Tyrion
Ze středu řady zlatých plášťů roztažených přes cestu za ním nervózně zaržál kůň. Tyrion také slyšel zakašlat lorda Gylese. Nežádal o Gylese o nic víc než o sera Addama nebo Jalabhara Xho nebo kteréhokoli z ostatních, ale jeho otec měl pocit, že Doran Martell by si to mohl vyložit nedobře, kdyby mu přijel v ústrety jen trpaslík, aby ho doprovodil přes Černovodý proud. Joffrey měl Dorny uvítat sám, přemítal, když tam seděl a čekal, jenže ten by to bezpochyby zase nějak pokazil. Poslední dobou král stále opakoval vtipy o Dornech, které pochytil od zbrojnošů Maceho Tyrella. Kolik Dornů je zapotřebí k tomu, aby okovali koně? Devíti. Jednoho, aby koval, a dalších osmi, aby koně zvedli. Tyrion si nemyslel, že by to Doran Martell považoval za zábavné.
Už viděl jeho praporce plápolající ve větru, když se jezdci vynořili v dlouhé uprášené koloně ze zeleně nezničeného lesa. Od místa, kde stál Tyrion, až k řece zůstaly jen holé černé stromy, dědictví po bitvě. Až příliš mnoho praporců, pomyslel si trpce, když pozoroval popel vykopávaný kopyty přibližujících se koní, tak jako byl vířen kopyty Tyrellova předvoje, který napadl Stannisovu armádu. Na první pohled to vypadá, že s sebou Martell přivedl snad polovinu lordů z Dorne. Pokoušel se přijít na nějaké dobro, které by z toho mohlo vzejít, ale nepodařilo se mu to. „Kolik korouhví jsi napočítal?“ zeptal se Bronna. Žoldnéř si zastínil oči. „Osm… ne, devět.“
Tyrion se otočil v sedle. „Pode, pojeď sem. Popiš mi erby, které vidíš, a řekni mi, které rody představují.“
Podrick Payne popojel se svým valachem blíž. Zápolil s tíhou královské korouhve s Joffreyho velkým jelenem a lvem. Bronn nesl Tyrionovu vlastní korouhev, lva Lannisterů, zlatého na šarlatu.
Ten hoch roste, uvědomil si Tyrion, když se Pod postavil ve třmenech, aby měl lepší rozhled. Brzy se nade mnou bude tyčit jako všichni ostatní. Chlapec na Tyrionův příkaz pilně studoval dornskou heraldiku, ale jako vždycky byl nervózní. „Nic nevidím. Vítr s nimi pleská.“
„Bronne, popiš tomu chlapci, co vidíš.“
Bronn se dnešního dne hodně přibližoval vzhledem rytíři. Měl na sobě nový plášť a kabátec s plamenným řetězem přes hruď. „Rudé slunce na oranžovém poli,“ zvolal, „s oštěpem vbodnutým zezadu.“
„Martell,“ řekl okamžitě Podrick Payne, kterému se viditelně ulevilo. „Sluneční oštěp rodu Martellů. Prince z Dorne.“
„Tu by poznal i můj kůň,“ poznamenal Tyrion suše. „Popiš mu další, Bronne.“
„Vidím purpurový prapor se dvěma žlutými koulemi.“
„Citróny?“ řekl Pod s nadějí v hlase. „Purpurové pole s citróny? Pro rod Daltů? Z, z Citrolesa.“
„Mohla by být. Další je velký černý pták na žlutém poli. Nese něco růžového nebo bílého v pařátech, těžko říct, praporec se třepetá ve větru.“
„Sup Černohorců, který drží ve spárech dítě,“ řekl Pod. „Rod Černohorců z Černohory, pane.“
Bronn se zasmál. „Zase jsi ležel v knihách? Pak z toho máš špatné oči a nic nevidíš, chlapče. Vidím taky lebku. Černá korouhev.“
„Korunovaná lebka rodu Manwoodyů, kostěná a zlatá na černém poli,“ Pod zněl sebejistěji s každou správnou odpovědí. „Manwoodyové z Králohrobu.“
„Tři černí pavouci?“
„To jsou škorpioni, pane. Rod Qorgylů z Pískovce, tři škorpioni, černí na rudém poli.“
„Červená a žlutá s rozježenou čárou mezi nimi.“
„Plameny Ďáblolesa. Rod Ullerů.“
Na Tyriona to udělalo dojem. Ten chlapec není ani zpoloviny tak hloupý, jakmile se mu rozváže jazyk. „Pokračuj, Pode,“ pobídl ho. „Když je vyjmenuješ všechny, dostaneš ode mne dárek.“
„Koláč s rudými a černými řezy,“ řekl Bronn. „Uprostřed je zlatá ruka.“
„Rod Allyrionů z Božíhrobu.“
„Červené kuře požírající hada, či alespoň mi to tak připadá.“
„Gargaleni ze Slaného pobřeží. Bazilišek. Sere. Promiň. Ne kuře. Červené, s malým černým hadem v zobáku.“
„Výborně!“ zvolal Tyrion. „Ještě jedna, chlapče.“
Bronn prohlížel řady přibližujících se Dornů. „Poslední je zlaté pero na zelené šachovnici.“
„Zlatý brk, sere. Jordayne z Toru.“
Tyrion se zasmál. „Devět a všechny správně. Sám bych je nedokázal v…
