Pojedli jsme, popili a vzato kolem a kolem to bylo velmi utěšené setkání. Když sestřičky začaly sklízet ze zahradních stolů, vzala mě představená Everlynne do svého soukromého obydlí, které se skládalo z ložnice a mnohem větší kanceláře, kde na mohutném dubovém stole vysoko zavaleném papíry spala na kousku ozářeném sluncem kočka.
„Bylo tu jen málo mužů, Rolande,“ řekla. „Jeden z nich byl chlapík, kterého možná znáš. Měl bledou tvář a černé šaty. Znáš toho muže, o němž mluvím?“
„Marten Široplášť,“ řekl jsem. Dobré jídlo v žaludku mi najednou zkyslo nenávistí. A nejspíš i žárlivostí – nejen v zastoupení mého otce, jehož Gabrielle z Artenů ozdobila parožím. „Navštívil ji?“
„Dožadoval se toho, ale já odmítla a poslala ho pryč. Nejdřív se zdráhal, ale já mu ukázala svůj nůž a pověděla mu, že v Klidném srdci jsou i jiné zbraně, tak, a ženy, které je umějí používat. Jednou z nich je pistole, řekla jsem mu. Připomněla jsem mu, že je hluboko uvnitř had, a naznačila, že pokud neumí létat, měl by se mít na pozoru. Poslechl, ale než odešel, proklel mě a proklel i toto místo.“ Zaváhala, pohladila kočku a pak na mě pohlédla. „Byly doby, kdy jsem si říkala, že ten zvěrodlak byl možná jeho práce.“
„To si nemyslím,“ řekl jsem.
„Já také ne, ale ani jeden nebudeme mít nikdy jistotu, že?“ Kočka se pokusila vlézt si na rozlehlé hřiště jejího klína, ale Everlyne ji zahnala. „Jedním si však jistá jsem: stejně s ní promluvil, i když se nikdo nedozví, jestli to bylo oknem její cely pozdě v noci, nebo jenom v jejích neklidných snech. To tajemství si vzala s sebou na mýtinu, ubohá žena.“
Na to jsem neodpověděl. Když je jeden užaslý a zdrcený, je obvykle nejlepší nic neříkat, protože v takovém stavu by každé slovo mohlo být špatně.
„Tvoje paní matka ukončila svůj pobyt zde v ústraní krátce poté, co jsme toho Širopláště zahnaly. Řekla, že musí vykonat nějakou povinnost a mnohé napravit. Řekla, že sem přijde její syn. Zeptala jsem se jí, jak to ví, a ona řekla ‚Protože ka je kolo a to se vždycky otočí.‘ Tohle tu pro tebe nechala.“
Everlynne otevřela jednu z mnoha zásuvek ve stole a vytáhla obálku. Vpředu na ní bylo rukopisem, který jsem dobře znal, napsáno moje jméno. Jenom můj otec by ho znal lépe. Tak psala ruka, jež kdysi otáčela stránky v pěkné staré knížce, z níž mi matka předčítala „Závan klíčovou dírkou“. Tak, a mnoho jiných. Miloval jsem všechny příběhy ze stránek, které ta ruka obracela, ale nikdy tolik, jako jsem miloval tu ruku samotnou. Ještě víc jsem miloval zvuk hlasu, který mi ty příběhy vyprávěl, zatímco venku dul vítr. To byly doby předtím, než se nechala zmást a padla do tenat smutné zlomyslnosti, která ji zavedla před ústí pistole v jiné ruce. Mé pistole, v mé ruce.
Everlynne vstala a uhladila si širokou zástěru. „Musím se jít podívat, jak pokračují záležitosti v jiných částech mého malého království. Teď se s tebou rozloučím, Rolande, synu Gabriellin, jen tě požádám, abys zavřel dveře, až půjdeš. Zamknou se samy.“
„Svěřuješ mi své věci?“ zeptal jsem se.
Zasmála se, obešla stůl a znovu mě políbila. „Pistolníku, svěřila bych ti svůj život,“ řekla a odešla. Byla tak vysoká, že musela sklonit hlavu, když procházela dveřmi.
