Hunger Games 1 – Aréna smrti (Suzanne Collinsová)

„Ano,“ špitám. „Vzbuď mě, až budeš potřebovat, abych držela hlídku.“

„Je mi fajn a jsem odpočinutý díky tobě i Haymitchovi. Kromě toho, kdoví, jak dlouho to ještě potrvá?“ uzavírá.

Co vlastně myslí? Bouřku? Krátký oddech, který nám přináší?

Samotné hry? Nevím, ale je mi příliš smutno a jsem příliš unavená, než abych se vyptávala.

Peeta mě budí večer. Déšť zesílil v liják, takže z míst ve stropě, kudy předtím pouze kapalo, nyní stékají pramínky vody. Pod nejsilnější Peeta umístil kotlík od vývaru a upravil plastovou fólii, aby odkláněla nejhorší čůrky ode mne. Cítím se o něco lépe, mohu se posadit, aniž by se mi příliš točila hlava, a mám hlad jako vlk. Stejně jako Peeta. Je jasné, že čekal s jídlem, až budu vzhůru, a dychtí po tom, abychom se do něj pustili.

Moc toho nezbývá. Dva kousky koroptvice, malá hromádka kořínků a hrst sušeného ovoce.

„Neměli bychom si něco nechat na později?“ ptá se Peeta.

„Ne, dojíme to. Koroptvice stejně už moc dlouho nevydrží a to poslední, co potřebujeme, je otrava ze zkaženého jídla,“ odpovídám a rozděluji jídlo na dvě stejné hromádky. Snažíme se jíst pomalu, ale oba jsme tak hladoví, že všechno zhltneme během dvou minut. Můj žaludek to rozhodně neuspokojilo.

„Zítra půjdeme na lov,“ říkám.

„S tím ti moc nepomohu,“ podotýká Peeta. „Ještě nikdy jsem nelovil.“

„Já budu lovit a ty vařit,“ říkám. „A taky můžeš něco sbírat.“

„Kéž by tam venku byl nějaký chlebový keř,“ zasní se „Chleba, který mi poslali z Jedenáctého kraje, byl ještě teplý,“ říkám s povzdychem. „Na, žvýkej tohle.“ Podávám mu mátové listy a sama si jich taky pár vkládám do úst.

Skoro ani není vidět promítání na obloze, ale je dostatečně jasné, abychom věděli, že dnes nezemřel nikdo další. Takže Cato a Mlat svůj zápas dosud nevybojovali.

„Kam Mlat šel? Co je vlastně za Rohem hojnosti?“ ptám se Peety.