Jon
Bílý strom, tak se vesnice jmenovala na Samových starých mapách. Jonovi jako vesnice ani moc nepřipadala. Čtyři polozbořené přízemní domky z neomítnutého kamene, s jedinou místností uvnitř; prázdná ohrada pro ovce a studna. Domy měly střechy z drnů a okenice byly tvořeny otrhanými kusy kůží. A nad nimi se tyčily bledé větve a temně rudé listy monstrózně velkého čarostromu.
Byl to ten největší strom, jaký Jon kdy viděl, s kmenem, který měl téměř osm stop v průměru, a větvemi prostírajícími se tak daleko, že celá vesnice byla zastíněná jeho korunou. Nezapůsobila na něj ani tak jeho velikost jako spíš obličej na něm… Především ústa, nejenom obyčejná vyříznutá čára, ale rozeklaný otvor, dost velký na to, aby se do něj vešla ovce.
Tohle ale nejsou ovčí kosti. Ani támhleto v popelu není ovčí lebka. „Starý strom,“ řekl Mormont, když sesedal ze svého koně. „Starý,“ souhlasil jeho havran sedící mu na rameni. „Starý, starý, starý.“
„A mocný.“ Jon přímo cítil jeho moc.
Thoren Smallwood sesedl vedle kmene, temný ve své plátové a kroužkové zbroji. „Podívejte se na ten obličej. Není divu, že se jich lidé báli, když poprvé přišli do Západozemí. Já bych tu zatracenou věc nejraději porazil sám.“
„Můj lord otec věřil, že před stromem srdce žádný člověk nemůže lhát,“ řekl Jon. „Staří bohové to poznají, když lidé lžou.“
„Můj otec věřil ve stejnou věc,“ přitakal Starý medvěd. „Ukažte, podívám se na tu lebku.“
Jon sesedl. V černé kožené pochvě na zádech měl pověšený Dlouhý dráp, jedenapůlruční bastardí meč, který mu Starý medvěd daroval za to, že mu zachránil život. Meč bastardů pro bastarda, žertovali muži. Jílec byl nově vyrobený zvlášť pro něho, ozdobený hruškou ve tvaru vlčí hlavy, vytesanou z bledého kamene, ale čepel samotná byla z valyrijské oceli, stará, světlá a smrtelně ostrá.
Klekl si a rukou v rukavici sáhl do chřtánu ve stromě. Nitro otvoru bylo rudé zaschlou mízou a zčernalé ohněm. Pod lebkou uviděl další, menší, se zlomenou čelistí. Byla napolo pohřbená v popelu a kouscích kosti.
Když lebku přinesl Mormontovi, Starý medvěd ji vzal do obou rukou, zvedl ji a podíval se do prázdných očních důlků. „Divocí svoje mrtvé pálí. To jsme věděli vždycky. Teď si přeju, abych se jich byl zeptal proč, když se jich ještě pár zdržovalo kolem.“
Jon Sníh si vzpomněl na oživlou mrtvolu, s očima modře zářícíma v bledém obličeji. Byl si jistý, že on ví, proč divocí své mrtvé pálí.
„Kéž by tak kosti mohly mluvit,“ zabručel Starý medvěd. „Tenhle chlapík by nám toho mohl hodně říct. Jak zemřel. Kdo ho spálil a proč. Kam divocí odešli.“ Povzdechl si. „Říká se, že děti lesa dokázaly rozmlouvat s mrtvými. Já to ale neumím.“ Hodil lebku zpět do otvoru ve stromě, kam dopadla s jemným rozvířením popela. „Projděte všechny domy. Obře, ty vylez na vrchol toho stromu a rozhlédni se kolem. Také chci, abyste sem přivedli psy. Možná, že tentokrát bude stopa čerstvější.“ Jeho tón nenaznačoval, že by si v tomto směru dělal přílišné naděje.
Muži po dvou prohledali každý dům, jen pro jistotu, aby jim nic neušlo. Jon byl ve dvojici s Eddisonem Tollettem, chlapíkem s šedými vlasy a tělem štíhlým jako jedle, kterému bratři přezdívali Bolestínský Edd. „Už to bylo dost špatné, že mrtví chodili,“ řekl Jonovi, když procházeli vesnicí, „teď Starý Medvěd chce, aby taky mluvili? Varuju vás, žádné dobro z toho nevzejde. A kromě toho, kdo ví, zda by ty kosti nelhaly? Proč by smrt měla člověka učinit pravdomluvným nebo dokonce moudrým? Mrtví jsou pravděpodobně tupá stvoření, plná únavných stížností – hlína je moc studená, můj náhrobní kámen měl být větší, proč má on víc červů než já…“
Jon musel sehnout hlavu, aby prošel nízkými dveřmi. Uvnitř našel jen špinavou podlahu z udusané hlíny. Nebyl tam žádný nábytek, žádná stopa po lidech, kteří tam žili, kromě hromádky popela pod kouřovým otvorem ve stropě. „Jak ponuré místo k žití,“ poznamenal.
„Já jsem se v takovém domě narodil,“ prohlásil Bolestínský Edd. „Byla to pro mne kouzelná léta. Později mi nastaly těžké ča…
