Než se skrz převislé stromy (byly to pokroucené příšery ověšené mechem, jaké Tim nikdy neviděl) začalo plížit špinavé svítání, kolem jeho ostrůvku kroužily dva tucty netvorů. Nejmenší z nich vypadal asi deset stop dlouhý, ale většina byla mnohem delší. Křik a tleskání je už nezahnalo. Šli si pro něj.
Jako by to nebylo dost zlé, zeleným baldachýnem prosakovalo tolik světla, aby viděl, že jeho smrt a sežrání bude mít diváky. Nebylo však ještě tak jasno, aby rozeznal tváře diváků, a za to byl Tim zoufale vděčný. Jejich shrbené, pololidské postavy vypadaly i tak dost zle. Neznámí stáli na nejbližším břehu, sedmdesát nebo osmdesát yardů daleko. Rozeznal jich půl tuctu, ale nejspíš jich tu bylo víc. Kalné a mlžné světlo neposkytovalo lepší výhled. Ramena měli kulatá, ježaté hlavy vystrčené vpřed. Cáry visící na jejich nezřetelných tělech mohly být pozůstatky oblečení nebo pruhy mechu podobné těm, které visely z větví. Timovi připadali jako nepočetný kmen bahenních lidí, kteří vzešli z vodnatého podloží bažiny, jen aby se podívali, jak Tima budou draví plavci nejdřív provokovat a pak se kořisti zmocní.
Co na tom záleží? Stejně je se mnou konec, ať už se dívají nebo ne.
Jeden z kroužících plazů se odtrhl od smečky a zamířil k ostrůvku, ocasem při tom bičoval vodu, nestvůrnou hlavu měl pozvednutou, čelisti rozevřené ve šklebu, který vypadal delší než celé Timovo tělo. Netvor udeřil pod místo, kde stál Tim, a tak tvrdě, že se drn otřásl jako želé. Několik přihlížejících bahenních lidí na břehu zahoukalo. Timovi připadalo, že jsou jako diváci na závodě v házení šipkou v sobotu odpoledne.
Ta představa ho tak rozzuřila, že z něj vyhnala strach. Na jeho bývalé místo se vhrnula zuřivost. Dostanou ho ty vodní bestie? Neviděl důvod, proč ne. Ale jestli se ta čtyřranka, kterou mu dala vdova, příliš nenamočila, možná by mohl přinutit aspoň jednoho, aby za svou snídani zaplatil.
A jestli nevystřelí, otočím ji obráceně a budu tu bestii mlátit pažbou, dokud mi neutrhne ruku od těla.
Tvor už vylézal z vody, pařáty na koncích krátkých předních nohou strhávaly chomáče rákosí a trávy a nechávaly za sebou černé brázdy, které se rychle plnily vodou. Jeho ocas – nahoře černozelený, dole bledý jako břicho mrtvého muže – ho poháněl vpřed a vzhůru, švihal do vody a házel vějíře blátivé špíny všemi směry. Nad čumákem měl hrst očí, které tepaly a poulily se, tepaly a poulily se. Neochvějně se upíraly na Timovu tvář. Zuby v dlouhých čelistech skřípaly a znělo to, jako když se drtí kameny o sebe.
Na břehu – sedmdesát yardů nebo tisíc kol daleko, nebyl v tom rozdíl – bahenní lidé znovu zavolali, jako by příšeru povzbuzovali.
Tim otevřel bavlněný váček. Ruce měl klidné a prsty jisté, i když se tvor vytáhl na ostrůvek už polovinou těla a mezi Timovými promáčenými botami a cvakajícími zuby zbývaly jen tři stopy.
Natáhl jeden z úderníků, jak mu to vdova ukázala, ovinul prst kolem spouště a padl na koleno. Teď se ocitli s blížící se hrůznou bestií ve stejné úrovni. Tim cítil její dech nasycený puchem mršin a viděl hluboko do tepajícího růžového chřtánu. Přesto se Tim usmíval. Cítil, jak se mu roztahují rty, a byl rád. Bylo dobré usmívat se v posledních chvílích, to tedy bylo. Jen litoval, že na břeh nevylézá panský výběrčí daní se svou zrádcovskou zelenou přítelkyní na rameni.
„Uvidíme, jak se ti to bude líbit, mrcho,“ zamumlal Tim a stiskl spoušť.
Zaduněla tak mohutná rána, že byl zprvu přesvědčený, že mu čtyřranka v ruce vybuchla. Nevybuchla však pistole, ale plazův odporný chumel očí. Rozstříkla se z nich černočervená tekutina. Netvor bolestně zařval a vzepjal se na ocase zpět. Jeho krátké přední nohy zahrabaly ve vzduchu. Padl do vody, zazmítal se, pak se převrátil a ukázal břicho. Kolem ponořené hlavy se začalo šířit červené mračno. Jeho hladový prastarý škleb se proměnil ve smrtelný výkřik. Ve stromech zapleskala křídla hrubě probuzených ptáků, kteří se rozkřičeli a protestovali proti takové bezohlednosti.
Tim, stále prosycený zvláštním chlad…
