Davos
Cela byla teplejší, než měla jakákoli cela právo být. Byla tmavá, to ano. Přes prastaré železné mříže dopadalo mihotavé oranžové světlo z pochodně v držáku na zdi před ní, ale zadní polovina cely tonula v šeru. Také byla vlhká, jak se ostatně dalo očekávat na ostrově, jakým byl Dračí kámen, kde moře nebylo nikdy daleko. A byly tam krysy, tolik, kolik jste jich mohli čekat v jakémkoli žaláři, a ještě daleko víc.
Na chlad si však Davos stěžovat nemohl. Hladké kamenné chodby pod velkým masivem Dračího kamene byly vždycky teplé, a Davos často slýchal vyprávět, že čím hlouběji člověk sestupuje, tím jsou teplejší. Odhadoval, že je hodně hluboko pod hradem, a zeď jeho cely mu často připadala teplá na dotek, když na ni přitiskl dlaň. Možná měly staré příběhy pravdu a Dračí kámen byl opravdu postavený z kamenů pekelných.
Když ho do ní zavřeli, bylo mu velice zle. Kašel, který ho sužoval od bitvy, se zhoršil, a také se jej zmocnila horečka. Na rtech mu naskákaly krvavé boláky a ani teplo cely mu nezabránilo v zimničnému třesu. Už moc dlouho nevydržím, říkal si stále dokola. Brzy zemřu, ne na moři, ale hluboko ve skále a ve tmě.
Brzy však zjistil, že se v tomto ohledu mýlil, stejně jako v mnoha jiných věcech. Nejasně si vzpomínal na něžné ruce a pevný hlas a také na to, jak se na něj přišel podívat mladý mistr Pylos. Vpravovali mu do úst horkou česnekovou polévku a makové mléko, aby odvedlo bolest a třes. Mák ho činil ospalým a zatímco spal, přiložili mu na kůži pijavice, aby z něj vysály špatnou krev, či tak aspoň soudil podle stop po pijavicích na rukou, které našel, když se probudil. Netrvalo dlouho a kašlání ustalo, boláky se ztratily a v polévce našel kousky rybího masa a taky mrkev a cibuli. A jednoho dne si uvědomil, že se cítí silnější než kdy předtím, poprvé od té doby co se pod ním otřásla Černá Betha a vyhodila ho do řeky.
Měl dva žalářníky, kteří se o něj starali. Jeden byl široký a menší, s mohutnými rameny a velkýma silnýma rukama. Nosil koženou vestu zpevněnou železnými cvočky a jednou denně přinášel Davosovi misku ovesné kaše. Někdy mu ji osladil medem nebo do ní nalil krapet mléka. Druhý žalářník byl starší, ohnutý a zažloutlý, s mastnými nemytými vlasy a skvrnitou kůží. Nosil kabátec z bílého sametu s kruhem hvězd vyšitým na hrudi zlatou nití. Nepadl mu, byl příliš krátký a příliš volný, a kromě toho plný skvrn a potrhaný. Nosil Davosovi talíře s masem a kaší nebo rybí dušeninu a jednou dokonce půlku mihulového koláče. Byl tak hutný, že ho nedokázal udržet v žaludku, ale i přesto to bylo zacházení, kterého se podle jeho mínění dostávalo vězňům v podzemních žalářích zřídkakdy.
V podzemí nesvítilo ani slunce, ani měsíc; v silných kamenných stěnách nebyla žádná okna. Jediné, podle čeho mohl rozeznat den od noci, byli jeho žalářníci. Žádný z mužů s ním nemluvil, třebaže Davos věděl, že nejsou němí, protože je několikrát slyšel, jak spolu prohodili pár strohých slov, když se měnila stráž. Dokonce mu ani neřekli svoje jména, a tak si je pojmenoval sám. Tomu malému začal říkat Ovsokaše, a tomu sehnutému zažloutlému Mihule, podle koláče, který mu přinesl. Značil si míjení dnů podle jídel, která mu nosili, a podle výměny pochodní v držáku před celou.
Ve tmě se člověk rychle stává osamělým a prahne po zvuku lidského hlasu. Davos mluvil k žalářníkům, kdykoli přišli do jeho cely, ať už proto, že přinesli jídlo nebo aby vyprázdnili vědro na výkaly. Věděl, že k prosbám o svobodu či milost by byli hluší; místo toho jim kladl otázky, v naději, že mu na ně některý z nich odpoví. „Nějaké nové zprávy z války?“ ptal se, a: „Je král v pořádku?“ Vyptával se na svého syna Devana, na princeznu Shireen a na Salladhora Saana. „Jaké je venku počasí?“ naléhal na ně, a; „Už začaly podzimní bouře? Jsou pořád na Úzkém moři lodě?“
Nezáleželo na tom, na co se ptal; nikdy mu neodpověděli, třebaže někdy se na něj Ovsokaše podíval a Davos na půl zabušení srdce doufal, že už už promluví. S Mihulí nemohl doufat dokonce ani v pohled. Ne…
