42
Imma byla velice vnímavá, rychle si všechno zapamatovala. To ona mě poučila o piazza dei Martiri, náměstí Mučedníků, které bylo v minulosti pro Lilu i pro mě tak důležité. Já o něm nevěděla nic, zato Lila si nastudovala jeho historii a pak ji Immě vyprávěla. Ta mi ji zopakovala přímo na tom náměstí, když jsme šly jednou dopoledne po nákupech, a myslím, že smíchala informace se svými a Lilinými fantaziemi. Tady, mami, býval v osmnáctém století venkov. Stály tu stromy, chalupy rolníků, krčmy a dolů k moři vedla jedna rovná ulice a ta se jmenovala Calata Santa Caterina a Chiaia, podle kostela svaté Kateřiny támhle v rohu, který je starý, ale nehezký. Potom co byli 15. května 1848 zabiti přímo na tomhle místě mnozí vlastenci, kteří si přáli ústavu a parlament, král Ferdinand II. Bourbonský chtěl ukázat, že se vrátil mír, a rozhodl se dát tu postavit mírovou cestu a na náměstí vztyčit sloup se sochou panenky Marie. Ale když bylo vyhlášeno připojení Neapole k Italskému království a Bourboni byli vyhnáni, starosta Giuseppe Colonna di Stigliano požádal sochaře Enrica Alvina, aby ten sloup s mírovou madonou proměnil ve sloup na památku Neapolců, kteří zemřeli pro svobodu. Enrico Alvino tehdy na sokl sloupu umístil čtyři lvy a ti znázorňují slavné chvíle revoluce v Neapoli: lev republiky z roku 1799 je smrtelně raněný; lev nepokojů v roce 1820 je probodnutý mečem, ale přesto hryže do vzduchu; lev roku 1848 představuje zlomené, ale nepřemožené vlastence a konečně lev roku 1859 je hrozivý a mstí se. Pak tam nahoru, mami, místo mírové madony postavili bronzovou sochu překrásné mladé dámy, čili Vítězství, které balancuje nad světem: v levé ruce socha drží meč a v té pravé věnec pro obyvatele Neapole, mučedníky svobody, co padli na bojištích nebo na popravištích a vlastní krví vykoupili lidu atakdále atakdále.
Často jsem měla dojem, že Lila využívá minulost, aby normalizovala Imminu bouřlivou přítomnost. Na počátku neapolských reálií, které jí vyprávěla, bylo pokaždé něco brutálního, nepatřičného, co následně získalo tvar krásné budovy, ulice, pomníku, aby pak ztratilo paměť a význam, upadlo, pozvedlo se, upadlo, v závislosti na toku, který je ze své podstaty nepředvídatelný, tvoří jej vlny, bezvětří, zvraty, vodopády. V Lilině schématu mělo zásadní význam klást si otázky. Kdo byli ti mučedníci, podle kterých se náměstí jmenuje, co znamenají ti lvi a kdy tu byla ta bojiště a popraviště a cesta míru a madona a socha vítězství. Vyprávět znamenalo seřadit, co bylo předtím, co potom, co následovně. Před elegantní Chiaiou, čtvrtí boháčů, tu bývala pláž, kterou ve svých dopisech zmiňuje už Řehoř Veliký, až k pláži a k moři sahaly bažiny, až nahoru na Vomero se šplhaly divoké lesy. Před velkou asanací na konci 19. století, před výstavbou čtvrti železničářů tu býval nezdravý vzduch, zkažený v každém kameni, ale taky nemálo nádherných památek, později smetených mánií bourat přestrojenou za ozdravování. A jedna z těch asanačních zón se od pradávna jmenovala Vasto. Bylo to toponymum označující plochu mezi branami porta Capuana a porta Nolana, takže když v těch místech vznikla nová čtvrť, uchovala si tohle jméno. Lila trvala na tomhle pojmenování – Vasto –, líbilo se jí a Immě se líbilo taky: Vasto a Asanace, chorobnost a zdraví, posedlost ničit, drancovat, zohavovat, kuchat a posedlost budovat, uspořádávat, navrhovat nové ulice nebo přejmenovávat ty staré za účelem konsolidování nových světů a zakrývání starých zel, která jsou ale stále připravená k odvetě.
Však taky ještě předtím, než se Vasto jmenovalo Vasto a bylo ve své podstatě zkažené – vyprávěla teta Lina –, stály na tom místě vily, zahrady, kašny. Dokonce sám Galeazzo Caracciolo, markýz z Vica, si tam nechal postavit palác se zahradou nazývanou Ráj. Ta rajská zahrada byla plná ukrytých vodních hříček, mami. Nejslavnější byl velký bílý morušovník, na němž byly rozmístěny skoro neviditelné kanálky, kterými protékala voda a řinula se jako déšť z větví nebo ve vodopádech po kmeni…
