KAPITOLA 20
Jakmile Tyler Reinke s Warrenem Petersem opustili Rooseveltův ostrov, zamířili rovnou do NIC. Tam předali sebevrahův dopis ke srovnání s Johnsonovým rukopisem a k nalezení otisků prstů. Instruovali laboratoř o možnosti latentních otisků, které by vyloučily možnost sebevraždy. Zrovna takový výsledek by ale nebyl tím, co muži z NIC očekávali. Kdyby se někdo z očitých svědků minulého večera dopisu dotkl a pokud by jeho otisky byly v nějaké databázi, pak by Peters s Reinkem měli ideální příležitost smazat všechny stopy.
Oba dva pak odjeli do Georgetownu, zaparkovali auto a zamířili na břeh řeky.
„Nikam se nedostali,“ řekl Peters. „Pokud by něco našli, věděli bychom to.“
„Takže se aspoň můžeme volně nadechnout,“ odvětil Reinke.
„Co asi viděli, co myslíš?“
„Vyjděme z toho nejhoršího a připusťme, že dost na to, aby nás na policii popsali.“
Peters se na okamžik zamyslel.
„Dobrá, jenže můžeme vyjít i z teorie, že na policii nešli. Pak ovšem byli na ostrově ilegálně, anebo se z nějakého důvodu bojí.“
„Tys byl na přídi člunu, jak moc jsi je viděl?“
„Byla tam šílená mlha, neviděl jsem je skoro vůbec. Kdybych je viděl, měli bychom po problému.“
„Co ta jejich loď?“
„Stará, dřevěná a tak pro čtyři.“
„A kolik jich tam vlastně bylo?“
„Možná jenom dva, fakt nevím. Jednoho jsem nejspíš zasáhl, mám dojem, že tam někdo křičel. A jeden z nich byl nějakej děda, měl totiž bílou bradku a na sobě šílený hadry.“
„Bezdomovec?“
„Možná. Jo, klidně.“
„Takže teď se o to postará FBI, policie i tajná služba.“
„Víme, že oddělení vražd zahájilo vyšetřování,“ odvětil Peters.
„Jenže původně jsme s očitými svědky vůbec nepočítali. Co si myslíš o tom Fordovi?“
„Není to žádný cucák, nejspíš bude patřit k těm lepším. O něm i o tý jeho kámošce si bez problémů všechno zjistíme. Já mám obavy spíš z federálů.“
Pomalu došli na břeh řeky.
„Víme, že jeli někam sem. Prošel jsem to tady už ráno, ale nic jsem nenašel. Sakra, ta loď tady přece musí někde být! Hele, půjdu na sever, ty na jih. Zavolej, jestli něco najdeš,“ řekl Reinke.
Oba muži se rozešli každý svým směrem.
Alex se Simpsonovou seděli v obývacím pokoji a bezradně hleděli do tváře zcela zhroucené ženy. Když snoubenka Patricka Johnsona konečně přestala plakat, mohla jim odpovědět na pár zcela běžných otázek. FBI ji už vyslechla, ale Alex pochyboval, že se agent Lloyd choval přiměřeně dané situaci. Sám se proto rozhodl, že využije lidštější přístup.
Anne Jeffriesová žila v garsonce ve virginském Springfieldu, kde se dá za nájem osmnáct set měsíčně dostat necelých devadesát čtverečních metrů, ložnice a toaleta. Anne měla středně vysokou postavu se širšími boky. Její pláčem nateklá tvář byla poseta drobnými vráskami. Po ramenou jí splývaly dlouhé hnědé vlasy.
„Měli jsme se brát prvního května,“ promluvila tiše. Seděla tu před nimi v lehké teplákové soupravě, neučesaná, nenalíčená a s hromadou papírových kapesníčků u nohou.
„O žádných jeho problémech jste nevěděla?“ zeptal se Alex.
„Ne, byli jsme spolu šťastní. I v práci to šlo.“ Její slova však zněla spíše jako otázka.
„Čím se živíte?“ přidala se Simpsonová.
„Jsem ředitelkou neziskové skupiny zdravotní péče se sídlem v Alexandrii. Pracuji tam druhým rokem, je to dobré místo. Pat moji práci miloval.“
„Mluvil s vámi někdy o té své?“ zeptal se Alex.
Jeffriesová odložila kapesník.
„Vlastně ne. Já jen věděla, že pracuje pro tajnou službu nebo něco takového. Taky vím, že nebyl agent jako vy dva. Nikdy se ale nezmínil o tom, co přesně dělá nebo dělal. Dokonce jsme o tom často žertovali, prý kdyby mi to řekl, tak by mě pak musel zabít. Bože, jak teď můžu mluvit takhle hloupě.“
Kapesníkem si otřela tvář a v jejích očích se znovu objevily slzy.
„Ano, možná je to hloupé,“ připustil Alex a pokračoval. „Určitě už také víte, že vašeho snoubence našli na Rooseveltově ostrově.“
Jeffriesová se zhluboka nadechla.
„Ano, byli jsme tam na našem prvním rande. Dodnes si pamatuju, co jsem tenkrát vzala s sebou k jídlu a jaké víno jsme…
