovinu zabušení srdce se kousla do rtu, příliš nervózní, než aby se dokázala usmát radostí, že už je tak blízko.
Ohař zastavil tak prudce, že málem spadla z vozu na zem. „U sedmi podělaných pekel,“ slyšela ho zaklít, když se levé kolo povozu zabořilo do rozbředlého bláta. Povoz se začal povážlivě naklánět. „Slez!“ houkl na ni Ohař a praštil ji plochou dlaně do ramene, aby ji shodil dolů. Přistála na boku, zlehka, tak jak ji to učil Syrio Forel, a téměř vzápětí byla opět na nohou, i když s obličejem potřísněným blátem. „Proč jsi to udělal?“ vyjekla. Ohař už také seskočil. Škubnutím strhl sedátko vpředu na voze a sáhl dovnitř pro opasek s mečem, který měl ukrytý pod ním.
Teprve tehdy uslyšela jezdce řinoucí se z hradní brány v řece oceli a ohně. Dusot kopyt jejich ořů přejíždějících po padacím mostě téměř zanikl v hlasitém dunění bubnu z obou hradů. Muži a koně na sobě měli plátovou zbroj a každý desátý třímal v ruce pochodeň. Ostatní měli sekery, široké bradatice s ostny a těžké, kosti drtící a zbroj promačkávající meče.
Někde z dálky slyšela vlčí vytí. Nebylo příliš hlasité v porovnání s vřavou panující v táboře, hudbou a nízkým zlověstným hukotem divoce tekoucí řeky, ale ona je přesto slyšela. Ten zvuk však možná ani neslyšela ušima. Spíš se jí zařízl hluboko do duše jako nůž, ostrý zuřivostí a žalem. Z hradu vyjížděli další a další jezdci, zástup po čtyřech mužích vedle sebe, zástup bez konce, rytíři, panošové a svobodní jezdci, pochodně, sekery a meče. A hlomoz se ozýval také z dáli za nimi, z druhé strany řeky.
Když se rozhlédla, uviděla, že na místě, kde předtím stály tři hodovní stany, jsou nyní už jen dva. Ten prostřední se zřítil. Na okamžik nechápala, co se to kolem děje. Pak vyšlehly plameny doposud olizující spadlý stan a to už se hroutily k zemi druhé dva, těžké voskované plátno se řítilo na muže pod ním. Vzduchem prolétla letka zápalných šípů. Druhý stan chytil plamenem, pak třetí. Výkřiky nyní byly tak hlasité, že slyšela jednotlivá slova nad hudbou. Před plameny se míhaly temné tvary, ocel jejich zbroje oranžově zářila.
Bitva, pochopila Arya. To je bitva. A ti jezdci…
To už ale neměla čas, aby mohla pozorovat stany. S řekou vylitou z břehů sahala temná vířící voda na konci padacího mostu koním až po břicha, ale jezdci se skrz ni řítili, poháněni hudbou. Tentokrát se z obou hradů linula stejná píseň. Já ji znám, uvědomila si Arya najednou. Tom Sedmistruna ji pro ně zpíval té deštivé noci, kdy si psanci nalezli úkryt v pivovaru hnědých bratří. A kdos ty, otázal se hrdý pán, že musím sklonit se tak nízko k zemi?
Freyovští jezdci si probojovávali cestu bahnem a rákosím, když tu někteří z nich spatřili jejich povoz. Viděla, jak se tři oddělili od hlavního zástupu, jak kopyta jejich koní rozstřikují vodu na mělčinách. Jen kočka v jiném kožiše, toť všechno, co o tobě známo je mi.
Clegane jediným pohybem přesekl provaz poutající Cizince k povozu a vyskočil mu na záda. Kůň věděl, co se po něm žádá. Našpicoval uši a natočil se směrem ke třem přibližujícím se jezdcům. V kožiše ze zlata a kožiše rudém, lev sice má drápy svoje, ale mé dlouhé a ostré jsou, pane můj, dlouhé a ostré jako tvoje. Arya se modlila stokrát stovku modliteb za to, aby Ohař zemřel, ale teď… měla v ruce kámen slizký bahnem a ani si nepamatovala, jak se jí tam dosta…
