TOKIO
Toho deštivého rána si jaro dávalo na čas, stejně jako já. Od nádraží se valily proudy lidí spěchajících do práce s deštníkem nad hlavou a límcem vyhrnutým až k bradě. Sakury, které lemovaly postranní uličky, ještě neprocitly ze zimního spánku a jejich zvrásněné, poďobané větve jen pomalu roztávaly. Zalovil jsem pro klíče, s rachotem vytáhl roletu a otevřel krám.
Postavil jsem vodu na čaj a prošel poštu. Nějaké objednávky hurá! Účty, zase účty – ach jo. Poptávka od našeho stálého zákazníka z Nagana – o deskách, které shání, jsem v životě neslyšel. Lejstra.
Úplně normální ráno. Čas na oolong. Pustil jsem málo známou nahrávku od Milese Davise. Takeši ji objevil v krabici se směsí desek, kterou před měsícem přivezl z aukce v Šinagawě.
Byl to skvost. Blaženě bezútěšné Never Entered My Mind. Dokonalá hra s dusítkem, trubka stahující se v jediný paprsek zvuku.
Břeskné slunce schované za mraky.
První zákazník byl tenhle týden cizinec, možná Američan, možná Evropan, anebo taky Australan – člověk nikdy neví, všichni vypadají stejně. Vytáhlý, uhrovatý cizinec. Ovšem opravdový sběratel, který věděl, co hledá. Z očí mu koukala zběsilá vášeň a jeho prsty se zkušeně probíraly dlouhými řadami disků tak rychle, jako když pokladní přepočítává bankovky. Koupil si fungl novou desku Stormy Sunday od Kennyho Burrella a Flight to Denmark od Dukea Jordana z roku 1973. Měl bezva triko. Byla na něm sova, jak letí kolem mrakodrapu a za sebou nechává stopu z hvězd. Zeptal jsem se ho, odkud přijel.
Řekl, že děkuje. Zápaďáci se japonsky nikdy nenaučí.
Za chvíli zavolal Takeši.
„Nazdar, Satoru! Tak jak sis včera užil volno?“
„Docela to šlo. Odpoledne jsem byl v hudebce na saxíku, pak jsem chvíli poseděl s Kodžim a taky pomáhal Taróovi tahat pivo do skladu.“
„Nějaký tučný šeky v poště nemám?“
„Bohužel, nic tučnýho tam nebylo. Zato pár pěkných účtů. A jak ses měl o víkendu ty?“
Přesně na to čekal. „To je sranda, že se ptáš! V pátek jsem ti v jednom klubu na Roppongi potkal naprosto úžasnou roštěnku.“ Skoro jsem slyšel, jak se mu sbíhají sliny. „Jen si to představ. Pětadvacítka.“ Což Takeši, který je o deset let starší, považuje za ideální. „Zasnoubená.“ Což ho vzrušuje kouzlem zakázaného ovoce a zároveň zprošťuje jakékoli zodpovědnosti. ‚Píchej jenom s holkama, který maj víc co ztratit než ty‘ – to je jeho heslo. „Pařili jsme do čtyř do rána. Probral jsem se v sobotu odpoledne v nějakým hotelu v Čijodě, hadry předkem dozadu. Nemám tuchu, jak jsem se tam dostal. Vylezla ze sprchy, nahá a opálená, voda z ní kapala, a to si piš, že to chtěla znova!“
„To sis určitě připadal jako v ráji. Uvidíte se ještě?“
„Jasně že se uvidíme. Je to láska na první pohled! Dneska si spolu dáme večeři ve francouzský restauraci v Ičigaji,“ což znamená, že si to dneska spolu rozdají v hodinovém hotelu v Ičigaji. „Ten její zadek bys měl vážně vidět. Jak dvě přezrálý nektarinky namačkaný do papírovýho pytlíku. Stačí jednou rejpnout a rozstříknou se! Všude samá šťáva!“
To už bylo trochu víc, než jsem potřeboval vědět. „Říkal jsi zasnoubená?“
„Jo, s nějakým úředníkem z divize výzkumu a vývoje inkoustových zásobníků do kopírek Fujitsu. Dal je dohromady známej šéfa jejího otce.“
„Někdo má holt štěstí.“
„Ale to je v pohodě. Znáš to, co oči nevidí… Jsem si jistej, že z ní bude dobrá ženuška. Jen chce ještě zažít pár vášnivejch nocí, než se nadobro uváže k plotně.“
Bude to nejspíš pěkná děvka. Takeši už asi zapomněl, že se ještě před dvěma týdny snažil usmířit se svou ženou, která od něj utekla.
Déšť neustával a odrazoval zákazníky. Pršelo jemně, pak prudce a zase jemně. V telefonu zapraskalo. Perkuse Jimmyho Cobba v Blue in Green.
Takeši byl pořád na drátě. Asi bych měl něco říct.
„A jaká je? Myslím povahou.“
„Je skvělá.“ odpověděl, jako bych se ptal na novou značku rýžových sušenek… „No, budu si muset udělat pořádek v tý svojí realitce. Taky tam nějak váznou kšefty. Asi bych měl tomu manažerovi trochu zvednout mandle. A ty koukej prodat hodně desek a v…
