2. 7.
Poslední pomazání a umírání se odkládají. (Ke zpovědi příležitostně zajdu.) A svět je nádherný, růžový, béžový… Proboha, já jsem to opravdu napsala! A hůř — dokonce jsem to snad myslela vážně. A taky jsem si dobrovolně pustila desku největších hitů Helenky Vondráčkové. A usmála jsem se na Denisku! A při utírání nádobí jsem si zpívala s paní Tichou Sladké mámení, společně se s ní pohupovala do rytmu a nepřestala, ani když se Josef vyděšeně pokřižoval a stříkl na nás svěcenou vodu.
A dobré půl hodiny jsem matce trpělivě vysvětlovala, jak se faxuje (nemyslím, že ten jednoduchý úkon sama zvládne).
A láskyplně jsem hladila psy, přestože se předtím váleli v husím výběhu. A taky jsem si zkusila plavky! Před zrcadlem!
A vůbec — nejsem náhodou v komatu a dnešek byl jenom sen?
(Asi ne — ruka, kterou jsem hladila psy, pořád smrdí a pachové vjemy se ve snech nevyskytují — pokud tedy člověk nespí ve chlívku nebo v metru na veřejných záchodech.) Ale popořádku.
Jako obvykle mě v šest hodin probudily údery zámeckých hodin spolu s otcovými nadávkami na jejich hlasitost. Kromě obvyklých sprostých slov dnes křičel, že si každé ráno připadá jak uprostřed ruské dělostřelecké přípravy před závěrečným útokem na Berlín. Následoval pokus naučit psy povelu aport a pád něčeho těžkého na zem. Co se stalo, nevím, ale když otec míjel chodbou můj pokoj, zlostně zasyčel: „Aspoň tak blbě nekulhej.“ Až do půl osmé jsem si lámala hlavu, koho poslat na faru se žádostí o poslední pomazání. Možnost jít sama jsem zavrhla, protože člověk, který po svých přejde celou vesnici, bude asi těžko někoho přesvědčovat, že má smrt na jazyku. Kromě toho jsem si nebyla jistá, jestli bych nemusela jít po čtyřech nebo se možná dokonce plazit. Vzhledem k dosud neukončenému půstu (ořechovku a prozac nepočítám) a především kvůli oné prozvracené noci jsem měla závažné problémy s udržením rovnováhy a při těch několika cestách na záchod jsem ručkovala podél zdi, jako bych ji zapírala.
Telefon jsem zavrhla kvůli otcově telepatické schopnosti zjevit se u aparátu pokaždé, když někdo zvedne sluchátko a začne vytáčet číslo, přičemž volajícímu připomene, že „všechno se dá vyřídit za minutu“. Nemluvě o tom, že telefonní seznam má zamčený v trezoru a půjčuje ho jenom Miladě.
Vyslání posla se vzkazem mi sice přišlo jako nesmírně staromódní, ale jevilo se mi jako jediná možnost. V duchu jsem si udělala konkurz, z něhož kupodivu vyšel vítězně Josef. Problémy jiných lidí ho nejenže nezajímají, ale přímo odpuzují a krátkou pochůzku by přivítal jako vhodnou výmluvu k celodenní absenci. Jediné nebezpečí mohlo hrozit od katolických mládežníků s kytarami, jejichž zkouška v budově fary by nejspíš způsobila, že poslední pomazání by potřeboval on sám. Pak jsem si ale vzpomněla, že při mojí poslední návštěvě kostela mluvil pan farář o jakémsi prázdninovém evangelizačním turné „našich božích muzikantů“ po celých Čechách, takže Josefův epileptický záchvat při zaslechnutí songu typu „Ježíš je můj super kámoš“ byl velmi nepravděpodobný. Taky jsem si lámala hlavu, jestli do žádosti o okamžitou návštěvu mám jako důvod uvést poslední pomazání nebo nějakou věrohodnou lež (viděla jsem strašidlo a potřebuju vykropit pokoj, jsem posedlá ďáblem a potřebuju vymítání, mám panický strach ze smrti a potřebuju duchovní útěchu). Nakonec jsem se rozhodla pro zoufalství a akutní potřebu duchovní posily — což koneckonců byla pravda.
Právě když jsem napsala oslovení „Vážený pane faráři“, ozvalo se zaklepání na dveře a po mém vyzvání se v pokoji zjevil Max.
Pro jistotu to napíšu ještě jednou a s vykřičníkem: Max!
Souběh radostného vzrušení a tělesného vyčerpání ovšem způsobil náhlé ochrnutí mého řečového ústrojí, takže jsem na Maxovy otázky odpovídala jenom kýváním nebo vrtěním hlavy a přitom se pitomě usmívala. Ono to vlastně bylo nakonec dobře, protože kdybych byla schopná mluvit, Max by se nejspíš polekal a utekl.
Úvod našeho setkání vypadal takto:
|
Max
|
já
|
Chtěla jsem říct
… |
