52
Navzdory redaktorovu nadšenému souhlasu l’Unità s publikováním mého článku otálela. Padla na mě tíseň, bála jsem se, že ho neotisknou vůbec. Ale zrovna den po té prohlídce u neurologa jsem šla brzy ráno do trafiky, rychle jsem noviny prolistovala a konečně jsem ho tam našla. Čekala jsem, že ho šoupnou okleštěný mezi prkotiny z místní kroniky, a místo toho se skvěl na celostátní straně, pěkně celý, s mým podpisem, a já ucítila prudké bodnutí, když jsem ho uviděla vytištěný. Pietro mi radostně zatelefonoval, i Adele byla nadšená, prý se článek líbil i jejímu manželovi, a dokonce i Mariarose. Překvapilo mě ale, že mi telefonicky poblahopřál i ředitel mého nakladatelství, dvě velice známé osobnosti, které s ním léta spolupracovaly, a Franco, Franco Mari, kterému dala moje číslo Mariarosa: hovořil se mnou uctivě, řekl, že má ze mě radost, že jsem poskytla příklad komplexního průzkumu podmínek dělníků, že doufá, že se brzy setkáme, abychom to spolu mohli probrat. V tom okamžiku jsem očekávala, že se ke mně nějakým nečekaným kanálem dostane uznání také od Nina. Jenže jsem čekala marně, mrzelo mě to. A neozval se ani Pasquale, ten ale z důvodu politického znechucení přestal číst partajní noviny už dávno. Zato mě utěšil redaktor z l’Unità, který se mi ozval, aby mi řekl, jak moc se můj článek v redakci líbil, a tím svým jízlivým tónem mi poradil, ať si koupím psací stroj a napíšu další dobré texty.
Musím ale přiznat, že telefonát, který mě nejvíc rozhodil, byl od Bruna Soccava. Spojila se se mnou jeho sekretářka, pak ho přepojila. Hovořil zasmušilým tónem, jako kdyby ho článek – o němž se ale ze začátku vůbec nezmínil – tvrdě zasáhl a zbavil ho veškeré chuti do života. Řekl, že během těch dní na Ischii mě při našich krásných procházkách po pláži miloval jako nikoho jiného. Vyslovil hluboký obdiv k tomu, jak jsem už v tak útlém věku dokázala změnit svůj život. Přísahal, že otec mu předal podnik, který se topil v problémech, měl spoustu špatných zavedených zvyklostí, a on že je jen nevinným dědicem stavu, jenž je i v jeho vlastních očích trestuhodný. Prohlásil, že můj článek – konečně ho zmínil – mu otevřel oči a že chce co nejdřív napravit řadu křiváren zděděných z minulosti. Litoval nedorozumění s Lilou a oznámil mi, že správa továrny právě dává všechno do pořádku s mým advokátem. Nakonec řekl tiše: ty znáš Solarovy, to oni mi v téhle těžké chvíli pomáhají vtisknout Soccavově továrně novou tvář. A dodal: Michele tě srdečně zdraví. Pozdravy jsem oplatila, vzala jsem na vědomí jeho dobrá předsevzetí a zavěsila jsem. Ale okamžitě jsem zavolala Mariarosinu příteli advokátovi, abych mu o tom telefonátu řekla. Potvrdil mi, že záležitost s penězi je vyřešená, a já se s ním o pár dní později sešla v kanceláři, pro kterou pracoval. Byl o něco starší než já, až na nepříjemně úzké rty sympatický, velice dobře oblečený. Trval na tom, že mě pozve do baru na kávu. Nešetřil obdivem ke Guidovi Airotovi, Pietra si dobře pamatoval. Předal mi částku, kterou Soccavova továrna vyplatila Lile, varoval mě, ať si dám pozor na kapsáře. Popsal vřavu studentů, odborářů a policistů, na kterou narazil před bránou, řekl, že se do továrny zašel podívat i pracovní inspektor. A přesto nevypadal spokojeně. Teprve když jsme se loučili, zeptal se mě ve dveřích:
„Ty znáš Solarovy?“
„Jsou ze čtvrti, kde jsem vyrostla.“
„A to víš, že továrnu mají v rukou oni?“
„Ano.“
„A nechává tě to klidnou?“
„Nechápu.“
„Chci říct: skutečnost, že je znáš odjakživa a že jsi studovala mimo Neapol, ti možná brání vidět celou situaci jasně.“
„Já mám naprosto jasno.“
„Solarovi v posledních letech expandovali, v tomhle městě něco znamenají.“
„No a co?“
Sevřel rty, podal mi ruku.
„No a nic: peníze jsme získali, tak je všechno v pořádku. Pozdravuj ode mě Mariarosu s Pietrem. A kdy bude svatba? Líbí se ti ve Florencii?“
…
