Cersei
Z nebe padal studený déšť, měnil růžový odstín hradeb a opevnění Rudé bašty v temně rudou barvu krve. Královna držela krále za ruku a neúprosně jej odváděla přes blátivé nádvoří k místu, kde již čekala nosítka s jejím doprovodem. „Strýc Jaime říkal, že bych mohl jet na svém koni a házet lidem drobné peníze,“ protestoval chlapec.
„Chceš snad nastydnout?“ Nechtěla to riskovat; Tommen nikdy nebyl tak odolný jako Joffrey. „Tvůj dědeček by chtěl, abys vypadal jako řádný král. Nepřijdeme přece do Velkého septa mokří a ucouraní.“ Dost špatné už je jen to, že musím zase mít na sobě smuteční šat. Černá jí nikdy neslušela. Se svou bledou pletí v ní sama napůl vypadala jako mrtvola. Vstala hodinu před svítáním, aby se vykoupala a nechala si učesat vlasy, a teď rozhodně neměla v úmyslu nechat si zničit výsledky svého snažení deštěm.
Uvnitř nosítek se Tommen opřel o polštáře a vyhlížel ven na padající déšť. „To bohové pláčou pro dědečka. Paní Jocelyn říká, že dešťové kapky jsou jejich slzy.“
„Jocelyn je blázen. Kdyby bohové mohli plakat, plakali by i pro tvého bratra. Déšť je déšť. Zatáhni ten závěs, než nám sem ještě víc naprší. Ten plášť je ze soboliny, chceš, aby ti zmokl?“
Tommen udělal, jak mu přikázala. Jeho poslušnost jí dělala starosti. Král musí být silný. Joffrey by se se mnou kvůli tomu hádal. Nikdy se nenechal snadno zastrašit. „Nehrb se tolik,“ řekla Tommenovi. „Seď jako král. Vypni ramena a narovnej si korunu. Chceš snad, aby ti spadla před všemi tvými lordy z hlavy?“
„Ne, matko.“ Chlapec se vsedě napřímil a zvedl ruce, aby si korunu narovnal. Joffova koruna byla na jeho hlavu příliš velká. Tommen vždycky tíhl spíš k zavalitosti, ale nyní vypadala jeho tvář pohublejší. Jestlipak vůbec dobře jí? Musí si zapamatovat, že se na to má zeptat stevarda. Nemohla riskovat, že Tommen onemocní, ne s Myrcellou v rukou Dornů. Časem do Joffovy koruny doroste. Dokud se tak nestane, bude možná potřebovat menší, takovou, u které nebude hrozit, že mu spolkne hlavu. Probere to se zlatníky.
Nosítka byla pomalu snášena z Aegonova Vysokého kopce. Před nimi jeli dva muži Královské gardy, bílí rytíři na bílých koních, s bílými plášti prosáklými deštěm visícími jim z ramen. Za nimi jelo padesát lannisterských strážných ve zlatě a purpuru.
Tommen vyhlížel škvírou mezi závěsy do prázdných ulic. „Myslel jsem, že tady bude víc lidí. Když zemřel otec, vyšli ven všichni lidé, aby se podívali, jak jedeme kolem.“
„Déšť je zahnal dovnitř.“ v Králově přístavišti nikdy neměli lorda Tywina rádi. On také nikdy o jejich lásku nestál. „Lásku nemůžeš jíst ani si za ni nekoupíš koně, ani nevyhřeje tvé síně za chladné noci,“ slyšela ho říkat jednou Jaimemu, když její bratr ještě nebyl starší než nyní Tommen.
Ve Velkém Baelorově septu, té mramorové nádheře na vrcholu Visenyina kopce, byl malý zástup truchlících početně převážen zlatými plášti, které ser Addam Marbrand přivedl sem nahoru přes náměstí. Další přijdou až později, říkala si královna v duchu, zatímco jí ser Meryn Trant pomáhal z nosítek. Na ranní bohoslužbu měli být vpuštěni jen urození a jejich doprovod; odpoledne se bude konat další pro měšťanstvo a večerní modlitby byly přístupné pro všechny – Cersei se na ně bude muset vrátit, aby ji prostý lid viděl truchlit. Dav musí dostat svoje představení. Bylo to otravné. Byly tu úřady, které potřebovala obsadit, válka, kterou musela vyhrát, říše, které měla vládnout. Její otec by to byl pochopil.
Na vrcholu schodiště je již čekal nejvyšší septon, shrbený starý muž s chumáčovitým šedým vousem, tak nachýlený pod tíhou svých ozdobně vyšívaných rouch, že jeho oči byly ve stejné úrovni s královninou hrudí… třebaže jeho koruna, vzdušný výtvor z broušeného křišťálu a tepaného zlata, dodávala k jeho výšce dobrou stopu a půl.
Tuto korunu mu dal lord Tywin, aby jí nahradil tu, jež se ztratila, když rozlícený dav zabil předchozího nejvyššího septona. V den, kdy vyplula Myrcella do Dorne, vytáhli toho tlustého blázna z jeho nosítek a roztrhali ho na…
