80
S Antoniem jsem se vídat přestala, a nebylo to kvůli zkouškám. Obě věci se ale časově kryly, protože právě kolem maturit za mnou přišel, aby mi poněkud s úlevou oznámil, že bude pracovat pro bratry Solarovy. To se mi nelíbilo, připadalo mi to jako další příznak jeho choroby. On Solary nenáviděl. Jako kluk se s nimi porval, aby hájil sestru. On, Pasquale a Enzo Marcella s Michelem zmlátili a zničili jim jedenáctistovku. Ale hlavně: nechal mě, protože jsem šla za Marcellem a požádala ho, aby mu pomohl vyhnout se vojně. Proč teď tedy takhle ohnul hřbet? Poskytl mi zmatené vysvětlení. Řekl, že se na vojně naučil, že když je člověk obyčejný voják, musí poslouchat ty, co nosí frčky. Řekl, že řád je lepší než chaos. Řekl, že se naučil, jak se připlížit k člověku zezadu a zabít ho, aniž by tě slyšel přicházet. Došlo mi, že ta choroba s tím hodně souvisí, ale že hlavním problémem je chudoba. Přišel do baru požádat o práci. A Marcello se k němu chvíli choval hnusně, ale pak mu nabídl měsíční paušál – tak to nazval –, ale bez konkrétních povinností, jen aby byl k dispozici.
„K dispozici?“
„Jo.“
„K dispozici k čemu?“
„To nevím.“
„Vykašli se na ně, Antò.“
Nevykašlal se na ně. A nakonec se kvůli tomu pohádal jak s Pasqualem, tak s Enzem, který se vrátil z vojny mlčenlivější než obvykle, ještě neoblomnější. Choroba sem, choroba tam, žádný z nich nedokázal Antoniovi tohle rozhodnutí odpustit. Hlavně Pasquale, třebaže byl zasnoubený s Adou, dokonce mu i pohrozil a řekl, že i když je to jeho švagr, nechce ho už v životě vidět.
Rychle jsem se z těchhle problémů vyvlékla a soustředila jsem se na maturitní zkoušky. Zatímco jsem se dnem i nocí učila, občas zmořená horkem, vzpomínala jsem na předešlé léto, hlavně na červencové dny před Pinucciiným odjezdem, když jsme Lila, Nino a já byli šťastná trojice, nebo mi to aspoň tak připadalo. Zaplašila jsem všechny výjevy a i ty nejslabší ozvěny vět: nedovolila jsem si žádné rozptylování.
Zkoušky byly rozhodující chvílí mého života. Během dvou hodin jsem napsala sloh o roli přírody v poetice Giacoma Leopardiho a nastrkala jsem tam spolu s verši, které jsem uměla nazpaměť, krasomluvné předělávky z učebnice dějin italské literatury; ale především jsem odevzdala písemku z latiny a z řečtiny ve chvíli, kdy mí spolužáci, Alfonsa nevyjímaje, na nich teprve začali pracovat. To přitáhlo pozornost zkoušejících k mé osobě, zaujala jsem zejména jednu starou seschlou profesorku v růžovém kostýmu a s bleděmodrými vlasy přímo od kadeřníka, která se na mě převelice usmívala. Nicméně k hlavnímu průlomu došlo během ústní části. Pochválili mě všichni profesoři, ale přízeň mi věnovala hlavně ta modrovlasá profesorka. Má kompozice ji zaujala nejen tím, co jsem napsala, ale i jak jsem to napsala.
„Píšete velice dobře,“ řekla mi s pro mě nerozluštitelným přízvukem, každopádně velmi odlišným od toho neapolského.
„Děkuji.“
„Skutečně si myslíte, že nic netrvá věčně, ba ani poezie?“
„To si myslí Leopardi.“
„Jste si tím jistá?“
„Ano.“
„A co si myslíte vy?“
„Myslím si, že krása je klam.“
„Jako Leopardiho zahrada?“
O Leopardiho zahradě jsem nic nevěděla, ale odpověděla jsem:
„Ano. Jako moře za jasného dne. Nebo jako západ slunce. Nebo jako noční obloha. Je to přepudrovaná hrůza. Když se pudr sfoukne, zůstaneme sami se svým zděšením.“
Věty se mi povedly, pronesla jsem je s přídechem. A ostatně jsem neimprovizovala, byla to ústní obměna toho, co jsem napsala do práce.
„Na kterou fakultu máte v úmyslu se přihlásit?“
O fakultách jsem toho moc nevěděla, význam toho slova mi nebyl příliš znám. Vyhnula jsem se odpovědi:
„Půjdu někam na konkurz.“
„Vy nepůjdete na univerzitu?“
Tváře mě pálily, jako kdybych nedokázala skrýt nějaké provinění.
„Ne.“
„Potřebujete pracovat?“
„Ano.“
Propustili mě, vrátila jsem se k Alfonsovi a k ostatním. Ale ta profesorka za mnou po chvíli přišla na chodbu, dlouze hovořila o jakési koleji v Pise, kde pokud člověk složí zkoušku podobnou té, jíž jsem právě prošla, může studova…
