19. října
Byla jsem venku.
Celé odpoledne jsem kreslila (podle Piera) a dostala jsem se do takové nálady, kdy normálně musím vyrazit někam do kina nebo do kavárny, kamkoli, ale ven.
Přemluvila jsem ho, aby mě vzal na procházku bez jakýchkoli podmínek – jako otrokyni. Třeba mě i svažte, řekla jsem, ale pusťte mě ven.
Spoutal mi ruce a zavázal ústa, držel mě za paži, a tak jsme chodili po zahradě. Je docela velká. Byla úplná tma, sotva jsem rozeznala pěšinu a nějaké stromy. A je to opravdu osamělé místo. Někde uprostřed volné krajiny.
Náhle jsem v té tmě pocítila, že se s ním děje něco nedobrého. Neviděla jsem mu sice do tváře, ale najednou jsem dostala strach, prostě jsem poznala, že mě chce políbit, ne-li něco horšího. Pokoušel se říci něco, jako že je velice šťastný, ale hlas mu zněl tak nepřirozeně, jakoby přiškrceně. A pak že prý je schopen hlubokého citu, i když já si myslím, že ne. Je to strašné, když člověk nemůže mluvit. Protože za normálních okolností je mluvení můj způsob obrany proti němu. Mluvení a pohled. Na chvíli se odmlčel, ale bylo mi jasné, že se jen stěží ovládá.
Celou dobu jsem vdechovala nádherný čerstvý vzduch. Byl čistý, tak čistý, že to ani nedokážu vyjádřit. Tak silný, nasycený vůněmi rostlin a venkova a spoustou tajuplných vlhkých závanů noci.
Potom přejelo kolem auto. Takže před domem vede silnice. Jakmile k nám dolehl zvuk motoru, sevřel mě pevněji. Kéž by tak to auto zastavilo, řekla jsem si v duchu, ale světla se jen vzadu mihla kolem domu.
Naštěstí jsem si to promyslela předem. Jestli se někdy pokusím o útěk a nevyjde to, už mě nikdy ven nepustí. Takže se nesmím splašit hned při první příležitosti. Tam venku jsem si také uvědomila, že by mě radši zabil, než nechal uprchnout. Kdybych se byla pokusila vzít do zaječích. (Stejně by to bylo nešlo, držel mě jako v kleštích.)
Ale bylo to hrozné. Vědomí, že lidé jsou tak blízko. A nic netuší.
Zeptal se mě, jestli chci obejít zahradu ještě jednou. Ale zavrtěla jsem hlavou, moc jsem se bála.
Když jsme zas byli tady dole, řekla jsem mu, že ten sexuální vztah mezi námi se musí vyjasnit. Kdyby mě chtěl najednou znásilnit, řekla jsem, nebudu se bránit, nechám ho dělat, co bude chtít, ale už s ním víckrát nepromluvím. Dodala jsem ještě, že by se jistě sám za sebe styděl. Stál tam, chudák, už beztak jako na hanbě. Byla to jen „chvilková slabost“. Nakonec jsme si podali ruce, ale sázím se, že si s úlevou oddychl, když se octl venku.
Těžko by někdo tuhle situaci pochopil. Rozhodně mě tady drží jako vězně. Ale jinak jsem tu vlastně paní já. Jak to vidím, je to přímo jeho záměr, chce, abych se necítila tak nespokojená, jak bych měla.
Totéž se stalo, když jsem se vloni na jaře upíchla na Donalda. Začalo mi připadat, že mi patří, že o něm vím naprosto všechno. A pak jsem těžce nesla, když si prostě odjel do Itálie a nic mi o tom předem neřekl. Ne proto, že bych ho doopravdy milovala, spíš proto, že jsem si na něj dělala právo a nedala mu k tomu svolení.
Ta strašná izolovanost. Bez novin, bez rádia, bez televize. Zprávy mi tu teď hrozně chybějí. Dřív vůbec ne. Ale teď mám pocit, jako by svět přestal existovat.
Každý den ho žádám o noviny, ale i v tomhle je jako beran. A bez důvodu. Je to zvláštní. Já vím, že nemá cenu naléhat. Stejně dobře bych ho mohla požádat, aby mě odvezl na nejbližší nádraží.
A stejně mu nedám pokoj.
Zapřísahá se, že šek pro Kampaň za jaderné odzbrojení poslal, ale nevím. Ať mi ukáže stvrzenku.
Malá epizodka. Dnes jsem u oběda chtěla worcesterskou omáčku. Málokdy zapomene přinést něco, co bych mohla chtít. Ale omáčka tu dnes prostě nebyla. Tak vstane, jde ven, sundá Visací zámek, který udržuje dveře pootevřené, zamkne za sebou, vezme ve vnějším sklepě omáčku, odemkne dveře, pověsí na ně zámek a zase vyjde. A pak se tváří udiveně, když se směju.
Na té zamykací a odemykací proceduře nikdy nic nevynechá. I když se nakrásně dostanu s volnýma rukama do vnějšího sklepa, k čemu mi to bude? Zamknout ho vevnitř nemohu a dostat se …
