15
Vůbec se nezměnil: tentýž vřelý a přesvědčivý tón hlasu, tatáž schopnost uspořádat si řeč tak, aby se krok za krokem konsekventně přesouvala od obecných tvrzení ke každodenním zkušenostem, jež mají před očima všichni, a odhalovala jejich smysl. Když to teď píšu, uvědomuju si, že si skoro nepamatuju jeho vzhled, jen bledou bezvousou tvář, krátké vlasy. A přece bylo jeho tělo to jediné, k němuž jsem se až do té chvíle přitiskla, jako bychom byli manželé.
Po jeho vystoupení jsem za Francem přišla, překvapením se mu rozzářily oči, objal mě. Ale neměli jsme klid si spolu promluvit, někdo mu lomcoval paží, někdo jiný už zahajoval svou ostrou řeč a vytrvale na něj ukazoval prstem, jako kdyby se musel zodpovídat ze strašlivých činů. Zůstala jsem uvězněná v hloučku u katedry, v té tlačenici se mi ztratila Mariarosa. Ale tentokrát si všimla ona mě a zatahala mě za ruku.
„Co ty tady?“ zeptala se radostně.
Nevysvětlovala jsem jí, že jsem prošvihla schůzku a do auly jsem se dostala jen náhodou. Ukázala jsem na Franca a řekla jsem:
„Znám jeho.“
„Mariho?“
„Ano.“
Nadšeně mi o Francovi vykládala, pak zašeptala: tohle mě přijde draho, to já jsem ho pozvala, koukni na to hejno vos. A jelikož měl Franco spát u ní doma a druhý den odjet do Turína, hned naléhala, abych k ní šla taky. Souhlasila jsem, hotel má smůlu.
Shromáždění se táhlo, byly tam chvíle velkého napětí, stav nepřetržitých obav. Univerzitu jsme opustili za soumraku. Kromě Franca se k Mariarose přidala ta mladá matka, která se jmenovala Silvia, a ten třicátník, kterého jsem si všimla už v aule, ten, co kouřil doutník, nějaký Juan, venezuelský malíř. Šli jsme všichni na večeři do tratorie, kde to moje švagrová znala. S Francem jsem si popovídala dost na to, aby mi došlo, že jsem se spletla, změnil se. Na tvář mu přiložili, nebo si ji tam možná přiložil sám, masku, která sice dokonale přiléhala k jeho dávným rysům, ale sebrala mu velkorysost. Byl teď v křeči, všechno v sobě dusil, vážil slova. V průběhu našeho krátkého a zdánlivě srdečného rozhovoru se vůbec nezmínil o našem někdejším vztahu, a když jsem o něm začala já a stěžovala si, proč už mi víckrát nenapsal, byl úsečný, zamumlal: jinak to nešlo. Ani o univerzitě nechtěl mluvit, pochopila jsem, že ji nedokončil.
„Teď se musí dělat něco jiného,“ řekl.
„Co?“
Obrátil se k Mariarose, skoro jako by mu příliš soukromý charakter našeho rozhovoru vadil:
„Elena se ptá, co se musí dělat.“
Mariarosa zvesela odpověděla:
„Revoluce.“
Tak jsem nasadila ironický tón a prohodila jsem:
„A ve volném čase?“
Do hovoru se vážně vmísil Juan, jemně přitom třepal sevřenou pěstičkou Silviina dítěte, které sedělo s matkou vedle něj:
„Ve volném čase se revoluce musí připravovat.“
Po večeři jsme se všichni vmáčkli do Mariarosina auta, bydlela v obrovském starém bytě ve čtvrti Sant’Ambrogio. Zjistila jsem, že Venezuelec tam má cosi jako ateliér, jednu místnost plnou strašného nepořádku, kam mě s Francem zavedl, aby nám ukázal svá díla: velká plátna s městskými scénami s davy lidí, realizovaná skoro fotografickou technikou, k nimž ale přibil, a tím je zničil, barevné trubičky nebo štětce nebo palety nebo misky na terpentýn a hadry. Mariarosa na něj pěla chválu, ale obracela se hlavně na Franca, dávala najevo, že na jeho názoru jí obzvlášť záleží.
Po očku jsem je pozorovala, nechápala jsem. Juan tam určitě bydlel, určitě tam bydlela i Silvia, která se po bytě pohybovala bez rozpaků i s Mirkem, svým chlapečkem. Jenže jestliže jsem si zprvu myslela, že malíř a mladinká matka tvoří pár a bydlí v podnájmu v jedné z místností, brzy jsem změnila názor. Venezuelec byl k Silvii celý večer jen roztržitě zdvořilý, zato často objímal kolem ramen Mariarosu, a jednou ji dokonce políbil na krk.
Zpočátku se hodně mluvilo o Juanových dílech. Franco měl odjakživa záviděníhodný přehled o výtvarném umění a velice vyvinutý kritický smysl. Všichni jsme ho ochotně poslouchali, až na Silvii, jejíž dítě, až do té chvíle hodňoučké, začalo zničehonic plaka…
