Konečně Kostka!
Podle Kanibalových instrukcí se Angelika a Sony měli držet za ruce, aby vypadali jak dva zamilovaní kašpaři na výletě.
Po téměř hodinovém pochodu v úmorném vedru po rozpáleném asfaltu ovšem působili dojmem trosečníků, kteří právě přešli Saharu. Posledních pár desítek metrů musel Sony nést Angeliku na zádech. Ke Kostce dorazili v půl třetí odpoledne. Sony pootočil hlavu ke své jezdkyni a vyprahlým hlasem se zeptal: „To by mělo bejt ono, nebo ne?“
Polomrtvá Angelika by nejspíš řekla jo, i kdyby stáli před Eiffelovkou. Následovala rekonvalescence ve stínu lípy.
Zpět do života je vrátilo prudce brzdící auto, jehož řidič se domníval, že pod stromem leží dva mrtví vandráci.
Když Angelika vytáhla z kabelky zrcátko a podívala se do něj, chtěla celou misi „odpískat“. Podle vlastních slov vypadala jak „kráva, kterou přes noc zapomněli v solárku“. Byla úplně bez sebe. Je fakt, že při prvním pohledu na její rudý obličej mě napadlo, že se dívám na japonskou vlajku s očima.
Zatímco zdrcená Angelika přemýšlela, kde je nejbližší kanál, do něhož by s tím „svým ksichtem“ zalezla, Sony si i přes nedostatečnou mozkovou kapacitu začínal uvědomovat, že „něco nehraje“. Na parkovišti totiž stálo jenom jedno auto a ještě ke všemu mělo vypuštěné pneumatiky. Mimochodem — byla to Josefova nepojízdná Škoda 120 alias Žluté torpédo.
Sony správně usoudil, že s takovým autem do Prahy neodjedou, a mírně ho znepokojila představa zpáteční cesty s Angelikou na zádech. Kromě toho nebylo ani vidu ani slechu po „vynervovaných rodičích s uječenýma děckama a neposlušnýma čoklama“, mezi nimiž by se mohli ztratit, jak ve svých instrukcích sliboval Kanibal. A jakkoliv neměl o vzhledu památek sebemenší ponětí, třímetrové černé prapory visící z oken ve druhém patře mu připadaly „strašně divný“.
Angelika připustila, že to divný je, ale nejdivnější věc široko daleko je stejně její „ugrilovaná držka a hadry na odpis“. Pak řekla, že pokud si pamatuje z pohádek, černý „fangle“ se na zámek vyvěšují, když do království zavítá devítihlavý drak, ačkoliv ani ten určitě nevypadá hůř než ona.
Po Sonyho otázce „Tak co teda?“ se Angelika zvedla a na svých nestabilních botičkách doklopýtala k bráně, na níž si přečetli to mé oznámení:
DNES ZEMŘELA PRINCEZNA DIANA.
Z PIETNÍCH DŮVODŮ SE PROHLÍDKY NEKONAJÍ.
PAMÁTKU MILOVANÉ LADY DI MŮŽETE UCTÍT V ZÁMECKÉ KAPLI MODLITBOU NEBO TICHOU VZPOMÍNKOU.
Angelika netušila, co jsou to ty pietní důvody. Princeznu Dianu si neurčitě spojovala se showbyznysem, ale nechápala souvislost s Kostkou. A už vůbec jí nebylo jasné, kdo je lady Di. Vlastně rozuměla jen tomu, že se nekonají prohlídky.
Sony na tom byl s chápáním napsaného textu podobně. Vlastně hůř. Přestože si na jednotlivá slova ukazoval prstem a pokoušel se je číst nahlas, smysl sdělení mu evidentně unikal, protože vyzval Angeliku, aby šla koupit vstupenky.
Angelika, která stále zpracovávala přečtené informace, nejistě řekla, že je asi zavřeno „kvůli nějakejm pohřbům nebo co“.
Sony namítl, že Kanibal o žádným pohřbu nic nepsal, a zeptal se, „co se teda bude dít“. Angelika bezradně rozhodila rukama a prohlásila, že má úplně „zpečený mozkový závity a potřebovala by ledovou sprchu, aby mohla přemejšlet“.
Obávám se, že jejím zpečeným mozkovým závitům by nepomohlo, ani kdyby se zavrtala do ledovce.
K částečnému zchlazení a náběhu alespoň nouzového režimu neuronů došlo na toaletách pro návštěvníky. Po pěti minutách se v hlavě, vražené pod naplno puštěný vodovodní kohoutek, konečně objevil nápad — zajít do kaple a zjistit co a jak.
Před zámeckou kaplí narazili na Denisku s videokamerou, která celý den natáčela smuteční tryznu za princeznu Dianu.
Doufám, že v Buckinghamském paláci neumí nikdo česky.
Scéna vypadá takto:
(Záběr na přicházející Angeliku a Sonyho. Vypadají jako dva bezdomovci.)
Deniska: No nazdar. Vy ale máte prdu. Odkud jste vylezli? Z krabic za kauflandem? (zachechtání)
(Oba se zmateným výrazem zírají upřeně do kamery.)
Angelika (několikrát pol…
