KAPITOLA 3
Alex Ford zívl a pak si protřel oči. „Zůstaň ostražitý, Alexi,“ nabádal ho v uchu jasný hlas.
Na znamení souhlasu kývl hlavou a pak se znovu pokoušel soustředit. Tentokrát neměl na sobě kevlarovou vestu, horko v místnosti proto bylo o něco snesitelnější. Když ji na sebe navlékneš, je to totéž, jako kdyby sis k tělu připnul mikrovlnku. Dráty vedoucí z přijímače k ušnímu lalůčku a k mikrofonu na zápěstí mu jako obvykle dráždily kůži. Ucho ho beztak bolelo, každý další dotek jen vyvolával další a další palčivé pocity.
Nahmatal pistoli v podpažním pouzdře. Jeho oblek, ostatně jako u všech chlapů z tajné služby, mu byl přes hrudník poněkud velký, aby skryl zbraň. Tajná služba začala místo devítky používat .357 SIG. U této dobré pistole s dostatečnou palebnou silou si někteří kolegové stěžovali na ovládání, ale spíše jen proto, že dávali přednost původní výzbroji. Alex nepatřil k žádným velkým obdivovatelům zbraní, a tak mu to bylo jedno. Za celá ta léta ve službě pistoli mockrát nevytáhl, a ještě méněkrát vystřelil.
Tahle myšlenka ho teď přiměla, aby se zamyslel nad svou dosavadní kariérou. U kolika dveří ji vlastně prostál? Odpověď byla jasně vepsána ve vráskách na jeho tváři i v ustaraném výrazu jeho očí. Po odchodu z ochranky ho přeložili na místní oddělení Washington neboli WFO, aby na konci kariéry spíše vyšetřoval, ale většinu času stejně prostál u dveří, pozoroval lidi a hledal jehlu v kupce sena, která měla kohosi, koho hlídal, zákeřně bodnout.
Dnes večer chránili hodnostáře s nízkým ohrožením. Alex měl tu smůlu, že podepsal souhlas s přesčasy při hlídání hlav státu a o téhle akci se dozvěděl jen hodinu před koncem služby.
A tak místo toho, aby popíjel drink ve své oblíbené hospůdce, hlídal premiéra Lotyšska před potenciálním střelcem. Nebo že by to byl Estonec?
Nacházeli se na recepci v nóbl hotelu Four Seasons, ale hosté stejně patřili mezi ty méně významné. Spousta jich tu byla jen proto, že to dostali nařízeno. Pár relativně důležitých hostů zastávalo nižší funkce v Bílém domě. Byla tu i smečka místních politiků z D. C., kteří doufali, že některý z fotografů je zvěční v novinách. Rovněž tu byl tělnatý kongresman, člen mezinárodního výboru tvářící se neuvěřitelně znuděně.
Alex, veterán tajné služby, měl za sebou v tomhle týdnu už tři podobné večírky. Měsíce před prezidentskými volbami představovaly vždy šílenou směsici nejrůznějších párty, dobročinných večerů a seznamovacích setkání. Kongresmani a členové jejich štábů leckdy stíhali i půltucet takových akcí za večer; jednak se mohli zadarmo dobře najíst a napít a jednak mohli sbírat šeky a potřásat si rukama se svými voliči. Občas se stalo, že hovořili o věcných tématech. Jakmile se kdokoli z nich vydal na podobný podnik, měl s sebou chlápka jako Alex, který se staral o jeho bezpečí.
Podíval se na svého dnešního parťáka, vysokého a svalnatého kluka z místního oddělení, kterého také poslali hlídat na poslední chvíli. Ještě pár let služby a Alex dostane federální penzi, ale toho kluka čekaly víc než dvě desítky let jízdy na horské dráze kariérou v tajné službě.
„Simpsonová už zase vypadla,“ zasyčel. „Už podruhý. To mi teda pověz, koho to tam nahoře ocucává?“
Alex jen vyhýbavě pokrčil rameny. Problémem takové služby je, že ti dává spoustu času na přemýšlení. Až příliš času. Agenti tím tak trochu připomínají právníky v base; spoustu hodin tráví dlouhým rozmýšlením dalších kroků a přemítáním nad řadou postaviček, jejichž bezpečenost může být ohrožena. Alexe tahle část jeho profese vůbec nebavila. Podíval se na knoflík na svém zápěstním mikrofonu a lehce se pousmál. S tím tlačítkem byly vždycky problémy. Stačilo, aby agent třeba jen zkřížil ruce, a mikrofon se okamžitě zapnul nebo se naopak zasekl. A pak už se vzduchem nesl reálný popis nějaké té šťabajzny kráčející kolem. Kdyby Alex dostal pokaždé, když zaslechl ve sluchátku poznámku typu: viděls, jaký má kozy, sto babek, tak by už mohl jít klidně do důchodu. Bylo docela legrační sledovat všechny…
