Stála jsem v záplavě měsíčního světla. Schody se stáčely nahoru k mému bytu. Bylo už dávno po půlnoci. Ani tma, ani světlo, tu a tam se třepotali netopýři, kazy na nebi ze starého filmu. Dvůr byl strnulý hrozbou. Výtah jako obvykle nefungoval, ale když jsem se snažila otevřít dveře, dal mi pekelnou ránu. Netušila jsem, že člověk může dostat elektrickou ránu i v noci. Popadesáté od chvíle, kdy Rudi náklaďákem odvezl Delacroixe, jsem se ujišťovala, že je všechno v pořádku. Brzy začnu nový život. A popadesáté jsem cítila, že je něco špatně. Ten pocit jsem měla už celý týden. Co se mi kdo snaží říct?
Zapálila jsem si další cigaretu. Všude byl klid. Tak vidíš. Všechno bylo v pořádku, a abych si to dokázala, nespěchala jsem nahoru do bytu, ale zůstala ještě chvíli na dvoře a vykouřila si poslední cigaretu.
Výměna padělku za pravého Delacroixe šla jako po másle. No, skoro.
Přesně v osm večer jsme se s Rudim a jeho třemi najatými babkami uklízečkami sešli u vjezdu pro zásobování. Jako dozor tam byla Matrona Petrovičová, ještě pořád navlečená v té své příšerné uniformě, a dvě její kámošky. Já byla čtvrtý zaměstnanec Ermitáže. Když jsem dorazila, všechny zmlkly. Jak průhledné. Když jsem uklízečkám přidělovala chodby a rozdávala plánky podlaží, už to vypadalo, že Matrona poruší svůj slib mlčení a něco řekne, ale v poslední chvíli si šlápla na jazyk. Dobře udělala. Šéf ochranky hrál ve vrátnici karty se svým švagrem, který vypadal jako netopýr. Letmo kývl na Rudiho a mávnutím nás pustil přes bránu. Rudi a jeho babky se rozjeli se svými těžkopádnými čisticími mašinami do všech stran, na každou připadla jedna zřízenkyně. Já šla s Rudim.
Nepromluvili jsme ani slovo. Jsme skvěle sehraná dvojka. Když je Rudi šťastný, řekne mi to, jako tenkrát, když jsem přišla na jeho narozeninovou oslavu v banketovém sále petrohradského Hiltonu.
Když se nikdo nedíval, přiťukl si se mnou šampaňským a zašeptal:
„Jsme skvěle sehraná dvojka, bejby.“
Když jsme vyměňovali obraz v zimě, museli jsme pracovat při slabém umělém osvětlení Zimního paláce. V jasném letním podvečeru jsme mohli nechat zhasnuto. Hlídala jsem na chodbě před vchodem do našeho sálu a Rudi zatím odemkl a s cvaknutím otevřel schránku speciálně zabudovanou do spodní části čisticího stroje. Vytáhl Jeromův padělek a opřel ho o půlkruhový stolek vykládaný lotosovými květy a orchidejemi z nefritu a jantaru.
Všude bylo ticho, jen z dálky se ozývalo hučení ostatních strojů.
Rudi se natáhl, sundal pravého Delacroixe ze zdi, vsunul ho do stroje a zamkl. Pomyslela jsem na Evu a na hada, jak teď spolu prásknou do bot.
Zaslechla jsem rázné kroky mířící směrem k nám.
„Rudi!“
Hadovy jedové váčky se nalily a jed začal odkapávat.
Rudi ztuhl a zadíval se na mě.
Bylo mi, jako by mě tady nechali zamčenou.
Spletla jsem se. Falešný poplach. Nic to nebylo.
Jen ozvěna toho hučení.
Rudi se uvolnil a zamračil se na mě. Pak na prázdné místo pověsil Jeromův padělek.
V tu chvíli bych pro jednu cigaretu zaprodala duši.
Nato Rudi začal pastovat galerii portrétů ze sedmnáctého století.
Dlouhými chodbami tlačil svůj hlučný porichtung s řídítky tam a zpátky až k místu, kde visí kubistické obrazy rozřezaných nástrojů. Přesně takhle nám bude náš švýcarský zahradník sekat trávník. Pozorovala jsem Rudiho a tvářila se tak znuděně, jak se na kustodku v galerii sluší. Ráda bych mu pomohla, ale to by vypadalo podezřele. V duchu jsem si přála, aby se hodiny co nejrychleji přehouply, my mohli vypadnout z tohohle příšerného paláce a náš poklad byl už opravdu náš.
Nechala jsem se unést a představila si, jak se promenuju po nejluxusnějších obchodních domech v Curychu a procesí prodavačů za mnou balí všechno, na co ukážu, do papíru s bílými puntíky a zlatou stužkou. Taky jsem si představila, jak mě Rudi škádlí a pak mi to dělá v oddělení s čokoládovými lanýži.
Přesně o půlnoci zapípal Rudiho nový italský chronometr a Rudi vypnul mašinu. Vrátili jsme se ke vjezdu pro zásobování. Cestou dolů se na mě Rudi usmál: „U…
