KAPITOLA 33
„Regina Collinsová,“ řekla Annabelle ostře, když podávala ženě svou vizitku. „Domluvila jsem si schůzku s panem Kellerem.“ Stála v doprovodu Miltona v kanceláři architektonické firmy Keller&Mahoney, nacházející se v honosném věžáku nedaleko Bílého domu. Měla na sobě úhledný kalhotový kostým, který jí skvěle padl k novým červeným vlasům. Milton stál za ní, pohrával si s oranžovou kravatou a projížděl si moderní ohon, do kterého mu Annabelle upravila jeho dlouhé vlasy.
O něco později se objevil zhruba padesátiletý muž s rozevlátou šedivou kšticí, který je přišel uvítat. Měl pruhovanou košili s monogramem, vyhrnuté rukávy a zelené kšandy.
„Slečna Collinsová?“ zeptal se. Podali si ruce a Annabelle mu podala vizitku.
„Pane Kellere, je mi potěšením. Děkuji, že jste mě přijal tak brzy po zavolání. Můj asistent vás měl kontaktovat ještě předtím, než jsme odcestovali do Francie, ale bohužel tak neučinil. No, teď už mám naštěstí nového asistenta,“ řekla a ukázala na Miltona. „Můj společník Leslie Hayness.“
Milton ze sebe vypravil pozdrav a potřásl muži rukou, ale moc sebevědomě při tom nevypadal.
„Promiňte, to je ta únava z dlouhého letu,“ řekla Annabelle rychle, protože si všimla Miltonovy nejistoty. „Normálně létáme odpoledne, ale lety byly tentokrát obsazené. Museli jsme se z Paříže dostat před rozbřeskem. Pořádná honička.“
„Žádný problém, zvládneme to. Pojďte dál, prosím,“ vybídl je Keller vlídně.
V jeho kanceláři se posadili ke konferenčnímu stolku.
„Vím, že máte spoustu práce, a proto půjdu rovnou k věci. Jak už jsem vám říkala do telefonu, připravuji vydání architektonického magazínu pro Evropu.“
Keller se znovu podíval na vizitku, kterou mu dala.
Balustráda. Výstižné jméno.“
„Děkuji vám. Náš marketing to stálo fůru času i peněz. O tom také něco víte, že?“
Keller se rozesmál.
„Samozřejmě. Původně jsme šli stejnou cestou, ale nakonec jsme zůstali u našich jmen.“
„Bylo by prima, kdybychom to mohli udělat taky.“
„Vy ale nejste Francouzka?“
„Kdepak, příběh jako z románu. Jsem transplantovaná Američanka, co se v Paříži zamilovala. Studovala jsem tam v rámci výměnného programu. Jazyk umím jen natolik, abych si mohla objednat večeři, láhev dobrého vína a dostat se do maléru.“ Prohodila několik francouzských slov a Keller se zmateně rozesmál. „Těm nerozumím,“ řekl.
Otevřela kožený kufřík a vytáhla notebook.
„Jako vstupní článek jsme se rozhodli zařadit informaci o re-konstrukci Jeffersonovy budovy, kterou prováděla vaše firma v rámci partnerské smlouvy s architekty Capitolu.“
„Ano, tehdy to pro nás byla velká věc,“ přikývl Keller.
„Dlouhodobý kontrakt. Od roku 1984 až do 1995, že?“
„Vidím, že jste se skvěle připravila. Smlouva zahrnovala i přestavbu Adamsových budov na druhé straně ulice, stejně jako záchranu nástěnných maleb v Jeffersonově budově. Deset let jsem nemyslel na nic jiného.“
„Odvedli jste skvělou práci. Podle toho, co vím, byla zjevně nejnáročnější přestavba prostoru hlavní čítárny. Spousta problémů se strukturální integritou prostoru, komplikace se sloupy, pak ten dóm. Slyšela jsem i o původních nosnících.“ Milton to vše zrána vyhrabal na internetu. Našel téměř sto stránek informací a Annabelle si je prošla tak rychle, že na ni Milton jen užasle zíral.
„Byla to výzva, vždyť je to budova postavená před sto lety. Tenkrát to musela být pekelná dřina.“
„Musím říci, že opětovné pozlacení Pochodně učení v hrotu dómu třiadvaceti a půl karátovým zlatem byl skutečně počin.“
„Tohle ocenění přijmout nemohu, protože oproti měděné patině střechy to vypadá hrozně.“
„Určitě si ale zasloužíte ocenění za využití moderních technologií a konstrukčních strojů,“ poznamenala.
„To je pravda, jinak by to celé trvalo minimálně sto let. A stálo by to tak osmdesát milionů.“
„Pořídit si fotokopie stavebních plánů asi nesmíme, viďte?“
„Bohužel ne. Znáte to, bezpečnostní opatření.“
„Chápu, ale přesto se musím zeptat. Můžeme se na ně alespoň podívat? Chci napsat článek, ve kterém vyzdvihnu veškerý um a g…
