19
Z moře se stala nafialovělá pasta. Hluk příboje a zvuky města vytvářely vzteklou směsici. Přešla jsem ulici a vyhýbala se autům i kalužím. Víceméně bez úhony jsem se na druhé straně zastavila a prohlížela si průčelí velkých hotelů seřazených podél divokého proudu aut. Každý otvor těch budov byl zlostně přibouchnutý před lomozením silničního provozu a moře.
Jela jsem autobusem na piazza Plebiscito. Po dlouhé pouti od jedné rozbité budky ke druhé a po barech s nefungujícími přístroji jsem konečně našla telefon a vytočila jsem číslo strýce Filippa. Žádná odpověď. Vydala jsem se nahoru po via Toledo ve chvíli, kdy obchody vytahovaly rolety a proud chodců už byl silný. Lidé postávali v chumlech jen u ústí uliček, příkrých a černých pod cáry zamračeného nebe. V úrovni piazza Dante jsem si koupila trochu čokolády, ale jen proto, abych mohla v obchodě dýchat vůni likérů. Ve skutečnosti jsem neměla chuť na nic: byla jsem tak nepřítomná duchem, že jsem si čokoládu zapomínala strkat do pusy a nechávala jsem ji tát v prstech. Vytrvalých pohledů mužů jsem si moc nevšímala.
Bylo horko a v podloubí Port’Alba nebyl vzduch ani světlo. Dole pod máminým bytem mi padly do oka velké a lesklé třešně. Koupila jsem jich půl kila, neradostně jsem vlezla do výtahu a jela jsem zaklepat na dveře vdovy De Risové.
Žena mi otevřela se svou obvyklou obezřetností. Ukázala jsem jí třešně, řekla jsem, že jsem je koupila pro ni. Vykulila oči. Zbavila dveře řetězu a pozvala mě dál, zjevně potěšená tím darem nečekané družnosti.
„Ne,“ řekla jsem, „pojďte vy ke mně. Čekám telefonát.“ Pak jsem dodala něco ohledně duchů: vím jistě – ubezpečovala jsem ji –, že během pár hodin rychle ztrácejí svou nezávislost. „Zakrátko začnou dělat a říkat jenom to, co jim přikážeme. Když chceme, aby mlčeli, nakonec mlčí.“
Sloveso „mlčet“ uvrhlo paní De Risovou do jakési jazykové poroby. Když přijímala mé pozvání, snažila se o spisovnou italštinu, která by se vyrovnala té mé; potom zamkla dveře svého bytu, zatímco já odemykala ty máminy.
V bytě bylo k zalknutí. Běžela jsem zotvírat okna a třešně jsem přesypala do umělohmotné misky. Nechala jsem na ně téct vodu a stará paní, poté co kolem sebe přejela velice podezíravým panoramatickým pohledem, si šla skoro automaticky sednout ke kuchyňskému stolu. Na omluvu mi řekla, že moje máma ji tam vždycky usazovala.
Postavila jsem před ni třešně. Vyčkala, až ji pobídnu, aby si vzala, a když jsem to udělala, vložila si jednu do úst dětským gestem, které se mi líbilo: vzala ji za stopku a nechala ji v puse, kde plod otáčela mezi jazykem a patrem, aniž do něj kousla, a zelený stonek jí tančil v bledých rtech; pak vzala stopku znovu do prstů a se slabým mlasknutím ji odtrhla.
„Je dobrá,“ řekla a už uvolněněji začala vychvalovat šaty, které jsem měla na sobě. Potom zdůraznila: „Já to říkala, že tyhle modrý ti budou slušet líp než ty druhý.“
Podívala jsem se na šaty a pak na ni, abych si byla jistá, že nemluví o něčem jiném. Vůbec o tom nepochybovala, pokračovala: ohromně mi sluší. Když jí Amalia ukázala dárky k mým narozeninám, hned si všimla, že tyhle šaty jsou pro mě jako dělané. I moje máma vypadala, že si to myslí. De Risová mi vyprávěla, že máma byla plná euforie. Přímo tady v kuchyni, u tohohle stolu, si k sobě přikládala hned spodní prádlo, hned šaty a opakovala: „To jí bude slušet.“ A byla moc spokojená se způsobem, jak si to zboží opatřila.
„Jak?“ zeptala jsem se.
„To ten její přítel,“ řekla vdova De Risová. Nabídl jí výměnný obchod: chtěl za ty nové věci všechno její staré spodní prádlo. Ta směna ho skoro nic nestála. Byl majitelem přepychového obchodu ve Vomeru. Amalia, která ho znala od mládí a věděla, že má náramného obchodního ducha, ho podezírala, že chce na základě těch starých kalhotek a záplatovaných kombiné vymyslet kdovíjaký nový artikl. Jenže De Risová dobře věděla, jak to na světě chodí. Řekla jí, že slušňák nebo ne, starej nebo mladej, boháč nebo chudák, s chlapama je třeba mít se pořád na pozoru. Máma měl…
