Bran
Věž stála na ostrově a její dvojče se odráželo od nehybných modravých vod. Když zafoukal vítr, přes hladinu se rozběhly vlnky, honily jedna druhou jako hrající si chlapci. Břeh jezera byl hustě olemovaný duby a země pod nimi byla poseta bohatou úrodou spadaných žaludů. Za duby byla vesnice, či spíš jen to, co z ní zbylo.
Byla to první vesnice, na kterou narazili od té doby, co vyšli z úpatí kopců. Meera se vydala kupředu na průzkum, aby se ujistila, že se nikdo neskrývá mezi ruinami. Klouzajíc mezi duby a jabloněmi se sítí a oštěpem v rukou vyplašila tři jeleny, kteří velkými plavnými skoky prchali pryč podrostem. Léto spatřil záblesk pohybu a okamžitě se pustil za nimi. Bran se díval, jak zlovlk peláší pryč a na okamžik si nepřál nic než vklouznout do jeho kůže a běžet s ním, ale Meera už na ně mávala, aby šli za ní. Neochotně se odvrátil od Léta a pobídl Hodora, aby šel dál, do vesnice. Jojen je následoval.
Krajinu odsud až ke Zdi tvořily pastviny, jak Bran věděl – ladem ležící pole a nízké zvlněné kopce, louky a nížinné slatiny. Jít tudy mělo být mnohem snadnější než v horách, které nechali za sebou, ale Meera měla z širého otevřeného prostranství nepříjemný pocit. „Připadám si tu jako nahá,“ přiznala. „Není tu jediné místo, kam by se mohl člověk schovat.“
„Komu patří tahle země?“ zeptal se Jojen Brana.
„Noční hlídce,“ odpověděl. „Tohle je Dar, Nový dar, a severně od něho Brandonův dar.“ Mistr Luwin ho učil dějepravě. „Brandon Stavitel daroval zemi na jih od zdi do vzdálenosti pětadvaceti lig černým bratřím. Za jejich… za jejich podporu a pomoc.“ Byl hrdý, že si tuhle část stále pamatuje. „Někteří mistrové říkají, že to byl nějaký jiný Brandon, ne Stavitel, ale přesto je to Brandonův dar. O tisíce let později Dobrá královna Alysanne navštívila Zeď na svém drakovi Stříbrokřídlém a Noční hlídka na ni tak zapůsobila svou statečností, že přiměla Starého krále zdvojnásobit velikost jejich půdy na padesát lig. A to byl Nový dar.“ Mávl rukou. „Tady. Tohle všechno.“
Bran viděl, že ve vesnici nikdo nežije už dlouhá léta. Všechny domy se bortily k zemi. Dokonce i hospoda. Nikdy to nebylo moc z hospody, když se na ni tak díval, ale jediné, co zbývalo teď, byl kamenný komín a dvě rozpraskané stěny, zasazené uprostřed tuctů jabloní. Jedna dokonce vyrůstala uprostřed bývalé šenkovny, kde byla podlaha pokryta vrstvou vlhkých hnědých listů a hnijících jablek jako kobercem. Vzduch byl prosycený jejich pachem, vtíravým moštovým aromatem, ze kterého se téměř dusili. Meera bodla do pár jablek svým oštěpem, pokoušela se najít nějaká, která by se ještě dala sníst, ale všechna byla až příliš hnědá a prožraná červy.
Bylo to mírumilovné místo, tiché, pokojné a půvabné na pohled, ale Bran si říkal, že na té prázdné hospodě je něco smutného, a zdálo se, že Hodor to cítí taky. „Hodor?“ řekl zmateně. „Hodor? Hodor?“
„Je tu dobrá půda.“ Jojen nabral plnou hrst hlíny, zamnul jí mezi prsty. „Vesnice, hospoda, mocná tvrz na jezeře, všechny ty jabloně kolem… ale kam se poděli lidé, Brane? Proč opustili tak krásné místo?“
„Měli strach z divokých,“ odpověděl Bran. „Divocí přicházejí přes Zeď nebo mezi horami, a pak přepadají, kradou a unášejí ženy. Stará chůva říkávala, že když tě chytí, udělají si z tvé lebky pohár na pití krve. Noční hlídka už není tak silná, jako bývala za časů Brandona nebo královny Alysanne, a tak jich sem proniká stále víc a víc. Místa nejblíže ke Zdi byla přepadána tak často, že se jejich obyvatelé odstěhovali na jih, do hor nebo do země Umberů východně od královské cesty. Lidé na území Velkého Jona jsou také čas od času přepadáni, ale ne tak často jako ti, co žili tady v Daru.“
Jojen pomalu natočil hlavu, jako by naslouchal hudbě, kterou slyšel jenom on. „Budeme se muset schovat, přichází bouře. Velice zlá.“
Bran pohlédl na oblohu. Byl nádherný svěží a jasný podzimní den, slunečný a téměř teplý, ale v dálce na západě se rýsovala hradba tmavých mračen a taky se zdálo, že se zvedá vítr. „Na hostinci není střecha,…
