KAPITOLA ŠESTÁ
JOSH Harms jel s obytným přívěsem svého známého po venkovské silnici. Husté stromy lemující úzké příjezdové cesty k okolním domům ho alespoň trochu naplňovaly klidem. Osamocenost, jakýsi nárazník mezi ním a těmi, kdo ho obtěžovali, byla jeho jediným životním cílem, o který vytrvale usiloval. Jako mimořádně zručný tesař byl zvyklý pracovat sám. Když nepracoval, byl na lovu nebo chytal ryby – sám. Netoužil po konverzaci s ostatními a jenom zřídkakdy se dal s někým do řeči. To všechno se teď ovšem změnilo. Ještě si úplně neuvědomil, jakou zodpovědnost na sebe právě vzal, ale věděl, že je obrovská. Věděl také, že se rozhodl správně.
Jeho bratr měl právě odpočívat v zadní části karavanu, ale Josh pochyboval o tom, že by dokázal usnout. Vzadu byly mimo jiné zásoby potravin na celý měsíc, dvě kulovnice a poloautomatická pistole kromě té, kterou měl zastrčenou za opaskem. Taková výzbroj byla zanedbatelná ve srovnání s arzenálem zbraní jejich pronásledovatelů, ale v podobné situaci se neocitl poprvé.
Josh si zapálil cigaretu a vyfoukl kouř z okna. Byli už tři sta kilometrů od Roanoke a on se snažil co nejvíc zvětšit vzdálenost, která je od nemocnice dělila. Věděl, že na útěk už se bezpochyby přišlo. Pánové v zelených uniformách měli početní převahu a nesrovnatelně lepší vybavení, ale Josh v téhle oblasti posledních dvacet let často chytal ryby a lovil vysokou. Znal tam všechny opuštěné sruby i skrytá údolí. Počítal s tím, že se na nějaký čas schovají a opět vyrazí na cestu, až tlak opadne. Možná odjedou do Mexika a zmizí.
Josh toho za sebou nenechával moc. Rozpadlou rodinu a tesařskou firmu, která bez ohledu na jeho zručnost neustále prodělávala. Rufus byl jediný příbuzný, který mu zbyl. A on byl bezpochyby jediný, koho měl Rufus.
Pokud zůstanou naživu. Vyhodil cigaretu z okna a pokračoval v cestě.
Rufus vzadu nespal. Ležel na zádech částečně přikrytý černou nepromokavou plachtou. Snažil se trochu protáhnout, uvolnit se, ale na to se vůz příliš kymácel. V civilním voze neseděl od vlády prezidenta Richarda Nixona.
Před kolika prezidenty to bylo?
Rufus se pokusil vyhlédnout do ubíhající noci. Svoboda. Vždycky si říkal, jak bude chutnat. Pořád ještě to nevěděl.
Hledala ho spousta lidí. Nadzvedl se a otevřel okénko. Když vystrčil hlavu ven, ve zpětném zrcátku uviděl obličej svého bratra.
„Já myslel, že spíš,“ řekl Josh.
„Nejde to.“
„Co tvé srdce?“
„To mě vůbec netrápí. Jestli zemřu, tak to nebude na srdce.“
„Pokud ti ho někdo neprožene kulkou.“
„Kam jedeme?“
„Na takový malý místo uprostřed země nikoho.“
„To zní dobře.“
Na chvíli se oba odmlčeli. Josh byl od povahy zdrženlivý a Rufus nebyl zvyklý si povídat. Mlčení pro něj bylo osvobozující a skličující zároveň. Chtělo se mu mluvit o mnoha věcech.
„Možná jsem se tě na to ještě neptal – byls doma?“
Josh si poposedl. „Doma? Co bych tam dělal?“
„Máma tam má hrob, ne?“ řekl Rufus potichu. „Stará se o něj někdo?“
„Hele, Rufusi – máma je mrtvá, jasný? Nemůže vědět, jak její hrob vypadá. Já se rozhodně nebudu táhnout do Alabamy, abych tam smetl trochu listí z kousku země. Rozhodně ne po tom, co to město udělalo Harmsovic rodině.
Doufám, že se budou všichni do jednoho smažit v pekle. Jestli existuje nějakej bůh, a musím říct, že o tom mám svý pochyby, tak by jim měl pořádně zatopit.“
Bůh existuje, chtěl Rufus říci bratrovi. Tentýž Bůh ho celá ta léta udržoval naživu. A k mrtvým by měl mít člověk úctu. Rufus se rozhodl, že zajde na hrob své matky, až bude po všem.
„Já si s Bohem povídám každej den.“
Josh zamručel. „To je skvělý. Jsem rád, že někomu dělá společnost.“
Znovu se odmlčeli.
FISKE zastavil u obchodu, který měl otevřeno přes noc. Sára zůstala ve voze. Kolem se přehnal kamion, rozřinčela se plechová tabulka s nápisem Esso a Sára sebou leknutím trhla. Když se vrátil Fiske, Sára zírala na dvě balení Budweiseru. „Chcete zapít žal?“
Nebral její otázku na vědomí. „Až přijedeme za otcem, nebudete se moct sama vrátit. Je to docela odlehlý kus země…
